32 Odo 397/2005
Datum rozhodnutí: 20.12.2005
Dotčené předpisy: § 601 předpisu č. 513/1991Sb., § 275 odst. 4 předpisu č. 513/1991Sb., § 43c odst. 4 předpisu č. 40/1964Sb., § 44 odst. 4 předpisu č. 40/1964Sb.




32 Odo 397/2005

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miloslava Galluse a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové v právní věci žalobkyně L.-W. I. T. A., proti žalované A., spol. s r.o., o zaplacení 6 338,60 DEM s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 33 Cm 50/99, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. listopadu 2004, č.j. 12 Cmo 266/2003-85, takto:

Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 2. listopadu 2004, č.j. 1 Cmo 266/2003-85, ve znění opravného usnesení ze dne 5. ledna 2005, č.j. 12 Cmo 266/2003-94, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Vrchní soud v Praze ve výroku označeným v pořadí druhým rozsudkem změnil rozsudek Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 16. března 2000, č.j. 33 Cm 50/99-27, v zamítavém výroku ve věci samé tak, že žalované uložil zaplatit žalobkyni částku 3 095,- EUR s příslušenstvím a náklady řízení. Rozhodl tak poté, co k dovolání žalované Nejvyšší soud České republiky (dále též jen Nejvyšší soud ) rozsudkem ze dne 25. června 2003, č.j. 32 Odo 828/2002-70, zrušil v pořadí jeho první rozsudek ze dne 7. června 2001, č.j. 12 Cmo 317/2000-41, ve výrocích I. a III., jimiž odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ze dne 16. března 2000 v zamítavém výroku ve věci samé tak, že žalované uložil zaplatit žalobkyni žalovanou částku 6 055,- DEM s příslušenstvím a náklady za řízení před soudy obou stupňů, a věc mu vrátil v tomto rozsahu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud odvolacímu soudu vytkl, že založil svá zjištění a závěry o vzniku zasílatelské smlouvy a o právu žalobkyně na zaplacení úplaty na tzv. souhrnném zjištění, aniž vyjádřil, o které konkrétní důkazy a o která shodná tvrzení účastníků je opřel. Jako další pochybení odvolacího soudu označil nepřezkoumatelnost jeho závěru o vzniku zasílatelské smlouvy podle § 601 a násl. obchodního zákoníku (dále též jen obch. zák. ) na základě objednávky žalované a jejího potvrzení žalobkyní, který postrádá jakékoli přezkoumatelné úvahy a argumenty, jimiž by odvolací soud odůvodnil aplikaci uvedené právní normy na zjištěný skutkový stav a z nichž by bylo zřejmé, že dohoda stran zahrnuje podstatné části zasílatelské smlouvy.

Odvolací soud přezkoumal odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně, jímž byla žaloba o zaplacení 6 055,- DEM s příslušenstvím zamítnuta, a shledal odvolání žalované důvodným.

Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně z jím provedeného dokazování (kopií faxové objednávky žalované ze dne 27. března 1998, kopií faxového potvrzení objednávky žalobkyní, faxovým přepravním příkazem a příslušným mezinárodním nákladním listem) zjistil, že žalovaná objednala u žalobkyně přepravu zboží do Ruské federace s tím, že požadovala písemné potvrzení objednávky. Žalobkyně, jež v potvrzení objednávky stanovila odlišně od požadavku žalované (14. dubna 1998) jako den nakládky 15. duben 1998, zaslala přepravní příkaz na přepravu dopravci panu Zavřelovi, který od ní jako odesílatele převzal zboží k přepravě. Přepravovanou zásilku pak převzal příjemce zboží v místě převzetí S. v Ruské federaci dne 28. dubna 1998.

Pokud soud prvního stupně na základě provedeného dokazování dovodil, že mezi účastníky nevznikla smlouva o přepravě podle § 610 a násl. obch. zák., nelze mu podle odvolacího soudu vytknout žádné pochybení, neboť k jejímu uzavření vůle žalobkyně nesměřovala. Na rozdíl od soudu prvního stupně však dospěl k závěru o důvodnosti žalobního nároku, neboť podle jeho názoru byla mezi účastníky uzavřena zasílatelská smlouva podle § 601 a násl. obch. zák., když z úkonů učiněných žalobkyní na základě objednávky žalované lze mít za to, že její vůle směřovala k zajištění přepravy, tedy k uzavření zasílatelské smlouvy. Splnění závazku ze zasílatelské smlouvy obstaráním předmětné přepravy a uzavřením příslušné přepravní smlouvy mezi žalobkyní a dopravcem panem Z. má odvolací soud za prokázané příkazem žalobkyně k zajištění předmětné přepravy, jakož i mezinárodním nákladním listem, který osvědčuje potvrzení převzetí zboží od žalované k přepravě uvedeným dopravcem a předání zboží určenému příjemci v S. Prokázáno naopak nebylo tvrzení žalované o uzavření přepravní smlouvy přímo mezi ní a dopravcem Z.

Odvolací soud, vycházeje z § 601 odst. 1 obch. zák., podle něhož jsou podstatnými částmi zasílatelské smlouvy závazek zasílatele obstarat příkazci přepravu vlastním jménem a na účet příkazce, vymezení přepravovaných věcí, určení místa odeslání a místa určení a závazek příkazce zaplatit za obstarání přepravy zasílateli úplatu, dospěl k závěru, že všem těmto náležitostem objednávka žalované, zasílatelský příkaz a jeho potvrzení žalobkyní vyhovuje. Požadavek písemného potvrzení objednávky, zasílatelského příkazu žalované, byl ve smyslu ustanovení § 601 odst. 2 obch. zák. ze strany žalobkyně splněn zasláním písemného faxu, v němž byly uvedeny podstatné údaje pro uzavření zasílatelské smlouvy s odkazem v ostatním na Všeobecné rakouské spediční podmínky, na ručení dopravce podle CMR/CIM, SMGS nebo konsementních podmínek dle daného druhu přepravy. Skutečnost, že žalobkyně potvrdila objednávku žalované s termínem nakládky 15. duben 1998, tedy odlišně od termínu nakládky (14. duben 1998) uvedeného v objednávce, posoudil odvolací soud z hlediska platnosti zasílatelské smlouvy jako právně bezvýznamnou s odůvodněním, že sjednání termínu přepravy není podstatnou náležitostí zasílatelské smlouvy. Jako nerozhodnou označil i námitku žalované, že proti jejímu objednání dvou kamionů jí byl potvrzen pouze jeden kamion.

Za situace, kdy bylo provedenými důkazy prokázáno, že žalobkyně obstarala pro žalovanou přepravu dle zasílatelské smlouvy uzavřené mezi účastníky na základě objednávky žalované ze dne 27. března 1998 a jejího potvrzení žalobkyní ze dne 14. dubna 1998 a kdy žalobkyně požadovala žalobou, po částečném zpětvzetí žaloby co do částky 283,60 DEM s příslušenstvím, zasílatelskou úplatu pouze ve výši 6 055,- DEM, žalobě v tomto rozsahu vyhověl, přičemž vzhledem k ukončení platnosti měny DEM ke dni 31. prosince 2001, v níž žalobkyně uplatnila žalobní nárok, provedl přepočet žalované částky ve výši 6 055,- DEM na 3 095,- EUR při stanoveném přepočtu 1 EUR = 1,95583 DEM.

Rozsudek odvolacího soudu v obou jeho výrocích napadla žalovaná dovoláním, jehož přípustnost opřela o ustanovení § 238 odst. 1 občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2000 (dále též jen o. s. ř. ). Jako dovolací důvod uvedla postižení řízení vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nesprávné právní posouzení věci a vycházení ze skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování.

Dovolatelka nesouhlasí s právním závěrem odvolacího soudu o vzniku zasílatelské smlouvy mezi účastníky, neboť vůle ani jednoho z obou účastníků k jejímu uzavření nesměřovala. Dále mu vytýká, že na ni ze žalobkyně nesprávně přenesl důkazní břemeno a že se vůbec nezabýval otázkou přiměřeností žádané úplaty, jejíž výše podle jejího názoru odporuje zásadám poctivého obchodního styku a dobrým mravům.

Dovolatelka, vytýkajíc odvolacímu soudu nepřesnou interpretaci obsahu jejich vyjádření, oponuje jeho zjištění o tom, že se její objednávka ze dne 27. března 1998 vztahuje konkrétně k přepravě provedené firmou Z. dne 15. dubna 1998. Uvádí, že pokud se v odporu proti vydanému platebnímu rozkazu vyjadřovala v tom směru, že potvrdila objednání dopravy u žalobkyně, šlo o obecné vyjádření učiněné za situace, kdy žalobkyně, která uvedla v žalobě nesprávné číslo mezinárodního nákladního listu, pro ni v předmětném období dopravu cca 50 kamiony skutečně zajišťovala, a kdy žalovaná nemohla z důvodu časové tísně nahlédnout do soudního spisu.

Oproti názoru odvolacího soudu dovolatelka pokládá rozdíl v datech objednání přepravy a její skutečné realizace za právně významný. Za stavu, kdy žalobkyně ohledně přistavení vozidla na 15. dubna 1998 nemá k dispozici žádné potvrzení nabídky či jiný doklad od žalované, má za pravděpodobné, že dopravu objednala žalovaná přímo u firmy Z. telefonicky, jak běžně postupovala, nebyla-li její objednávka akceptována hlavním dopravcem (žalobkyní). Žalovaná si sice není jista, zda dopravu objednala u firmy Z. či u žalobkyně, z popsaných okolností a z následného postupu žalobkyně však lze mít dle jejího názoru za to, že firmu Z. kontaktovala telefonicky ona sama. Dovolatelka dále poukazuje na to, že odvolací soud opřel své rozhodnutí pouze o fotokopie faxových objednávek a přepravního příkazu firmě Z., které však nejsou ani podepsány.

Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Podle bodu 17., hlavy I., části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001). O takový případ jde i v této věci, jelikož odvolací soud věc ve shodě s bodem 15., hlavy I., části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb. rovněž projednal podle dosavadního znění občanského soudního řádu, jak sám výslovně zmínil v důvodech rozsudku.

Dovolání je přípustné podle § 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, a je i důvodné.

Vady vyjmenované v § 237 odst. 1 o. s. ř., jejichž existence činí zmatečným (s výjimkami zakotvenými v § 237 odst. 2 o. s. ř.) každé rozhodnutí odvolacího soudu (tzv. zmatečnosti), jakož i jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž v případě přípustného dovolání dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3, věta druhá, o. s. ř.), dovolací soud z obsahu spisu neshledal.

Nejvyšší soud proto rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumal v napadeném rozsahu (srov. § 242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila (srov. § 242 odst. 3, větu první, o. s. ř.).

Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy, jež vede k učinění závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná či nikoliv.

Nesprávným právním posouzením věci je obecně omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutková zjištění), tj. jestliže věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Posoudit, zda je dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu správný, znamená se zřetelem k uplatněnému dovolacímu důvodu posoudit právní závěr odvolacího soudu o uzavření zasílatelské smlouvy mezi účastníky, který shledává dovolací soud nesprávným.

Podle ustanovení § 601 obch. zák. smlouvou zasílatelskou se zavazuje zasílatel příkazci, že mu vlastním jménem na jeho účet obstará přepravu věcí z určitého místa do určitého jiného místa, a příkazce se zavazuje zaplatit zasílateli úplatu (odstavec 1). Zasílatel je oprávněn žádat, aby mu byl dán písemně příkaz k obstarání přepravy (zasílatelský příkaz), jestliže smlouva nemá písemnou formu (odstavec 2).

Ze samotného výše uvedeného ustanovení nepochybně vyplývá, že podmínkou platného uzavření zasílatelské smlouvy není písemná forma. Bude proto platná i smlouva uzavřená jako ústní dohoda, která bude mít zpravidla podobu požadavku příkazce na obstarání přepravy se stanoveným obsahem a jeho přijetí zasílatelem.

I pro zasílatelskou smlouvu však platí ustanovení § 272 odst. 1 obch. zák., podle něhož smlouva vyžaduje k platnosti písemnou formu, jestliže při jednání o jejím uzavření alespoň jedna strana projeví vůli, aby smlouva byla uzavřena písemně.

Za situace, kdy ze skutkového stavu zjištěného v nalézacím řízení soudy obou stupňů vyplývá, že ve faxové objednávce na přepravu ze dne 27. března 1998 žalovaná požadovala od žalobkyně písemné potvrzení objednávky, nelze než učinit závěr, že zasílatelská smlouva uzavřená mezi účastníky ke své platnosti písemnou formu vyžadovala, neboť žalovaná v objednávce přepravy svou vůli na písemné uzavření smlouvy výslovně projevila.

K písemnému potvrzení objednávky žalované ze strany žalobkyně však podle obsahu spisu nedošlo. Ačkoli podle odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně tento soud z listiny žalobkyně ze dne 14. dubna 1998 označené jako potvrzení objednávky mimo jiné zjistil, že tato listina není opatřena žádným podpisem, odvolací soud toto jeho zjištění zcela pominul. Za tohoto stavu, kdy bylo třeba vyjít z ustanovení § 40 odst. 3 občanského zákoníku (dále též jen obč. zák. ), podle jehož věty prvé, části věty před středníkem, písemný právní úkon je platný, je-li podepsán jednající osobou, nelze než dospět k závěru, že právní úkon písemného potvrzení objednávky žalobkyní je pro absenci jejího podpisu neplatný a již z tohoto důvodu nejde ze strany žalobkyně o přijetí návrhu žalované.

O přijetí návrhu žalované žalobkyní by se však nejednalo ani za situace, kdyby žalobkyně listinu (potvrzení objednávky) ze dne 14. dubna 1998 podepsala. I pro obchodní závazkové vztahy totiž platí mechanismus uzavírání smluv upravený v § 43 a násl. obč. zák., mimo jiné tedy i § 43c a § 44 odst. 2 obč. zák.

Podle ustanovení § 43c odst. 1 obč. zák. včasné prohlášení učiněné osobou, které byl návrh určen, nebo jiné její včasné jednání, z něhož lze dovodit její souhlas, je přijetím návrhu.

Podle ustanovení § 44 odst. 2 obč. zák. přijetí návrhu, které obsahuje dodatky, výhrady, omezení nebo jiné změny, je odmítnutím návrhu a považuje se za nový návrh. Přijetím návrhu je však odpověď, jež vymezuje obsah navrhované smlouvy jinými slovy, jestliže z odpovědi nevyplývá změna obsahu navrhované smlouvy.

Je nepochybné, že o přijetí návrhu žalované ze strany žalobkyně ve smyslu § 44 odst. 2, věty prvé, obč. zák. nešlo, jelikož žalobkyně nepotvrdila objednávku žalované bez výhrad, nýbrž se změnami, konkrétně s termínem nakládky 15. duben 1998, tedy odlišně od termínu nakládky (14. duben 1998) uvedeného v objednávce žalované a rovněž tak proti objednání dvou kamionů potvrdila pouze jeden kamion.

Za tohoto stavu se dovolací soud zabýval i posouzením další možnosti vzniku písemné zasílatelské smlouvy mezi účastníky - postupem podle § 275 odst. 4 obch. zák.

Podle ustanovení § 275 odst. 4 obch. zák. s přihlédnutím k obsahu návrhu na uzavření smlouvy nebo v důsledku praxe, kterou strany mezi sebou zavedly, nebo i s přihlédnutím ke zvyklostem rozhodným podle tohoto zákona, může osoba, které je návrh určen, vyjádřit souhlas s návrhem provedením určitého úkonu (např. odesláním zboží nebo zaplacením kupní ceny) bez vyrozumění navrhovatele. V tomto případě je přijetí návrhu účinné v okamžiku, kdy byl tento úkon učiněn, došlo-li k němu před uplynutím lhůty rozhodné pro přijetí návrhu.

V souzené věci však ani postupem podle § 275 odst. 4 obch. zák. zasílatelská smlouva mezi účastníky nevznikla. Za stavu, kdy kamion nebyl k nakládce přistaven dne 14. dubna 1998, tj. v den požadovaný žalovanou v návrhu smlouvy (v její objednávce ze dne 27. března 1998), nýbrž až dne 15. dubna 1998, úkonem žalobkyně (přistvením kamionu) nemohl být vyjádřen souhlas s návrhem. Má-li takový úkon vyjádřit souhlas s návrhem a má-li být tudíž dle § 275 odst. 4 obch. zák. posuzován jako přijetí návrhu, musí být v souladu se všemi (tedy nejen podstatnými) jeho náležitostmi. Taková situace však nenastala, neboť k přistavení kamionu došlo v jiný den než bylo žalovanou požadováno v objednávce přepravy.

Lze tak uzavřít, že závěr odvolacího soudu o tom, že na základě objednávky žalované na přepravu a potvrzení objednávky ze strany žalobkyně vznikla mezi účastníky zasílatelská smlouva, není správný a že dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci [§ 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř.] tak byl uplatněn právem. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu zrušil (§ 243b odst. 1, věta za středníkem, o. s. ř.) a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2, věta první, o. s. ř.).

Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.). V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243d odst. 1, věta třetí, o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 20. prosince 2005



JUDr. Miroslav Gallus,v.r.

předseda senátu