32 Odo 386/2003
Datum rozhodnutí: 28.05.2003
Dotčené předpisy: § 43 odst. 2 předpisu č. 99/1963Sb., § 211 odst. 2 předpisu č. 99/1963Sb., § 205 odst. 2 předpisu č. 99/1963Sb.




NEJVYŠŠÍ SOUD

ČESKÉ REPUBLIKY

32 Odo 386/2003-81

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Františka Faldyny, CSc. v právní věci žalobkyně D., spol. s r.o., proti žalovanému J. Z., podnikateli, zastoupenému JUDr. P. C., advokátem, o zaplacení částky 184.637,- Kč, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 33 Cm 746/98, o dovolání žalovaného proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. února 2002, č.j. 2 Cmo 60/2002-64, takto:

Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. února 2002, č.j. 2 Cmo 60/2002-64 se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Vrchní soud v Praze ve výroku označeným usnesením zastavil - odkazuje na § 43 odst. 2 a § 211 o. s. ř. řízení o odvolání žalovaného proti rozsudku ze dne 19. ledna 2000, č.j. 33 Cm 746/98-32, jímž Krajský soud v Ústí nad Labem žalovanému uložil zaplatit žalobkyni 174.310,- Kč s 18% úrokem z částky 70.000,- Kč od 5. prosince 1997 do zaplacení, z částky 34.770,- Kč od 23. dubna 1998 do zaplacení, z částky 69.540,- Kč od 7. května 1998 do zaplacení a nákladech řízení 6.976,- Kč, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku, a dále rozhodl o vrácení přeplatku soudního poplatku žalobkyni v částce 412,- Kč. Odvolací soud dospěl k závěru, že žalovaným podané odvolání trpí vadami, pro které nelze v odvolacím řízení pokračovat, a které nebyly žalovaným, přes výzvu soudu prvního stupně, jež splňovala požadavky ustanovení § 43 odst. 1, 2 občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ), odstraněny.

Proti usnesení odvolacího soudu podal žalovaný včasné dovolání, přičemž namítal, že napadené usnesení spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Zdůrazňoval, že podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001 nebylo možno odvolací řízení zastavit pro nedostatek odůvodnění odvolání. Dále namítal, že 4. října 2001 mu nebylo doručeno usnesení soudu prvního stupně, jímž měl být vyzván k odstranění vad odvolání, nýbrž usnesení ze dne 20. září 2001, č.j. 33 Cm 746/98-60, jímž byl vyzván k zaplacení soudního poplatku, a závěr odvolacího soudu, dle kterého byl k odstranění vad odvolání vyzván, tak neobstojí. Požadoval, aby dovolací soud napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Podle bodu 17., hlavy I., části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2000. O takový případ jde i v této věci, neboť odvolací soud o odvolání rozhodl ve shodě s bodem 15., hlavy I., části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb. - jak ostatně sám zmínil v důvodech rozhodnutí - podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2000.

Dovolání je přípustné podle § 238a odst. 1 písm. f) o. s. ř. a je i důvodné.

Dovolací námitka akcentující nemožnost zastavit odvolací řízení pro nedostatek odůvodnění odvolání, je dovolacím důvodem podle § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Výhrada, podle které žalovanému nebyla doručena výzva (usnesení) k odstranění vad odvolání, pak je podřaditelná pod dovolací důvod dle ustanovení § 241 odst. 3 písm. b) o. s. ř., tj., že řízení je postiženou jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Z obsahu spisu je zřejmé, že žalovaný podáním učiněným na poště dne 5. května 2000 podal proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, č.j. 33 Cm 746/98-32 ze dne 19. ledna 2000 odvolání, přičemž namítal, že se nemohl účastnit prvního jednání ve věci z důvodu nemoci a omluvu včetně žádosti o odročení jednání doložil potvrzením o pracovní neschopnosti. Požadoval, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil a nařídil nové jednání ve věci . Odvolání bylo datováno a žalovaným podepsáno.

Podle ustanovení § 205 odst. 1 o. s. ř. v odvolání má být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v čem je spatřována nesprávnost tohoto rozhodnutí nebo postupu soudu a čeho se odvolatel domáhá.

Náležitost odvolání spočívající v tom, proti kterému rozhodnutí směřuje, se pak neomezuje pouze na individualizaci napadeného rozhodnutí soudu prvního stupně (datem jeho vydání a jednacím číslem), nýbrž obsahuje-li rozhodnutí více výroků, které jsou ve smyslu ustanovení § 206 odst. 2 o. s. ř. způsobilé samostatně nabýt právní moci, musí být v odvolání uvedeno, proti kterým výrokům směřuje, a to tak, aby bylo zřejmé, které z výroků mají být podle odvolatele vyloučeny z přezkumné činnosti odvolacího soudu (§ 212 odst. 1 o. s. ř.). Určitost údajů o tom, proti kterému rozhodnutí odvolání směřuje, má ve výše uvedeném smyslu význam právě a především pro otázku vymezení suspenzívního účinku odvolání, pročež není-li z odvolání zřejmé, jaké části napadeného rozhodnutí se odkladný účinek odvolání týká, jde o vadu podání, bez odstranění které nelze v odvolacím řízení pokračovat.

Dále zákon požaduje, aby v odvolání bylo uvedeno, v čem je spatřována nesprávnost napadeného rozhodnutí nebo postupu soudu, aniž by současně blíže odvolací důvody určoval. Neuvedení údajů o tom, v čem odvolatel spatřuje nesprávnost rozhodnutí nebo postupu soudu prvního stupně a čeho se domáhá, pak nebrání dalšímu pokračování v odvolacím řízení, pokud je z odvolání zřejmé, které rozhodnutí a v jakém rozsahu je odvoláním napadáno (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. října 1998, sp. zn. 21 Cdo 60/98, uveřejněné pod č. 36/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Jelikož ze žalovaným podaného odvolání je zřejmé, proti kterému rozhodnutí směřuje a v jakém rozsahu toto rozhodnutí napadá (skutečnost, že tyto náležitosti odvolání splněny jsou, ostatně vyplývá i z výzvy k odstranění vad odvolání srov. č.l. 58), nebyly splněny podmínky pro zastavení odvolacího řízení podle ustanovení § 43 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 211 o. s. ř. Právní posouzení věci odvolacím soudem, podle něhož v odvolacím řízení pro výše uvedené vady nebylo možné pokračovat, je tak nesprávné, a dovolací důvod dle ustanovení § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. byl dovolatelem uplatněn právem.

Nejvyšší soud proto, aniž se zabýval dalším, dovolatelem namítaným dovolacím důvodem, bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadené usnesení zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 1, 2 a 5 o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 28. května 2003

JUDr. Miroslav Gallus, v.r.

předseda senátu