32 Odo 417/2003
Datum rozhodnutí: 26.11.2003
Dotčené předpisy: § 14 předpisu č. 328/1991Sb., § 351 předpisu č. 513/1991Sb., § 344 předpisu č. 513/1991Sb., § 265 předpisu č. 513/1991Sb.




32 Odo 417/2003

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Františka Faldyny, CSc. v právní věci žalobce Ing. Z. R., správce konkursní podstaty úpadkyně Č. D. a.s., zastoupeného, advokátem, proti žalované T. S. a.s., zastoupené, advokátem, o zaplacení částky 432.187,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 37 Cm 26/2002, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. ledna 2003, č.j. 11 Cmo 248/2002-92, takto:

I. Dovolání žalované směřující proti výroku rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. ledna 2003, č.j. 11 Cmo 248/2002-92, jímž byla zamítnuta žaloba na zaplacení 8% úroku z prodlení ročně z částky 404. 624,70 Kč od 11. července 2001 do zaplacení, se odmítá.

II. Jinak se dovolání žalované zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 18.860,- Kč, k rukám, advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

O d ů v o d n ě n í :

Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 18. června 2002, č.j. 37 Cm 26/2002 - 69, ve výroku I. ve věci samé ohledně částky 404.624,70 Kč (představující kapitalizované úroky z částky 1.045.000,- Kč za dobu od 1. prosince 1998 do 10. července 2001) a tento rozsudek změnil ohledně úroků z prodlení (požadovaných z kapitalizovaných úroků) tak, že zamítl žalobu na zaplacení 8% úroku z prodlení ročně z částky 404.624,70 Kč od 11. července 2001 do zaplacení (první výrok). Ve výroku II., jímž byla žaloba ve zbytku zamítnuta, ponechal rozsudek soudu prvního stupně nedotčen (druhý výrok), ve výrocích III. o nákladech řízení a IV. o soudním poplatku rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (třetí výrok) a žalované uložil zaplatit žalobkyni náklady odvolacího řízení ve výši 37.720,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám JUDr. (čtvrtý výrok).

V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že rozsudek soudu prvního stupně přezkoumal podle ustanovení § 212 o. s. ř. v napadeném rozsahu, a to i z důvodů, které nebyly výslovně v odvolání uplatněny [§ 212a odst. 1, § 205 odst. 2 občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. )], přihlížel k vadám řízení, které mohly mít vliv na správnost rozhodnutí ve věci (§ 212a odst. 5 o. s. ř.), a dospěl k závěru, že odvolání, s výjimkou úroků z prodlení , není důvodné. Ztotožnil se se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně, na které rovněž odkazoval.

Ve shodě se soudem prvního stupně dovodil, že mezi úpadkyní a žalovanou byla uzavřena smlouva o převodu dobývacích prostor, kterou právně posoudil jako smlouvu nepojmenovanou podle ustanovení § 269 odst. 2 obchodního zákoníku, s tím, že předmět závazků stran smlouvy byl dostatečně určen. Žalobce od této platně uzavřené smlouvy ve smyslu ustanovení § 14 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen ZKV ) odstoupil a důsledky tohoto odstoupení je nutno posuzovat podle obchodního zákoníku, když závazkový vztah založený smlouvou, byl vztahem obchodním. Žalované tak vznikla povinnost podle ustanovení § 351 odst. 2 obchodního zákonku vrátit žalobci úpadkyní poskytnuté plnění spolu s úroky v sazbě, při absenci jiné dohody, určené dle ustanovení § 502 obchodního zákoníku, za dobu ode dne poskytnutí částky žalované do dne jejího vrácení žalobci.

Podle odvolacího soudu na aplikaci ustanovení § 351 odst. 2 obchodního zákoníku, jakožto speciálního ustanovení upravujícího placení úroků z prodlení při odstoupení od smlouvy , které nejsou užitkem , ani nezávisí na dobré víře , ničeho nemění skutečnost, že žalobce od uzavřené smlouvy odstoupil podle ustanovení § 14 odst. 2 ZKV, když tento zákon důsledky odstoupení od smlouvy neupravuje.

Změnu rozsudku soudu prvního stupně ohledně 8% úroku z prodlení z částky 404.624,70 Kč za dobu od 11. července 2001 do zaplacení odvolací soud odůvodnil tak, že placení úroků z prodlení z úroků z prodlení ustanovení § 351 odst. 2 obchodního zákoníku, ani ustanovení § 369 odst. 1 obchodního zákoníku nedovolují.

Proti rozsudku odvolacího soudu, s výjimkou jeho druhého výroku, podala žalovaná včasné dovolání, jehož přípustnost odvozovala z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a to za použití dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., prostřednictvím kterého lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí dovolatelka spatřovala v možnosti aplikace ustanovení § 351 obchodního zákoníku v situaci, kdy žalobce od smlouvy odstoupil podle ustanovení § 14 odst. 2 ZKV. Současně zdůrazňovala, že v předcházejících řízeních bylo rozhodnuto v rozporu s hmotným právem , a to konkrétně v rozporu s ustanovením § 265 obchodního zákoníku.

Konkrétně dovolatelka namítala, že soudy obou stupňů po provedeném dokazování a řádném zjištění skutkového stavu dospěly k nesprávnému právnímu závěru, totiž, že se na následky odstoupení od smlouvy v režimu ZKV bude aplikovat režim ustanovení § 344 a násl. obchodního zákoníku. Poukazovala zejména na ustanovení § 344 obchodního zákoníku, které určuje, že od smlouvy lze odstoupit pouze v případech, které stanoví smlouva nebo tento zákon (rozuměj obchodní zákoník), v důsledku čehož i následující ustanovení, upravující odstoupení od smlouvy, lze aplikovat pouze na případy, kdy k odstoupení od smlouvy dojde v souladu s ustanovením § 344 obchodního zákoníku. Toto zákonné ustanovení pak nebylo změněno ani ustanovením § 14 odst. 2 ZKV. Pokud speciální právní předpis (rozuměj ZKV) narušil režim smluvního vztahu , pak následky odstoupení nelze zkoumat v původním smluvním režimu.

Dle dovolatelky se rozsudek odvolacího soudu (a stejně i soudu prvního stupně) rovněž dostal do rozporu s hmotným právem, konkrétně s ustanovením § 265 obchodního zákoníku, které určuje, že výkon práva, který je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, nepožívá právní ochrany. V této souvislosti dovolatelka zdůrazňovala, že vzniklou situaci nijak nezavinila a naopak ustanovení § 351 obchodního zákoníku, které řeší sankční následky odstoupení za porušení povinnosti smluvní stranou, použila strana , která se vlastní vinou dostala do konkursu, v důsledku čehož, tj. nikoli pro porušení povinnosti žalovanou, mohl správce konkursní podstaty úpadkyně od smlouvy odstoupit. Dovolatelka tak nejen že bez vlastního zavinění nemohla zrealizovat celou transakci a naplnit své dlouhodobé podnikatelské záměry, ale navíc přišla o vložené prostředky a byla ještě zavázána k zaplacení úroků z poskytnutého plnění, jež byla nucena vrátit.

Proto dovolatelka požadovala, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud se v prvé řadě zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Dovolatelka výslovně napadla rozsudek odvolacího soudu i ve výroku, jímž byla žaloba ohledně 8% úroku z prodlení ročně z částky 404.624,- Kč od 11. července 2001 do zaplacení zamítnuta. Nejvyšší soud ale již v usnesení ze dne 30. října 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1998, pod číslem 28, jakož i v dalších svých rozhodnutích formuloval a odůvodnil závěr, podle kterého k podání dovolání je oprávněn (tzv. subjektivní přípustnost) pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší. Zamítnutím žaloby v označené části bylo rozhodnuto ve prospěch žalované, takže v tomto rozsahu je její dovolání zjevně subjektivně nepřípustné (podané tím, kdo k němu není oprávněn), a Nejvyšší soud je proto podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. b) o. s. ř. odmítl.

Přípustnost dovolání (ve zbývající části) není založena ustanovením § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., když rozsudek odvolacího soudu není ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé měnícím, ani ustanovením § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., když dovoláním napadeným rozsudkem odvolacího soudu bylo potvrzeno v pořadí prvé rozhodnutí soudu prvního stupně.

Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Podle tohoto ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo o takovou právní otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen.

Dovolání může být ve smyslu citovaného ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právní otázky, ať již jde o výklad hmotného práva nebo procesních norem (jiné otázky, zejména posouzení správnosti a úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují), a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu.

Zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud spatřuje, a potud má dovolání za přípustné, v řešení otázky, zda následky odstoupení od smlouvy podle ustanovení § 14 odst. 2 ZKV lze poměřovat ustanovením § 351 odst. 2 věty první obchodního zákoníku.

Jelikož vady uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a ) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), nebyly v dovolání namítány a z obsahu spisu nevyplývají, přezkoumal Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zejména z pohledu námitek dovolatelky zpochybňujících správnost právního posouzení věci.

Skutková zjištění soudů obou stupňů, podle kterých byla 15. května 1998 uzavřena mezi úpadkyní a žalovanou smlouva o převodu dobývacích prostor, na jejímž základě úpadkyně žalované převedla do fondu sanací a rekultivací 1.045.000,- Kč, kterážto částka byla žalovanou vrácena 10. července 2001 z důvodu, že žalobce ke dni 30. listopadu 1998 od smlouvy odstoupil, nebyla [a ostatně vzhledem k přípustnosti dovolání dle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] ani nemohla být zpochybněna a Nejvyšší soud z nich při dalších úvahách vychází.

Podle ustanovení § 14 odst. 2 ZKV jestliže smlouva o vzájemném plnění nebyla ještě v době prohlášení konkursu splněna ani úpadcem, ani druhým účastníkem smlouvy, anebo byla splněna jen částečně, každá smluvní strana může od smlouvy odstoupit; od smlouvy o koupi najaté věci uzavřené úpadcem jako nájemcem nemůže pronajímatel odstoupit, ledaže úpadce řádně neplní své závazky z této smlouvy.

Podle ustanovení § 344 obchodního zákoníku od smlouvy lze odstoupit pouze v případech , které stanoví smlouva nebo tento zákon.

Ustanovení § 351 obchodního zákoníku dále určuje, že odstoupením od smlouvy zanikají všechna práva a povinnosti stran ze smlouvy. Odstoupení od smlouvy se však nedotýká nároku na náhradu škody vzniklé porušením smlouvy, ani smluvních ustanovení týkajících se volby práva nebo volby tohoto zákona podle § 262, řešení sporů mezi smluvními stranami a jiných ustanovení, která podle projevené vůle stran nebo vzhledem ke své povaze mají trvat i po ukončení smlouvy (odstavec 1). Strana, které bylo před odstoupením od smlouvy poskytnuto plnění druhou stranou, toto plnění vrátí, u peněžního závazku spolu s úroky ve výši sjednané ve smlouvě pro tento případ, jinak stanovené podle § 502. Vrací-li plnění strana, která odstoupila od smlouvy, má nárok na úhradu nákladů s tím spojených (odstavec 2).

Obchodní zákoník obsahuje komplexní úpravu odstoupení od smlouvy v ustanoveních § 344 až § 351. Právo odstoupit od smlouvy (rozuměj smlouvy mající obchodní povahu), tj. právo učinit jednostranný úkon směřující k zániku smlouvy, vzniká v případech, které stanoví obchodní zákoník, a dále může být založeno dohodou smluvních stran.

Vedle právní úpravy obchodního zákoníku upravuje možnost odstoupit od smlouvy rovněž ZKV v ustanovení § 14 odst. 2, a to v případě, že jde o smlouvu o vzájemném plnění, která v době prohlášení konkursu nebyla splněna ani úpadcem, ani druhou smluvní statnou, popř. byla splněna jen částečně. Jelikož ZKV současně nestanoví, jaké následky jsou s odstoupením od smlouvy spojeny, vyvstává k řešení otázka, jakým právním předpisem se budou vztahy mezi účastníky smlouvy řídit poté, co smlouva v důsledku odstoupení jedné smluvní strany zanikla.

Vycházeje z obchodní povahy smlouvy (to, že smlouva byla uzavřena mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti nebylo mezi účastníky sporné, a tato skutečnost odpovídá i obsahu této smlouvy) a akcentuje právní jistotu stran smluvně závazkového vztahu, pokud jde o právní režim, jímž se tento vztah měl při svém vzniku řídit, je třeba tuto otázku vyřešit ve prospěch právní úpravy obchodního zákoníku, jako úpravy ve vztahu k občanskému zákoníku speciální, jejíž úplnost vylučuje možnost aplikace předpisů práva občanského (srov. § 1 odst. 2 věta první a druhá obchodního zákoníku).

Jestliže odvolací soud založil své rozhodnutí na právním názoru, podle kterého je nutno následky odstoupení od smlouvy dle § 14 odst. 2 ZKV posuzovat podle ustanovení § 351 odst. 1 a odst. 2 věty první obchodního zákoníku, nelze tomuto právnímu posouzení věci z hlediska jeho správnosti ničeho vytknout. Pokud dále odvolací soud v odůvodnění rozsudku, potvrzuje závěr soudu prvního stupně o existenci nároku žalobce na úroky z poskytnutého plnění podle § 351 odst. 2 obchodního zákoníku, užívá pojmu úroky z prodlení (namísto pojmu úrok , jež odpovídá žalobnímu žádání i odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně), pak vzhledem ke konstrukci zmíněného nároku (jeho výše) odkazem na ustanovení § 502 obchodního zákoníku (při absenci jiné dohody), toto jeho pochybení nemá na věcnou správnost rozhodnutí vliv, když na tomto právním posouzení věci rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá.

Přisvědčit nelze ani námitce dovolatelky, že rozsudek odvolacího soudu řeší právní otázku placení úroků z vráceného peněžního plnění (§ 351 odst. 2 věta první obchodního zákoníku) v rozporu s hmotným právem, konkrétně v rozporu s ustanovením § 265 obchodního zákoníku, které určuje, že výkon práva, jenž je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, nepožívá právní ochrany.

Povinnost vrátit plnění poskytnuté před odstoupením od smlouvy, a to u peněžního závazku spolu s úroky ve výši sjednané pro tento případ, jinak stanovené podle § 502 obchodního zákoníku, je povinnost zákonná, která vzniká jako následek odstoupení od smlouvy. Zanikají-li totiž odstoupením od smlouvy všechna práva a povinnosti stran ze smlouvy (s výjimkami zakotvenými v ustanovení § 351 odst. 1 větě druhé obchodního zákonku), je nutno na již poskytnuté plnění pohlížet jako na plnění z právního důvodu, který odpadl. Obchodní zákoník v ustanovení § 351 odst. 2 větě první upravuje řešení tohoto stavu, přičemž nerozlišuje, která ze smluvních stran a z jakého důvodu od smlouvy odstoupila. Jestliže zákon s odstoupením od smlouvy spojuje vznik konkrétní povinnosti, jež tíží smluvní stranu, které bylo před odstoupením od smlouvy poskytnuto plnění druhou stranou, potom uplatnění a vymáhání nároku korespondujícího této povinnosti (a to za dobu po odstoupení od smlouvy) nelze považovat za výkon práva, který je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku (§ 265 obchodního zákoníku).

Protože se dovolatelce prostřednictvím v dovolání uplatněných námitek správnost rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení § 243b odst. 2 věty první o. s. ř. zamítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalované bylo zamítnuto a žalované vznikla povinnost hradit žalobci jeho náklady řízení. Náklady dovolacího řízení vzniklé žalobci sestávají ze sazby odměny za zastupování advokátem v částce 18.785,- Kč, podle § 3 odst. 1, § 10 odst. 3 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. a z paušální náhrady 75,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., a celkem činí 18.860,- Kč.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně 26. listopadu 2003

JUDr. Miroslav Gallus, v.r.

předseda senátu