32 Odo 359/2003
Datum rozhodnutí: 28.07.2004
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




32 Odo 359/2003

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobce T. S., zastoupeného, advokátem, proti žalovanému Mgr. J. M., zastoupenému, advokátem, o zaplacení částky 650 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 5 C 154/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. prosince 2002 č. j. 19 Co 182/2002-44, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Ústí nad Orlicí rozsudkem ze dne 27. února 2002 č. j. 5 C 154/2001-31 zamítl žalobu, aby byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci částku 650 000 Kč s 8% úrokem z prodlení od 6. 7. 2001 do zaplacení, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně zjistil, že žalobce jako kupující a žalovaný jako prodávající uzavřeli 22. 7. 1998 kupní smlouvu, jejímž předmětem byl byt v domě č.p. 21 v J. za kupní cenu 100 000 Kč. Z textu listiny označené jako dohoda a potvrzení z 22. 7. 1998 podepsané oběma účastníky a účastnických výpovědí soud prvního stupně zjistil, že žalobce předal žalovanému 22. 7. 1998 částku 370 000 Kč a 30. 7. 1998 částku 280 000 Kč. Žalobce poté předmětný byt, který dosud užíval žalovaný, na základě uvedené smlouvy převzal. Soud prvního stupně předmětnou kupní smlouvu posoudil jako neplatnou, neboť žalovaný nikdy nebyl vlastníkem předmětného bytu, takže nemohlo být převedeno vlastnické právo z žalovaného na žalobce. Zaplacením částky 650 000 Kč tak vzniklo žalovanému bezdůvodné obohacení, a to jako majetkový prospěch získaný plněním z neplatného právního úkonu. Podle § 458 odst. 1 věta prvá občanského zákoníku (dále jen ObčZ ) musí být vydáno vše, co bylo nabyto bezdůvodným obohacením; žalovanému tedy vznikla povinnost částku 650 000 Kč žalobci vrátit. Pro tento případ vznesl žalovaný námitku promlčení. Podle § 107 odst. 1 ObčZ se právo na vydání bezdůvodného obohacení promlčí za dva roky ode dne, kdy se oprávněný dozví, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce od počátku věděl, že nemůže nabýt vlastnické právo k bytu bez vkladu do katastru nemovitostí, neboť žalobce se před uzavřením smlouvy s vlastníkem domu V. J. a s žalovaným dohodl, že byt bude žalobci přenechán do užívání bez zápisu do katastru nemovitostí, přičemž úloha zápisu do katastru nemovitostí byla žalobci známa. Jeho právo na vydání bezdůvodné obohacení je tedy promlčeno.

K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 17. prosince 2002 č. j. 19 Co 182/2002-44 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, při posouzení předmětné kupní smlouvy však na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že se jednalo o dohodu, v níž se žalovaný zavázal, že nebude nadále uplatňovat své užívací právo k bytu a vlastník domu V. J. jako třetí účastník souhlasil s tím, aby uživatelem bytu se stal žalobce. Částka 650 000 Kč zaplacená žalovanému žalobcem byla proto tzv. odstupným za uvedený závazek žalovaného. Odvolací soud se nadále nezabýval zkoumáním platnosti uvedené dohody, neboť i kdyby dospěl k závěru, že dohoda je neplatná, bylo by právo žalobce na vydání plnění z bezdůvodného obohacení promlčeno, jak správně dovodil soud prvního stupně. Odvolací soud také potvrdil závěr soudu prvního stupně, že od podpisu předmětné kupní smlouvy žalobce věděl, že na jeho úkor byl žalovaným získán prospěch a věděl i o tom, kdo jej získal. V daném případě nelze aplikovat § 107 odst. 3 ObčZ, neboť žalovaný neměl k předmětnému bytu vlastnické právo, které by se nepromlčovalo, takže se nejednalo o případ, kdy by jedna ze stran promlčení nemohla namítat.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce včasné dovolání, v němž uvedl, že napadené rozhodnutí má zásadní právní význam, který spočívá v nesprávném právním posouzení otázky promlčení podle § 107 odst. 3 ObčZ. Podle dovolatele neměly soudy přihlédnout k námitce promlčení, neboť vzhledem k neplatnosti kupní smlouvy je žalobce povinen opustit předmětný byt a vrátit jej žalovanému (a je již věcí žalovaného, jak se se skutečným vlastníkem dohodne ohledně užívání bytu); žalobce nemůže namítat promlčení práva na vyklizení bytu, proto nemůže soud podle § 107 odst. 3 ObčZ k námitce promlčení přihlédnout. Dovolatel dále označil za vadu řízení stav, kdy odvolací soud hodnotil důkazy provedené soudem prvního stupně odchylně, aniž by provedení těchto důkazů sám zopakoval. Na základě takto odchylných skutkových zjištění dospěl odvolací soud také k jinému právnímu hodnocení věci, a to, že vůlí účastníků smlouvy z 22. 7. 1998 bylo uzavření dohody o přenechání užívacího práva k předmětnému bytu žalobci za odstupné poskytnuté žalovanému. Při změně právního náhledu na věc měl odvolací soud správně rozsudek soudu prvního stupně zrušit, neboť za dané situace potvrzením rozsudku soudu prvního stupně byla dovolateli upřena možnost náležitým způsobem právně zareagovat na odlišný právní názor odvolacího soudu a vyjádřit se k němu, případně předložit nové důkazy. Uvedeným postupem odvolacího soudu bylo dovolateli odepřeno právo na spravedlivý proces. Dovolatel navrhl zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda je dovolání přípustné.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné za podmínek uvedených v § 237 odst. 1 písm. b) a písm. c) o. s. ř.

Podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O takový případ se v dané věci nejedná, přichází proto v úvahu pouze přípustnost dovolání, jejíž podmínky stanoví § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Ta je dána tehdy, pokud dovolání není přípustné podle písmena b) tohoto ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává. Dospěje-li ke kladnému závěru, jde o přípustné dovolání a dovolací soud bez dalšího přezkoumá napadený rozsudek a rozhodne o něm meritorně.

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst.1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé právní stránce zásadní význam skutečně má.

V daném případě odvolatel spatřuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí v tom, že odvolací soud nesprávně neaplikoval ustanovení § 107 odst. 3 ObčZ.

Toto ustanovení upravuje, že jsou-li účastníci neplatné nebo zrušené smlouvy povinni vzájemně si vrátit vše, co podle ní dostali, přihlédne soud k námitce promlčení jen tehdy, jestliže by i druhý účastník mohl promlčení namítat.

Nejvyšší soud však neshledal, že by rozsudek odvolacího soudu měl po právní stránce zásadní význam, neboť nelze konstatovat, že by rozhodnutí odvolacího soudu bylo v rozporu s hmotným právem. Případná aplikace ustanovení § 107 odst. 3 ObčZ by totiž mohla přicházet v úvahu pouze tehdy, pokud by žalobce v žalobě vyjádřil synallagma vzájemných závazků žalobce a žalovaného. Plnění z neplatné smlouvy, která je dvoustranným právním úkonem, je jednou ze skutkových podstat bezdůvodného obohacení definovaných ustanovením § 451 ObčZ. Jejím důsledkem je povinnost účastníků smlouvy vzájemně si vydat vše, čeho plněním ze smlouvy nabyli, jak výslovně stanoví § 457 ObčZ, který je speciální úpravou bezdůvodného obohacení ve vztahu jak ke smlouvě zrušené, tak ke smlouvě neplatné. Právě toto ustanovení zakládá vzájemnou podmíněnost plnění mezi účastníky smlouvy. Jestliže ustanovení hmotného práva váže povinnost plnění jednoho z účastníků na povinnost druhého z nich (tzv. synallagma), pak žádný z účastníků se nemůže svého nároku úspěšně domáhat, jestliže žalobní návrh sám nebo ve spojení se vzájemným návrhem žalovaného neumožňuje soudu, aby tuto vzájemnou vázanost restituční povinnosti mohl vyjádřit ve výroku svého rozsudku, aniž by tak překročil návrh (§ 153 odst. 2 o. s. ř.). Jinými slovy nemůže být vyhověno žalobě na plnění ze synallagmatického závazku, jestliže žaloba sama nebo vzájemný návrh žalovaného neváží požadované plnění na povinnost žalobce k odpovídajícímu plnění, případně pokud ke vrácení plnění druhé strany již nedošlo (srov. též rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované pod č. 26 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1975). V daném případě toto synallagma v žalobě vyjádřeno nebylo, nemohlo jí tudíž být vyhověno a za této situace není otázkou zásadního právního významu, jak byla posouzena otázka promlčení nároku žalobce. Vzhledem k tomu, že rozhodnutí řeší specifickou otázku konkrétního právního vztahu mezi žalobcem a žalovaným, nelze ani konstatovat, že by toto rozhodnutí mělo potřebný judikatorní přesah, který by odůvodnil zásadní právní význam napadeného rozhodnutí.

Další námitky žalobce směřují k uplatnění vad řízení ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř. Tyto případné vady řízení však nezakládají přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a dovolací soud by k nim mohl přihlédnout pouze v případě přípustnosti dovolání.

Z výše uvedeného tedy vyplývá, že dovolání žalobce není přípustné.

Nejvyšší soud proto podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. dovolání odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když úspěšnému žalovanému žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně 28. července 2004

JUDr. Zdeněk Des, v.r.

předseda senátu