32 Odo 37/2005
Datum rozhodnutí: 29.11.2006
Dotčené předpisy:




NEJVYŠŠÍ SOUD

ČESKÉ REPUBLIKY

32 Odo 37/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně M., s.r.o., proti žalované K. m. v., a.s., o zaplacení částky 255 455 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 48 Cm 20/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. září 2004 č. j. 8 Cmo 281/2003-123, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 30. července 2003 č. j. 48 Cm 20/2002-85 zamítl žalobu na zaplacení částky 255 455 Kč s 10% úrokem z prodlení od 12. 9. 2000 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně zjistil, že účastnice řízení uzavřely podle § 409 a násl. obchodního zákoníku (dále jen ObchZ ) na základě objednávky žalobkyně ústní kupní smlouvu o dodávce minerální vody M. ve skle s etiketami v ruském jazyce. Ve smlouvě bylo dohodnuto množství zboží, jeho kupní cena, doložka E. W. a termín nakládky zboží pro vývoz do M. na den 10. 7. 2000. S ohledem na to, že o kvalitě obalů nebylo účastníky mimo etikety v ruštině sjednáno ničeho, byla podle závěru soudu prvního stupně žalovaná jako prodávající povinna podle § 420 odst. 4 ObchZ zboží zabalit a opatřit pro jeho přepravu způsobem obvyklým pro takové zboží v obchodním styku. Soud prvního stupně dále zjistil, že dne 10. 8. 2000 reklamoval ruský odběratel u žalobkyně vady dodávky spočívající ve vadných lahvích a etiketách (lahve se zbožím o objemu 0,7 l byly opakovaně užívané a poškrábané etikety na všech lahvích byly vadně nalepeny) a že následně žalobkyně tyto vady reklamovala u žalované dopisem ze dne 11. 9. 2000. Vada spočívající v chybném nalepení etiket na lahve byla prokázána jednak posudkem M. a také posudkem společnosti I., a.s. Za vadu však nelze považovat dodání zboží v použitých obalech (lahvích). Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyně zboží po převzetí od žalované neprohlédla, ačkoliv to bylo možné a porušila tím uzavřenou kupní smlouvu s doložkou E. W. a také § 427 odst. 1 ObchZ. Dále došel k závěru, že žalobkyně vytkla vady zboží opožděně, neboť zboží od žalované převzala mezi 10. 7. a 12. 7. 2000 a vady žalované vytkla v rozporu s § 428 odst. 1 písm. a) ObchZ dne 11. 9. 2000, v době, kdy již měla měsíc k dispozici reklamaci svého odběratele z R. a posudek M. Soud prvního stupně tak nemohl v souladu s § 428 odst. 2 ObchZ přiznat žalobkyni právo kupujícího z vad zboží, neboť neoznámila vady zboží žalované bez zbytečného odkladu poté, kdy je zjistila. Soud prvního stupně rovněž dospěl k závěru, že vadné nalepení etiket nelze považovat za podstatné porušení smlouvy ve smyslu § 345 ObchZ, jednalo se o porušení smlouvy nepodstatným způsobem, neboť z provedených důkazů nebylo zjištěno, že by žalovaná věděla v době uzavření kupní smlouvy, že by žalobkyně neměla zájem na uzavření smlouvy, pokud by žalobkyni bylo známo, že etikety jsou nalepeny mírně křivě a nedolepeny. S ohledem na opožděnou notifikaci pak žalobkyně nebyla v souladu s § 441 odst. 1 ObchZ oprávněna odstoupit od smlouvy, takže jí nevznikl nárok na vrácení kupní ceny. Podle závěru soudu prvního stupně neučinila žalobkyně potřebná opatření k odvrácení škody nebo k jejímu zmírnění, a proto jí podle § 384 odst. 1 ObchZ nepřísluší ani právo na náhradu škody, neboť pokud by provedla prohlídku zboží při převzetí od žalované, zjistila by vady dodávky a rozpor se smlouvou s ruským odběratelem a nemusela by pak zboží marně dopravovat do R. a poté zadávat vady zboží k posouzení společnosti I., a.s.

K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 10. září 2004 č. j. 8 Cmo 281/2003-123 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Pro posouzení oprávněnosti žalobkyní uplatněného nároku na vydání bezdůvodného obohacení, které mělo žalované vzniknout jako důsledek realizace práv z odpovědnosti za vady, považoval odvolací soud za rozhodné, že se žalobkyni nepodařilo prokázat, že by ve smyslu § 428 odst. 1 písm. a) či b) ObchZ vady dodávky vytkla včas, přičemž pro konečný závěr není třeba skutkové a právně věc podřadit pod jedno z těchto ustanovení, jelikož by takový závěr nemohl ovlivnit posouzení věci. Žalobkyně se o tvrzených vadách dodávky dozvěděla od svého ruského zákazníka na základě jeho dopisu z 10. 8. 2000. Ve smyslu uvedeného ustanovení obchodního zákoníku bylo třeba tyto vady žalované oznámit bez zbytečného odkladu poté, nikoliv až po provedení kontroly zboží nezávislým subjektem. Správnost závěru soudu prvního stupně, že oznámení vad až dopisem žalované z 11. 9. 2000 bylo opožděné, odvolací soud potvrdil. Při posuzování otázky, zda žalobkyně odstoupila od smlouvy právem, vycházel odvolací soud z § 441 odst. 1 ObchZ, podle něhož kupující nemůže odstoupit od smlouvy, jestliže vady včas neoznámil prodávajícímu, a dospěl stejně jako soud prvního stupně k závěru, že žalobkyně neodstoupila od smlouvy právem a nevzniklo jí tak právo na vydání bezdůvodného obohacení. Odvolací soud se ztotožnil také se závěry soudu prvního stupně týkajícími se uplatněného nároku na náhradu škody. Žalobkyně neprokázala vznik škody a její výši, protože neprokázala rozsah vadnosti dodávky. Navíc neprovedením prohlídky zboží před jeho expedicí do zahraničí nepostupovala žalobkyně řádně, a proto ji stíhají následky dané § 382 ObchZ a také v tomto rozsahu byla žaloba soudem prvního stupně zamítnuta správně.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které považuje za přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ), neboť se domnívá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a je tudíž dán dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. a také, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř ]. Dovolatelka především nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu o opožděnosti oznámení vad zboží. Poukázala na to, že k dodání zboží došlo v závodě žalované, kde zboží bylo uloženo v uzavřených kartonových obalech tak, aby mohlo být dodáno ruskému odběrateli. Vzhledem k povaze zboží byla proto povinna provést prohlídku zboží až po dodávce svému ruskému odběrateli. Dovolatelka tak neměla faktickou možnost zboží prohlédnout, vady však oznámila ihned poté, co jí byly vytknuty jejím odběratelem. Dovolatelka dále poukázala na § 427 odst. 3 ObchZ, podle něhož může kupující, který zboží neprohlédl, uplatnit nároky z vad zjistitelných při této prohlídce, jen když prokáže, že tyto vady mělo zboží v době přechodu nebezpečí škody na zboží. Z toho dovozuje, že v dané věci tomu tak bylo, a proto její nároky z vad zboží nezanikly. Tomuto závěru svědčí podle názoru dovolatelky také to, že § 428 odst. 1 písm. b) ObchZ se vztahuje pouze k vadám zjevným, které byly v daném případě zjistitelné až po dodání zahraničnímu odběrateli, o čemž žalovaná věděla. Dále namítla, že odvolací soud pochybil, pokud při zkoumání včasnosti oznámení vad neaplikoval § 428 odst. 3 ObchZ, když žalovaná musela o vadách zboží vědět, neboť nastaly její činností v jejím závodě. Odvolací soud měl podle názoru dovolatelky zkoumat včasnost oznámení vad také z pohledu obchodních zvyklostí ve smyslu § 1 odst. 2 ObchZ. Dovolatelka dále namítla, že se odvolací soud nezabýval otázkou, kdy jí byl dopis ruského odběratele doručen. Nesporně bylo zjištěno pouze, že byl napsán dne 10. 8. 2000, žádný soud však nezkoumal, kdy se žalobkyně o vadách tvrzených ruským odběratelem skutečně dozvěděla. Řízení proto podle jejího názoru trpí vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, když oba soudy přijaly závěr, že dovolatelka neoznámila vady bez zbytečného odkladu, aniž by takový závěr vyplýval z provedeného dokazování, neboť nebyl proveden důkaz o doručení dopisu z 10. 8. 2000. Dovolatelka nebyla poučena soudem prvního stupně ve smyslu § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. o tom, že je třeba vylíčit všechny rozhodné skutečnosti, resp. nebyla vyzvána, aby svá tvrzení doplnila a také nebyla poučena o následcích nesplnění této výzvy. Soud prvního stupně dovolatelku nevyzval, aby označila důkazy o tom, kdy jí byl doručen dopis z 10. 8. 2000, a odvolací soud toto pochybení soudu prvního stupně nezhojil. Dovolatelka navrhla zrušení rozsudku odvolacího soudu.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda je dovolání přípustné.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné za podmínek uvedených v § 237 odst. 1 písm. b) a písm. c) o. s. ř.

Podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O takový případ se v dané věci nejedná, přichází proto v úvahu pouze přípustnost dovolání, jejíž podmínky stanoví § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Ta je dána tehdy, pokud dovolání není přípustné podle písmena b) tohoto ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává. Dospěje-li ke kladnému závěru, jde o přípustné dovolání a dovolací soud bez dalšího přezkoumá napadený rozsudek a rozhodne o něm meritorně.

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.

Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jelikož ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3, věty první, o. s. ř. je dovolací soud s výjimkou určitých vad řízení vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil.

Dovolatelka především namítla, že odvolací soud dospěl k nesprávnému právnímu závěru, že neoznámila vady dodávky minerálek žalované včas.

Podle § 428 odst. 1 ObchZ nemůže být právo kupujícího z vad zboží přiznáno v soudním řízení, jestliže kupující nepodá zprávu prodávajícímu o vadách zboží bez zbytečného odkladu poté, kdy a) kupující vady zjistil, b) kupující při vynaložení odborné péče měl vady zjistit při prohlídce, kterou je povinen uskutečnit podle § 427 odst. 1 a 2 ObchZ. Povinnost prohlídky zboží je v § 427 odst. 1 ObchZ stanovena tak, že kupující je povinen prohlédnout zboží podle možnosti co nejdříve po přechodu nebezpečí škody na zboží, přičemž se přihlédne k povaze zboží. V dané věci byla předmětem kupní smlouvy minerálka v lahvích, která byla určena pro zahraničního zákazníka, a proto byly lahve baleny způsobem obvyklým v obchodním styku pro přepravu na takovou vzdálenost. V řízení bylo zjištěno, že k předání zboží došlo v závodě žalované, předáním zboží tedy ve smyslu § 455 ObchZ došlo k přechodu nebezpečí škody na zboží z žalované jako prodávající na dovolatelku jako kupující. Podle zmíněného § 427 odst. 1 ObchZ byla tedy dovolatelka povinna prohlédnout zboží co nejdříve po převzetí zboží v závodě žalované a respektovat přitom povahu zboží. V posuzované věci bylo zboží, které bylo předmětem kupní smlouvy zabaleno, to však nebránilo dovolatelce provést při převzetí alespoň jeho namátkovou kontrolu. Konečně z provedeného důkazního řízení je zřejmé, že žalovaná u jiných kupujících provedení takové kontroly zboží umožnila, a tyto kontroly byly prováděny. Vzhledem k povaze zboží, které bylo zabaleno s ohledem na přepravu na delší vzdálenost, bylo jistě vyloučeno, aby dovolatelka provedla kontrolu všech lahví s minerálkou, povaha zboží jí však současně umožňovala provést alespoň zmíněnou namátkovou kontrolu. Od okamžiku, kdy dovolatelka mohla provést kontrolu zboží, jí pak běžela lhůta k podání oznámení o vadách zboží žalované to znamená bez zbytečného odkladu po provedení prohlídky zboží s přihlédnutím k jeho povaze. Ze skutkových zjištění však vyplývá, že dovolatelka neprovedla vůbec žádnou kontrolu koupeného zboží a k uplatnění práv z odpovědnosti za vady vůči žalované přistoupila až poté, co se o vadách zboží dozvěděla od svého kupujícího, kterému předmětné zboží prodala. Takové oznámení vad prodávajícímu však nelze hodnotit jinak, než že nebylo učiněno bez zbytečného odkladu po provedení prohlídky zboží provedené podle povahy zboží co nejdřív po přechodu nebezpečí škody na zboží. Závěr odvolacího soudu, že dovolatelka oznámila žalované vady zboží opožděně, je tudíž správný. Dovolatelka má sice pravdu, že podle ustanovení § 428 odst. 3 ObchZ účinky odstavce 1 a 2 nenastávají, jestliže vady zboží jsou důsledkem skutečností, o kterých prodávající věděl nebo musel vědět v době dodání zboží, toto ustanovení však nemá dopad na aplikaci ustanovení § 441 odst. 1 ObchZ, podle něhož kupující nemůže odstoupit od smlouvy, jestliže vady včas neoznámil prodávajícímu. Z toho důvodu nepochybil odvolací soud ani ve svém dalším závěru, že dovolatelka nebyla podle § 441 odst. 1 ObchZ za této situace oprávněna odstoupit od smlouvy a nevzniklo jí tak právo na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého ze zaniklé kupní smlouvy. Dovolací soud rovněž neshledává rozpor s hmotným právem v závěru odvolacího soudu, že nebyly s ohledem na § 382 ObchZ splněny předpoklady vzniku nároku na náhradu škody, neboť včasnou prohlídkou zboží a v jeho důsledku zjištěním vadnosti dodávky by dovolatelka zamezila vynaložení nákladů na přepravu vadného zboží dalšímu kupujícímu a na následné zjišťování vad.

Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu nemá z hlediska uplatněných dovolacích důvodů po právní stránce zásadní význam, neboť nelze dovodit, že by z hlediska uplatněných dovolacích důvodů rozhodnutí odvolacího soudu řešilo právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řešilo právní otázku v rozporu s hmotným právem. Dovolání tedy není přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Za této situace již nebyl dovolací soud oprávněn zabývat se ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř. namítanou vadou řízení, která měla spočívat v nedostatečném poučení žalobkyně podle § 118a odst. 2 o. s. ř. Vady řízení je dovolací soud oprávněn zkoumat pouze v případě, že dovolání je přípustné.

Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když úspěšné žalované žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně 29. listopadu 2006

JUDr. Zdeněk Des, v.r.

předseda senátu