32 Odo 400/2005
Datum rozhodnutí: 16.02.2006
Dotčené předpisy: § 132 předpisu č. 99/1963Sb., § 43 předpisu č. 40/1964Sb.




32 Odo 400/2005

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové v právní věci žalobce Z. d. J., proti žalovanému Ing. J. Š., podnikateli, o zaplacení částky 86 100,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 8 C 67/95, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. června 2004, č.j. 17 Co 52/2003-130, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

V posuzované věci se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení žalované částky z titulu nezaplacené faktury za dodaný zemědělský stroj (kostkovačku zeleniny).

Okresní soud v Teplicích v pořadí druhým rozsudkem ze dne 22. října 2002, č.j. 8 C 67/95-106, žalovanému uložil zaplatit žalobci částku 86 100,- Kč s příslušenstvím a náklady řízení. Soud prvního stupně tak rozhodl poté, co jeho předchozí zamítavý rozsudek ze dne 30. srpna 2000, č.j. 8 C 67/95-80, zrušil Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 25. dubna 2002, č.j. 17 Co 21/2001-91, a věc mu vrátil k dalšímu řízení zejména za účelem doplnění dokazování výslechem osob uvedených žalobcem v odvolání.

Z odůvodnění rozsudku se podává, že mezi účastníky byla uzavřena kupní smlouva podle § 409 obchodního zákoníku (dále též jen obch. zák. ), kterou žalobce prodal žalovanému kostkovačku zeleniny. Žalovaný si sice dodatečně vymínil vlastnosti kostkovačky, ty však pracovník žalobce odpovědný za uzavírání smluv neodsouhlasil. Žalovanému se nepodařilo prokázat, že jednal se statutárním zástupcem družstva a pokud o prodeji jednal s Ing. V., pak tento nebyl oprávněn k uzavírání kupní smlouvy, ani k její změně. Soud prvního stupně dále v odůvodnění rozsudku uvedl, že žalovaný neprokázal, že by předmět koupě řádně reklamoval, spolehl se pouze na telefonické vyřizování a vrácení uvedeného výrobku svěřil svému zaměstnanci řidiči. Podle zjištění soudu má žalovaný předmětný výrobek dosud ve vlastnictví, byť ho dle svého tvrzení nepoužívá. Za situace, kdy žalobce prokázal, že předmět koupě žalovanému předal a převedl na něj vlastnické právo, ale kupní cena nebyla žalovaným zaplacena, žalobě v plném rozsahu vyhověl.

K odvolání žalovaného Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 3. června 2004, č.j. 17 Co 52/2003-130, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu o zaplacení částky 86 100,- Kč s příslušenstvím zamítl a rozhodl o náhradě nákladů za řízení před soudy obou stupňů.

Odvolací soud se se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, ani s jeho právními závěry neztotožnil. Pro posouzení oprávněnosti žalobního nároku považoval za podstatné zodpovězení otázky, zda v daném případě skutečně došlo k uzavření kupní smlouvy (písemně, ústně či konkludentně). Odvolací soud, vycházeje z pravidel pro uzavírání smluv vymezených v ustanoveních § 43, § 43a a § 44 obč. zák., vzal za prokázané, že žalobcem vypracovaný písemný návrh smlouvy opatřený podpisem osob oprávněných za něj jednat byl předán žalovanému, přičemž se však nepodařilo prokázat, zda žalovaný připojil svůj podpis na smlouvu v podobě jemu předložené či zda nejprve opatřil návrh smlouvy dodatky a teprve poté ji podepsal. Za tohoto stavu konstatoval, že se žalobce nepředložením písemného vyhotovení smlouvy v podobě jím tvrzené dostal do důkazní nouze o zásadních skutečnostech, od nichž se odvíjí posouzení oprávněnosti žalobního nároku. Podle odvolacího soudu nebyly zjištěny takové okolnosti, z nichž by vyplývalo uzavření smlouvy nejen písemnou formou, ale ani ústně či konkludentně. Úvahy soudu prvního stupně, na nichž je založen jeho závěr o důvodnosti žalobního nároku, nejsou podle odvolacího soudu podepřeny náležitými skutkovými zjištěními a opomíjejí platnou právní úpravu uzavírání smluv. Za situace, kdy listinné důkazy ani výslechy svědků neumožňují učinit věrohodný závěr o tom, tvrzení kterého z obou účastníků řízení jsou věrohodná a pravdivá, dospěl k závěru, že žalobce neprokázal, že došlo k bezpodmínečnému přijetí původního návrhu na uzavření smlouvy a že mu tak vzniklo právo na zaplacení kupní ceny zboží. Proto rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl.

Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, opíraje jeho přípustnost o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ), z důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) a § 241a odst. 3 o. s. ř., jejichž prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Podle názoru dovolatele odvolací soud nehodnotil provedené důkazy jednotlivě ve vzájemných souvislostech a v souladu s pravidly logického myšlení, v důsledku čehož věc nesprávně právně posoudil. Dovolatel poukazuje na to, že v žalobě netvrdil, že jeho nárok na zaplacení žalované částky jako kupní ceny za kostkovačku zeleniny zakoupenou žalovaným vyplývá z písemně uzavřené kupní smlouvy. Písemnou kupní smlouvu předložil v řízení až žalovaný poté, co bylo zřejmé, že žalobce písemnou smlouvu nemá k dispozici, resp. poté, kdy se žalovaný rozhodl bránit se tímto způsobem žalobě s prokazováním existence dohody účastníků o vymíněných vlastnostech zakoupeného stroje, resp. rozvazovací podmínky účastníky v kupní smlouvě ujednané. Dovolatel rovněž považuje za podstatné, že v odporu podaném proti vydanému platebnímu rozkazu žalovaný nic neuváděl jak o písemné kupní smlouvě, tak o vymíněných vlastnostech kupovaného stroje, resp. rozvazovací podmínce.

Dovolatel je přesvědčen o tom, že článek IV. byl v kupní smlouvě dodatečně a účelově žalovaným dopisován bez jeho vědomí a až po zahájení řízení, takže ho nelze za žádný protinávrh považovat. Dále soudu vytýká, že se při hodnocení důkazů nezabýval tím, jakým způsobem a od koho žalovaný písemnou smlouvu převzal, kdy a kde jím byla doplněna, zda, kdy a konkrétně které osobě žalobce takto upravenou smlouvu předal, event. proč takto doplněnou smlouvu žalobci neodeslal. Pochybení se podle dovolatele dopustil odvolací soud i tím, že své závěry, které ho vedly k zamítnutí žaloby, postavil na zjištění, že při uzavírání kupní smlouvy, a to jakoukoli formou, si žalovaný vymínil vlastnosti uvedené v dopsaném článku IV. smlouvy. Podle přesvědčení dovolatele z provedeného dokazování zcela jasně vyplynulo, že mezi účastníky došlo k uzavření smlouvy, jejímž předmětem byla kostkovačka zeleniny, za konkrétně dohodnutou cenu, přičemž tato cena byla vyúčtována a žalovaným nezaplacena. Naopak žalovaný neprokázal, že by zakoupený stroj řádně reklamoval, popřípadě učinil jakýkoliv relevantní úkon, z něhož by mohlo být žalobci zřejmé, že žalovaný považuje kupní smlouvu za neuzavřenou, popřípadě rozvázanou. Skutečnost, že předmětný stroj technicky jasně definovaný a technologicky konkrétně určený pro výrobu kostkované zeleniny včetně brambor by měl vyrábět bramborové lupínky, označil za rozvazovací podmínku právně nemožnou.

Dovolatel navrhl, aby dovolací soud jím napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil.

Dovolání je v dané věci přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, není však důvodné.

Dovolací soud nejprve zkoumal, zda řízení netrpí vadami uvedenými v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnosti), jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Tyto vady, k nimž dovolací soud přihlíží v případě přípustného dovolání z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3, druhá věta, o. s. ř.), však dovoláním namítány nejsou a dovolací soud je z obsahu spisu neshledal.

Nejvyšší soud proto rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumal v napadeném rozsahu (srov. § 242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil (srov. § 242 odst. 3, větu první, o. s. ř.).

I když dovolatel podřadil své dovolací námitky pod dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (tj. že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci) a dle § 241a odst. 3 o. s. ř. (tj. že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), konkrétně nevyjadřuje, které skutkové zjištění odvolacího soudu nemá oporu v provedeném dokazování a v čem (v řešení které právní otázky) je jeho právní posouzení věci nesprávné.

Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy, jež vede k učinění závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná či nikoliv.

Nesprávným právním posouzením věci je obecně omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutková zjištění), tj. jestliže věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů lze napadnout dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o. s. ř. za podmínky, že na nesprávnost lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry. Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení rozumět výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132 o. s. ř., protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, event. věrohodnosti, je logický rozpor, nebo že výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z § 133 až 135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva. Musí tedy jít o skutkový závěr, na jehož základě odvolací soud věc posoudil po stránce právní (z tohoto hlediska byl skutkový závěr dovozený z nesprávných skutkových zjištění příčinou nesprávného rozhodnutí), a který nemá oporu v provedeném dokazování. Není významné, zda ke skutkovým zjištěním nebo skutkovému závěru dospěl odvolací soud sám nebo zda převzal (vzal za své) skutková zjištění a skutkový závěr soudu prvního stupně. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování mimo jiné tehdy, jestliže výsledek hodnocení důkazů soudem neodpovídá ustanovení § 132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo.

Z obsahu dovolání se podává, že dovolatel v rámci své obrany zmiňuje skutečnosti, (předžalobní výzva žalovanému k plnění, obsah odporu žalovaného proti vydanému platebnímu rozkazu, skutečnost, že žalovaný nereklamoval a nesdělil své výhrady k předmětnému stroji), které jsou pro posouzení otázky, zda vznikla či nevznikla kupní smlouva, nerozhodné. Pokud pak dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že při rozhodování vycházel ze zjištění, že si žalovaný při uzavírání předmětné smlouvy vymínil určité vlastnosti předmětného stroje, je třeba uvést, že taková skutečnost vůbec z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu nevyplývá. Odvolací soud naopak konstatuje, že skutečnost, zda žalovaný připojil svůj podpis na smlouvě v podobě jemu předložené či zda nejprve návrh smlouvy opatřil dodatky a teprve poté ji podepsal, se v řízení prokázat nepodařilo.

Tvrdí-li dále dovolatel, že z provedeného dokazování zcela jasně vyplývá, že mezi stranami došlo k uzavření smlouvy na dodávku kostkovačky zeleniny, neuvádí, které konkrétní důkazy má na mysli, která skutková zjištění odvolacího soudu nemají oporu v provedeném dokazování a hodnocení kterých důkazů je v rozporu s pravidly logického myšlení.

Odvolací soud postupoval správně, vycházel-li při posuzování otázky vzniku smlouvy z ustanovení § 43, 43a a § 44 obč. zák. upravujících pravidla a mechanismus při uzavírání smluv, která se uplatní i pro obchodní závazkové vztahy a jejichž aplikaci odvolacím soudem dovolatel ani nenapadal (dovolatel se omezil pouze na tvrzení, že dle jeho názoru smlouva mezi účastníky vznikla). V této souvislosti dovolací soud pokládá za potřebné upozornit zejména na dikci § 44 odst. 1, větu první, obč. zák., podle něhož je smlouva uzavřena okamžikem, kdy přijetí návrhu na uzavření smlouvy nabývá účinnosti, a dále na § 44 odst. 2, větu první, obč. zák., podle něhož přijetí návrhu, které obsahuje dodatky, omezení nebo jiné změny, je odmítnutím návrhu a považuje se za nový návrh. Nepodařilo-li se proto v řízení prokázat, na smlouvu v jaké podobě připojil žalovaný svůj podpis, nelze než souhlasit s odvolacím soudem, že se žalobce nepředložením písemného vyhotovení smlouvy v podobě jím tvrzené dostal do důkazní nouze o zásadních skutečnostech, od nichž se odvíjí posouzení oprávněnosti žalobního nároku. Za situace, kdy dovolatel neoznačil žádný věrohodný důkaz, na základě něhož by měl mít odvolací soud za prokázané, že ze strany žalovaného došlo k přijetí návrhu smlouvy ve smyslu § 43c obč. zák. a tím ke vzniku smlouvy dle § 44 odst. 1 obč. zák., resp. kdy nevymezil žádné skutečnosti, které by odůvodňovaly závěr o logickém rozporu při hodnocení důkazů soudem, nelze než uzavřít, že odvolací soud při aplikaci uvedených ustanovení nijak nepochybil a jeho závěr o tom, že mezi účastníky k uzavření předmětné kupní smlouvy nedošlo, je správný.

Lze tedy uzavřít, že dovolateli se uplatněnými dovolacími námitkami správnost rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo a že dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., ani dovolací důvod, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§ 241a odst. 3 o. s. ř.), nebyl v souzené věci naplněn. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), dovolání žalobce zamítl (§ 243b odst. 2, část věty před středníkem, o. s. ř.).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními § 142 odst. 1, § 224 odst. 1 a § 243b odst. 5, věty první, o. s. ř., když dovolání žalobce bylo zamítnuto a z obsahu spisu se nepodává, že by žalovanému v dovolacím řízení nějaké prokazatelné náklady vznikly.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 16. února 2006

JUDr. Miroslav Gallus, v.r.

předseda senátu