32 Odo 497/2006
Datum rozhodnutí: 12.03.2008
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




32 Odo 497/2006

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové v právní věci žalobkyně T. Č.R., s.r.o., zast. JUDr. J. D., advokátkou proti žalované N. b. spol. s r.o., zast. Mgr. A. Ch., advokátkou, o zaplacení 601.311,80 Kč s přísl., vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 47 Cm 18/2004, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. listopadu 2005, č. j. 12 Cmo 355/2005-125, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 9. listopadu 2005, č. j. 12 Cmo 355/2005-125, potvrdil bod I. výroku rozsudku Krajského soudu v Plzni (dále jen soud prvního stupně ) ze dne 10. 6. 2003, č. j. 47 Cm 18/2004-91, v rozsahu, ve kterém byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 595.341,80 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku, dále změnil bod I. výroku rozsudku soudu prvního stupně v rozsahu, ve kterém bylo žalované uloženo zaplatit žalobkyni úrok ve výši 0,05 % za každý den prodlení z částky 537.858,- Kč od 4. 11. 2003 do 12. 11. 2003, z částky 437.858,- Kč od 13. 11. 2003 do zaplacení a z částky 157.483,80 Kč od 22. 11. 2003 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni úrok z prodlení ve výši 0,05 % za každý den prodlení z částky 537.858,- Kč od 7. 11. 2003 do 13. 11. 2003, z částky 437.858,- Kč od 14. 11. 2003 do zaplacení a z částky 157.483,80 Kč od 25. 11. 2003 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku, a současně změnil bod III. výroku rozsudku, podle kterého bylo žalované uloženo zaplatit žalobkyni náklady řízení v částce 76.851,- Kč tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni 73.575,90 Kč na účet její právní zástupkyně JUDr. J.D., advokátky, a to do tří dnů od právní moci rozsudku, a konečně rozhodl o nákladech odvolacího řízení tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 24.145,10 Kč na jejich náhradu na účet její právní zástupkyně JUDr. J. D., advokátky, do tří dnů od právní moci rozsudku.

V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že věc projednal na základě a v rozsahu žalovanou podaného odvolání dle § 211 a násl. o.s.ř. a dospěl ke zjištěním, že žalobkyně uzavřela dne 29. 11. 2002 se žalovanou smlouvu o poskytnutí a užívání platebních karet T. P. (dále jen smlouva ) včetně pěti příloh, jejímž předmětem byl závazek žalobkyně poskytnout žalované platební karty na odběr pohonných hmot do 11 jejích vozidel, jejichž státní poznávací značky byly uvedeny v příloze č. 4 smlouvy, v síti čerpacích stanic žalobkyně v České republice s poskytnutím slevy z ceny nafty ve výši 0,6 Kč za 1 litr nafty vč. DPH, přičemž pro vztahy mezi účastníky dále platily Všeobecné obchodní podmínky pro poskytnutí a užívání karty (dále též VOP ), jež tvoří přílohu č. 1 smlouvy. Ze spisu odvolací soud zjistil, že žalobkyně požadovala v žalobě ze dne 16. 12. 2003 zaplacení celkové částky 601.311,80 Kč vyúčtované dvěmi fakturami, a to fakturou znějící na částku 537.858,- Kč, splatnou 3. 11. 2003, na kterou bylo žalovanou dne 13. 11. 2003 zaplaceno 100.000,- Kč, takže zbýval nedoplatek 437.858,- Kč, a fakturou znějící na částku 163.453,80 Kč, splatnou 21. 11. 2003, kterou žalovaná neuhradila ani částečně, a dále zaplacení úroku z prodlení ve výši 0,05 % za každý den prodlení z nezaplacených částek ve smyslu ust. 2.3 (správně 2.4) VOP. Z předmětné smlouvy včetně jejích příloh, výše uvedených faktur vystavených žalobkyní včetně jejich příloh, písemným vyjádřením U. S., s.r.o. jako tvůrcem systému T. P., výpisem z knihy odeslané pošty žalobkyně, výpisem saldokonta žalované a z účtu žalobkyně, čestným prohlášením P. Š., pracovníka žalobkyně, a svědeckými výpověďmi pracovníků žalované M. L. a M. Š. po provedeném dokazování odvolací soud zjistil, že k fakturám vystaveným žalobkyní byly připojeny jednak počítačové sjetiny, označené jako časový výpis transakcí, z nichž je patrná doba, místo a množství čerpané nafty na konkrétní karty, a jednak stvrzenky prokazující konkrétní odběry jednotlivými vozidly žalované u čerpacích stanic žalobkyně. Protože evidence odběrů byla prováděna podle počítačového programu, do něhož nebylo možné zasahovat, vzal odvolací soud tyto odběry za prokázané až na odebrané množství 300 litrů ze dne 14. 11. 2003, které žalobkyně neprokázala stvrzenkou a odvolací soud prohlášení P. Š., zaměstnance žalobkyně, pro jeho nepřesvědčivost neuvěřil. Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, a to jak co do skutkových zjištění, tak i co do právního hodnocení zjištěného skutkového stavu. Dle soudů obou stupňů žalobkyně provedenými důkazy prokázala uzavření kupních smluv na základě smlouvy a pěti jejích příloh dle ust. § 409 a násl. obchod. zák. o kupní smlouvě, dále prokázala, že žalovaná platební karty pro 11 vozidel od žalobkyně obdržela, v prokázaném rozsahu používala, a prokázala rovněž i množství a místa čerpání pohonných hmot. Odvolací soud shledal správným závěr soudu prvního stupně, jenž s odkazem na ujednání 2.7 smlouvy dovodil, že žalobkyně neodpovídá za případné zneužití platební karty, a proto neshledal tvrzení žalované, že nemohla odebrat fakturované množství pohonných hmot z důvodu nedostatečné kapacity nádrží vozidel a nepodepsání některých stvrzenek zaměstnanci žalované, bez označení a navržení důkazů k uvedeným tvrzením relevantními. Odvolací soud neprovedl důkaz ohledně kapacity nádrží vozidel, neboť tímto důkazem nemůže být vyvrácena skutečnost, že žalovaná odpovídá za zneužití platebních karet do té doby, než učiní oznámení žalobkyni dle bodu 2.5 až 2.7 smlouvy. Soud prvního stupně dle odvolacího soudu postupoval správně, když nepřiznal žalobkyni částku 5.970,- Kč, neboť v tomto rozsahu žalobkyně čerpání pohonných hmot vyúčtovaných ve faktuře neprokázala. Ostatní žalovanou namítaná neprokázaná čerpání týkající se faktury neshledal odvolací soud jako opodstatněné, jelikož se netýkají předmětu řízení, v němž je žalobkyní požadována úhrada ceny vyúčtované fakturou. Protože z obsahu faktur je zřejmé, že v bodě 1 přílohy č. 2 smlouvy stanovená cena za odebrané pohonné hmoty byla žalované účtována správně, neshledal odvolací soud ani námitku nesprávného účtování ceny odebraných pohonných hmot případnou.

Odvolací soud proto dle § 219 o.s.ř. potvrdil vyhovující výrok soudu prvního stupně týkající se jistiny v částce 595.341,80 Kč. Odvolací soud však dle § 220 odst. 1 o.s.ř. změnil nesprávný výrok soudu prvního stupně v bodě I. týkající se úroku z prodlení v rozsahu, ve kterém bylo prodlení prokázáno, a to tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni úrok z prodlení ve výši 0,05 % za každý den prodlení z částky 537.858,- Kč od 7. 11. 2003 do 13. 11. 2003, z částky 437.858,- Kč od 14. 11. 2003 do zaplacení a z částky 157.483,80 Kč od 25. 11. 2003 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku. Bod II. výroku soudu prvního stupně nebyl odvoláním dotčen, a proto nebyl v odvolacím řízení přezkoumáván. Odvolací soud dle § 220 odst. 1 o.s.ř. změnil výrok soudu prvního stupně v bodě III. o náhradě nákladů řízení, poněvadž žalobkyně nepředložila nutný doklad o vykonání tří cest automobilem, tj. velkého technického průkazu osobního automobilu, tak, že jí přiznal toliko náklady vynaložené na cestovné veřejným dopravním prostředkem autobusem.

Odvolací soud proto rozhodl tak, jak uvedeno shora.

Dovoláním ze dne 24. 1. 2006, doplněným podáním ze dne 20. 2. 2006, napadla žalovaná rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu s tím, že dovolání je přípustné dle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., a své dovolací námitky podřadila dovolacímu důvodu uvedenému v ust. § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. a § 241a odst. odst. 3 o.s.ř., neboť soudy obou stupňů nepřihlédly k některým tvrzeným skutečnostem a navrženým důkazům, dospěly k nesprávným skutkovým závěrům a věc nesprávně právně posoudily.

V odůvodnění dovolání žalovaná zejména uvedla, že nepopírá převzetí platebních karet pro bezhotovostní odběr pohonných hmot v síti čerpacích stanic žalobkyně, ovšem nesouhlasí se závěry soudů obou stupňů, že odběr pohonných hmot byl prokázán. Domnívá se, že odebrání pohonných hmot měla prokázat žalobkyně a nikoli žalovaná. Dovolatelka je přesvědčena, že některé odběry pohonných hmot, konkrétně pohonné hmoty odebrané vozidlem v P. dne 14. 11. 2003 v množství 300 litrů za cenu 5.970,- Kč včetně DPH vyfakturované na faktuře a pohonné hmoty odebrané vozidlem v P. dne 16. 10. 2003 v množství 50,04 litrů za cenu 995,80 Kč včetně DPH, pohonné hmoty odebrané vozidlem v ul. P. dne 16. 10. 2003 v množství 41,33 a 30,00 litrů za cenu 946,50 Kč a 687,- Kč včetně DPH vyfakturované fakturou, žalobkyně neprokázala, neboť k nim nepředložila žádné důkazy. Žalovaná dále upozornila na další položky ve faktuře (odběr ze dne 16. 10. 2003 ve výši 39.799,80 Kč vč. DPH v množství 2050,03 l vozidlem v P., odběr ze dne 20. 10. 2003 ve výši 39.799,60 Kč vč. DPH v množství 1.999,98 l vozidlem v P., odběr ze dne 22. 10. 2003 ve výši 49.749,40 Kč vč. DPH v množství 2.499,97 l vozidlem v P., odběr ze dne 25. 10. 2003 ve výši 49.749,40 Kč vč. DPH v množství 2.499,97 l vozidlem v P. a odběr ze dne 29. 10. 2003 ve výši 49.765,50 Kč vč. DPH v množství 2500,78 l vozidlem v P.), k jejichž odběru a tedy uzavření kupní smlouvy nemohlo dojít, poněvadž nádrže osobních motorových vozidel těchto SPZ, tj. Škoda Felicia Combi a Audi 2,5 turbodiesel, do nichž měl být odběr uskutečněn, nepojmou takové množství pohonných hmot a podpisy na pokladních dokladech u těchto odběrů nenáleží žádnému ze zaměstnanců žalované. Žalovaná dále namítla, že její povinnost zaplatit kupní cenu dle faktury č. 2003005639 za odběry ze dne 5. 11. 2003 ve výši 3.136,50 Kč vč. DPH v množství 150,07 l vozidlem na B., ze dne 7. 11. 2003 ve výši 2.717,20 Kč vč. DPH v množství 130,01 l vozidlem na B., ze dne 12. 11. 2003 ve výši 2.298,80 Kč vč. DPH v množství 109,99 l vozidlem na B., a dle faktury za odběry ze dne 16. 10. 2003 ve výši 1.809,- Kč vč. DPH v množství 90 l vozidlem ve S., ze dne 16. 10. 2003 ve výši 1.676,30 Kč vč. DPH vozidlem na ul. P., ze dne 23. 10. 2003 ve výši 2.004,60 Kč vč. DPH v množství 98,75 l vozidlem na B., ze dne 27. 10. 2003 ve výši 1.995,50 Kč vč. DPH v množství 100,28 l vozidlem v P. a ze dne 30. 10. 2003 ve výši 3.045,- Kč vč. DPH v množství 150 l vozidlem na B., nebyla prokázána, neboť podpisy osob na pokladních dokladech vztahujících se k uvedeným položkám nenáleží žádnému ze zaměstnanců žalované, a proto nemohlo dojít k uzavření kupních smluv na tyto odebrané pohonné hmoty. K prokázání těchto svých tvrzení žalovaná navrhla výslech svého zaměstnance a provedení listinného důkazu příkladem dohody o hmotné odpovědnosti jednotlivých zaměstnanců, z čehož je dle dovolatelky zřejmé, že podpisy dohod o hmotné odpovědnosti jejích zaměstnanců motivovaly k neposkytování platebních karet jiným osobám či zaměstnancům. Soudům žalovaná vytýká neprovedení žádných důkazů týkajících se plnění povinnosti obsluhy čerpacích stanic zjišťovat, zda pohonné hmoty placené platebními kartami žalované nejsou čerpány do jiného vozidla, než na jaké je platební karta vydána. Žalovaná brojí rovněž proti tomu, že nebyly provedeny žádné důkazy ohledně soudem uváděnou možnost načerpat pohonné hmoty do více vozidel za sebou, přestože to nevyplývá z odběrného lístku a nemůže jít o skutečnost obecně známou či známou soudu z jeho rozhodovací činnosti.

Jelikož se žalovaná domnívá, že skutečnost, že pohonné hmoty odebírala prostřednictvím platebních karet, nemůže znamenat obrácení důkazního břemene a že žalobkyně měla povinnost tvrdit a prokázat uskutečnění odběrů pohonných hmot žalovanou, závěrem navrhla, aby dovolací soud dle § 243 o.s.ř. nejdříve odložil vykonatelnost dovoláním napadeného rozhodnutí do doby rozhodnutí o dovolání a poté aby nesprávný rozsudek odvolacího soudu zrušil.

Žalobkyně se, jak vyplývá z obsahu spisu, k dovolání nevyjádřila.

Podle čl. II bodu 3 zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 9. listopadu 2005, tedy po 1. dubnu 2005, kdy uvedená novela nabyla účinnosti, avšak po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů (srovnej čl. II, bod 2. a 3. přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb.), Nejvyšší soud jako soud dovolací projednal dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen o.s.ř. ).

Nejvyšší soud především shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).

Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku (§ 236 odst. 1 o.s.ř.), neboť toliko z podnětu přípustného dovolání lze správnost napadeného rozhodnutí přezkoumat z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.

Dovolací soud s ohledem na svoji ustálenou praxi o návrhu na odložení vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí nerozhodoval.

Dovolatelka v dovolání výslovně uvedla, že dovolání směřuje do všech výroků rozsudku, tj. jak do výroku I., II., II. rozsudku (rozsudek odvolacího soudu obsahuje, jak výše uvedeno, i výrok IV., jímž byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 24.145,10 Kč na náhradu nákladů odvolacího řízení na účet její právní zástupkyně JUDr. J. D., advokátky, a to do tří dnů od právní moci rozsudku), z čehož je zřejmé, že dovolání směřuje jak proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo žalované uloženo zaplatit žalobkyni částku 595.341,80 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (odst. I výroku), tak i proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl oproti rozsudku soudu prvního stupně změněn počátek a konec lhůt určené podle dní, za které bylo žalované uloženo zaplatit žalobkyni 0,05 % úrok z prodlení.

Podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadený rozsudek má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o.s.ř.).

Přípustnost dovolání proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen výrok soudu prvního stupně o povinnosti žalované uhradit žalobkyni 595.341,80 Kč, podle výše uvedeného ustanovení může být dána jen tehdy, jde-li o posouzení právních otázek, a to takových, které mají zásadní právní význam a na nichž je rozhodnutí založeno. Způsobilým dovolacím důvodem může tedy být jen nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.) a nikoliv již např. nesprávnost ve skutkových zjištěních (§ 241a odst. 3 o.s.ř.), popř. tzv. jiné vady řízení.

Podle § 242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud, s výjimkou určitých vad řízení, vázán uplatněným dovolacím důvodem, a proto jsou pro úsudek soudu, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, relevantní pouze ty právní otázky, na nichž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno a jejichž posouzení dovolatelka napadla.

V projednávané věci dovolatelka v dovolání a v doplnění dovolání jako dovolací důvod označila nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) a dále to, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). Tento dovolací důvod byl dovolatelkou obsahově vymezen tak, že žalobkyně nepředložila důkazy (doklady) o odběru pohonných hmot, jejichž úhradu požaduje ve fakturách č. 2003005639 a č. 20030055274, dále že k odběru pohonných hmot ve dnech 16. až 31. 10. 2003 do automobilů nemohlo dojít, jelikož jde o osobní motorová vozidla, jejichž nádrže nepojmou ve fakturách vyúčtované množství pohonných hmot, a že podpisy na pokladních dokladech u shora některých odběrů pohonných hmot nenáleží žádnému z jejích zaměstnanců.

Z uvedeného je zřejmé, že dovolatelka svůj nesouhlas zakládá na zpochybnění správnosti skutkových zjištění soudů obou stupňů. K tomu je potřeba předně uvést, že skutkový základ sporu v dovolacím řízení nelze měnit. Lze jej napadnout námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, ovšem pouze tehdy, je-li dovolání již jinak podle ust. § 237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. přípustné (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). V případě, kdy je přípustnost dovolání teprve zvažována (a to jak shora uvedeno - podle ust. § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní. K této námitce dovolatelky je však nutné dodat, že pokud brojí proti nedoložení důkazů k odběru pohonných hmot vozidlem v P. dne 14. 11. 2003 v množství 300 litrů za cenu 5.970,- Kč včetně DPH vyfakturované na faktuře, soudy obou stupňů se jí zabývaly a uzavřely, že tento odběr žalobkyně neprokázala pokladní stvrzenkou či jiným důkazem, a proto žalobkyni právo na zaplacení této částky (5.970,- Kč) nepřiznaly. Z toho je zřejmé, že této námitce dovolatelky bylo již před soudem prvního stupně vyhověno (viz str. 2 rozsudku soudu prvního stupně) a odvolací soud se s tímto závěrem ztotožnil (viz str. 5 rozsudku odvolacího soudu).

Jestliže tedy dovolatelka především zpochybňuje správnost, popř. i úplnost skutkových zjištění soudů obou stupňů a pro účely posouzení věci nabízí vlastní skutkový stav, nemohou tyto námitky založit přípustnost dovolání podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.

V projednávané věci lze z obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) dále dovodit, že dovolatelka přestože tento dovolací důvod výslovně neoznačila - uplatnila rovněž dovolací důvod uvedený v ust. § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, konkretizovaný tak, že soudy obou stupňů neprovedly žádné důkazy ohledně povinnosti obsluhy čerpacích stanic zjišťovat, zda pohonné hmoty placené platebními kartami žalované nejsou čerpány do jiného vozidla, než na jaké je platební karta vydána, a ohledně možnosti načerpání pohonných hmot do více vozidel za sebou. K této vadě řízení, které se měly soudy obou stupňů dopustit tím, že neprovedly žalovanou navržené důkazy a následně soud dovodil, že žalobkyně neunesla důkazní břemeno, je třeba uvést, že na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce (§ 237 odst. 3 o.s.ř.), lze usuzovat jak výše uvedeno - jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. K okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) nebo ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto.

K výše uvedenému je třeba dodat, že v souzené věci soudy obou stupňů svá skutková zjištění čerpaly z důkazů provedených soupisy odběrů pohonných hmot ( detailní časové výpisy transakcí a výpisy transakcí sumarizovaných za vozidlo ) připojených k fakturám podle času, množství a ceny odběru pro jednotlivá vozidla žalované u označených čerpacích stanic žalobkyně, zpracovaných dle čl. 2 označeného jako Platební podmínky VOP a čl. 2 označeného jako Fakturační období přílohy č. 2 smlouvy, vždy dvakrát měsíčně, tj. za odběry v období od 1. do 15. dne v měsíci a za odběry v období od 16. do posledního dne v kalendářním měsíci. Na základě těchto soupisů pak byly vystaveny shora uvedené předmětné faktury, v nichž bylo opět uvedeno množství odebraných pohonných hmot a fakturační období dle čl. 2 VOP a čl. 2 přílohy č. 2 smlouvy. K namítané vadě řízení je ještě vhodné poznamenat, že soud není povinen provést takové důkazy, jež jsou pro zjištění skutkového stavu nadbytečné, popř. jejichž prováděním by docházelo pouze k prodlužování sporu (§ 120 odst. 1 věta druhá o.s.ř.).

Pokud soudy obou stupňů na základě uvedeného dospěly ke zjištění, že žalovaná v rozhodném období odebrala žalobkyní tvrzené množství pohonných hmot, je toto jejich zjištění správné a nelze mu vytknout, že by v rozporu s § 120 os.ř. pominul některé rozhodné skutečnosti, popř. že by důkazy hodnotil v rozporu s ust. § 132 o.s.ř.

Dovolatelka v dovolání dále formálně napadla i výrok II. rozsudku odvolacího soudu, v němž odvolací soud změnil odpovídající výrok soudu prvního stupně o povinnosti zaplatit smluvený úrok z prodlení, a to ohledně počátku a event. konce období, za které měl být úrok z prodlení placen, aniž by v dovolání konkretizovala, v čem spatřuje nesprávnost tohoto výroku (dovolací důvod). Dovolací soud proto nemohl tento výrok přezkoumávat, byť by v tomto případě bylo dovolání přípustné dle ust. § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.

Pokud dovolatelka dále v dovolání napadla i výrok III. rozsudku odvolacího soudu, v němž bylo rozhodnutí o nákladech řízení, není dovolání, jak to vyplývá z ust. § 238, § 238a a § 239 o.s.ř., proti tomuto výroku přípustné.

Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že dovolání žalované proti rozhodnutí odvolacího soudu není podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné a dovolání podle ust. § 243b odst. 5, věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu, neboť žalobkyni v tomto řízení dle obsahu spisu žádné náklady nevznikly a žalovaná, jejíž dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů dovolací řízení právo.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 12. března 2008

JUDr. Ing. Jan H u š e k

předseda senátu