32 Odo 519/2002
Datum rozhodnutí: 15.04.2003
Dotčené předpisy: § 243b odst. 4 předpisu č. 99/1963Sb., § 218 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




NEJVYŠŠÍ SOUD

ČESKÉ REPUBLIKY

32 Odo 519/2002-109

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce L. S., podnikatele, proti žalované A., spol. s r.o. v likvidaci, o 201.300,- Kč s příslušenstvím a smluvní pokuty, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 48 Cm 278/97, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. února 2002, č. j. 4 Cmo 315/99 93, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Výše uvedeným rozsudkem Vrchní soud v Praze potvrdil v odvoláním napadených výrocích I., II., a IV. rozsudek bývalého Krajského obchodního soudu v Praze, nyní Městského soudu v Praze ze dne 29. 4. 1999 č. j. 48 Cm 278/97 58 ve znění opravného usnesení ze dne 20. 7. 1999 č. j. 48 Cm 278/97 72 a zavázal žalovanou k zaplacení 178.000,- Kč spolu s 18% úrokem p. a. z částky 38.800,- Kč ode dne 17. 12. 1995 do zaplacení, smluvní pokuty v částce 284.000,- Kč, nákladů řízení v částce 45.444,36 Kč a 408,- Kč na náhradě svědečného. Vedle toho rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Odvolací soud vycházel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a při posuzování námitky nedostatku právní subjektivity dospěl k závěru, že od počátku řízení je žalobce označován jako L. S. s dodatkem S. V., přičemž tato identifikace je podpořena uváděním identifikačního čísla fyzické osoby. Soud dále dospěl k závěru, že při vzniku závazkového vztahu mezi spornými stranami a ani později nemohlo být pochyb o tom, kdo s kým uzavírá smlouvu o dílo a zda se jedná o existující subjekty. Obdobně zamítavě soud postupoval při námitce procesní nezpůsobilosti žalobce. Odvolací soud z předložených smluv zjistil, že smluvní pokuty za prodlení se splněním věcného a peněžitého dluhu jsou vyvážené, přestože jejich výše je v projednávaném sporu v důsledku neobvykle dlouhého prodlení se zaplacením vysoká.

Proti tomuto rozhodnutí podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost spatřuje v ust. § 237 odst. 1 písm. b) a c) zákona č. 99/1963 Sb. občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2000 (dále též jen o. s. ř. ), neboť se domnívá, že v řízení vystupoval účastník který neměl způsobilost být účastníkem řízení, popřípadě procesní způsobilost. Dovolatelka namítá, že žalobou ze dne 25. 3. 1996 se domáhal žalované částky subjekt označený S. V. L. S. Toto označení vycházelo i ze smluv o dílo, na základě kterých se žalobce domáhal plnění. Smlouva o dílo ze dne 3. 4. 1995 je uzavřena mezi žalovanou jakožto objednatelem a S. V. zastoupeným L. S. jako zhotovitelem a již v tomto případě uzavíral závazkový vztah někdo, komu právní řád nepřiznává právní subjektivitu. Podle názoru dovolatelky jsou smlouvy uzavřené s non subjektem naprosto nulitní a nelze se z takové smlouvy domáhat žádného plnění. Pokud odvolací soud přijal tvrzení žalobce, že od počátku řízení je označován jako L. S. s dodatkem S. V., nemá takové tvrzení oporu v listinných důkazech. Z nich naopak vyplývá, že pan L. S. vystupoval jako zástupce S. V. S panem S., který neměl odbornou způsobilost k provádění díla, by žalovaná nikdy předmětné smlouvy o dílo neuzavřela. Způsobilost být účastníkem řízení má pouze ten, kdo má způsobilost mít práva a povinnosti, jinak ten komu ji zákon přiznává. Občanské sdružení založené podle ust. § 829 zákona č. 40/1964 Sb. občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen obč. z. ), není právním subjektem. Dovolatelka proto navrhuje zrušit jak rozsudek Vrchního soudu v Praze, tak i rozsudek soudu prvního stupně. Současně navrhuje odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí odvolacího soudu podle ust. § 243 o. s. ř.

Podle bodu 17., hlavy I., části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2001).

Dovolání není přípustné.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. V případě dovolání směřujícího proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu lze obecně přípustnost dovolání opřít o ustanovení § 237, 238 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nebo o ustanovení § 239 o. s. ř.

O případ podřaditelný ustanovení § 238 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nejde, neboť potvrzený rozsudek soudu prvního stupně je prvním rozsudkem tohoto soudu ve věci.

Podle § 239 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku nebo usnesení odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Přípustnost dovolání může odvolací soud vyslovit i bez návrhu. V tomto případě však odvolací soud přípustnost dovolání nevyslovil. Přípustnost dovolání tak nelze opřít o ustanovení § 239 odst. 1 o. s. ř. a je třeba dále posoudit, zda ji lze dovodit z ustanovení § 239 odst. 2 o. s. ř.

Podle § 239 odst. 2 o. s. ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. V tomto případě však žalovaná návrh, který je podmínkou pro uplatnění přípustnosti dle § 239 odst. 2 o. s. ř., nepodala.

Zbývá tedy posoudit podmínky přípustnosti určené v ustanovení § 237 o. s. ř. Žalovaná ve svém dovolání výslovně odkazuje na ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. Podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je řízení zmatečné v případě, jestliže ten, kdo v řízení vystupoval jako účastník, neměl způsobilost být účastníkem řízení. Podle ust § 19 o. s. ř. způsobilost být účastníkem řízení má ten, kdo má způsobilost mít práva a povinnosti; jinak ten, komu ji zákon přiznává. Tuto způsobilost má tedy ten, kdo má podle platného práva způsobilost mít práva a povinnosti. Se zřetelem k obsahu dovolání je ale zřejmé, že dovolatelka mylně ztotožnila způsobilost být účastníkem řízení, tedy institut vymezený právem procesním, s tzv. aktivní věcnou legitimací v daném sporu, tj. s otázkou, zda účastník řízení (v tomto případě žalobce) je podle hmotněprávního předpisu subjektem právní povinnosti, kterou žalobce učinil předmětem řízení. Dovolatelka tvrdí, že subjekt, se kterým uzavřela předmětné smlouvy o dílo neexistuje, tudíž žalobce nemůže být hmotněprávně legitimovaným subjektem k podání žaloby. U fyzické osoby způsobilost být účastníkem řízení splývá s hmotněprávní způsobilostí mít práva a povinnosti (právní subjektivitou), která vzniká narozením a zaniká smrtí (§ 7 obč. z.). Nedostatek způsobilosti být účastníkem řízení je neodstranitelnou vadou, která brání soudu jednat ve věci a má za důsledek zastavení řízení (§ 103, § 104 odst. 1, věta první, o. s. ř.); naproti tomu nedostatek aktivní věcné legitimace žalobce, který způsobilost být účastníkem řízení ve smyslu ustanovení § 7 obč. z. má, není vadou (zmatečností) ve smyslu § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. Protože takovou způsobilost v odvolacím rozsudku označený žalobce jako fyzická osoba podnikatel, identifikovaný IČ a místem podnikání nesporně má, netrpí řízení vadou uvedenou v § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.

K vadě řízení podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dojde v případě, že účastník řízení neměl procesní způsobilost a nebyl řádně zastoupen. Podle § 20 o. s. ř. může každý před soudem jako účastník samostatně jednat (procesní způsobilost) v tom rozsahu, v jakém má způsobilost vlastními úkony nabývat práv a brát na sebe povinnosti. Tato způsobilost vzniká v plném rozsahu zletilostí (§ 8 odst. 1 obč. z.); pozbýt ji lze pouze za podmínek vyslovených v § 10 odst. 1, 2 obč. z. na základě rozhodnutí soudu, vydaného v řízení podle § 186 násl. o. s. ř. Poněvadž z žádného důkazu nevyplývá, že by byl žalobce zbaven způsobilosti k právním úkonům ani v této způsobilosti omezen, nemůže tak být splněna podmínka, že neměl procesní způsobilost. Učinit závěr, že řízení trpí vadou podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., proto nelze, a dovolání není přípustné ani z tohoto důvodu.

Na okraj lze podotknout, že vada (nesprávnost nebo neúplnost) v označení osoby, která činí právní úkon, kterou dovolatelka taktéž namítá, nezpůsobuje sama o sobě jeho neplatnost, jestliže z celého obsahu (písemného) projevu vůle jeho výkladem, popřípadě objasněním skutkových okolností, za nichž byl právní úkon učiněn, lze zjistit, kdo byl jeho účastníkem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 10. 4. 1997, sp. zn. 2 Cdon 386/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 46, ročník 1998), resp. mohl-li objektivně takové zjištění učinit ten, komu byl úkon adresován.

Dovolání žalované, které není přípustné, Nejvyšší soud podle § 243b odst. 4, § 218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. odmítl. Dovolací soud se již nemohl zabývat věcnými námitkami žalované, zejména legitimací žalobce.

Návrh na odložení vykonatelnosti podle ust. § 243 o. s. ř. nebyl v důsledku výše uvedeného opodstatněný.

Dovolatelka z procesního hlediska zavinila, že dovolání bylo odmítnuto, u žalobce však žádné prokazatelné náklady dovolacího řízení zjištěny nebyly. Této procesní situaci odpovídá ve smyslu ustanovení § 146 odst. 2, věty první (per analogiam), § 224 odst. 1 a § 243b odst. 4 o. s. ř. výrok o tom, že na náhradu nákladů dovolacího řízení nemá právo žádný z účastníků.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně 15. dubna 2003

JUDr. František Faldyna, CSc, v. r.

předseda senátu