32 Odo 4/2004
Datum rozhodnutí: 30.09.2004
Dotčené předpisy: § 373 předpisu č. 513/1991Sb., § 300 předpisu č. 513/1991Sb.




32 Odo 4/2004

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobkyně P. L., a. s., zastoupená, advokátem, proti žalované A. S., a.s., zastoupené, advokátkou, o zaplacení 7 660 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 16 Cm 423/97-94, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. ledna 2003, č.j. 5 Cmo 390/2002 - 136, takto:

Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 14. ledna 2003, č.j. 5 Cmo 390/2002 - 136, se s výjimkou zamítavého výroku pod bodem III. zrušuje a věc se vrací v tomto rozsahu Vrchnímu soudu v Praze k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobkyně se původně podanou žalobou po žalované domáhala zaplacení částky 7 660 000 Kč, jež převedla v souvislosti s uzavření smlouvy o smlouvě budoucí na žalovanou, a kterou byla žalovaná povinna po zániku závazku vrátit žalobkyni, avšak ta si ji započetla na údajnou pohledávku vůči žalobkyni sestávající ze smluvní pokuty ve výši 5 000 000 Kč, na níž žalované podle názoru žalobkyně ze smluvního vztahu mezi účastníky nevznikl nárok, z částky 2 400 000 Kč, kterou žalovaná měla zaplatit jako smluvní pokutu jinému subjektu, od něhož se snažila v souladu se smlouvou uzavřenou s žalobkyní získat pro ni požadované akcie, a částky 232 260 Kč na náhradu kupních opcí. V průběhu řízení vzala žalobkyně žalobu do částky 232 260 Kč s příslušenstvím zpět a žalovaná s tímto zpětvzetím vyslovila souhlas.

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. května 2002, č.j. 16 Cm 423/97-94, výrokem I. uložil žalované zaplatit žalobkyni 2 427 740 Kč s 15 % úrokem z prodlení od 1. 4. 1996 do zaplacení, výrokem II. zamítl žalobu do částky 5 000 000 Kč s 15 % úrokem z prodlení z této částky od 1. 4. 1996 do zaplacení, výrokem III. zastavil řízení ohledně zaplacení částky 232 260 Kč s 15% úrokem z prodlení z této částky od 1. 4. 1996 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze znění smlouvy o uzavření budoucí kupní smlouvy ze dne 31. 1. 1995, která zakládala oboustranný závazek smluvních stran uzavřít v budoucím určeném čase smlouvu na dohodnuté plnění v dohodnutém rozsahu. Smlouva byla uzavřena platně v souladu s § 289 obch. zák. V čl. IV. byl stanoven jednostranný závazek žalobkyně uhradit žalované smluvní pokutu ve výši 5 000 000 Kč, pokud žalobkyně nesplní svůj závazek uzavřít budoucí kupní smlouvu. Vzhledem k tomu, že ani jedna strana neprokázala provedení kvalifikované výzvy k uzavření smlouvy ve smyslu § 290 odst. 1 obch. zák., došlo k zániku závazku uzavřít budoucí kupní smlouvu, a žalobkyni vznikla povinnost zaplatit žalované smluvní pokutu v souladu se smlouvou i ustanovením § 544 odst. 1 obč. zák.; obrana žalované byla tudíž oprávněná. Dále soud dovodil. že podle § 300 obch. zák. okolnosti vylučující odpovědnost (§ 374 obch. zák.) nemají vliv na povinnost zaplatit smluvní pokutu, neboť v obchodních závazkových vztazích je povinnost platit smluvní pokutu povinností objektivní. Konstatoval, že žalobkyně porušila i svoji povinnost stanovenou v čl. III. smlouvy tím, že neotevřela ve prospěch žalované v určeném termínu domácí neodvolatelný dokumentární akreditiv. Ohledně požadované náhrady škody ve výši 2 400 000 Kč, představující smluvní pokutu zaplacenou žalovanou jejímu smluvnímu partnerovi (P. b., a. s.) na základě s ním uzavřené smlouvy o převodu cenných papírů, dospěl k závěru, že v této části není obrana žalované oprávněná, neboť v daném případě nejde o škodu vzniklou porušením povinnosti závazkového vztahu mezi žalobkyní a žalovanou ve smyslu § 373 obch. zák., nýbrž o škodu vzniklou žalované z porušení povinnosti v jiném závazkovém vztahu, proto zavázal žalovanou k vrácení částky 2 400 000 Kč, stejně jako částky 27 740 Kč, kde právo žalobkyně na zaplacení této částky ve smyslu § 323 odst. 1 obch. zák. uznala i žalovaná dopisem z 29. 3. 1996. Žalobkyni přiznal podle § 517 obč. zák. z částky 2 427 740 Kč i úrok z prodlení, protože s ohledem na neexistenci odpovědnosti za škodu se žalovaná dostala do prodlení s placením peněžitého závazku.

Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 14. ledna 2003, č.j. 5 Cmo 390/2002 136, potvrdil výrok rozsudku soudu prvního stupně, pokud jím bylo uloženo žalované zaplatit žalobkyni 2 427 740 Kč s 15 % úrokem z prodlení od 25. 9. 1999 do zaplacení a pokud byla žaloba zamítnuta ohledně úroků z prodlení ve výši 15 % z částky 5 000 000 Kč od 1. 4. 1996 do 24. 9. 1999; v zamítavém výroku napadený rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 5 000 000 Kč s úrokem z prodlení od 25. 9. 1999 do zaplacení; pokud byly rozsudkem soudu prvního stupně přiznány žalobkyni úroky z prodlení ve výši 15 % z částky 2 247 740 Kč od 1. 4. 1996 do 24. 9. 1999, změnil napadený rozsudek tak, že žalobu v této části zamítl; zároveň rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Za nesporné považoval, že vymáhané částky byly žalobkyní žalované poskytnuty, že odpadl důvod, aby je žalovaná držela a vznikla ji povinnost je vrátit. Naopak považoval za sporné, zda existují pohledávky, které si žalovaná na svůj dluh započetla, a dospěl k závěru, že nikoliv. Žalovanou nebylo prokázáno, že žalobkyně porušila svou povinnost uzavřít smlouvu o prodeji akcií, a nemůže mít tedy nárok na smluvní pokutu ani na náhradu škody, když chybí průkaz o porušení smlouvy ve smyslu § 544 obč. zák. a § 373 obch. zák. Jakkoliv je povinnost zaplatit smluvní pokutu s ohledem na ust. § 300 obch. zák. objektivní, je vždy důsledkem, byť nezaviněného, porušení povinnosti. Žalobci nelze přičítat porušení povinnosti uzavřít smlouvu, pokud návrh smlouvy o prodeji akcií nebo kvalifikovanou řádnou výzvu k předložení návrhu smlouvy mohla zpracovat jen žalovaná, která znala údaj o počtu opatřených akcií. Za nesprávný považoval i závěr soudu prvního stupně ohledně posouzení požadované náhrady škody z hlediska neexistence příčinné souvislosti mezi porušením právní povinnosti žalobkyně a vznikem škody. Běžné obchodní praxi v obchodování s cennými papíry totiž odpovídá, že účastníci zajišťují své závazky smluvními pokutami, proto žalobkyně musela předpokládat, že žalovaná bude muset při nerealizaci smlouvy o smlouvě budoucí zaplatit třetí osobě svému smluvnímu partnerovi - z neuskutečněné smlouvy o prodeji cenných papírů smluvní pokutu. Jednalo se proto v daném případě o škodu předvídatelnou ve smyslu § 373 obch. zák. a v příčinné souvislosti s neuzavřením smlouvy budoucí. I v daném případě mohl nárok na náhradu škody vzniknout jen tehdy, jestliže žalobkyně porušila svoji povinnost ze smlouvy uzavřít budoucí smlouvu. Odvolací soud proto zopakoval dokazování nepodepsaným návrhem smlouvy datovaným 1. 2. 1995, který připravila žalovaná, a předala žalobkyni 1. 2. 1995, k něhož vyplývá, že návrh smlouvy o převodu akcií smlouvě o smlouvě budoucí odporuje ve formě placení, nejedná se tedy o řádný návrh, proto nelze ani s ohledem na tuto skutečnost uzavřít, že žalobkyně porušila svou povinnost uzavřít budoucí smlouvu. Na rozdíl od soudu prvního stupně přiznal žalobkyni úroky z prodlení jen od 25. 9. 1999, když žádná výzva žalobkyně na plnění uplatněné pohledávky nebyla ani tvrzena, proto je nutno mít za to, že žalobkyně vyzvala žalovanou k zaplacení jistiny až dnem doručení žaloby dnem 24. 9. 1999.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání do I. a II. výroku napadeného rozsudku, přičemž se dovolává jeho přípustnosti - ve vztahu k výroku II. podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. z důvodu nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. a ve vztahu k výroku I. se dovolává přípustnosti podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť se domnívá, že v této části jde o rozhodnutí po právní stránce významné a zásadní z důvodu řešení právní otázky odpovědnosti za škodu v rozporu s hmotným právem, kdy odpovědnost za škodu plyne z porušení závazku uzavřít smlouvu, respektive závazku učinit úkon, jenž je nezbytnou podmínkou pro uzavření smlouvy. Za další otázku zásadního významu považuje vyřešení otázky, zda v situaci, kdy se účastníci dohodnou na uzavření budoucí smlouvy, je nezbytnou podmínkou naplnění závazku předložení výzvy, a zda předložení výzvy je nezbytnou podmínkou pro uplatnění sankčních a souvisejících nároků v situaci, kdy jeden z účastníků je v prodlení s plněním dohodnuté smluvní povinnosti. Zdůraznila znění článku III. odst. 3 předmětné smlouvy, podle něhož se žalobkyně zavázala uhradit kupující (žalované) veškeré nezbytně vynaložené náklady na obstarání akcií, a to bez ohledu na to, zda budoucí kupní smlouva bude uzavřena či ne. Jestliže odvolací soud zhodnotil charakter zaplacené smluvní pokuty třetí osobě jako jiný zajišťovací nástroj, který je běžný při uzavírání obchodů s cennými papíry, měl zaplacení smluvní pokuty uhrazené v souvislosti se zajišťováním akcií pro žalobkyni posoudit jako náklad na obstarání akcií, a měl přiznat žalované právo si tuto částku zaplacené smluvní pokuty ve výši 2 400 000 Kč započíst proti záloze podle čl. III. odst. 3 předmětné budoucí smlouvy. Zdůraznila, že soud prvního stupně i odvolací soud pominul, že žalobkyně byla v prodlení s plněním závazku otevřít ve prospěch prodávajícího (žalované) domácí neodvolatelný dokumentární akreditiv v odpovídající výši podle čl. III. odst. 1 předmětné smlouvy, proto není namístě vytýkat žalované, že nepředložila včas výzvu k uzavření smlouvy, jestliže počínaje 10. dnem po uzavření smlouvy byla v prodlení s plněním svých závazků žalobkyně. Při posuzování nároku na náhradu škody nevzal soud prodlení žalobkyně v úvahu a neaplikoval ustanovení § 367 ani § 377 obch. zák. Nárok na náhradu škody ani nárok na zaplacení smluvní pokuty podle čl. IV. smlouvy nebyl podmíněn ani tím, že žalovaná předloží výzvu k uzavření smlouvy, a poukazuje, že účastníci se mohli odchýlit od dispozitivního ustanovení § 290 odst. 2 obch zák. Pokud soud považoval skutečnost, že žalovanou nebyla včas doručena žalobkyni výzva za klíčovou pro nárok na náhradu škody, pak měl vzít v úvahu § 365 odst. 2 obch zák., neboť žalovaná nemohla být v prodlení s předáním výzvy pro prodlení žalobkyně s plněním základní smluvní podmínky (čl. III. odst. 1 smlouvy). Nesprávně soud rovněž dovodil, že nárok na smluvní pokutu není po právu, když usoudil, že žalobkyně neporušila povinnost stanovenou smlouvou, přičemž pominul fakt, že žalobkyně porušila smluvní povinnost otevřít akreditiv, a toto porušení povinnosti žalobkyní bylo příčinou porušení závazku uzavřít kupní smlouvu. Dovolatelka dále poukázala na § 377 obch. zák. s tím, že za situace, kdy žalobkyně porušila svoji povinnost obstarat finanční prostředky a otevřít akreditiv, byla povinna žalované podat zprávu, že existují okolnosti, pro které nebude moci smlouvu uzavřít, což by byla důležitá informace pro žalovanou pro další postup při odvracení hrozící škody v jednání při obstarávání akcií. Dovolatelka navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu byl ve výrocích I a II zrušen, a věc vrácena tomuto soudu v uvedeném rozsahu k dalšímu řízení.

Žalobkyně ve vyjádření k dovolání navrhla, aby v části, v níž je dovolání podle jejího názoru nepřípustné, bylo dovolání odmítnuto, a v části, v níž je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., bylo zamítnuto, neboť v této části je rozhodnutí odvolacího soudu správné. Podle názoru žalobkyně soud otázku odpovědnosti za škodu řešil v souladu s hmotným právem ustanovením § 373 obch. zák. Nesouhlasí s interpretací čl. III odst. 3 předmětné smlouvy učiněné žalovanou v dovolání. Odkaz na čl. III. odst. 1 smlouvy o povinnosti kupující (žalobkyně) otevřít ve prospěch prodávající (žalované) domácí neodvolatelný akreditiv považuje za tvrzení nové skutečností. Není proto pak opodstatněná námitka dovolatelky, že odvolací soud nevzal v úvahu a neaplikoval ustanovení § 367 ani § 377 obch. zák. Nesouhlasí ani s tvrzením žalované, že účastníci využili dispozitivního ustanovení § 290 obch. zák., neboť účastníci žádnou odchylnou úpravu od tohoto ustanovení do smlouvy nepojali, naopak tím, že nic odchylného nesjednali, se režimu uvedeného ustanovení podřídili. Odvolací soud proto nepochybil, aplikoval-li v dané věci ustanovení § 290 obch. zák. Poukázala na skutečnost, že banka akreditiv neotevřela, neboť k tomu bylo třeba předložit kupní smlouvu, jejíž návrh nebo alespoň kvalifikovanou výzvu mohla předložit jen žalovaná, která znala počet obstaraných akcií.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací [§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. s. ř. )] zjistil, že dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) - účastníkem řízení a řádně zastoupenou advokátkou (§ 241 odst. 1 o. s. ř.).

Podle § 236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Jde-li o rozsudek, či jeho část, jímž odvolací soud potvrdil ve věci samé rozsudek soudu prvního stupně, úprava připouští dovolání pouze ve dvou následně uvedených případech. V prvním z nich jde o situaci, kdy byl potvrzen rozsudek (jeho část) soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozsudek zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.]. Jestliže dovolání není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. - je ve druhém případě [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] dovolání proti potvrzujícímu rozsudku (jeho části) odvolacího soudu přípustné tehdy, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadený rozsudek má po právní stránce zásadní význam, přičemž zásadní význam rozhodnutí je dovozován zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

V dané věci není dovolání v části, napadající výrok rozsudku odvolacího soudu, kterým odvolací soud potvrdil výrok soudu prvního stupně ohledně zaplacení částky 2 427 740 Kč s 15 % úrokem z prodlení od 25. 9. 1999 do zaplacení, přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť soud prvního stupně rozhodl v dané věci v pořadí prvním rozsudkem.

Zbývá tedy posoudit, zda dovolání napadající v předchozím odstavci uvedený potvrzující výrok odvolacího soudu ve věci samé je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud řeší jako otázku předběžnou (nevydává ohledně ní žádné rozhodnutí) a jeho kladně vyjádřeným závěrem se podané dovolání stává přípustným.

Nesprávným právním posouzením věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl být správně použit, nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis, ale soud jej nesprávně interpretoval (vyložil nesprávně podmínky obecně vyjádřené v hypotéze právní normy a v důsledku toho nesprávně aplikoval vlastní pravidlo, stanovené dispozicí právní normy).

Žalovaná spatřuje právní otázku zásadního významu v posouzení otázky nároku na náhradu škody, kdy odpovědnost za škodu plyne z porušení závazku uzavřít smlouvu, respektive závazku učinit úkon, jenž je nezbytnou podmínkou pro uzavření smlouvy. Za další otázku zásadního významu považuje vyřešení otázky, zda v situaci, kdy se účastníci dohodnou na uzavření budoucí smlouvy, je nezbytnou podmínkou naplnění závazku předložení výzvy a zda předložení výzvy je nezbytnou podmínkou pro uplatnění sankčních a souvisejících nároků v situaci, kdy jeden z účastníků je v prodlení s plněním dohodnuté povinnosti podstatné pro splnění uzavřít smlouvu.

Podle § 373 obch. zák. kdo poruší svou povinnost ze závazkového vztahu, je povinen nahradit škodu tím způsobenou druhé straně, ledaže prokáže, že porušení povinností bylo způsobeno okolnostmi vylučujícími odpovědnost.

Podle § 289 odst. 1 obch. zák. smlouvou o uzavření budoucí smlouvy se zavazuje jedna nebo obě smluvní strany uzavřít ve stanovené době budoucí smlouvu s předmětem plnění, jenž je určen alespoň obecným způsobem. V daném případě odvolací soud vycházeje ze zjištění, že obě smluvní strany se ve smlouvě o smlouvě budoucí zavázaly do 90 pracovních dnů od platností smlouvy o smlouvě budoucí uzavřít kupní smlouvu, správně dovodil, že návrh na uzavření kupní smlouvy mohl dát kterýkoliv z účastníků. Pokud však učinil závěr, že nebylo prokázáno porušení povinnosti na straně žalobkyně uzavřít kupní smlouvu, jestliže nemohla předložit návrh smlouvy ani kvalifikovanou výzvu k uzavření kupní smlouvy, jež by obsahovala údaj o počtu opatřených akcií k prodeji, což mohl znát pouze žalovaný, který je opatřoval, není jeho závěr správný. Jestliže ve smlouvě o smlouvě budoucí bylo v čl. II., bodě A/1 zakotveno, že kupující (žalobkyně) má zájem o objem 45 000 až 62 000 kusů akcií, nic nebránilo žalobkyni vyzvat žalovanou k předložení návrhu kupní smlouvy s uvedením počtu akcií na dolní hranici sjednaného rozpětí, neboť počet akcií na dolní hranici tohoto rozpětí ve výši 45 000 kusů, jež měla žalovaná minimálně zajistit, byl vymezen zcela určitě. Jestliže takovou kvalifikovanou výzvu k uzavření smlouvy žalobkyně žalované nepředložila, porušila povinnost uzavřít kupní smlouvu.

Dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání je přípustné, neboť napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, byla-li napadeným rozsudkem právní otázka řešena v rozporu s hmotným právem.

Protože odvolací soud dospěl v dané věci k nesprávnému závěru v posouzení porušení smluvní povinností žalobkyní, je jeho následující právní závěr ohledně nároku na náhradu škody nepřezkoumatelný, neboť odvolací soud se z důvodu svého primárně nesprávného právního závěru o neexistenci protiprávního úkonu žalobkyně již nezabýval dalšími předpoklady její odpovědnosti za škodu.

Dovolací důvod, který vycházel z argumentu nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., byl tedy v této napadené části směřující proti výroku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen výrok soudu prvního stupně ohledně zaplacení částky 2 427 740 Kč s 15 % úrokem z prodlení od 25. 9. 1999 do zaplacení, uplatněn důvodně. Protože nebylo možno dospět k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu je v této části správné, Nejvyšší soud České republiky podle § 243b odst. 2 o. s. ř. rozsudek odvolacího soudu v tomto rozsahu bez jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.) zrušil, a věc vrátil tomuto soudu v uvedeném rozsahu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 o. s. ř.), v němž bude odvolací soud vázán právním názorem dovolacího soudu (§ 243d odst. 1, věta za středníkem o. s. ř.).

V části, v níž odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 5 000 000 Kč s úrokem z prodlení od 25. 9. 1999 do zaplacení, je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.

Dovolací soud dospěl k závěru, že odvolací soud v posouzení nároku na zaplacení smluvní pokuty v dané věci nepochybil, uzavřel-li, že jakkoliv je povinnost zaplatit pokutu s ohledem na § 300 obch. zák. povinností objektivní, je vždy důsledkem, byť nezaviněného, porušení povinnosti. Jestliže tedy dovolací soud dospěl k závěru, že odvolací soud pochybil, dovodil-li, že žalobkyně neporušila smluvní povinnost, pak je nutno konstatovat, že odvolací soud učinil i nesprávný právní závěr, že žalovaná nemá právo na zaplacení smluvní pokuty. Vyplynulo-li totiž ze skutkových zjištění, že žalobkyně se jako kupující zavázala zaplatit žalované (prodávající) smluvní pokutu ve výši 5 000 000 Kč pro případ nesplnění závazku podle smlouvy o smlouvě budoucí - uzavřít kupní smlouvu, a svůj závazek uzavřít smlouvu porušila, je požadavek žalované na zaplacení smluvní pokuty oprávněný.

Dovolací důvod, který i v této napadené části rozsudku odvolacího soudu vycházel z argumentu nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., byl rovněž uplatněn důvodně. Protože nebylo možno dospět k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu je v části, v níž odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 5 000 000 Kč s úrokem z prodlení od 25. 9. 1999 do zaplacení, správné, Nejvyšší soud České republiky podle § 243b odst. 2 o. s. ř. rozsudek odvolacího soudu v tomto rozsahu bez jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.) zrušil, a věc vrátil tomuto soudu v uvedeném rozsahu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 o. s. ř.), v němž bude odvolací soud vázán právním názorem dovolacího soudu (§ 243d odst. 1, věta za středníkem o. s. ř.).

Protože odvolací soud znovu rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně, rozhodne v novém rozhodnutí o věci nejen o náhradě nákladů odvolacího řízení, ale i o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně, a zároveň rozhodne o náhradě nákladů řízení dovolacího (§ 243d odst. 1, věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně 30. září 2004

JUDr. Kateřina Hornochová, v.r.

předsedkyně senátu