32 Odo 350/2005
Datum rozhodnutí: 18.10.2005
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




32 Odo 350/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Zdeňka Dese v právní věci žalobkyně T. I. C., s.r.o., proti žalované A. s.r.o., o zaplacení 2 476 324,20 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočka Liberec pod sp. zn. 37 Cm 38/2001, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. listopadu 2004, č.j. 8 Cmo 347/2003-119, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Vrchní soud v Praze shora označeným rozsudkem potvrdil rozsudek pro uznání ze dne 17. června 2002, č.j. 37 Cm 38/2001-52, jímž Krajský soud v Ústí nad Labem pobočka Liberec žalované uložil zaplatit žalobkyni částku 2 476 324,20 Kč s příslušenstvím a náklady řízení (výrok I.). Dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).

Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že podmínky pro vydání rozsudku pro uznání byly v dané věci, v níž se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení ceny stavebních materiálů dodaných žalované, splněny. Soud prvního stupně vyzval žalovanou podle § 114b občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ), aby se ve lhůtě 30 dnů od podání odporu platebního rozkazu vyjádřila k žalobě s tím, že ji současně poučil o následcích nevyhovění této výzvě. Žalovaná však na tuto výzvu, která jí byla řádně doručena, nijak nereagovala. Za této situace vyšel soud prvního stupně z fikce uznání nároku podle § 114 odst. 5 o. s. ř. a nepochybil, pokud vydal rozsudek pro uznání. Odvolací soud proto toto jeho rozhodnutí potvrdil.

Rozsudek odvolacího soudu výslovně v celém jeho rozsahu napadla žalovaná dovoláním. Podle přesvědčení dovolatelky se odvolací soud soustředil pouze na procesní stránku věci z formálního hlediska, aniž se zabýval nedůvodností aplikace § 114b o. s. ř. soudem prvního stupně. Jako zásadní pochybení však označila skutečnost, že v souzené věci nebyly splněny podmínky pro rozhodování podle § 153a odst. 1, věty prvé, o. s. ř., neboť žalobní nárok nikdy neuznala, což dokladuje na dopisu ze dne 22. října 2000 adresovaném žalobkyni, který je označen jako jeden z důkazů v žalobním návrhu. Za tohoto stavu postupoval soud prvního stupně nesprávně, neboť vycházel jen z přepokládaných skutečností majících zásadní význam pro právní posouzení věci a nezjišťoval vůbec skutečný stav. To vede dovolatelku k přesvědčení, že jí postupem soudů obou stupňů byla odňata možnost spravedlivého procesu. V dalším pak dovolatelka odkazuje na zdůvodnění svého odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně.

Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu, které podle jejího názoru spočívá na nesprávném právním posouzení věci a má tak ve věci samé po právní stránce zásadní význam, zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.

Dovolání v této věci není přípustné.

Podle ustanovení § 236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Jde-li o rozsudek, jímž byl odvolacím soudem potvrzen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (jak tomu bylo i v posuzovaném případě), přichází v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních (ať již v rovině procesní nebo z oblasti hmotného práva), jiné otázky (zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění) přípustnost dovolání nezakládají. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je tak zásadně důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Jelikož ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3, věty první, o. s. ř. je dovolací soud s výjimkou určitých vad řízení vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil. Přitom otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, řeší dovolací soud jako otázku předběžnou. Přípustnost dovolání pak není založena pouhým tvrzením dovolatele, že rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce má, nýbrž až kladným závěrem dovolacího soudu, že tomu tak vskutku je.

Zásadní právní význam dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud neshledává.

Podle obsahu spisu byly podmínky pro vydání vyzývacího usnesení k podání vyjádření podle § 114b odst. 1 o. s. ř., které zákon umožňuje vydat i v případě rozhodnutí o věci platebním rozkazem (§ 114b odst. 2 o. s. ř.), splněny. Ostatně ani sama dovolatelka konkrétně neuvádí, které skutečnosti bránily vydání usnesení.

Námitka dovolatelky, že žalobní nárok nikdy neuznala, neobstojí, neboť je v souzené věci právně nerozhodná. Podle odůvodnění rozhodnutí soud prvního stupně nerozhodoval na základě uznání závazku, nýbrž za aplikace § 153a odst. 1, věty prvé, a třetího odstavce téhož ustanovení na základě tzv. fikce uznání nároku s účinky uznání podle § 114b odst. 5 o. s. ř., která nastala v důsledku té skutečnosti, že se žalovaná na výzvu soudu podle § 114b odst. 1 o. s. ř. nijak nevyjádřila. Za této situace soud nepochybil, pokud za použití § 153a odst. 3 o. s. ř. rozhodl rozsudkem pro uznání.

Z výše uvedeného vyplývá i neoprávněnost další námitky dovolatelky, že soud vycházel při rozhodování jen z přepokládaných skutečností majících zásadní význam pro právní posouzení věci, aniž zjišťoval skutečný stav. Soud v předmětné věci nepochybil, pokud nerozhodoval na základě zjištěného skutkového stavu věci, neboť žádné dokazování neprováděl a skutečný stav tak nezjišťoval. Za situace, kdy soud rozhoduje rozsudkem pro uznání, není třeba zjišťovat skutečný stav věci, neboť se nerozhoduje na základě zjištěného skutkového stavu, nýbrž jen na základě žalobních tvrzení a tzv. fikce uznání nároku (srov. shodně též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2001, sp. zn. 20 Cdo 1053/2000, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 6, ročník 2002, pod číslem 100, a dále též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. prosince 2000, sp. zn. 32 Cdo 906/98, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2001, pod číslem 93).

Nejvyšší soud rovněž již ve svém dřívějším rozhodnutí (viz rozsudek ze dne 8. března 2005, sp. zn. 21 Cdo 1951/2004) vysvětlil, že má-li se za řízení ve smyslu ustanovení § 114b odst. 5 o. s. ř. za to, že žalovaný nárok uplatněný proti němu žalobou uznal, soud rozhodne podle ustanovení § 153a odst. 3 o. s. ř. rozsudkem pro uznání, i když se žalovaný ještě před vydáním rozsudku pro uznání ve věci písemně vyjádřil tak, že nárok žalobce zcela neuznává. Jestliže tedy dovolatelka argumentuje konkrétní vzájemnou korespondencí účastníků založenou v soudním spisu ve prospěch toho, že žalobní nárok neuznala, je tato její námitka naprosto bezvýznamná.

Odkazem dovolatelky na podané odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně se dovolací soud již nezabýval, neboť s ním korespondují dovolací námitky, s nimiž se dovolací soud shora vypořádal.

Za stavu, kdy dovolatelka založila zásadní právní význam napadeného rozhodnutí na řešení otázky uznání nároku, na němž odvolací soud (a shodně i soud prvního stupně) své rozhodnutí nezaložil, a kdy v dovolání nevymezila jinou právní otázku, kterou by dovolací soud mohl posoudit jako zásadně významnou, a dovolací soud neshledal ani jiné okolnosti, které by činily z pohledu dovolacích námitek rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným, dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu jeho potvrzujícího výroku ve věci samé není podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné.

Rovněž tak dovolání ve zbývajícím rozsahu, tj. směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech za řízení před soudy obou stupňů, majícímu charakter usnesení ve smyslu § 167 odst. 1 o. s. ř., není podle právní úpravy přípustnosti dovolání v občanském soudním řádu účinné od 1. ledna 2001 přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Lze tak uzavřít, že dovolání žalované směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), pro nepřípustnost odmítl [§ 243b odst. 5, věta první a § 218 písm. c) o. s. ř].

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5, věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalovaná, jejíž dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu těchto nákladů právo a žalobkyni v souvislosti s tímto řízením žádné prokazatelné náklady nevznikly.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

JUDr. Miroslav Gallus,v.r.

předseda senátu