32 Odo 468/2005
Datum rozhodnutí: 21.02.2006
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 536 odst. 1 písm. c) předpisu č. 513/1991Sb.




32 Odo 468/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Dagmar Novotné v právní věci žalobkyně A. F. P., s.r.o., proti žalovanému L. M., podnikateli, o zaplacení částky 968 084,90 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 7 C 1671/2000, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. září 2004, č.j. 29 Co 366/2004-207, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 7 575,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jejího zástupce Mgr. K. H.

O d ů v o d n ě n í :

Podle obsahu spisu se žalobkyně podanou žalobou domáhala po žalovaném žalované částky jako nákladů za opravu nákladního vozidla, kterou provedla pro žalovaného na základě uzavřené dohody a kterou žalovaný neuhradil.

Krajský soud v Praze shora označeným rozsudkem potvrdil rozsudek Okresního soudu v Kolíně ze dne 17. února 2004, č.j. 7C 1671/2000-190, ve výrocích, jimiž bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobkyni částku 968 085,- Kč s příslušenstvím a České republice náklady řízení (první odstavec výroku), a změnil ho ve výši nákladů řízení přiznaných žalobkyni vůči žalovanému (druhý odstavec výroku). Dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (třetí odstavec výroku). Ve výroku, jímž byl zamítnut návrh žalovaného na přistoupení vedlejších účastníků do řízení, zůstal rozsudek soudu prvního stupně nedotčen, neboť nebyl odvoláním žalovaného v tomto rozsahu napaden.

Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním posouzením věci. Mezi žalobkyní (jako zhotovitelem) a žalovaným (jako objednatelem) byla uzavřena v roce 1996 ústní formou smlouva o dílo podle § 536 a násl. obchodního zákoníku (dále též jen obch. zák. ), jejímž předmětem byla oprava havarovaného automobilu. Závěr o uzavření smlouvy mezi účastníky založily oba soudy vzhledem k neexistenci listinných důkazů na skutečnostech, které soud prvního stupně zjistil z výpovědí samotných účastníků a vyslechnutých svědků k průběhu kontraktačního jednání. Žalovaný, který zakázku na opravu automobilu žalobkyni zadal, spoléhaje na plnou úhradu ceny za opravu ze strany pojišťovny z titulu zákonného pojištění, projevil vůli smlouvu uzavřít i bez konkrétního určení ceny (§ 536 odst. 3 obch. zák.). Za tohoto stavu je povinen proto zaplatit cenu, která se obvykle platí za srovnatelné dílo v době uzavření smlouvy za obdobných obchodních podmínek (§ 546 odst. 1, věta druhá, obch. zák.). Pro vznik smlouvy mezi účastníky je podle odvolacího soudu bez jakéhokoliv vlivu vztah žalovaného k leasingové společnosti a smlouvu na straně objednatele neuzavírala ani pojišťovna, která se k ceně opravy pouze vyjadřovala. Z výpovědi účastníků a svědeckých výpovědí vyplynulo, že účastníci měli vědomost o předběžné ceně ve výši 1 166 000,- Kč bez DPH, avšak tato cena nebyla definitivní pro nemožnost předem určit veškerý nezbytný rozsah prací prováděných na díle a konečnou výši nutných nákladů zhotovitele s ohledem na celkový rozsah opravy. Žalobkyně vyčíslila cenu opravy na celkovou částku 1 668 084,90 Kč, přičemž soudem určený znalec ve vypracovaném znaleckém posudku posoudil provedenou opravu se závěrem, že cena opravy vozidla je úměrná celkovému rozsahu jeho poškození. Za stavu, kdy mezi účastníky byla uzavřena smlouva o dílo, odvolací soud posoudil rovněž jako bezpředmětnou námitku odvolatele, že věc měla být posouzena z titulu bezdůvodného obohacení. Za této situace rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ve věci samé, jímž byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 968 085,- Kč s příslušnými úroky z prodlení (tj. cena opravy ve výši 1 668 085,- bez zálohy ve výši 700 000,- Kč zaplacené žalobkyni pojišťovnou), jako věcně správný potvrdil.

Rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu napadl žalovaný dovoláním, v němž napadenému rozhodnutí vytýká nesprávně zjištěný skutkový stav, nedostatečnou objasněnost okolností rozhodných pro řádné posouzení věci a nesprávný výklad právních norem. Podle mínění dovolatele jsou tak dány dovolací důvody dle § 241a odst. 2 písm. a) a b) a § 241a odst. 3 občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ).

Dovolatel soudům obou stupňů vytýká pochybení při hodnocení provedených důkazů. Za situace, kdy předmětné vozidlo koupil na základě kupní smlouvy ze dne 12. července 1994 a kdy nebyl prokázán následný přechod ani převod jeho vlastnického práva na leasingovou společnost, tvrdí, že leasingovou smlouvu ze dne 31. října 1994 uzavřela leasingová společnost jako nevlastník, což má za následek neplatnost leasingové smlouvy a to včetně jeho zmocnění v článku 7. leasingových podmínek k jednání se žalobkyní. Žalovaný tak nebyl oprávněn jednat se žalobkyní, a to ani jako vlastník vozidla, neboť jeho vůlí nebylo vozidlo koupit, nýbrž ho pronajmout; jelikož kupní smlouva tuto jeho vůli nevyjadřovala, stíhá ji podle jeho názoru neplatnost pro rozpor mezi vůlí a projevem.

Odvolacímu soudu vytýká, že vztah mezi účastníky posuzoval bez zřetele ke vztahu žalobkyně k předmětu opravy. Tvrdí, že smlouvu o dílo uzavřel se žalobkyní na základě omylu, že je nájemcem předmětného automobilu a že má práva a povinnosti vyplývající z leasingové smlouvy, ačkoli jeho vlastníkem, ani nájemcem nikdy nebyl. Pokud by nejednal v omylu o svém postavení, neměl žádný právní ani jiný důvod opravu sjednávat. Za situace, kdy v řízení nebyla ani zjištěna existence jakéhokoliv zmocnění třetí osoby, v jejíž prospěch by musela být smlouva o dílo uzavřena a jejímž jménem by měl jednat, namítá nedostatek pasivní legitimace.

Podle názoru dovolatele je však předmětná smlouva o dílo neplatná i pro nedostatky z pohledu zákonem stanovených podstatných náležitostí. V této souvislosti namítá nedostatečně sjednanou určitost vymezení díla, jakož i nesjednání ceny díla ani způsobu jejího určení za situace, kdy nebylo prokázáno, že by ve smlouvě projevil vůli ji uzavřít i bez určení ceny. Vycházet nelze podle dovolatele v otázce ceny ani z jejího určení obvyklosti ve znaleckém posudku J. U., a to pro poukazované nedostatky při jeho vypracování.

Dovolatel zastává názor, že za situace, kdy se soudy obou stupňů nedostatečně zabývaly posouzením hmotněprávních podmínek platnosti příslušných smluv a jejich důsledků na určení obsahu právního vztahu mezi účastníky, je dovolání přípustné pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí ve věci samé, neboť odvolací soud rozhodl v rozporu s hmotným právem. Proto navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalobkyně navrhla dovolání žalovaného odmítnout pro nepřípustnost. Podle jejího názoru nemá dovoláním napadené rozhodnutí ve věci samé zásadní právní význam, neboť podmínky přípustnosti vymezené ustanovením § 237 odst. 3 o. s. ř. nebyly v souzené věci naplněny. V řízení bylo prokázáno platné uzavření smlouvy o dílo mezi účastníky, pro jejíž posouzení je vztah žalovaného k pojišťovně a výplata pojistného plnění bez jakéhokoliv právního významu. Podle žalobkyně nemůže jít ani o rozpor s hmotným právem, jak tvrdí dovolatel, neboť k žádnému pochybení při aplikaci právních norem na zjištěný skutkový stav nedošlo.

Jelikož řízení u soudu prvního stupně bylo dokončeno (a rozhodnutí soudů obou stupňů vydána) po 1. lednu 2001, uplatní se pro dovolací řízení - v souladu s body 1., 15. a 17., hlavy I., části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2001.

Dovolání v této věci není přípustné.

Podle ustanovení § 236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Jde-li o rozsudek, jímž byl odvolacím soudem potvrzen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (jak tomu bylo i v posuzovaném případě), přichází v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Zásadní právní význam má rozsudek odvolacího soudu současně pouze tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v posuzované věci, ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), přičemž se musí jednat o takovou právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud řešena nebo která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních (ať již v rovině procesní nebo z oblasti hmotného práva), navíc otázek zásadního významu (jiné otázky, zejména posouzení správnosti či úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání nezakládají).

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.

Přitom otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, řeší dovolací soud jako otázku předběžnou, tj. zvláštní rozhodnutí o tom nevydává. Teprve za situace, kdy dovolací soud shledá přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, může se zabývat ostatními uplatněnými dovolacími důvody.

Námitky dovolatele lze z hlediska jejich obsahového vymezení v dovolání podřadit pod dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.] a dále pod dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., podle něhož lze v případě přípustného dovolání podle § 237 odst. 1 písm. a) a b), popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§238a § 238a), podat dovolání také z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.

Jelikož dovolací soud může rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání (srov. § 242 odst. 3, větu první, o. s. ř.), lze považovat za zásadně právně významné jen ty právní otázky splňující shora popsaná hlediska, jejichž nesprávné řešení dovolatel v rámci dovolacího důvodu dle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. napadl. Z tohoto pohledu, tj. z hlediska uplatněných dovolacích námitek Nejvyšší soud neshledal, že by rozhodnutí odvolacího soudu bylo v rozporu s hmotným právem nebo že by zde byly jiné okolnosti, pro které by dospěl k závěru o tom, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Za situace, kdy ustanovení § 536 a násl. obch. zák. upravující smlouvu o dílo nepodmiňují její platnost tím, že objednatel opravy věci musí být jejím vlastníkem, resp. uživatelem (nájemcem), jsou skutečnosti, zda žalovaný nabyl či nenabyl věc do vlastnictví kupní smlouvou, či zda byl či nebyl jejím nájemcem (zda platně uzavřel či neuzavřel leasingovou smlouvu), pro posouzení vzniku smlouvy o dílo mezi žalobkyní a žalovaným bez jakéhokoliv právního významu. Nejinak tomu je i s dovolatelem tvrzeným omylem při uzavření smlouvy o dílo o tom, že je nájemcem předmětného vozidla. Tyto otázky, na nichž dovolatel staví kritiku správnosti rozhodnutí odvolacího soudu, nemohou být proto pro právní posouzení věci (žalobního nároku) určující a nemohou být posouzeny jako otázky zásadního právního významu a založit tak přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Přípustnost dovolání v souzené věci nemůže založit ani dovolatelem tvrzená neplatnost smlouvy o dílo pro jím vytýkanou absenci jejich podstatných náležitostí (nedostatečně sjednaná určitost vymezení díla, jakož i nesjednání ceny díla ani způsobu jejího určení). Z odůvodnění dovoláním napadeného rozhodnutí se totiž podává, že soudy obou stupňů založily závěr o existenci ústní smlouvy o dílo mezi účastníky jako obchodně závazkového vztahu uzavřeného podle příslušných ustanovení obchodního zákoníku, jakož i závěr o tom, že smlouva obsahovala jak závazek zhotovitele k provedení určitého díla (opravy vozidla), tak i projev vůle uzavřít ji bez určení ceny (§ 536 odst. 1 a 3 obch. zák. ve znění před novelou provedenou zákonem č. 370/2000 Sb.), na skutečnostech, které soud prvního stupně vzhledem k absenci listinných důkazů zjistil z výpovědí účastníků a jmenovaných svědků. O jaké skutečnosti jde, odvolací soud v odůvodnění rozsudku konkrétně popsal.

V projednávané věci jak je patrno z obsahu dovolání dovolatel založil svůj odlišný právní názor o neplatnosti smlouvy o dílo pro absenci jejich podstatných náležitostí na odlišném skutkovém základě, když soudu vytýká nesprávná skutková zjištění a tvrdí o nich, že z provedených důkazů nevyplývají. Dovolatel tu však přehlíží, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže změnit a že přezkumná činnost dovolacího soudu směřuje k posouzení právní kvalifikace věci včetně procesních aspektů bez toho, že by byl oprávněn zasahovat do skutkového stavu, zjištěného v nalézacím řízení soudy nižších stupňů. Případná neúplnost nebo nesprávnost skutkových zjištění a závěrů, k nimž odvolací soud dospěl a na nichž své rozhodnutí založil, není totiž žádným z dovolacích důvodů uvedených v ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř., nýbrž může být (při splnění dalších předpokladů) dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. (prostřednictvím kterého lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování). Tento dovolací důvod však není relevantním dovolacím důvodem v případě, že přípustnost dovolání má být založena podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Lze proto uzavřít, že rozsudek odvolacího soudu nemá zásadní právní význam a dovolání v rozsahu jeho potvrzujícího výroku ve věci samé není podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné. Rovněž tak dovolání ve zbývajícím rozsahu, tj. směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech za řízení před soudy obou stupňů, majícímu charakter usnesení ve smyslu § 167 odst. 1 o. s. ř., není podle právní úpravy přípustnosti dovolání v občanském soudním řádu účinné od 1. ledna 2001 přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Tento závěr s sebou nese konečné posouzení dovolání jako nepřípustného. Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.), jako nepřípustné odmítl [ 243b odst. 5 věta první a § 218 písm. c) o. s. ř].

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 o. s. ř. a § 146 odst. 3 o. s. ř. Jelikož žalovaný z procesního hlediska zavinil (tím, že podal nepřípustné dovolání), že dovolání bylo odmítnuto, vzniklo žalobkyni právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Náklady žalobkyně sestávají ze sazby odměny za zastupování advokátem v částce 7 500,- Kč podle § 3 odst. 1, § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění pozdějších předpisů a z paušální částky 75,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně 21. února 2006

JUDr. Miroslav Gallus, v.r.

předseda senátu