32 Odo 454/2004
Datum rozhodnutí: 28.06.2006
Dotčené předpisy: § 380 předpisu č. 40/1964Sb., § 588 předpisu č. 40/1964Sb.




32 Odo 454/2004

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobců a) L. S. a b) H. S., proti žalované U. C., s. r. o., o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Chrudimi pod sp. zn. 8 C 228/99, o dovolání žalobce a) proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové pobočky v Pardubicích ze dne 12. listopadu 2003 č. j. 18 Co 33/2003-423, ve znění opravného usnesení ze dne 16. února 2004 č. j. 18 Co 33/2003-451, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Hradci Králové pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 12. listopadu 2003 č. j. 18 Co 33/2003-423, ve znění opravného usnesení ze dne 16. února 2004 č. j. 18 Co 33/2003-451, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Chrudimi ze dne 7. listopadu 2002 č. j. 8 C 228/99-407, jímž byla zamítnuta žaloba směřující proti žalované společnosti U. C., s. r. o. (poté, co bylo řízení proti původnímu žalovanému M. D. v důsledku zpětvzetí žaloby zastaveno) na určení, že žalobce a) je podílovým spoluvlastníkem 4/5 obchodního střediska čp. 119 ve S., postaveného na stavební parcele č. 930, k. ú. S., a 4/5 stavební parcely č. 930, k. ú. S., a žalobkyně b) je podílovou spoluvlastnicí 1/5 výše uvedených nemovitostí, a jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že kupní smlouva ze dne 31. srpna 1995, kterou žalobci uzavřeli s M. D. a na základě které mu převedli vlastnické právo k výše uvedeným nemovitostem za kupní cenu 14 000 000 Kč (dále jen smlouva ), není neplatná pro neurčitost z důvodu, že převáděné příslušenství věci hlavní v ní není výslovně určeno, jak žalobci namítali. V této souvislosti vycházel i z rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 28 Cdo 133/2001, v němž byl vysloven právní názor, že příslušenství věci sdílí osud věci hlavní bez zřetele k tomu, jestli účastníci smlouvy v ní toto příslušenství přímo identifikovali. Pokud ve smlouvě bylo uvedeno, že nemovitosti jsou převáděny se všemi součástmi a příslušenstvím, jak jsou popsány ve znaleckém posudku, který byl žalobcům v době prodeje k dispozici, pak předmět smlouvy je uveden dostatečně určitě k tomu, aby bylo možno posoudit, jaké příslušenství je s věcí hlavní převáděno. Odvolací soud se ztotožnil i s názorem žalované, že by bylo s podivem, pokud by prodávající a kupující sepsali den před podpisem kupní smlouvy dohodu, podle níž by měla být garáž vyloučena z převodu a následující den by tuto skutečnost v samotné kupní smlouvě nezmínili. Z obsahu spisu vyplývá, že garáž nebyla sice postavena společně s obchodním střediskem, ale později, když šlo o plechový přístřešek, sloužící provozu obchodního střediska, původně jako příruční sklad. Byla tedy majitelem věci hlavní určena k užívání s věcí hlavní a byla tak užívána i žalobci. Kupní smlouva byla uzavřena písemně a pokud žalobci v této písemné smlouvě výslovně neuvedli, že garáž, která je příslušenstvím nemovitosti, nebude s ní převedena, došlo i k prodeji garáže, stejně jako všeho ostatního, byť výslovně nespecifikovaného příslušenství a součástí nemovitosti. Odvolací soud, stejně jako soud prvého stupně, neuznal za důvodnou ani námitku žalobců, že od smlouvy odstoupili pro nezaplacení kupní ceny. Poukázal přitom na ujednání v bodu III smlouvy, které vyložil tak, že určuje, na jaké konkrétní účty a u kterého peněžního ústavu má být kupujícím kupní cena zaplacena. Tím, dle názoru odvolacího soudu, došlo k dohodě o způsobu zaplacení kupní ceny, přičemž označené účty u Č. s., a. s., je třeba chápat jako platební místo. Jestliže proto M. D. složil částku odpovídající kupní ceně na uvedené účty, splnil svůj závazek vyplývající mu ze smlouvy ohledně zaplacení kupní ceny.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání žalobce a). Jeho přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ) a důvodnost o ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Konkrétně namítá, že od kupní smlouvy odstoupil z důvodu neuhrazení kupní ceny. Tu měl kupující uhradit prodávajícím. Způsob vypořádání mezi prodávajícími a vedlejším účastníkem (zřejmě míněna Č. s. a. s.) se týká pouze těchto subjektů. Pokud jde o určitost předmětu smlouvy, namítá, že smlouva obsahovala údaj, že prodávající prodávají nemovitost uvedenou v odstavci I se vším příslušenstvím a součástmi uvedenými ve znaleckém posudku. Jestliže text smlouvy odkazuje na znalecký posudek (který zadal vypracovat peněžní ústav), s jehož obsahem nebyli účastníci seznámeni a který měl obsahovat specifikaci příslušenství převáděného s věcí hlavní, měl být znalecký posudek pojat do smlouvy jako její součást. Konečně namítl i neshodu účastníků smlouvy o předmětu prodeje ve vztahu k převodu vlastnického práva ke garáži. Navrhl proto, aby rozsudek odvolacího soudu i soudu prvého stupně byly zrušeny a věc vrácena těmto soudům k dalšímu řízení.

Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.

Protože dovolání bylo podáno pouze žalobcem a), je rozsudek odvolacího soudu dovolacímu přezkumu otevřen pouze ohledně výroků, jimiž bylo rozhodnuto ve vztahu k jeho osobě. Ve vztahu k žalobkyni b) zůstává rozsudek odvolacího soudu nedotčen.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak, než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil.

Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

V přezkoumávané věci rozsudku soudu prvého stupně ze dne 7. listopadu 2002 č. j. 8 C 228/99-407, jenž byl potvrzen rozsudkem odvolacího soudu ze dne 12. listopadu 2003 č. j. 18 Co 33/2003-423, ve znění opravného usnesení ze dne 16. února 2004 č. j. 18 Co 33/2003-451, předcházel rozsudek soudu prvého stupně ze dne 27. března 1997 č. j. 8 C 228/96-41, jímž bylo žalobě vyhověno ve vztahu k žalovanému M. D. Rozsudkem odvolacího soudu ze dne 24. března 1998 č. j. 20 Co 288/97-79 byl rozsudek soudu prvého stupně změněn tak, že žaloba byla zamítnuta. Rozsudkem Nejvyššího soudu České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) ze dne 30. listopadu 1999 č. j. 33 Cdo 1455/98-113 byly oba rozsudky zrušeny a věc vrácena soudu prvého stupně k dalšímu řízení. Následně soud prvého stupně rozsudkem ze dne 21. listopadu 2000 č. j. 8 C 228/99-216 žalobu ve vztahu k žalovaným M. D. a společnosti U. C., s. r. o., zamítl, když dospěl k závěru, že kupní smlouva je dostatečně určitá a odstoupení od ní nebylo důvodné. Odvolací soud usnesením ze dne 6. března 2001 č. j. 21 Co 75/2001-225 tento rozsudek soudu prvého stupně zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení z důvodu jeho nepřezkoumatelnosti. Rozsudkem ze dne 18. října 2001 č. j. 8 C 228/99-259 soud prvního stupně žalobě vyhověl s odůvodněním, že předmět kupní smlouvy nebyl uveden dostatečně určitě, pokud příslušenství převáděné s věcí hlavní nebylo ve smlouvě specifikováno a účastníci v době uzavření smlouvy neměli k dispozici znalecký posudek, v němž bylo příslušenství popsáno. Odvolací soud usnesením ze dne 6. února 2002 č. j. 24 Co 484/2001-272 rozsudek soudu prvého stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Kromě procesních nedostatků vytkl soudu prvého stupně, že se důsledně nezabýval otázkou pasivní věcné legitimace účastníků a vyslovil závazný právní názor, že příslušenství věci hlavní (§ 121 odst. 1 občanského zákoníku dále jen ObčZ ) sdílí právní osud hlavní věci i tehdy, nezmíní-li se kontrahenti při převodu věci hlavní vůbec o jeho existenci. Není-li proto ve smlouvě výslovně uvedeno a identifikováno příslušenství, tento nedostatek nečiní smlouvu neplatnou.

Dovolání je tak podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. přípustné. Není však důvodné.

Pro posouzení důvodnosti námitky dovolatele, týkající se právního posouzení odstoupení od smlouvy (pro případ, že smlouva byla uzavřena platně) je rozhodující, zda kupující splnil svůj závazek zaplatit kupní cenu tím, že jí poskytl k dispozici Č. s., a. s., vůči níž měl dovolatel závazky z titulu nezaplacených úvěrů, v souladu se smlouvou.

Z tohoto hlediska je rozhodující, že sami žalobci ve smlouvě jednoznačně stanovili v článku III, že kupní cena má být použita na úhradu závazků žalobců vůči Č. s., a. s. Pokud pak v souladu s takto vyjádřenou vůlí žalobců M. D., jako kupující, poskytl kupní cenu označenému peněžnímu ústavu, nelze jeho jednání posoudit jinak, než jako jednání v souladu se smlouvou, jímž splnil svůj závazek k úhradě kupní ceny. Z tohoto důvodu je proto správný právní závěr odvolacího soudu, že odstoupení od smlouvy ze strany žalobců je nedůvodné a nemohlo způsobit její zrušení.

Nejvyšší soud v rozhodnutí ze dne 11. září 2003 sp. zn. 31 Cdo 2772/2000, publikovaném pod číslem 75 v sešitě č. 8/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vyslovil a odůvodnil právní závěr, že tvoří-li příslušenství věci hlavní nemovitost, může dojít k jeho převodu na jiného smlouvou jen, jestliže byla v této smlouvě vyjádřena vůle převést rovněž příslušenství. Pouze písemné vyjádření vůle převést příslušenství věci vytváří předpoklady pro zkoumání, zda tato vůle byla vyjádřena dostatečně určitě proto, aby mohla vyvolat právní účinky sledované účastníky. V odůvodnění rozhodnutí Nejvyšší soud poukázal zejména na to, že příslušenství tvoří věci samostatné, které mohou být samostatným předmětem právních vztahů a jejich právní režim nesleduje ze zákona bez dalšího režim věci hlavní. Platné právo nemá ustanovení o tom, že by na nabyvatele věci hlavní přecházelo i příslušenství věci. K převodu příslušenství na nabyvatele věci hlavní je vždy třeba projevit zákonem předepsaným způsobem vůli převést i příslušenství; nebyla li vůle převést i příslušenství věci hlavní právně významným způsobem projevena, příslušenství na nabyvatele věci hlavní nepřechází. Tímto publikovaným právním názorem Nejvyšší soud současně modifikoval právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 14. srpna 2001 sp. zn. 28 Cdo 133/2001, publikovaném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, pod č. 678, svazek 9. Na toto rozhodnutí úzce navazuje rozhodnutí ze dne 30. srpna 2005 č. j. 22 Cdo 1844/2004, v němž Nejvyšší soud vyslovil názor, že k platnosti smlouvy o převodu nemovitosti je třeba přesná identifikace příslušenství v právním úkonu, bude-li jím nemovitost, která je předmětem evidence v katastru nemovitostí (zejména půjde o pozemky a garáže). Bude-li příslušenstvím nemovitost, která evidenci v katastru nepodléhá (různé vedlejší stavby, jako kůlny, ploty apod.), postačí k převodu vyjádření, že věc se převádí s příslušenstvím . Ovšem i tu je k převodu příslušenství třeba výslovný projev vůle, který musí být učiněn, jde-li o nemovitost, písemně, přičemž projevy účastníků musí být na téže listině (§ 46 ObčZ).

Odvolací soud při posouzení platnosti smlouvy vyslovil závěr, že předmět smlouvy je vymezen určitě, neboť příslušenství věci hlavní sdílí její osud, a proto převáděné příslušenství s věcí hlavní nebylo třeba ve smlouvě identifikovat , a pro posouzení určitosti předmětu smlouvy ve vztahu k příslušenství stačil odkaz na znalecký posudek. Odvolací soud z pohledu shora citovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2005 č. j. 22 Cdo 1844/2004, od něhož nemá Nejvyšší soud důvod se odchýlit ani v této věci, nesprávně uvedl, že příslušenství věci sdílí osud věci hlavní a i v případě příslušenství, které tvoří nemovitost evidující se v katastru nemovitostí, není třeba ve smlouvě toto příslušenství identifikovat. Závěr odvolacího soudu nicméně není v rozporu s hmotným právem, neboť v daném případě se převáděné příslušenství v katastru nemovitostí neevidovalo, jak vyplývá z výpisu z katastru nemovitostí na č. l. 36 a č. l. 237. K převodu příslušenství věcí hlavních budovy obchodního střediska č. p. 119 ve S. a pozemku parc. číslo 930 v k. ú. S. tudíž postačovalo, aby ve smlouvě bylo vyjádřeno, že věc se převádí s příslušenstvím. Tak se v daném případě stalo, neboť kupní smlouva obsahuje odkaz, že nemovitosti uvedené v odstavci I smlouvy se převádějí se vším příslušenstvím a součástmi uvedenými ve znaleckém posudku znalce Ing. B. R.

Neopodstatněná je rovněž námitka dovolatele, že kupní smlouva je absolutně neplatná pro nedostatek shody účastníků o předmětu převodu, neboť převodci na rozdíl od kupujícího nechtěli převádět kolnu (garáž). V dané věci byla mezi žalobci a M. D. uzavřena písemná kupní smlouva. Pro zjištění obsahu této smlouvy je proto rozhodující, co bylo účastníky smlouvy v ní písemně vyjádřeno. Z tohoto hlediska je pak významné, že žalobci a M. D. ve smlouvě uvedli, že se převádí nemovitosti specifikované v odstavci I včetně veškerého příslušenství, tedy včetně garáže, která podle skutkového zjištění soudu prvého stupně je věcí movitou. V písemné smlouvě tedy žalobci a M. D. ke shodě projevů vůle dospěli. I v případě, že by dohodu žalobce a) a M. D. ze dne 30. 8. 1995 bylo třeba hodnotit jako projev vůle většinového spoluvlastníka, že garáž již nadále nebude určena k tomu, aby byla užívána s věcí hlavní a tudíž přestává být příslušenstvím obchodního střediska čp. 119 ve S., neznamenalo by to, že by kupní smlouva mezi žalobci a M. D. ze dne 31. 8. 1995 byla neplatná. Důsledkem by bylo pouze to, že garáž nebyla předmětem převodu podle této kupní smlouvy a zůstala ve vlastnictví prodávajících.

Rozsudek odvolacího soudu je tedy z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný. Nejvyšší soud proto podle § 243b odst. 2 věty před středníkem o. s. ř. dovolání zamítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 142b odst. 1 o. s. ř., když dovolatel nebyl v dovolacím řízení úspěšný a žalované náklady dovolacího řízení nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 28. června 2006



JUDr. Zdeněk Des, v. r.

předseda senátu