32 Odo 451/2006
Datum rozhodnutí: 26.03.2008
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 397 odst. 1 písm. c) předpisu č. 513/1991Sb.




32 Odo 451/2006

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně D. B. O., a. s., zastoupené advokátkou, proti žalované T., s. r. o., zastoupené advokátem, o zaplacení částky 2 120 087,60 Kč, vedené u Okresního soudu v Č. B. pod sp. zn. 16 C 130/2002, o dovolání žalobkyně a o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Č. B. ze dne 26. září 2005 č. j. 22 Co 583/2005-414, takto:

I. Řízení o dovolání žalobkyně se zastavuje.

II.Dovolání žalované se odmítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.



O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Č. B. rozsudkem ze dne 22. listopadu 2004 č. j. 16 C 130/2002-360, ve znění opravného usnesení ze dne 17. prosince 2004 č. j. 16 C 130/2002-378, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 1 867 248 Kč s 12% úrokem z prodlení ročně z tam uvedených částek (výrok pod bodem I), žalobu v části, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení částky 252 839,64 Kč s 12% úrokem z prodlení ročně z tam uvedených částek a s 10% úrokem z prodlení ročně z tam uvedených částek, zamítl (výrok pod bodem II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky pod body III, IV a V). Vyšel ze zjištění, že účastníci uzavřeli dne 10. 4. 1996 nájemní smlouvu, která byla prodlužována dodatky i pro rok 1999, jejímž předmětem bylo užívání části výrobního areálu žalobkyně. Účelem nájmu byla výroba polystyrénových desek. Soud prvního stupně vzal za prokázané, že součástí nájemní smlouvy byla příloha č. 1 obsahující seznam pronajatých ploch, dále příloha č. 3, v níž byl mimo jiné dohodnut způsob, jakým se žalovaný bude podílet na úhradě za dodávku elektrické energie a tepla. Dále zjistil, že žalobkyně vyfakturovala žalované za dodávku tepla, elektrické energie, vody a za telefonní hovory v době od března 1999 do prosince 1999 a v únoru 2000 každý měsíc (vyjma července a srpna 1999) více částek, které žalovaná neuhradila. Zástupci účastníků sepsali dne 5. 6. 2000 zápis o uznání dluhu žalovanou vůči žalobkyni ve výši 7 667 612,13 Kč vzniklý neuhrazením služeb v areálu provozu D. za období od 30. 1. 1998 do 7. 4. 2000 podle ustanovení § 323 obchodního zákoníku (dále jen ObchZ ) a obě strany se zde dohodly na smírném řešení, které bude dohodnuto do termínu 30. 9. 2000. Soud prvního stupně posoudil předmětnou nájemní smlouvu podle § 37 občanského zákoníku (dále jen ObčZ ) a § 3 odst. 4 zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, jako absolutně neplatnou pro neurčitost předmětu nájmu. Zaujal názor, že proto není nutno zabývat se náležitostmi uvedeného uznání závazku, které se vztahuje k nárokům žalobkyně majícím smluvní základ, takové však žalobkyně z důvodu neplatnosti nájemní smlouvy nemá. Vztah účastníků posoudil z hlediska nároků na vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu § 451 a násl. ObčZ (v tomto směru vycházel i ze závěrů usnesení Krajského soudu v Č. B. z 16. 12. 2003 vydaného v obdobné věci vedené u Okresního soudu v Č. B. pod sp. zn. 18 C 6/2002, která je vedena mezi stejnými účastníky odlišnost je pouze v tom, že zaplacení dodávek tepla a elektrické energie je požadováno za měsíce leden a únor 1998). Mezi účastníky bylo nesporné, že žalované vznikl dluh za dodávku elektrické energie ve výši 447 942,85 Kč, za dodávku vody dluh 4 999,70 Kč a za telefonní hovory dluh ve výši 2 534,33 Kč. Při určení celkové spotřeby tepla žalovanou vyšel soud prvního stupně ze znaleckého posudku Ing. M. M. ze 6. 1. 2003 a částečně i z původního znaleckého posudku Ing. J. V. z 19. 8. 2002 (vypracovaného pro věc vedenou u Okresního soudu v Č. B. pod sp. zn. 18 C 6/2002) a za využití volné úvahy ohledně podílu žalované na ztrátách stanovil cenu tepla za 1 GJ v rozhodném období a tuto vynásobil množstvím tepla za ten který měsíc. Námitku promlčení vznesenou žalovanou nepovažoval za opodstatněnou, když vztah mezi účastníky hodnotil jako vztah obchodněprávní, v němž se nároky promlčují ve čtyřleté promlčecí lhůtě podle § 397 ObchZ a navíc dovodil i podmínky pro nepřihlížení k této námitce ve smyslu § 265 ObchZ.

K odvolání žalobkyně i žalované Krajský soud v Č. B. rozsudkem ze dne 26. září 2005 č. j. 22 Co 583/2005-414 rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I, pokud jím bylo žalované uloženo zaplatit žalobkyni částku 455 476,88 Kč, potvrdil, ve zbývajícím rozsahu jej zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud odkázal na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a na závěry odvolacího soudu vyjádřené v rámci řízení, v němž je řešena podobná problematika u Okresního soudu v Č. B. pod sp. zn. 18 C 6/2002 v usnesení z 16. 12. 2003 č. j. 22 Co 2044/2003-336. Vyšel přitom ze závěrů rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. 6. 2003 sp. zn. 35 Odo 619/2002, podle něhož skutečnost, že obchodní zákoník výslovně neupravuje počátek běhu promlčecí doby a její délku, pokud jde o právo na vydání bezdůvodného obohacení, neznamená nutnost aplikace právní úpravy občanského zákoníku, nýbrž to, že tyto otázky je třeba řešit podle obecných ustanovení obchodního zákoníku o promlčení (§ 391 a § 397), a dospěl k závěru, že k promlčení nároku žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení nedošlo. K použití postupu podle § 136 občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř ) soudem prvního stupně při určení množství spotřebovaného tepla a jeho ceny odvolací soud konstatoval, že výši nároků soud zjišťuje podle své úvahy pouze tehdy, lze-li jejich výši zjistit jen s nepoměrnými obtíženi nebo nelze-li je zjistit vůbec. O takový případ se v dané věci nejednalo, když bylo možno vypracovat znalecký posudek a žalovaná jeho vypracování navrhovala; pak nebylo ve smyslu § 120 odst. 1 o. s. ř. důvodu provedení takového důkazu žalované bránit. Odvolací soud proto potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu, ve kterém bylo žalované uloženo zaplatit částku 455 476,88 Kč (jde o mezi účastníky nesporné pohledávky za dodávku vody v celkové výši 4 999,70 Kč, za dodávku elektrické energie v celkové výši 447 942,85 Kč a za telefonní hovory v celkové výši 2 534,33 Kč). Ve zbývajícím rozsahu rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, neboť ve věci je třeba provádět náročné dokazování vymykající se možnostem odvolacího soudu. Ke zrušení rozsudku soudu prvního stupně ve vztahu k úrokům z prodlení došlo nejen proto, že se jimi odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně vůbec nezabývá, ale i proto, že se úrokové sazby z úvěrů v průběhu měsíců března 1999 až února 2000 měnily, což soud prvního stupně nereflektoval.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali oba účastníci dovolání, žalobkyně však své dovolání podáním ze dne 4. 8. 2006 vzala v celém rozsahu zpět. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) proto řízení o dovolání žalobkyně podle § 243b odst. 5 věty druhé o. s. ř. zastavil.

Žalovaná ve svém dovolání odkázala na § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ohledně přípustnosti svého dovolání a uplatnila dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Nesprávné právní posouzení shledává v posouzení právního vztahu účastníků odvolacím soudem jako obchodněprávního v návaznosti na vznesenou námitku promlčení a v možnosti aplikace § 265 ObchZ. Dovolatelka namítla, že odvolací soud nesprávně posoudil časovou platnost obchodního zákoníku, neboť nebral v úvahu ustanovení § 261 odst. 6 ObchZ ve znění platném do 31. 12. 2000, podle kterého se smlouvy uzavřené mezi osobami uvedenými v odstavcích 1 a 2 § 261 ObchZ, které nejsou upraveny v hlavě II obchodního zákoníku a jsou upraveny jako smluvní typ v občanském zákoníku, řídí pouze ustanoveními občanského zákoníku. Zákon č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, je zvláštním zákonem a tam, kde neobsahuje speciální úpravu, uplatní se obecná úprava nájemní smlouvy podle občanského zákoníku, přičemž zákon č. 116/1990 Sb. nemá žádnou vazbu na obchodní zákoník. Odvolací soud také podle jejího názoru nesprávně aplikoval § 3a ObchZ, který v době, kdy k rozhodným skutečnostem došlo, neplatil, a daný vztah nelze podřadit pod § 261 odst. 1 ObchZ, když žalobkyně neměla k pronájmu nebytových prostor živnostenské oprávnění, takže nešlo o její podnikatelskou činnost. Z uvedeného podle názoru dovolatelky vyplývá, že pokud původní právní důvod plnění založený občanskoprávní smlouvou odpadl, má nepochybně i vztah vzniklý z bezdůvodného obohacení občanskoprávní povahu, v dané věci se proto uplatní dvouletá lhůta pro vydání bezdůvodného obohacení stanovená v občanském zákoníku a její námitka promlčení byla vznesena důvodně. Vznesení námitky promlčení se dovolatelce nejeví jako jednání v rozporu s dobrými mravy či se zásadami poctivého obchodního styku. Námitka promlčení je institut zcela legální, jehož účelem je stimulovat věřitele, aby svá práva uplatnil včas. Namítla dále, že postup soudu podle § 3 odst. 1 ObčZ je i podle judikatury dovolacího soudu důvodný pouze v případech šikanozního výkonu práva či v případech zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva. Svého postavení naopak podle dovolatelky zneužívala žalobkyně, která jí vyúčtovala finanční částky značně převyšující skutečný odběr zejména tepla, když dovolatelka sama nemohla do rozvodů tepla (páry) zasahovat. Tomu nasvědčuje i okolnost, že po skončení nájemního vztahu žalobkyně zrušila stávající rozvody a provedla výstavbu nového přívodu páry. Dovolatelka navrhla zrušení napadené části rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., dospěl k závěru, že v daném případě dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné za podmínek uvedených v § 237 odst. 1 písm. b) a písm. c) o. s. ř.

Podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O takový případ se v dané věci nejedná, přichází proto v úvahu pouze přípustnost dovolání, jejíž podmínky stanoví § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Ta je dána tehdy, pokud dovolání není přípustné podle písmena b) tohoto ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává. Dospěje-li ke kladnému závěru, jde o přípustné dovolání a dovolací soud bez dalšího přezkoumá napadený rozsudek a rozhodne o něm meritorně.

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst.1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé právní stránce zásadní význam skutečně má. Teprve za situace, kdy dovolací soud shledá přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku, může se zabývat ostatními uplatněnými dovolacími důvody.

Otázku promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého v obchodním závazkovém vztahu přijetím plnění z právního důvodu, který odpadl, se Nejvyšší soud zabýval v rozsudku velkého senátu obchodního kolegia ze dne 18. června 2003 sp. zn. 35 Odo 619/2002, uveřejněném pod číslem 26/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž vysvětlil, že pro posouzení promlčení práva na vydání majetkového prospěchu získaného z právního důvodu, který odpadl, je rozhodující povaha právního vztahu účastníků vzniklého plněním z tohoto právního důvodu. Dále pak uzavřel, že právní úprava promlčení v obchodním zákoníku má komplexní povahu, přičemž ani ze skutečnosti, že obchodní zákoník výslovně neupravuje počátek běhu promlčecí doby a její délku, pokud jde o právo na vydání bezdůvodného obohacení, neplyne nutnost použití právní úpravy občanského zákoníku (jeho § 107), nýbrž pouze to, že tyto otázky je zapotřebí řešit dle obecných ustanovení obchodního zákoníku o promlčení (dle jeho § 391 a § 397). Jelikož obchodní zákoník je v poměru k občanskému zákoníku předpisem zvláštním, což platí i pro ustanovení § 397 ObchZ v poměru k ustanovení § 107 ObčZ, použije se při řešení otázky promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení v obchodních vztazích především právní úprava obsažená v obchodním zákoníku.

Ve shodě s právními závěry shora uvedeného rozhodnutí velkého senátu obchodního kolegia Nejvyššího soudu pak tentýž soud rozhodl i následně v jiném obdobném sporu rozsudkem ze dne 21. srpna 2003 sp. zn. 29 Odo 383/2001 (uveřejněným v časopise Soudní judikatura č. 11, ročník 2003, pod číslem 198). Podle v něm formulované právní věty je v případě vztahu z bezdůvodného obohacení vzniklého přijetím plnění bez právního důvodu, který je obchodním závazkovým vztahem, promlčecí doba čtyřletá (§ 397 ObchZ). Nejvyšší soud v tomto dřívějším rozsudku rovněž vysvětlil, že k závěru, že vztah z bezdůvodného obohacení vzniklého přijetím bez právního důvodu (srov. § 451 odst. 2 ObčZ) je obchodním závazkovým vztahem, je nezbytný předchozí úsudek, že majetkový prospěch, o jehož vydání se žádá, byl získán na základě vztahu, který svým pojetím odpovídá ustanovením § 261 odst. 1 až 3 a § 262 ObchZ.

Lze tak uzavřít, že obsahuje-li obchodní zákoník v ustanoveních § 387 až § 408 kogentní a ucelenou úpravu problematiky promlčení, je v obchodních závazkových vztazích vyloučeno použití ustanovení občanského zákoníku o promlčení.

Závěry formulované ve shora uvedeném rozsudku velkého senátu obchodního kolegia Nejvyššího soudu jsou mutatis mutandis uplatnitelné i v této věci. S právním názorem odvolacího soudu na otázku délky promlčecí doby pro uplatnění žalobního nároku lze souhlasit. Jinak řečeno, je-li vztah z bezdůvodného obohacení vzniklého přijetím plnění z neplatného právního úkonu obchodním závazkovým vztahem (jako je tomu v posuzovaném případě), pak na otázku délky promlčecí doby odpovídá ustanovení § 397 ObchZ stanovící čtyřletou promlčecí dobu.

Dovolatelce by bylo možno přisvědčit v jejím názoru, že právní vztah účastníků založený smlouvou o nájmu nebytových prostor, která byla uzavřena do konce roku 2000, by se řídil režimem zákoníku občanského (pokud by ovšem byla taková nájemní smlouva uzavřena platně). V posuzované věci však byla předmětná nájemní smlouva účastníků shledána neplatnou, a proto je nutno při posuzování otázky, zda se vztah účastníků řídí právem občanským, nebo jde o obchodněprávní vztah, vycházet, jak výše uvedeno, z charakteru závazkového vztahu účastníků. Ze skutkových zjištění odvolacího soudu lze dovodit, že se jednalo o vztah mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti, neboť na straně žalobkyně došlo k přenechání jejího obchodního majetku do užívání dovolatelky (a je proto nerozhodné, zda žalobkyně disponovala živnostenským oprávněním k pronájmu nebytových prostor), taktéž na straně dovolatelky byly předmětné nemovitostí ve vlastnictví žalobkyně užívány v souvislosti s podnikatelskou činností dovolatelky, neboť v předmětných nemovitostech realizovala výrobní činnost (výrobu polystyrénových desek). Vztah účastníků je tedy závazkovým vztahem obchodněprávním a odvolací soud dospěl ke správnému závěru, že vzhledem ke čtyřleté promlčecí lhůtě stanovené obchodním zákoníkem nedošlo k promlčení práva žalobkyně.

Nejvyšší soud v této souvislosti odkazuje i na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. března 2007 sp. zn. 33 Odo 1196/2006, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. prosince 2006 sp. zn. 28 Cdo 1860/2006, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. prosince 2006 sp. zn. 28 Cdo 968/2006 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. února 2007 sp. zn. 28 Cdo 215/2007.

Za této situace již nebylo nutno zkoumat další námitku dovolatelku týkající se závěru odvolacího soudu, že vznesení námitky promlčení je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku.

Pro úplnost je nutné dodat, že odkaz dovolatelky na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002 sp. zn. 25 Cdo 1839/2000 a ze dne 29. 3. 2001 sp. zn. 25 Cdo 2895/99 je v dané věci nepřípadný.

Posouzení věci odvolacím soudem odpovídá závěrům dnes již konstantní soudní judikatury. Nelze proto přisvědčit žalované, že by přípustnost dovolání byla založena v této věci posouzením otázky zásadního právního významu. Protože Nejvyšší soud neshledal ani jiné okolnosti, které by činily z pohledu dovolacích námitek rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným, není dána přípustnost dovolání ani podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Přípustnost dovolání proti zrušujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu pak nevyplývá z žádného ustanovení občanského soudního řádu.

Z výše uvedeného je zřejmé, že dovolání žalované směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, a proto je dovolací soud aniž se mohl věcí dále zabývat podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 o. s. ř., § 224 odst. 1 o. s. ř., § 151 odst. 1, § 142 odst. 1 a § 146 odst. 2 věty první o. s. ř., když v případě dovolání žalobkyně žalované žádné náklady dovolacího řízení nevznikly, v případě dovolání žalované nebyla žalovaná v dovolacím řízení úspěšná a žalobkyni rovněž žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně 26. března 2008

JUDr. Zdeněk Des

předseda senátu