32 Odo 48/2003
Datum rozhodnutí: 21.04.2004
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




32 Odo 48/2003

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobce J. L., zastoupeného, advokátem, proti žalovanému V. K., o zaplacení částky 60 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 2 C 722/2001, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. září 2002 č. j. 7 Co 1810/2002-137, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Jindřichově Hradci rozsudkem ze dne 18. dubna 2002 č. j. 2 C 722/2001-113 uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 60 000 Kč s 19% úrokem z prodlení od 1. 2. 1996 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně zjistil, že v roce 1994 uzavřeli účastníci řízení kupní smlouvu, na základě níž žalobce koupil od žalovaného za dohodnutou kupní cenu 60 000 Kč osobní automobil Ford Escort. Vzhledem k tomu, že vozidlo nemohlo být zapsáno do evidence motorových vozidel, uzavřeli účastníci dne 7. 1. 1996 ústní dohodu, podle které se žalovaný zavázal žalobci vrátit kupní cenu a žalobce žalovanému vrátit předmětný automobil. Soud prvního stupně byl vázán právním názorem Nejvyššího soudu České republiky vysloveným v rozsudku ze dne 31. 7. 2001 č. j. 25 Cdo 2911/99-64, podle kterého je třeba požadavek žalobce na zaplacení žalované částky posoudit jako nárok na plnění z dohody účastníků ze 7. 1. 1996, která je samostatným právním důvodem vzniku závazku. Soud prvního stupně vzal dále za prokázané, že se účastníci řízení dohodli na vrácení si vzájemného plnění do konce ledna 1996. U vrácení vozidla nastala nemožnost plnění, neboť vůz byl z podnětu policie zlikvidován. Vrácení vozidla se tak stalo podle § 575 občanského zákoníku (dále jen ObčZ ) nemožným. Protinávrh žalovaného na náhradu škody neshledal soud prvního stupně po právu, neboť nebyly splněny předpoklady vzniku nároku na náhradu škody stanovené v § 420 ObčZ. Žalobce neporušil žádnou svoji povinnost a nemožnost plnění nezavinil. Navíc na možnost sešrotování vozu žalobce žalovaného upozornil a byl to žalovaný, který si pro vozidlo nedojel, jak bylo dohodnuto. Za situace, kdy byl žalovaný odsouzen za trestný čin padělání a pozměňování veřejné listiny a trestný čin poškozování cizích práv, by byl jiný závěr podle soudu prvního stupně v rozporu s dobrými mravy.

K odvolání žalovaného Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 13. září 2002 č. j. 7 Co 1810/2002-137 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, že pokud jde o obsah smlouvy účastníků řízení ze 7. 1. 1996, jednalo se o synallagmatický právní vztah účastníků řízení, kdy žalovaný byl povinen zaplatit žalobci 60 000 Kč oproti závazku žalobce vydat osobní automobil Ford Escort s tím, že k plnění mělo dle dohody dojít nejpozději do 31. 1. 1996 tak, že žalovaný zaplatí žalobci uvedenou částku a odveze si od něho uvedený automobil. Žalovaný se však pro předmětný vůz nedostavil a částku 60 000 Kč neuhradil. Odvolací soud také potvrdil správnost závěru soudu prvního stupně o zániku závazku žalobce pro nemožnost plnění podle § 575 odst. 1 ObčZ. Rovněž ohledně nároku žalovaného na náhradu škody vzneseného žalovaným potvrdil odvolací soud závěr soudu prvního stupně s odůvodněním, že podle § 577 odst. 2 ObčZ nedošlo k naplnění podmínek odpovědnosti žalobce za škodu, neboť nebylo možno dovodit existenci protiprávního jednání v souvislosti s poškozením žalovaného. Nedošlo ani k porušení obecné prevenční povinnosti na straně žalobce podle § 415 ObčZ, když žalobce žalovaného na hrozbu likvidace předmětného vozu upozornil, ani k porušení smluvní povinnosti žalobce k vydání vozu, protože žalovaný se k převzetí automobilu na dohodnuté místo plnění nedostavil.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, ve kterém namítl, že rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně bylo vydáno rozporu s hmotným právem, takže obě rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení věci a dovolání je proto podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné i důvodné; dále namítl, že řízení před soudy obou stupňů je postiženo vadami. Zmíněný rozpor s hmotným právem dovolatel shledává zejména ve výkladu vůle účastníků řízení při uzavření dohody ze dne 7. 1. 1996, který nebyl dle jeho názoru proveden v souladu s § 35 ObčZ. Z provedených důkazů podle dovolatele vyplývá, že projevy vůle natolik shodné, aby bylo možno v tomto směru učinit úkon týkající se vzájemného časového plnění určitým a srozumitelným, neexistuje a dále, že ani v jednom z projevů vůle žalobce není zmíněna dohoda tvrzená soudem ze dne 7. 1. 1996, učiněná po telefonu . Termín vzájemného plnění nebyl podle jeho názoru nikdy přesně dohodnut. Dohoda ze dne 7. 1. 1996 je tedy minimálně v části týkající se termínu plnění neurčitá a nesrozumitelná, a proto podle § 37 ObčZ neplatná. Dovolatel také nesouhlasí se závěrem odvolací soudu, že nemožnost plnění vrátit vůz nezavinil žalobce, neboť tato skutečnost nebyla v důkazním řízení prokázána. Podle jeho názoru to byl to právě žalobce, kdo způsobil nemožnost vzájemného plnění, neboť žalobce se v žádném ze svých písemných projevů vůle vůbec nezmiňoval o odtažení a sešrotování vozidla. Soud tedy pochybil i v této části hodnocení věci a dovolatel má proto nárok na náhradu škody podle § 577 ObčZ. Dovolatel navrhl zrušení rozsudků soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně.

Žalobce se k dovolání nevyjádřil.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, a podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. proti rozsudku, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku nebo usnesení proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O žádný z uvedených případů se v posuzované věci nejedná.

Proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. za podmínky, že dovolání není přípustné podle písmena b) tohoto ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Zásadní právní význam má rozsudek odvolacího soudu současně pouze tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v posuzované věci, ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), přičemž se musí jednat o takovou právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud řešena nebo která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává. Dospěje-li ke kladnému závěru, jde o přípustné dovolání a dovolací soud bez dalšího přezkoumá napadený rozsudek a rozhodne o něm meritorně.

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst.1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Teprve za situace, kdy dovolací soud shledá přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku, může se zabývat ostatními uplatněnými dovolacími důvody.

Dovolatel v posuzované věci uvedl dovolací důvod stanovený v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., t. j. že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, z obsahu dovolání, resp. z vylíčení důvodů dovolání, je však zřejmé, že nesouhlasí s tím, jak odvolací soud (a soud prvního stupně, jehož závěry považoval odvolací soud za správné) hodnotil provedené důkazy a k jakým skutkovým závěrům z provedených důkazů dospěl. Dovolatel současně vychází z odlišných skutkových závěrů než odvolací soud (činí z provedených důkazů vlastní skutková zjištění) a na nich pak buduje i své vlastní a od odvolacího soudu odlišné skutkové závěry. Tím, že dovolatel na odlišných skutkových zjištěních a závěrech buduje odlišný právní názor na věc, nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující.

Dovolací soud však není oprávněn při zkoumání přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zabývat se jinými než právními otázkami a je vázán skutkovými zjištěními odvolacího soudu. Skutkovým podkladem rozhodnutí dovolacího soudu mohou být jen ty skutečnosti a důkazy, které účastníci uvedli v řízení před soudem prvního stupně a před soudem odvolacím, jak jsou zachyceny v soudním spise a uvedeny v odůvodnění rozhodnutí. Skutkový stav věci a výsledky důkazního řízení nemohou před dovolacím soudem doznat změny.

Protože soud každý procesní úkon účastníka řízení (tedy i vymezení dovolacího důvodu) posuzuje podle jeho obsahu, i když byl nesprávně označen (srov. § 41 odst. 2 o. s. ř.), nepředstavuje dovolání žalovaného uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., ale uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř., který - jak uvedeno výše - nemůže být způsobilým podkladem pro závěr o přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu nemá z hlediska uplatněných dovolacích důvodů po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Pokud dovolání není přípustné, nemůže být ani posuzován dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tedy že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalovaného - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když úspěšnému žalobci žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 21. dubna 2004

JUDr. Zdeněk Des, v.r.

předseda senátu