32 Odo 5/2005
Datum rozhodnutí: 19.12.2006
Dotčené předpisy:




32 Odo 5/2005

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně I. F. s.r.o., zastoupené advokátem, proti žalované T., a.s., o zaplacení částky 299 956 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 37 Cm 502/2000, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. dubna 2004 č. j. 12 Cmo 17/2004-184, takto:

I. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 19. dubna 2004 č. j. 12 Cmo 17/2004-184 v rozsahu, ve kterém byl potvrzen rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. září 2003 č. j. 37 Cm 502/2000-146 a ve kterém bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, a rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. září 2003 č. j. 37 Cm 502/2000-146 v rozsahu, ve kterém bylo žalované uloženo, aby zaplatila žalobkyni částku 299 956 Kč s 15% úrokem z prodlení od 13. 8. 1998 do zaplacení, a ve kterém bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Hradci Králové k dalšímu řízení.

II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 10. září 2003 č. j. 37 Cm 502/2000-146 uložil žalované, aby zaplatila žalobkyni částku 299 956 Kč s 26% úrokem z prodlení od 13. 2. 1992 do zaplacení, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Řízení bylo původně zahájeno žalovanou (tehdy v postavení žalobkyně), která se domáhala zaplacení částky 111 794 Kč jako úroku z prodlení za opožděnou úhradu kupní ceny dodaného zboží. Původní žalovaná (nyní v postavení žalobkyně) uplatnila vzájemný žalobní návrh ve výši 299 956 Kč s příslušenstvím, v němž učinila nárok tehdejší žalobkyně nesporným. Soud prvního stupně ve svém prvém rozsudku ve věci ze dne 19. června 2002 č. j. 37 Cm 502/2000-99 uložil původní žalované, aby zaplatila původní žalobkyni částku 111 794 Kč a vzájemnou žalobu o zaplacení částky 299 956 Kč zamítl s poukazem na námitku promlčení dle jeho názoru důvodně vznesenou původní žalobkyní. Po zrušení tohoto rozsudku odvolacím soudem usnesením ze dne 27. listopadu 2002 č. j. 12 Cmo 243/2002-112 v části týkající se vzájemného návrhu a nákladů řízení, kdy odvolací soud zavázal soud prvního stupně závazným právním názorem ohledně posuzování námitky promlčení nároku žalobkyně, vyloučil soud prvního stupně vzájemný návrh k samostatnému projednání a poté rozhodl, jak výše uvedeno. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že na základě objednávky nynější žalobkyně z 2. 5. 1996 č. 00046/96 001 došlo mezi žalobkyní a žalovanou k uzavření kupní smlouvy na dodávku potisku tkaniny na 2 000 kusů reklamních slunečníků s nápisem Z. B., přičemž předmět smlouvy byl vymezen v objednávce a cena zboží dohodnuta ústně, což lze dovodit z jejího vyúčtování fakturami, kterými žalovaná cenu účtovala. Vlastní smlouvu posoudil soud prvního stupně jako smlouvu kupní podle § 409 a násl. obchodního zákoníku (dále jen ObchZ ). Dodaný textilní potisk žalobkyně použila na výrobu slunečníků pro svého obchodního partnera Z. B., a.s., se sídlem v H. ve S. r. Tato společnost však reklamovala vadu dodaných slunečníků spočívající v barevné nestálosti potahů v jejich vyblednutí. Žalobkyně reklamaci uznala jako oprávněnou a k neuhrazené faktuře svého zákazníka vystavila dobropis na částku 411 750 Kč. Soud prvního stupně shledal jako oprávněný nárok žalobkyně na náhradu škody, která jí nezaplacením ceny slunečníků jejím zákazníkem vznikla, s ohledem na to, že vadnost dodaného zboží byla prokázána objektivními posudky zprávou České obchodní inspekce v P. a zprávou společnosti O., a.s., se sídlem v P. R., které konstatovaly stálost v povětrnosti stupněm 3, přičemž obvyklá stálost dosahuje stupně 5 a vyššího (v osmičlenné stupnici). Při posuzování vznesené námitky promlčení vyšel soud prvního stupně z § 398 ObchZ, podle něhož běží promlčecí lhůta u práva na náhradu škody ode dne, kdy se poškozený dozvěděl nebo mohl dozvědět o tom, kdo je povinen k její náhradě, a dále z § 388 odst. 2 písm. a) a b) ObchZ, podle něhož i po uplynutí promlčecí doby může oprávněná strana uplatnit své právo při obraně nebo při započtení, jestliže se obě práva vztahují k téže smlouvě nebo k několika smlouvám uzavřeným na základě jednoho jednání nebo několika souvisejících jednání, nebo právo mohlo být použito kdykoliv před uplynutím promlčecí doby k započtení vůči nároku uplatněnému druhou stranou. O takový případ se podle soudu prvního stupně jedná v dané věci, když nárok žalobkyně na náhradu škody mohl být uplatněn kdykoliv před uplynutím promlčecí doby a práva účastníků se vztahovala k několika smlouvám uzavřeným na základě souvisejících jednání.

K odvolání žalované Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 19. dubna 2004 č. j. 12 Cmo 17/2004-184 rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, kterým bylo žalované uloženo zaplatit žalobkyni částku 299 956 Kč s 15% úrokem z prodlení od 13. 8. 1998 do zaplacení a nahradit náklady řízení, potvrdil, v rozsahu 26% úroku z prodlení z částky 299 956 Kč od 13. 2. 1998 do 13. 8. 1998 a 11% úroku z prodlení z částky 299 956 Kč od 13. 8. 1998 do zaplacení změnil tak, že se žaloba zamítá, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně, pokud se týká přiznané jistiny. V daném případě bylo prokázáno, že žalovaná plnila žalobkyni na základě kupní smlouvy uzavřené podle § 409 a násl. ObchZ, a že toto plnění bylo vadné, a také to, že žalobkyně podala žalované podle § 428 odst. 1 písm. c) ObchZ zprávu o vadě převzatého zboží. Škoda vzniklá žalobkyni v důsledku vady nestálobarevnosti potisku textilu ve světlosti a v povětrnosti byla představována kupní cenou 750 ks slunečníků, která žalobkyni pro jejich vadu nebyla jejím slovenským odběratelem uhrazena. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že nárok žalobkyně není promlčen, protože promlčecí doba podle § 397 ObchZ byla zachována. Jako nárok z vad zboží mohla žalobkyně uplatnit vůči žalované vrácení ceny dodaného zboží, které vykazovalo vady, v částce 110 641 Kč, kterou žalované zaplatila, což bylo v řízení nesporné. Pokud žalobkyně požadovala pouze rozdíl mezi prokázanou výší škody a částkou, která nemůže být podle § 440 odst. 2 ObchZ soudem přiznána, dospěl i odvolací soud k závěru, že žalobkyní uplatněný nárok je po právu. Odvolací soud však nepřiznal žalobkyni právo na úhradu úroků z prodlení v rozsahu, jak je uvedeno ve výroku rozsudku odvolacího soudu, neboť zaujal jiný názor ohledně doby, kdy se žalovaná dostala do prodlení s úhradou žalované částky.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, v němž uvedla, že odvolací soud stanovil přípustnost dovolání odkazem na § 237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ) a uplatnila dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení věci odvolacím soudem. Dovolatelka namítla, že žalobkyně v řízení neprokázala, že žalované oznámila, že vadné zboží vykazuje vady spočívající v nestálosti barev. Poukázala na to, že objednávka na potisk slunečníků byla žalobkyní vystavena 2. 5. 1996, dodané zboží bylo fakturováno více fakturami vystavenými ode dne 16. 8. 1996 do 16. 5. 1997 a dopis dovolatelky, kterým reagovala na reklamaci žalobkyně, je datován již dnem 28. 1. 1996, tj. ještě před tím, než žalobkyně vystavila objednávku. Z toho podle názoru dovolatelky vyplývá, že uvedená reklamace se týká jiného zboží a nemá s částkou, která je předmětem sporu, nic společného. Stejný závěr dovolatelka dovozuje ze skutečnosti, že objednávka žalobkyně z 2. 5. 1996 uvádí jako název předmětu Potisk Z. B. v počtu 2 000 ks slunečníků , nikoliv však 750 kusů slunečníků, na které uplatňuje žalobkyně reklamaci, takže se jedná o jinou zakázku, nebo slunečníky vyrobil jiný dodavatel. Počet požadovaných slunečníků potvrzuje objednávka odběratele Z. b., a.s., H. ze dne 12. 4. 1996, která je vystavena také na 2 000 ks slunečníků. Objednávka č. 00046/96001 není potvrzena žalovanou a ze strany žalobkyně není uvedena kvalita předmětu plnění (stálobarevnost na světle, v povětrnosti atd.). V dopise žalobkyně ze dne 7. 8. 1998 o oznámení vad textilní metráže s potiskem Z. B. je uvedeno, že bylo vyrobeno 750 ks slunečníků v celkové hodnotě 411 750 Kč, avšak není uvedeno číslo objednávky, ze kterého dne, kdy bylo zboží dodáno, kdo zboží dodal nebo upravil. Také faxová zpráva vypracovaná vedoucím odbytu T. 15 J. K. ze dne 14. 10. 1997, týkající se vyjádření k pohledávkám společnosti I. F., s.r.o., potvrzuje skutečnost, že žalobkyně nikdy reklamaci vůči žalované neuplatňovala; při jednání s bývalým jednatelem této společnosti panem Ing. P. bylo toto potvrzeno, protože se jednalo o jiného dodavatele podkladové tkaniny. Tuto skutečnost potvrzuje také Ing. Z. F., bývalý zaměstnanec žalované v záznamu z jednání ze dne 20. 10. 1997 a ze dne 26. 3. 1998. Ani v korespondenci účastnic řízení, ve zprávách o výsledcích zkoušek stálosti na světle a stálosti v povětrnosti není uvedeno, že se jedná o tkaninu, která byla dodána žalovanou. Dovolatelka dále poukázala na okolnost, že žalobkyně vystavila svůj dobropis vůči společnosti Z. B., a.s., již 12. 2. 1998, přičemž výsledky stálosti na světle jí byly známy až 5. 5. 1998, výsledky stálosti na světle dne 7. 9. 1998 a oznámení vad zaslala žalované až dne 7. 8. 1998. Podle názoru dovolatelky žalobkyně neprokázala, že slunečníky dodané společnosti Z. B., a.s., byly vyrobeny ze zboží dodaného žalovanou a že toto zboží vykazovalo vady, které žalobkyně popisuje. Žalobkyně tak ve smyslu § 425 ObchZ neprokázala, že zboží mělo v době dodání vady. Dovolatelka navrhla zrušení rozsudků soudů obou stupňů.

Žalobkyně ve svém vyjádření k dovolání poukázala na to, že první rozsudek soudu prvního stupně zrušil odvolací soud pro jeho nepřezkoumatelnost, neboť soud prvního stupně se nezabýval podstatou uplatněného nároku na náhradu škody a nezjišťoval skutkový základ sporu. Ve svém zrušovacím usnesení tak odvolací soud vydal závazný právní názor, který se týkal pouze postupu řízení a neměl vliv na obsah práv a povinností účastníků, dal tedy soudu prvního stupně především pokyny k doplnění dokazování. Je tedy sporné, zda uvedený právní názor měl za následek jiné rozhodnutí soudu prvního stupně a dovolání proto nemůže být přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. Odvolací soud totiž hodnotil jinak pouze otázku promlčení práva na náhradu škody, kterou posuzoval podle § 388 odst. 2 a § 398 ObchZ, a soud prvního stupně podle § 106 ObčZ. Vzhledem k tomu, že dovolatelka nenapadla právní závěry odvolacího soudu týkající se promlčení, je i z tohoto důvodu dovolání podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nepřípustné. Námitky dovolatelky se týkají hodnocení důkazů a jsou zcela nepravdivé a účelové. Dovolatelka ve svém zmiňovaném dopise, kterým reagovala na reklamaci žalobkyně, totiž chybně uvádí datum 28. 1. 1996, když správně mělo být 28. 1. 1997, takže její dedukce ohledně reakce žalované na reklamaci dovolatelky ještě před vystavením objednávky ze dne 2. 5. 1996 neodpovídají skutečnosti. Pokud dovolatelka dovozuje, že nedošlo k dodávce vadného zboží, pak žalobkyně s tímto závěrem nesouhlasí, neboť provedené důkazy tvoří ve svém souhrnu logický řetěz svědčící o opaku, takže oba soudy přijaly správná skutková zjištění. Žalobkyně navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněnou osobou, posuzoval, zda je dovolání přípustné.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle § 240 odst. l o. s. ř. může dovolání podat účastník řízení. Z povahy dovolání jako opravného prostředku přitom plyne, že k dovolání je oprávněna jen ta strana (účastník řízení), které nebylo rozhodnutím odvolacího soudu plně vyhověno, popř. které byla tímto rozhodnutím způsobena určitá újma na jejích právech - v konstantní judikatuře se tato legitimace k dovolání označuje též jako tzv. subjektivní přípustnost dovolání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. října 1997 sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1998, pod číslem 28).

V rozsahu, ve kterém odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl, není tedy dovolání subjektivně přípustné. Nejvyšší soud proto v tomto rozsahu dovolání podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

Ve zbývající části je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť soud prvního stupně byl při svém rozhodování vázán závazným právním názorem odvolacího soudu ve zrušovacím usnesení ze dne 27. listopadu 2002 č. j. 12 Cmo 243/2002-112 k námitce promlčení nároku žalobkyně.

Dovolání je v této části i důvodné.

Dovolací soud je podle § 242 odst. 1 o. s. ř. vázán uplatněnými dovolacími důvody, a to i z hlediska jejich obsahového vymezení v dovolání. Uplatněný dovolací důvod posuzuje soud nejen podle toho, jak byl označen, ale především podle jeho obsahu (srov. § 41 odst. 2 o. s. ř.). Dovolatelka v dané věci uplatnila dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. že napadený rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, z obsahu dovolání, resp. z vylíčení důvodů dovolání, je však zřejmé, že kromě tohoto dovolacího důvodu, který je obsahově vymezen její námitkou, že mezi stranami nedošlo k uzavření smlouvy (slovy dovolatelky objednávka č. 00046/96001 není potvrzena žalovanou ) nesouhlasí s tím, k jakým skutkovým závěrům odvolací soud dospěl, namítá tedy i dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., tj. že napadené rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.

Uplatněný dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., tedy že skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování, se nepojí s každou námitkou účastníka ke zjištěnému skutkovému stavu; pro dovolací řízení jsou významné jen ty námitky, jejichž obsahem je tvrzení, že skutkové zjištění, ze kterého napadené rozhodnutí vychází, nemá v provedeném dokazování oporu v podstatné části. Podstatnou částí se přitom rozumí takové skutečnosti, jež má odvolací soud za prokázané, a které byly významné pro rozhodnutí věci při aplikaci hmotného práva. Uvedenému ustanovení odpovídá tvrzení, jehož prostřednictvím dovolatel zpochybní logiku úsudku soudu o tom, co bylo dokazováním zjištěno, eventuelně tvrdí-li, že soud z logicky bezchybných dílčích úsudků (zjištění) učinil nesprávné (logicky vadné) skutkové závěry. Skutková podstata vymezující dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. obsahuje dvě podmínky. První z těchto podmínek splní dovolatel tím, že namítá, že soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků nevyplynuly, ani jinak nevyšly za řízení najevo. Druhá z uvedených podmínek je splněna výhradou, že v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska jejich závažnosti, zákonnosti, pravdivosti či věrohodnosti logický rozpor, anebo že výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení § 133 až § 135 o. s. ř. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 1998 sp. zn. 3 Cdon 10/96 uveřejněný v časopise Soudní judikatura, číslo sešitu 22/98 pod označením SJ 161/98).

Samotné hodnocení důkazů nelze napadnout dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o. s. ř. Na nesprávnost hodnocení důkazů lze usuzovat jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů (viz § 132 o. s. ř.) jen ze způsobu, jak soud hodnocení důkazů provedl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, pak není možné polemizovat s jeho skutkovými závěry, např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý, že z provedených důkazů vyplývá jiné skutkové zjištění apod.; znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout (srov. Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z. a kol., , Občanský soudní řád komentář, 7. vydání, Praha, C.H.Beck, 2006, str. 1268).

Nejvyšší soud v této souvislosti současně zdůrazňuje, že z přezkumné povahy činnosti dovolacího soudu vyplývá, že skutkový základ věci tak, jak byl vytvořen v důkazním řízení před soudem prvního stupně nebo před soudem odvolacím, nemůže být v rámci dovolacího řízení rozšiřován nebo jinak měněn, a že v dovolacím řízení nelze uplatňovat nové skutečnosti nebo důkazy ve věci samé. Dokazování ve věci samé proto dovolací soud nemůže provádět. Nejvyšší soud proto nemohl přihlížet k novým důkazům, jež dovolatelka uplatňovala ve svém dovolání jde o faxovou zprávu vypracovanou vedoucím odbytu T. 15 J. K. ze dne 14. 10. 1997 a záznamy z jednání ze dne 20. 10. 1997 a ze dne 26. 3. 1998.

V posuzované věci je podstatou dovolacích námitek žalované její názor, že v důkazním řízení nebylo prokázáno, že reklamované slunečníky, které žalobkyně dodala společnosti Z. B., a.s., H., byly vyrobeny ze zboží dodaného žalovanou a že reklamace se týkala jiného zboží, zejména vzhledem k datu jejího dopisu týkajícího se reklamace zboží a také s ohledem na rozdílné množství zboží dodaného žalovanou žalobkyni a poté žalobkyní společnosti Z. B., a.s., H.

Dopis, na který dovolatelka poukazuje, je založen na č. l. 90 spisu a vyplývá z něj, že dovolatelka zaslala žalobkyni faxem dopis, v němž uvedla datum 28. ledna 1996; z jeho obsahu je zřejmé, že se jedná o reakci dovolatelky na předchozí reklamaci žalobkyně týkající se dess. Z. B. , že dovolatelka prověřila přiložené vzorky zboží, reklamaci neuznává a doporučuje provedení zkoušek stálosti na světle v autorizované zkušebně, neboť sama nemá příslušné zařízení. Dovolací soud však neshledává, že by z tohoto dopisu dovolatelky vyplývalo, že se týká jiného zboží než toho, které dovolatelka dodala žalobkyni. Především je nutno zpochybnit vlastní datum zaslání dopisu 28. leden 1996, od něhož dovolatelka odvíjí tvrzené závěry. V předmětné listině dovolatelka uvedla mj. i adresu žalobkyně a označila ji její firmou I. F. s.r.o., která však byla do obchodního rejstříku zapsána až několik měsíců poté (v lednu 1996 byla žalobkyně zapsána pod původní firmou B M P textil s.r.o.). Z toho plyne, že dovolatelka předmětný dopis nemohla sepsat a odeslat dne 28. ledna 1996, jak tvrdí, a zejména z tohoto data nelze dovodit, že se tento dopis týkal jiného, než žalobkyní dodaného zboží. Konečně dovolatelka v řízení nenavrhla a nepředložila žádný důkaz, ze kterého by vyplývalo, kdy došlo k doručení tohoto dopisu.

Ani další námitku dovolatelky, kterou poukazuje na rozdíl v množství slunečníků uvedených v objednávce žalobkyně a v objednávce společnosti Z. B., a.s., H. (2000 kusů slunečníků) a v následné reklamaci tohoto zboží (750 kusů), nelze přijmout jako okolnost, z níž by vyplývalo, že žalobkyně uplatňovala právo na náhradu škody v důsledku vad jiného zboží než toho, které dovolatelka žalobkyni dodala. Dovolatelka sama v průběhu řízení nenabídla soudu žádné důkazy, z nichž by bylo možno dovodit, že dodávka textilního zboží s potiskem Z. B. byla pro žalobkyni uskutečněna nějakým jiným subjektem než dovolatelkou. Zboží s tak specielním označením lze hodnotit jako individuální dodávku, a pokud by dovolatelka jako výrobce textilního zboží tohoto druhu dodávala stejné zboží jinému objednateli než žalobkyni, event. jí bylo známo, že je na trhu s textilním zbožím obchodováno, jistě by takovou významnou skutečnost v řízení tvrdila a prokazovala.

Dovolací soud neshledal ani další námitky dovolatelky způsobilými zvrátit správnost skutkových závěrů odvolacího soudu o vadnosti zboží dodaného dovolatelkou žalobkyni. Z toho, že Česká obchodní inspekce a společnost O., a.s., ve svých odborných závěrech neuvedly, že předmětem jejich posuzování bylo zboží dodané dovolatelkou žalobkyni, nevyplývá nic o obchodním vztahu obou účastnic řízení a o kvalitě jejich vzájemného plnění, protože odborné závěry byly činěny na základě předložených vzorků textilních materiálů, aniž byl zkoumán jejich výrobce. Stejně bezvýznamná pro právní posouzení uplatněného nároku je také další okolnost namítaná dovolatelkou, že žalobkyně vystavila svůj dobropis ve výši 411 750 Kč ve prospěch společnosti Z. B., a.s., H., v době, kdy ještě neměla zmíněná odborná posouzení. Jak Česká obchodní inspekce, tak společnost O., a.s., konstatovaly vadnost posuzovaných textilních materiálů.

Je nutno zdůraznit, že v dané věci se nejednalo o uplatnění práv z odpovědnosti za vady plnění, nýbrž o nárok na náhradu škody vzniklé podle § 373 ObchZ porušením povinnosti ze závazkového vztahu. Jedná se o objektivní odpovědnost, kdy oprávněnému postačí, aby vedle vzniku škody prokázal existenci povinnosti ze závazkového vztahu a porušení této povinnosti zavázaným. V hodnocení důkazů a poznatků, které v řízení vyšly najevo, se přitom z hlediska skutkového závěru, že dodané zboží nemělo obvyklé vlastnosti a že jde o zboží dodané žalovanou, nenachází žádný logický rozpor z hlediska jejich závažnosti, zákonnosti, pravdivosti, event. věrohodnosti.

Oprávněná je však námitka dovolatelky, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci z hlediska závěru, že mezi stranami došlo k uzavření kupní smlouvy podle § 409 ObchZ. Tento závěr je přitom pro rozhodnutí věci podstatný, neboť odvolací soud založil svůj závěr o odpovědnosti žalované za škodu na tom, že žalovaná porušila svůj smluvní závazek.

Odvolací soud převzal závěr soudu prvního stupně, podle něhož došlo k uzavření smlouvy poskytnutím plnění na základě objednávky ze dne 2. 5. 1996 č. 00046/96001, v níž sice chyběl údaj o ceně zboží, mezi stranami však existovala, byť zřejmě ústní dohoda o ceně, což lze dovodit z vyúčtování dodaného zboží.

Závěr odvolacího soudu není správný. Podle ustanovení § 275 odst. 4 ObchZ může sice osoba, které je návrh určen, s přihlédnutím k obsahu návrhu na uzavření smlouvy nebo v důsledku praxe, kterou strany mezi sebou zavedly, nebo s přihlédnutím ke zvyklostem rozhodným podle tohoto zákona vyjádřit souhlas s návrhem provedením určitého úkonu (např. odesláním zboží nebo zaplacením kupní ceny) bez vyrozumění navrhovatele. V tomto případě je přijetí návrhu účinné v okamžiku, kdy byl tento úkon učiněn, došlo-li k němu před uplynutím lhůty rozhodné pro přijetí návrhu. V době, kdy mělo dojít k uzavření předmětné smlouvy, bylo podle tehdy platného ustanovení § 409 odst. 2 ObchZ nutno, aby strany ve smlouvě projevily vůli uzavřít kupní smlouvu bez určení kupní ceny. V opačném případě musela být kupní cena dohodnuta, či musel být dohodnut způsob jejího dodatečného určení. Z tohoto vyplývá, že aby došlo k uzavření kupní smlouvy postupem podle § 275 odst. 4 ObchZ poskytnutím požadovaného plnění, musela objednávka obsahovat návrh kupní ceny, nebo v ní muselo být vyjádřeno, že se smlouva uzavírá bez určení kupní ceny. Tento návrh v daném případě chyběl. Skutkové zjištění soudu prvního stupně, které převzal odvolací soud, že k dohodě o ceně zřejmě došlo ústně, nemá oporu v provedeném dokazování, neboť jediným důkazem má být podle soudu prvního stupně skutečnost, že cena byla žalobkyni vyúčtována.

Z uvedeného vyplývá, že v rozsahu přípustného dovolání není rozsudek odvolacího soudu z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný.

Nejvyšší soud ho proto podle § 243b odst. 2, věty za středníkem, o. s. ř. v tomto rozsahu zrušil. Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud podle § 243b odst. 3 o. s. ř. v odpovídajícím rozsahu i rozsudek soudu prvního stupně a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení.

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.



V Brně 19 . prosince 2006

JUDr. Zdeněk Des, v.r.

předseda senátu