32 Odo 399/2004
Datum rozhodnutí: 04.05.2005
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




NEJVYŠŠÍ SOUD

ČESKÉ REPUBLIKY

32 Odo 399/2004

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ivana Meluzína v právní věci žalobkyně Č. k. p., proti žalovanému V. P., zastoupenému JUDr. A. N., advokátem, o zaplacení částky 44.350,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 51 C 454/2001, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. listopadu 2003, č.j. 21 Co 294/2003-72, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 27. května 2003, č.j. 51 C 454/2001-57, (stejně jako v předcházejícím rozsudku ze dne 4. října 2002, č.j. 51 C 454/2001-34, který Městský soud v Praze usnesením ze dne 24. března 2003, č.j. 21 Co 37/2003-48, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení), žalobě vyhověl a uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 44.350,- Kč s příslušenstvím a náklady řízení. Přisouzená částka představuje náhradu pojistného plnění ve smyslu § 11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 492/1991 Sb., kterou se stanoví rozsah a podmínky zákonného pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem motorového vozidla, které žalobkyně vyplatila třetí osobě za poškození jejího vozidla Mazda při dopravní nehodě způsobené motorovým vozidlem Avia, jehož vlastníkem (a současně pojištěným) byl žalovaný a které v době dopravní nehody nemělo platné osvědčení o technické způsobilosti.

Soud prvního stupně posoudil jako nedůvodnou námitku žalovaného o nedostatku jeho pasivní věcné legitimace, kterou žalovaný dovozoval z toho, že v době dopravní nehody byla provozovatelem vozidla společnost P. s.r.o. (dále též jen P. ), které vozidlo předal k opravě za účelem zajištění technické kontroly a která byla jako provozovatel uvedena i v záznamu o dopravní nehodě. Vycházeje z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 305/2000, soud nepovažoval v souzené věci za rozhodné, kým bylo vozidlo v době dopravní nehody užito, ale kdo porušil zákonnou povinnost zajistit včasnou technickou prohlídku vozidla, která podle příslušného právního předpisu stíhá držitele vozidla, jímž byl v technickém průkazu zapsán žalovaný. Z oznámení nehody žalovaným jako pojištěným i z objednávky k opravě vzal za prokázané, že vozidlo bylo užito k provozu se souhlasem žalovaného. Vycházeje ze zjištění, že vozidlo bylo svěřeno do opravy někoho jiného žalovaným jako držitelem vozidla, který porušil zákaz provozu motorového vozidla na veřejných komunikacích bez platné technické prohlídky tím, že dal pokyn k takovému provozu (byť za účelem provedení technické kontroly, kterou však byl sám jako držitel povinen včas zajistit) a při tomto provozu došlo ke škodné události, soud dospěl k závěru, že pojišťovně vzniklo proti žalovanému jako pojištěnému právo na náhradu částek, které vyplatila z důvodu škody způsobené tímto provozem vozidla. Jako neopodstatněnou posoudil rovněž námitku žalovaného, že vznik škody není v příčinné souvislosti s technickým stavem vozidla, s odůvodněním, že se jedná o originární nárok vznikající naplněním skutkové podstaty vyjádřené v § 11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 492/1991 Sb.

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 4. listopadu 2003, č.j. 21 Co 294/2003-72, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ze dne 27. května 2003 a rozhodl o nepřiznání náhrady nákladů odvolacího řízení žádnému z účastníků. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním posouzením věci. Soud prvního stupně dospěl podle odvolacího soudu ke správnému závěru ohledně pasivní legitimace žalovaného, jehož povinností bylo předat opravně vozidlo způsobilé k provozu na pozemních komunikacích. S ohledem na dobu, do kdy byla platná předchozí technická prohlídka předmětného vozidla, je zřejmé, že v době, kdy je žalovaný dával opravně k dispozici, toto již nesmělo být na veřejných komunikacích provozováno. Žalovaný tedy nepochybně porušil svou povinnost danou mu ustanoveními §§ 1 odst. 2, 6 a 7 zákona č. 38/1995 Sb., o technických podmínkách provozu silničních vozidel na pozemních komunikacích. Ve shodě se soudem prvního stupně posoudil jako nedůvodnou rovněž námitku odvolatele o neprokázání příčinné souvislosti mezi porušením právní povinnosti žalovaného a vznikem škody. Stejně tak hodnotil i výhradu odvolatele, že se soud prvního stupně vůbec nezabýval pasivní legitimací žalovaného zejména s ohledem na ustanovení § 430 odst. 2 občanského zákoníku (dále též jen obč. zák. ), které pamatuje na situaci, kdy je vozidlo v opravně. Odvolací soud vysvětlil, že i dle tohoto ustanovení je provozovatel vozidla, jímž je v souzené věci dle provedeného dokazování žalovaný, odpovědný za škodu společně s opravnou, umožnil-li použití vozidla i svou nedbalostí, přičemž v souzené věci bylo z vlastního oznámení žalovaného o pojistné události žalobkyni prokázáno, že vozidlo bylo použito přímo s jeho souhlasem. Proto rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Jím napadené rozhodnutí označil za zásadně právně významné pro i nadále nevyjasněnou otázku pasivní legitimace žalovaného z pohledu ustanovení § 11 vyhlášky č. 492/1991 Sb. a dále pro otázku vztahu tohoto právního předpisu k obecné úpravě odpovědnosti za škodu podle občanského zákoníku, jež podle dovolatele odvolací soud nesprávně právně posoudil.

Dovolatel i nadále v dovolacím řízení namítal nedostatek své pasivní věcné legitimace. Uvedl, že ani jedna ze tří podmínek, kumulativně daných ustanovením § 11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 492/1991 Sb., jejichž naplněním se soudy obou stupňů dle jeho názoru nezabývaly dostatečným způsobem, nebyly v souzené věci naplněny. I nadále považuje v souzené věci za zásadní, že předmětné vozidlo k provozu neužil a škodu nezpůsobil on jako vlastník a pojištěný vozidla, který neměl v okamžiku způsobení dopravní nehody možnost se svým vozidlem disponovat a rozhodovat o jeho užití, ale společnost P., jež byla v daném okamžiku faktickým uživatelem vozidla. Podle dovolatele bylo povinností opravny zajistit převoz vozidla k technické prohlídce způsobem, který odpovídá zákonným předpisům, tj. bylo-li vozidlo nezpůsobilé k provozu, aby v tomto provozu skutečně nebylo užito. Pokud opravna tuto svou povinnost porušila, musí nést odpovědnost i za veškeré škody, které při porušení této povinnosti způsobila, a nikoli pojištěný žalovaný, který vozidlo nejen k provozu neužil, ale hlavně tímto provozem žádnou škodu nezpůsobil a rozhodnutí a postup opravny nemohl jakkoli ovlivnit. Na tom nic nemění podle dovolatele skutečnost, že je jediným společníkem a jediným jednatelem uvedené společnosti, neboť žalovaný jako fyzická osoba a společnost P. jako právnická osoba jsou dva zcela nezávislé právní subjekty.

Podle dovolatele se odvolací soud dopustil nesprávného právního posouzení i aplikací nesprávné právní normy. Vytýká mu, že v souzené věci užil pouze § 430 odst. 1 obč. zák., aniž se však zabýval také jeho odstavcem druhým, který je třeba na posuzovaný případ aplikovat, jelikož přináší odpověď na otázku, kdo v daném případě za škodu skutečně odpovídá. Pravidlo upravené v § 430 odst. 2 obč. zák. nelze podle dovolatele vykládat jinak než tak, že v době, kdy se motorové vozidlo nachází v opravě, neodpovídá za škody způsobené provozem tohoto dopravního prostředku jeho vlastník, ale pouze provozovatel opravny, přičemž jde o jeho objektivní odpovědnost s možností liberace. Podle dovolatele je tak třeba dospět k závěru, že za škodu nese v plné míře odpovědnost provozovatel opravny, tj. společnost P., vůči níž měl poškozený právo na náhradu škody. Pokud za této situace pojišťovna (žalobkyně) skutečně částky rovnající se vzniklé škodě poškozenému vyplatila, a to ze zákonné odpovědnosti žalovaného, jde na straně společnosti P. o bezdůvodné obohacení, po níž by měla žalobkyně z uvedeného právního titulu vrácení vyplacených částek požadovat.

Podle vyjádření žalobkyně k dovolání se soudy vypořádaly s veškerými námitkami žalovaného a rozhodly ve věci po právu a v souladu s právními předpisy a soudní judikaturou. V reakci na námitky dovolatele uvedla, že v souzené věci nejde o vrácení již vyplacených částek či bezdůvodného obohacení, ale o postih za nesplnění povinnosti uložené vyhláškou č. 492/1991 Sb. v platném znění, podle něhož soudy žalobní nárok správně posoudily. Proto navrhla, aby dovolací soud dovolání žalovaného jako neopodstatněné zamítl.

Jelikož řízení před soudem prvního stupně bylo zahájeno po 1. lednu 2001, uplatní se pro dovolací řízení v souladu s body 1., 15. a 17., hlavy I., části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2001 (dále též jen o. s. ř. ).

Dovolání v této věci není přípustné.

Podle ustanovení § 236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Jde-li o rozsudek, jímž odvolací soud potvrdil v pořadí druhý (případně další) rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jímž soud prvního stupně rozhodl ve věci samé stejně jako ve svém předcházejícím dřívějším rozsudku, který odvolací soud usnesením zrušil a věc mu vrátil se závazným právním názorem k dalšímu řízení, přichází v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních (ať již v rovině procesní nebo z oblasti hmotného práva), jiné otázky (zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění) přípustnost dovolání nezakládají. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je tak zásadně důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o. s. ř.).

Nesprávným právním posouzením věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl být správně použit, nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis, ale soud jej nesprávně vyložil.

Nesprávné právní posouzení věci je způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, jestliže právě na něm napadené rozhodnutí spočívalo, jinými slovy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.

Jelikož ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud s výjimkou určitých vad řízení vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil. Přitom otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, řeší dovolací soud jako otázku předběžnou. Přípustnost dovolání pak není založena pouhým tvrzením dovolatele, že rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce má, nýbrž až kladným závěrem dovolacího soudu, že tomu tak vskutku je.

Zásadní právní význam dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud neshledává, neboť dovolatelem formulované právní otázky zda vozidlo musel v době dopravní nehody provozovat (řídit) pojištěný a zda je nárok žalobkyně nárokem na náhradu škody či jde o originární nárok podle zvláštního právního předpisu - byly již vyřešeny judikaturou Nejvyššího soudu (srov. rozsudek ze dne 18. července 2000, sp. zn. 25 Cdo 305/2000, dále rozsudek ze dne 30. listopadu 2000, sp. zn. 29 Cdo 2941/99), od níž nebylo důvodu se v souzené věci odchýlit a odvolací soud s ní rozhodl v souladu. Za situace, kdy odvolací soud posoudil žalobní nárok podle ustanovení § 11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 492/1991 Sb. jako specifické právo pojišťovny na náhradu částek vyplacených z důvodu škody způsobené neoprávněným provozem motorového vozidla, jehož provozovatelem je pojištěný a kdy nepovažoval v souzené věci za rozhodné, kdo v okamžiku dopravní nehody vozidlo provozoval (řídil), nýbrž tu skutečnost, že provozovatel (žalovaný) svěřil vozidlo k nepovolenému provozu jiné osobě (tím, že vozidlo nemělo v okamžiku předání k opravě platnou technickou prohlídku), dovolací soud uzavřel, že dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu nemá zásadní právní význam a dovolání tak podle § 237 odst. 1 písm. c) není přípustné.

Tento závěr s sebou nese posouzení podaného dovolání jako nepřípustného. Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), pro nepřípustnost odmítl [§ 243b odst. 5 věty první o. s. ř. a § 218 písm. c) o. s. ř].

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Dovolání žalovaného bylo odmítnuto, žalobkyni však žádné prokazatelné náklady dovolacího řízení nevznikly.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 4. května 2005

JUDr. Miroslav Gallus, v.r.

předseda senátu