32 Odo 444/2003
Datum rozhodnutí: 28.07.2004
Dotčené předpisy: § 101 předpisu č. 40/1964Sb.




32 Odo 444/2003

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobců a) a. m. P. T. a b) PaeDr. M. T., obou zastoupených, advokátkou, proti žalovaným 1. E. B. a 2. Z. B., oběma zastoupeným, advokátem, o zaplacení částky 73 920 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 6 C 2074/2001, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 30. října 2002 č. j. 29 Co 413/2002-63, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 30. října 2002 č. j. 29 Co 413/2002-63, pokud jím byl výrokem pod bodem II změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobcům částku 59 420 Kč s 12% úrokem z prodlení od 1. 7. 1999 do zaplacení, a pokud jím bylo ve výroku pod bodem IV rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně řízení odvolacího, se zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v České Lípě rozsudkem ze dne 19. února 2002 č. j. 6 C 2074/2001-38 zamítl žalobu, aby žalovaní zaplatili žalobcům částku 65 362 Kč s 16% úrokem od 5. 6. 1999 do zaplacení a částku 8 558 Kč s 16% úrokem od 9. 9. 1999 do zaplacení, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně zjistil, že účastníci řízení uzavřeli dne 25. 5. 1995 kupní smlouvu o prodeji nemovitostí za sjednanou kupní cenu 1 000 000 Kč, v níž se žalovaní jako kupující zavázali zaplatit daň z převodu nemovitostí. Předmětnou daň ve výši 65 362 Kč (2x 32 681 Kč) však zaplatili dne 4. 6. 1999 žalobci, a to na základě platebního výměru Finančního úřadu v D. ze 7. 12. 1998. Žalobci dále uhradili finančnímu úřadu částku 8 558 Kč jako penále za pozdní úhradu daně. V roce 1998 a poté dopisem z 16. 6. 1999 vyzvali žalobci žalované k úhradě daně, žalovaní však platbu odmítli. Soud prvního stupně konstatoval, že podle zákona měli daň z převodu nemovitosti zaplatit žalobci jako prodávající a pokud v kupní smlouvě nebylo dohodnuto komu a v jaké výši má být plněno a nebyla sjednána lhůta k placení, jedná se o neurčitý a nesrozumitelný právní úkon, který je ve smyslu § 37 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen ObčZ ) neplatný. Námitku promlčení vznesenou žalovanými shledal soud prvního stupně jako důvodnou. Pokud vznikla žalobcům v důsledku neplatného právního úkonu škoda, popř. bezdůvodné obohacení, jsou oba nároky promlčeny. Subjektivní dvouletá promlčecí doba začala běžet 5. 6. 1999 ohledně zaplacení daně a 9. 9. 1999 ohledně zaplacení penále a ke dni podání žaloby 29. 10. 2001 již uplynula. U penále ve výši 8 558 Kč navíc nejde ani o škodu, která by vznikla v souvislosti s jednáním žalovaných, neboť v prodlení s placením daně finančnímu úřadu byli žalobci.

K odvolání žalobců Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 30. října 2002 č. j. 29 Co 413/2002-63 rozsudek soudu prvního stupně v části zamítající žalobu ohledně částky 8 558 Kč s příslušenstvím zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil. V části zamítající žalobu ohledně 59 420 Kč s příslušenstvím rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobcům částku 59 420 Kč s 12% úrokem z prodlení od 1. 7. 1999 do zaplacení, v ostatní části tohoto výroku rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, neztotožnil se však s jeho závěrem, že ujednání účastníků o zaplacení daně je neplatné. I když smlouva neobsahovala určení, komu má být placeno, a výši daně, není to na újmu platnosti tohoto ujednání, neboť podstatné údaje lze dovodit ze zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, v platném znění. Podle § 8 odst. 1 písm. a) uvedeného zákona je poplatníkem daně při prodeji nemovitosti prodávající, nabyvatel je ručitelem. Výši daně stanoví § 10 písm. a) uvedeného zákona tak, že základem daně je cena zjištěná podle zvláštního předpisu nebo cena sjednaná ve smlouvě, pokud je cena vyšší, přičemž sazba činí podle § 15 tohoto zákona vždy 5 % základu daně. Podle § 10 vypočte a vyměří daň správce daně platebním výměrem na základě daňového přiznání poplatníka, který je povinen zaplatit daň nejpozději do 30 dnů od doručení platebního výměru o vyměření daně. Z uvedeného vyplývá, že vzhledem k tomu, že smlouva odkazovala na znalecký posudek J. H., jímž byly převáděné nemovitosti oceněny na částku 1 188 390 Kč, byla výše daně nehledě na výměr finančního úřadu známa a vypočitatelná podle zákona č. 357/1992 Sb. z ceny určené uvedeným soudním znalcem již v době uzavření kupní smlouvy. Ohledně lhůty plnění se uplatní § 563 ObčZ, podle něhož je dlužník povinen splnit dluh prvního dne poté, kdy byl věřitelem o plnění požádán. Lhůta k plnění smluvního závazku k úhradě daně tedy začala žalovaným běžet dnem doručení výzvy žalobců z 16. 6. 1999, v níž stanovili termín k zaplacení do 30. 6. 1999. Promlčecí lhůta pro splnění dohodnutého závazku je podle § 101 ObčZ tříletá a nezačala podle názoru odvolacího soudu běžet dříve než doručením platebního výměru finančního úřadu žalobcům v prosinci 1998. Žaloba podaná 29. 10. 2001 byla tedy podána v zachované promlčecí lhůtě. Vzhledem k tomu, že smluvní závazek žalovaných se nevztahoval k sankci za opožděné podání daňového přiznání ve výši 2 971 Kč u každého z žalobců, neboť zůstali poplatníky daně z převodu nemovitostí i přes smluvní ujednání v kupní smlouvě a byli proto povinni přiznání k dani podat, neodpovídají za sankci za nesplnění této povinnosti žalovaní. Odvolací soud proto žalobě vyhověl co do částky 59 420 Kč, jež odpovídá výši daně, kterou byli žalobci povinni platit bez sankčního zvýšení. Co do částky 8 558 Kč s příslušenstvím rozsudek soudu prvního stupně zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil, neboť v této části vzali žalobci svoji žalobu zpět. Ve zbývajícím rozsahu odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. V rozsahu, ve kterém žalobě vyhověl, přiznal odvolací soud žalobcům právo na úhradu úroku z prodlení ve výši 12 % od 1. 7. 1999 do zaplacení, neboť od tohoto data jsou žalovaní v prodlení s placením svého dluhu, když žalobci vyzvali žalované k zaplacení prokazatelně dopisem ze dne 16. 6. 1999, z jehož obsahu lze dovodit lhůtu splatnosti do 30. 6. 1999.

Proti rozsudku odvolacího soudu, pokud jím byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobcům částku 59 420 Kč s 12% úrokem z prodlení od 1. 7. 1999 do zaplacení, podali žalovaní dovolání, v němž namítli, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Za nesprávné považují posouzení jejich závazku k úhradě daně z převodu nemovitostí odvolacím soudem jako platného ujednání a ztotožňují se naopak se závěrem soudu prvního stupně o neplatnosti tohoto závazku pro jeho neurčitost a nesrozumitelnost ve smyslu § 37 odst. 1 ObčZ. Dovolatelé dále nesouhlasí s určením počátku běhu promlčecí doby odvolacím soudem. Poukázali na Nejvyšším soudem České republiky judikovaný závěr o soukromoprávním charakteru předmětného závazku, z čehož dovozují, že rozhodujícím hlediskem pro počátek lhůty k plnění nebyla první výzva žalobců učiněná až po vydání výměru finančního úřadu, neboť takové ujednání z kupní smlouvy v žádném případě nevyplývá, nýbrž skutečně prvá výzva žalobců k plnění dluhu. Takovou výzvu žalobci učinili, jak vyplynulo z důkazu provedeného v řízení před soudem prvního stupně, v červenci 1998 a žalovaní na ni reagovali dopisem z 20. 7. 1998; tyto skutečnosti nebyly, jak zdůraznili dovolatelé, ze strany žalobců zpochybněny. Při uplatnění § 563 ObčZ potom tříletá promlčecí lhůta ke dni podání žaloby dne 29. 10. 2001 již uplynula a nárok žalobců je promlčen. Dovolatelé navrhli zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalobci se ve vyjádření k dovolání ztotožnili se závěry odvolacího soudu a vyjádřili nesouhlas s názory dovolatelů. Výzva k plnění z července roku 1998 nebyla podle jejich názoru způsobilá vyvolat splatnost dluhu, která mohla nastat teprve doručením platebního výměru finančního úřadu žalobcům v lednu 1999 a poté následnou výzvou dovolatelů k plnění z 16. 6. 1999; se splatností pohledávky nastal i počátek běhu lhůty pro splnění smluvního závazku žalovaných. Žalobci taktéž nesouhlasí se závěrem o neplatnosti článku VI kupní smlouvy pro jeho neurčitost a nesrozumitelnost, neboť v praxi je termín daň z převodu nemovitostí hradí kupující používán a již při podpisu kupní smlouvy lze vypočíst výši daně z převodu nemovitostí, která se hradí po doručení platebního výměru finančního úřadu. Žalobci dále uvedli, že tuto skutečnost obě strany při podpisu kupní smlouvy věděly; navrhli zamítnutí dovolání.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněnými osobami, obsahuje stanovené náležitosti a je podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné, přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.

Ve smyslu ustanovení § 242 odst. l a 3 o. s. ř. je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil.

Dovolatelé uplatnili dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu určil sice správně, ale nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

V daném případě jsou dovolacímu přezkumu otevřeny dvě otázky. První otázka se týká platnosti ujednání účastníků kupní smlouvy o převodu nemovitostí o tom, že daň z převodu nemovitostí zaplatí kupující, a to z hlediska jeho určitosti a srozumitelnosti a druhá otázka spočívá v určení počátku běhu promlčecí doby nároku prodávajícího na splnění závazku kupujícího k úhradě uvedené daně.

Pokud se týká prvé otázky, shoduje se Nejvyšší soud se závěrem odvolacího soudu, že tato dohoda je platná. V předmětné smlouvě účastníci odkázali ohledně předmětu této smlouvy na znalecký posudek znalce J. H., který stanovil cenu převáděných nemovitostí na částku 1 188 390 Kč a kupní cenu nemovitostí sjednali ve výši 1 000 000 Kč. Smlouva sice neobsahovala určení výše daně, tento údaj však bylo možno, jak správně posoudil odvolací soud, dovodit ze zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, ve znění platném k datu uzavření kupní smlouvy. Sazba daně byla stanovena v § 15 uvedeného zákona a činila k datu uzavření smlouvy 5 % ze základu daně. Základem daně je podle § 10 odst. 1 písm. a) uvedeného zákona cena nemovitostí zjištěná podle zvláštního právního předpisu nebo cena sjednaná ve smlouvě, pokud je vyšší. Jak již Nejvyšší soud opakovaně konstatoval (např. v rozsudku ze dne 28. 11. 2001 sp. zn. 33 Odo 714/2001, který byl uveřejněn ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 1/2003), jde o soukromoprávní závazek mezi účastníky smlouvy; tato dohoda neváže správce daně a nic nemění na tom, že poplatníkem této daně je převodce (prodávající), přičemž nabyvatel (kupující) je ručitelem. Nabyvatel má právo domáhat se na převodci úhrady částky odpovídající příslušné dani. Dohoda účastníků je tedy určitá i srozumitelná.

V případě řešení druhé otázky - počátku běhu promlčecí doby nároku prodávajícího na splnění sjednaného závazku kupujícího k úhradě daně z převodu nemovitostí - je nutno vzhledem k tomu, že se jedná, jak výše uvedeno, o plnění ze závazku, vyjít z obecné promlčecí doby stanovené v § 101 ObčZ, podle něhož platí, že promlčecí doba je tříletá a běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé. Nebyla-li splatnost dluhu určena dohodou, ani jinak stanovena, lze o splnění dluhu požádat dlužníka kdykoliv. Dlužník je povinen podle § 563 ObčZ splnit dluh prvého dne, kdy byl o jeho splnění požádán. Může-li však věřitel vyvolat splatnost dluhu sám, pak - objektivně posuzováno - může své právo i vykonat. Z toho důvodu soudní praxe (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČSR z 30. 11. 1981 uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 28/1984, ročník 1984, strana 341) dlouhodobě usuzuje, že první objektivní možnost vykonání práva je dána okamžikem, kdy věřitel mohl nejdříve o splnění požádat, tj. dnem, který následuje po vzniku právního vztahu u dluhu sjednaného na neurčitou dobu. Pro počátek běhu promlčecí doby je tedy rozhodný den následující po dni, kdy došlo ke vzniku právního vztahu, a nikoliv až den, kdy nastala splatnost dluhu.

V posuzované věci uzavřeli účastníci řízení kupní smlouvu, v níž byl sjednán závazek žalovaných k úhradě daně z převodu nemovitostí, aniž byla stanovena splatnost dluhu, dne 25. 5. 1995. První objektivní možnost vykonání svého práva na úhradu daně z převodu nemovitostí tedy žalobci měli dne 26. 5. 1995. Z hlediska stanovení počátku promlčecí doby není proto rozhodující, kdy byli žalobci jako poplatníci daně vyzváni správcem daně k její úhradě, kdy obdrželi platební výměr, event. kdy daň uhradili, ani kdy vyzvali dovolatele k její úhradě, nýbrž kdy dovolatele k úhradě daně vyzvat mohli. Tímto dnem byl v souladu se shora uvedenou judikaturou den následující po uzavření kupní smlouvy. Závěr odvolacího soudu, že tříletá promlčecí doba nezačala běžet dříve než doručením platebního výměru správce daně žalobcům v prosinci 1998, tedy není správný a dovolání je důvodné.

Nejvyšší soud proto podle § 243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. rozsudek odvolacího soudu zrušil v napadené části a v závislém výroku o náhradě nákladů řízení a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení.

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně 28. července 2004

JUDr. Zdeněk Des, v.r.

předseda senátu