32 Odo 407/2005
Datum rozhodnutí: 13.06.2007
Dotčené předpisy:




32 Odo 407/2005

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Faldyny, CSc. a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobkyně R. & P., v. o. s., zastoupené advokátem, proti žalovanému Ing. J. H., zastoupenému advokátem, o zaplacení 600.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 48 C 137/2001, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. srpna 2004, č. j. 30 Co 261/2004-116, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. srpna 2004, č. j. 30 Co 261/2004-116, v potvrzujícím výroku ve věci samé a ve výrocích o nákladech řízení a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 17. prosince 2003, č. j. 48 C 137/2001-88, ve výrocích II. a III., se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 4 rozhodl v pořadí druhým rozsudkem ze dne 17. prosince 2003, č. j. 48 C 137/2001-88, že řízení se co do 5 % úroků z prodlení p. a. z částky 600.000,- Kč ode dne 16. 1. 2000 do zaplacení zastavuje (výrok I.), žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku částku 600.000,- Kč s 11 % úroky z prodlení p. a. ode dne 16. 1. 2000 do zaplacení (výrok II.) a konečně že žalovaný je povinen nahradit žalobkyni náklady řízení (výrok III.).

Na základě provedeného dokazování a učiněných skutkových zjištění soud prvního stupně dospěl k závěru, že mezi žalobkyní jako mandantem a žalovaným jako mandatářem byla dne 1. 1. 1999 uzavřena mandátní smlouva podle § 566 a násl. obchodního zákoníku (dále též obch. zák. ), kterou se žalovaný zavázal pro žalobkyni a její klienty poskytovat daňové poradenství. Neplatnost této mandátní smlouvy pro rozpor se zákonem č. 523/1992 Sb., o daňovém poradenství a Komoře daňových poradců České republiky, již neuznal Městský soud v Praze jako soud odvolací ve zrušovacím usnesení ze dne 22. 11. 2002, č. j. 51 Co 428/2002-67. V mandátní smlouvě byla dohodnuta konkurenční doložka, že žalovaný není oprávněn pro dobu 1 roku od ukončení platnosti mandátní smlouvy poskytovat úplatně samostatně nebo prostřednictvím jiných osob poradenské služby klientům žalobkyně, ledaže k tomu obdržel písemný souhlas žalobkyně. Okruh těchto klientů žalobkyně bude vyhotoven žalobkyní a nejpozději k datu skončení mandátní smlouvy předán žalovanému. Mandátní smlouva skončila dohodou stran ke dni 31. 7. 1999. Součástí této dohody byl seznam klientů žalobkyně, zahrnující i E. A., s. r. o. Žalovaný dne 2. 8. 1999 uzavřel smlouvu o daňovém poradenství s touto společností, čímž porušil povinnost z konkurenční doložky a je proto povinen vydat žalobkyni částku 600.000,- Kč, kterou mu společnost E. A. zaplatila. Kromě toho žalobkyni vzniklo právo na úroky z prodlení ve výši 11 % p. a. podle § 369 odst. 1 obch. zák.

K odvolání žalovaného proti tomuto rozsudku rozhodl odvolací soud rozsudkem označeným v záhlaví, že rozsudek soudu prvního stupně se ve vyhovujícím výroku o věci samé mění jen tak, že se zamítá žaloba o zaplacení 1 % úroku z prodlení p. a. od 16. 1. 2000 do zaplacení, jinak se v tomto výroku potvrzuje (odstavec prvý výroku). V dalších dvou odstavcích výroku rozhodl odvolací soud o nákladech řízení před soudem prvního stupně a před soudem odvolacím.

Skutkové závěry soudu prvního stupně považoval odvolací soud za správné a úplné a soud prvního stupně podle názoru odvolacího soudu nepochybil ani při právním posouzení věci. Ujednání o tzv. konkurenční doložce je platné, i když zákon v době uzavírání mandátní smlouvy pozitivně takové ujednání neupravoval, nicméně to účastníkům umožňovala zásada smluvní volnosti, zakotvená v čl. 2 odst. 3 občanského zákoníku (dále jen obč. zák. ) a § 263 a § 269 obch. zák.

Odvolací soud neuznal námitku žalovaného, že konkurenční doložku nelze sjednat v mandátní smlouvě, protože ji obchodní zákoník upravuje jen u smlouvy o obchodním zastoupení v § 672a obch. zák. Obecně se jako podmínky platnosti konkurenční doložky považují písemná forma doložky, doba omezení nepřesahující dobu 2 let od skončení předchozího smluvního vztahu a konečně vymezení územního obvodu nebo skupiny osob, ve vztahu k nimž se omezení uplatňuje. Z těchto tří hledisek lze konkurenční doložku sjednanou účastníky považovat za platnou, když byla sjednána písemně, na dobu jednoho roku a omezení bylo stanoveno vůči přesně stanovenému okruhu osob (klientům žalobkyně). Jako následek porušení doložky bylo sjednáno v podstatě odčerpání majetkového prospěchu, který osoba porušující doložku nabyla z tohoto porušení. Takové ujednání lze považovat za zcela přiměřené. Ujednání sankční povahy nezpůsobuje neplatnost konkurenční doložky a je platné. Použití formulace majetkový prospěch, který porušením zákazu konkurence získal nečiní výkladové problémy, vydáno má být veškeré plnění, které osoba porušující doložku získala.

Podle názoru odvolacího soudu nedůvodnou je i námitka odvolatele, že žalovaný konkurenční doložku neporušil, protože společnost E. A. s. r. o. nebylo možno považovat za klienta žalobkyně. Tato společnost je uvedena v seznamu klientů žalobkyně jako příloha dohody o skončení mandátní smlouvy a tvrzení, že této společnosti bylo poskytováno daňové poradenství organizační složkou Dr. B. R. & P. v předcházejících letech, je pro posouzení věci nepodstatné.

Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé potvrdil (§ 219 o. s. ř.), změnil pouze výrok ohledně 1 % úroku z prodlení jako příslušenství, protože zákonný úrok z prodlení činil v tomto případě 10 %, nikoli 11 %.

Proti tomuto rozsudku, a to proti výrokové části, kterou byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, podal žalovaný dovolání s odkazem na přípustnost podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a na důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. nesprávné právní posouzení věci.

Žalovaný rekapituluje průběh řízení, zejména podstatná skutková zjištění o smluvních vztazích mezi žalobkyní a žalovaným a žalovaným a s. r. o. E. A. a pokud jde o právní posouzení věci, především namítá, že mandátní smlouva o poskytování daňového poradenství (asociační dohoda), uzavřená mezi stranami sporu, je neplatná jako celek, neboť podnikání žalobkyně, pokud pro své služby v oblasti daňového poradenství jiným subjektům využívá daňové poradce, je v rozporu se zákonem o advokacii a se zákonem o zaměstnanosti.

Dovolatel je toho názoru, že předmětná mandátní smlouva na poskytování daňového poradenství, uzavřená mezi advokátem (tj. žalobkyní) a daňovým poradcem (tj. žalovaným) je v rozporu s ustanovením § 26 odst. 1 a 2 zákona o advokacii č. 85/1996 Sb., v rozhodném znění a že nejde v případě výkonu činnosti dle této smlouvy o zastoupení ve smyslu § 13 odst. 1 obch. zák., jak to mylně hodnotil odvolací soud. Mandátní smlouva totiž připouštěla v čl. 3.2 i jednání nejen podle pokynů mandanta, ale i podle pokynů jeho klientů. Celá smlouva je neplatná podle § 39 obč. zák.

Dovolatel dále namítá, že pojmovým znakem mandátní smlouvy je zařízení jednotlivé určité obchodní záležitosti, nikoliv nepřetržitý výkon této činnosti, tzn. že předmětem mandátní smlouvy nemůže být konání určité práce, ale její výsledek. V daném případě však se žalovaný zavázal k činnosti neomezené a časově neohraničené, především k poskytování daňového poradenství. Mezi stranami byl tak uzavřen zastřený pracovní poměr, mj. v rozporu s ustanovením § 1 odst. 4 zákona o zaměstnanosti č. 435/2004 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Zákoník práce č. 65/1965 Sb., ve znění rozhodném ke dni 1. 1. 1999 neupravoval institut tzv. konkurenčních doložek, takže takovou doložku nebylo možno sjednat. I z tohoto důvodu je mandátní smlouva neplatná jako celek.

Dovolatel se domnívá, že i kdyby dovolací soud dospěl k závěru, že mandátní smlouva jako celek je platná, je neplatné ujednání v čl. VII., bodu 7.3, podle něhož mandatář není oprávněn poskytovat daňové poradenství úplatně jiným osobám, než mandantovi a v souladu s touto smlouvou klientům mandanta, s tím následkem, že v případě porušení tohoto zákazu konkurence je povinen vydat mandantovi získaný majetkový prospěch. Taková konkurenční doložka podle mínění dovolatele zakazuje žalovanému jeho vlastní podnikatelskou činnost na dobu neurčitou (po dobu trvání mandátní smlouvy), ve vztahu ke všem podnikatelským subjektům (až na smlouvou stanovené výjimky) a je proto v rozporu s čl. 26 Listiny základních práv a svobod, že každý má právo podnikat, přičemž tohoto práva se nelze vzdát. V této souvislosti dovolatel odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu z 15. 3. 2000, č. j. 33 Cdo 1008/98-105, ze kterého plyne, že sjednání konkurenční doložky v rámci mandátní smlouvy není možné. Na mandátní smlouvu nelze aplikovat ustanovení § 672a obch. zák. o konkurenční doložce v případě smlouvy o obchodním zastoupení, a to právě proto, že tato úprava se výslovně týká jen smlouvy o obchodním zastoupení, jak to zajisté zákonodárce zamýšlel, jinak by tuto úpravu v zákoně vztáhl i na mandátní smlouvu, což neučinil.

Dovolatel uzavírá, že ze shora uvedených důvodů je předmětné ustanovení mandátní smlouvy neplatné a není proto možné použít ani navazující ustanovení smlouvy v bodu 7.4.

I kdyby však dovolací soud shledal platným ujednání v bodě 7.3, dovolatel má za to, že není splněna podmínka jeho odpovědnosti, že by uzavřel smlouvu s klientem žalobkyně. Pokud se společnost E. A., s. r. o. rozhodla, že při zpracování dodatečného přiznání k dani z příjmů právnické osoby za rok 1995 a přiznání k dani z příjmů za rok 1998 ji nebude zastupovat žalobkyně, nýbrž žalovaný, v rozsahu této činnosti klientem žalobkyně nebyla. Jestliže odvolací soud konstatoval jako důkaz toho, že společnost E. A. byla klientem žalobkyně, honorářovou dohodu z 15. 1. 1999 a předložené faktury, jde podle názoru dovolatele o hodnocení nesprávné. Tato dohoda i faktury předcházely uzavření smlouvy mezi žalovaným a touto společností. Je otázkou, zda lze ve smluvním vztahu mezi dvěma podnikatelskými subjekty označit třetí podnikatelský subjekt bez jeho vědomí a jeho souhlasu za klienta jedné smluvní strany (a v důsledku toho omezit nebo vyloučit druhou stranu, tj. žalovaného). Žalovaný se domnívá, že společnost E. A. nelze považovat za klienta žalobkyně přesto, že byla takto označena v Dohodě o ukončení mandátní smlouvy ze dne 31. 7. 1999.

Dovolatel dále vytýká odvolacímu soudu zásadně nesprávné právní hodnocení ujednání o vydání neoprávněného majetkového prospěchu , kterýžto pojem svévolně vztáhl na veškerá plnění majetkové povahy, která osoba porušující tuto doložku z tohoto porušení získala . Žalovaný uvádí, že jako každý podnikatelský subjekt musel vynaložit náklady na dosažení předmětného plnění v částce 600.000,- Kč, kterou společnost E. A. fakturoval. Tyto náklady by musela vynaložit případně i žalobkyně. Všechny tyto daňově uznatelné výdaje jsou zachyceny v účetnictví žalovaného a nelze je považovat za součást majetkového prospěchu žalovaného, a to se týká též platby daně z příjmů a odvodů na zdravotní a sociální pojištění za rok 1999, které žalovaný beze zbytku splnil.

Žalovaný je přesvědčen, že při absenci vymezení pojmu majetkový prospěch ve smlouvě mezi účastníky, lze za majetkový prospěch považovat alternativně částku: a) celkového výnosu, b) čistého zisku z dané obchodní transakce (po odečtení vynaložených nákladů), c) čistého zisku po odečtení zákonem předepsaných plateb, anebo d) cokoliv jiného.

Proto podle názoru žalovaného je ujednání o majetkovém prospěchu neplatné podle § 37 odst. 1 obč. zák. pro neurčitost.

Dovolatel konkretizuje, že dle údajů v účetnictví vynaložil náklady zhruba ve výši 220.000,- Kč a následně uhradil odvody daně a zdravotního a sociální pojištění ve výši cca 120.000,- Kč, takže celkově jde o částku cca ve výši 340.000,- Kč, kterou žalovaný musel vynaložit jako výdaje na dosažení výnosu nebo jako povinné odvody ze zisku v přímé souvislosti s dosažením předmětného výnosu.

Ze všech těchto důvodů dovolatel žádá o odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí podle § 243 o. s. ř.

Na závěr pak navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) nejprve vydal usnesení ze dne 13. července 2006, č. j. 32 Odo 407/2005-147, jímž odložil vykonatelnost napadeného rozsudku ve spojení s rozsudkem soudu prvního stupně, a to do právní moci rozhodnutí o dovolání, s tím, že neprodleným výkonem rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s rozsudkem odvolacího soudu by mohla být dovolateli způsobena újma na jeho právech.

Nejvyšší soud, po zjištění, že dovolání žalovaného splňuje podmínky stanovené zákonem (bylo podáno oprávněnou osobou, zastoupenou advokátem, podle § 241 odst. 1 o. s. ř., v zákonem stanovené lhůtě - § 240 odst. 1 o. s. ř. a vykazuje stanovené náležitosti - § 241a odst. 1 o. s. ř.), se v prvé řadě zabýval přípustností dovolání, neboť dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 2 o. s. ř.).

V daném případě je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., poněvadž směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil.

Dovolání je též důvodné.

Jako dovolací důvod uplatňuje dovolatel, že rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném potvrzujícím rozsahu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.).

Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, popř. ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Určující právní otázka, na níž napadený výrok rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé spočívá, je otázka, zda jsou platná smluvní ustanovení čl. VII. bodu 7.3 a 7.4 předmětné mandátní smlouvy ze dne 1. 1. 1999, neboť tato ustanovení nepochybně lze oddělit od ostatního obsahu smlouvy, takže ve vztahu ke smlouvě jde jen o částečnou neplatnost (§ 41 obč. zák.).

Ujednání v čl. VII. bod 7.3 mandátní smlouvy zní: Mandatář není oprávněn poskytovat daňové poradenství úplatně jiným osobám, než mandantovi a v souladu s touto smlouvou klientům mandanta. V případě porušení tohoto zákazu konkurence je povinen vydat mandantovi neoprávněný majetkový prospěch, který porušením zákazu konkurence získal. Mandant je oprávněn udělit mandatáři na jeho žádost výjimku ze zákazu konkurence. Výjimka ze zákazu konkurence se uděluje, pokud jde o zákazníky mandatáře uvedené v příloze č. 3 této smlouvy. Bod 7.4 tohoto ujednání zní : Mandatář není oprávněn po dobu 1 roku od skončení platnosti této smlouvy poskytovat úplatně samostatně nebo prostřednictvím jiných osob poradenské služby klientům mandanta, ledaže k tomu obdržel písemný souhlas mandanta. Toto ustanovení má důsledky v ustanovení 7.3. Okruh klientů mandanta, jichž se toto ustanovení týká, bude vyhotoven mandantem a nejpozději k datu skončení této smlouvy předán mandatáři.

Dovolací soud dospěl k závěru , že předmětná smluvní ustanovení nelze mít za neplatná ve smyslu § 39 obč. zák. Nemůže být v rozporu se zákonem ani jej obcházet, dohodnou-li se strany na konkurenční doložce v obchodní smlouvě, tj. v daném případě ve smlouvě mandátní. Okolnost, že obchodní zákoník upravil konkurenční doložku speciálně u smlouvy o obchodním zastoupení (§ 672a odst. 3 obch. zák.) neznamená, že vyloučil dohodu o ní v jiných typech obchodních smluv; zákonodárce pouze pokládal výslovnou úpravu konkurenční doložky u smlouvy o obchodním zastoupení za nejvýš účelnou a potřebnou právě pro tuto smlouvu. Jinými slovy, pozitivní zákonná úprava konkurenční doložky u jednoho typu obchodní smlouvy nepředurčuje negativní úpravu (omezení nebo dokonce vyloučení smluvní úpravy) u jiných typů obchodních smluv.

Konkrétní konkurenční doložka musí však být sjednána tak, aby byla spravedlivě přiměřená a vzájemně vyvážená pro obě strany v souladu s čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, podle něhož každý má právo na svobodnou volbu povolání a přípravu k němu, jakož i právo podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost. Na jedné straně nesmí bránit ve svobodném podnikání, na druhé straně musí chránit právo podnikatele na nerušené podnikání v zavedeném podniku. Konkurenční doložka musí být též vymezena či omezena co do předmětu, podmínek a doby, po kterou se uplatňuje.

Je však odůvodněna dovolací námitka dovolatele, týkající se získání neoprávněného majetkového prospěchu ve smyslu ujednání v čl. 7.3, smlouvy. Toto ustanovení je nutno vyložit v souladu s pravidly výkladu tak, že neoprávněným majetkovým prospěchem se rozumí zisk po odečtení nákladů, vynaložených na dosažení zisku. V tomto směru se oba soudy předmětnou otázkou nezabývaly a jejich posouzení je tak neúplné a tudíž nesprávné (§ 241a odst. 2 psím. b) o. s. ř.)

Z uvedeného důvodu Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu ve věci samé a v závislých výrocích o nákladech řízení, jako nesprávný zrušil a poněvadž důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu (tj. naplnění důvodu nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.), platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i toto rozhodnutí a věc vrátil v dotčeném rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 in fine a odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

O náhradě nákladů řízení včetně řízení dovolacího rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243d in fine o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 13. června 2007

JUDr. František Faldyna, CSc.

předseda senátu