32 Odo 350/2004
Datum rozhodnutí: 29.04.2005
Dotčené předpisy: § 238 předpisu č. 99/1963Sb.




NEJVYŠŠÍ SOUD

ČESKÉ REPUBLIKY

32 Odo 350/2004

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ivana Meluzína ve věci žalobce P. F., zastoupeného JUDr. T. Š., advokátem , proti žalované Č. p., a.s., o návrhu žalované na obnovu řízení, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 24 C 93/2002, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. prosince 2003 č. j. 20 Co 509/2003-31, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 11. června 2003 č. j. 24 C 93/2002-17, ve spojením s opravným usnesením ze dne 11. září 2003 č. j. 24 C 93/2002-27, zamítl žalobu se žádostí, aby byla povolena obnova řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 24 C 83/2001 a odklad vykonatelnosti rozsudku č. j. 24 C 83/2001-9, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že Obvodní soud pro Prahu 1 v řízení vedeném pod sp. zn. 24 C 83/2001 rozsudkem pro uznání, který nabyl právní moci dne 10. května 2002, uložil žalované zaplatit žalobci částku 879 275 Kč s příslušenstvím z titulu pojistného plnění za odcizený vůz. Soud prvního stupně posoudil danou věc tak, že zákonné podmínky pro povolení obnovy řízení ve smyslu § 230 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ) v tomto případě splněny nebyly. Rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. 24 C 83/2001-9 sice bylo rozhodnutím meritorním, takže jej v zásadě bylo možno žalobou na obnovu řízení napadnout, žalovaná však existenci skutečností nebo důkazů, které by bez své viny v původním řízení nemohla použít, přestože tyto objektivně existovaly, neprokázala. Naopak sama tvrdí, že se až v poslední době dozvěděla o tom, že odcizené vozidlo se zřejmě nalézá na území R. Neobstojí ani její námitka týkající se nesplnění podmínek pro vydání rozsudku pro zmeškání, neboť výzvu soudu k vyjádření k žalobě podle § 114b odst. 1 o. s. ř. i s poučením a žalobou osobně převzala, jak je zřejmé z doručenky založené ve spise. Také ostatní námitky žalované shledal soud prvního stupně irelevantními.

K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 4. prosince 2003 č. j. 20 Co 509/2003-31 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se v zásadě ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že zákonné podmínky pro povolení obnovy řízení ve smyslu § 230 odst. 1 a 3 o. s. ř. v tomto případě nebyly splněny, neboť žalovaná neprokázala, že nastala některá ze skutečností, s nimiž toto ustanovení možnost povolení obnovy spojuje. Žalovaná sice předestřela důkaz o nalezení pojištěného vozidla, a uspokojivě prokázala, že se jedná o důkaz, jenž bez vlastní viny neměla k dispozici v původním řízení, ačkoliv tento již existoval, nejedná se však o důkaz, který by mohl přinést žalované příznivější rozhodnutí ve věci. Žalobce měl v původním řízení právo na poskytnutí pojistného plnění od žalované jako pojistitelky, neboť byly splněny podmínky podle článku 10 Všeobecných pojistných podmínek. Pro vznik této povinnosti žalované je zcela bez významu, zda čtyři roky po vzniku pojistné události bylo odcizené vozidlo nalezeno či nikoliv, navíc na území jiného státu. Taktéž procesní námitky žalobkyně neshledal odvolací soud důvodnými. Soud nepostupoval sice procesně perfektně, jestliže po doručení výzvy podle § 114b odst. 1 o. s. ř. vydal ve věci platební rozkaz, správnost následného vydání rozsudku pro uznáni tím však nebyla narušena, neboť fikce uznání žalovaného závazku v důsledku nečinnosti žalované nastala dříve, než byl platební rozkaz vydán.

Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, v němž uvedla, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a že rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní právní význam, neboť rozsudky soudů obou stupňů spočívají na nesprávném právním posouzení věci [dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Poukázala na zprávu Policie České republiky, Obvodního ředitelství Praha 1, Služby kriminální policie a vyšetřování, 4. skupiny odhalování obecné kriminality, č. j. VV-664/97 ze dne 24. 6. 2002, z níž vyplývá, že předmětné vozidlo bylo nalezeno na území Ruska, a dále na skutečnost, že výplatou pojistného plnění nepřechází vlastnické právo k odcizenému vozu z majitele na pojistitele. Vlastnické právo stále svědčí majiteli a důvod pro poskytnutí pojistného plnění za odcizení vozidla tím odpadá. Oba soudy pominuly článek 6 bod 2 Všeobecných pojistných podmínek, ukládající pojištěnému oznámit pojistiteli, že se našla ukradená věc a poté vrátit plnění po odečtení přiměřených nákladů na opravu této věci, jsou-li nutné k odstranění závad, které vznikly v době, kdy byl zbaven možnosti s věcí nakládat, nejméně však to, co schválil pojistitel jako prodejní cenu věci. Soudy obou stupňů svými rozsudky nastolily protiprávní stav, který pojištěnému umožňuje bezdůvodné obohacení ve smyslu § 451 a násl. ObčZ. Dovolatelka navrhla zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci k novému řízení.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v § 240 odst. 1 o. s. ř., nejprve zkoumal, zda dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu je přípustné.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podmínky přípustnosti dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o žalobě na obnovu řízení, jsou obsaženy v ustanoveních § 238 odst.1 písm.a), § 238 odst. 2 a v § 237 o. s. ř.

Dovolání je přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o žalobě na obnovu řízení [§ 238 odst. 1 písm. a), § 238 odst. 2 a § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.] nebo jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl o žalobě na obnovu řízení jinak než v dřívějším usnesení proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější usnesení zrušil [§ 238 odst. 1 písm. a), § 238 odst. 2 a § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.]. O žádný z uvedených případů se v posuzované věci nejedná.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, jímž bylo rozhodnuto o žalobě na obnovu řízení, je dovolání přípustné, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. a), § 238 odst. 2 a § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené usnesení odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [§ 238 odst. 1 písm. a), § 238 odst. 2 a § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.].

Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Zásadní právní význam má rozsudek odvolacího soudu současně pouze tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v posuzované věci, ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), přičemž se musí jednat o takovou právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud řešena nebo která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Nejde o otázku zásadního právního významu, jestliže zákonná úprava je naprosto jednoznačná a nečiní v soudní praxi žádné výkladové těžkosti (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2001 sp. zn. 22 Cdo 1603/99, publikované pod č. C 102 ve svazku 2 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck). Závěr o tom, zda dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává. Dospěje-li ke kladnému závěru, jde o přípustné dovolání a dovolací soud bez dalšího přezkoumá napadené rozhodnutí a rozhodne o něm meritorně.

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst.1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Teprve za situace, kdy dovolací soud shledá přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku, může se zabývat ostatními uplatněnými dovolacími důvody.

Podle § 228 odst. 2 o. s. ř. lze žalobou na obnovu řízení napadnout také rozsudky pro uznání, lze-li důvody obnovy vztahovat na předpoklady, za nichž byly vydány. Předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání jsou uvedeny v § 153a o. s. ř. Protože provedení dokazování není předpokladem pro vydání těchto rozsudků, nepřichází u nich v úvahu užití důvodu uvedeného v § 228 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a poukaz na nové důkazy ve smyslu § 228 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Nové skutečnosti a rozhodnutí, které mohou u navrhovatele obnovy přivodit příznivější rozhodnutí ve věci, jsou v tomto případě důvodem obnovy potud, pokud mohou vést k závěru, že rozsudek pro uznání nebylo možné vydat (například proto, že by byl v rozporu s kogentními právními předpisy, že nenastala fikce uznání nároku podle § 114b odst. 5 o. s. ř. apod.). Při přezkoumávání rozsudků pro uznání v odvolacím řízení se postupuje podle zásady úplné apelace (srov. § 205b o. s. ř.). O nové skutečnosti ohledně předpokladů, za nichž byly vydány, jde tehdy, jestliže je účastník řízení nemohl použít bez své viny do vyhlášení napadeného rozsudku soudu prvního stupně nebo odvolacího soudu, popřípadě v době do uplynutí lhůty k odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně (srov. Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z., Mazanec, M., Občanský soudní řád, komentář, II. díl, 6. vydání, Praha 2003: C. H. Beck, str. 1000).

Pokud tedy dovolatelka v posuzované věci namítá nesprávnost postupu soudu prvního stupně spočívající v nedodržení procesních podmínek pro vydání rozsudku pro uznání, nejedná se o nové skutečnosti či rozhodnutí, které dovolatelka bez své viny nemohla použít v původním řízení.

Pokud dovolatelka namítá, že nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem spočívá v právním názoru, který je v rozporu s všeobecnými pojistnými podmínkami, je tato okolnost v řízení o povolení obnovy nerozhodná, neboť i pokud by byl názor dovolatelky správný, nejednalo by se o rozpor s kogentním právním předpisem, nýbrž o rozpor se smlouvou (§ 788 odst. 2 ObčZ). Důvodem pro povolení obnovy řízení, které bylo pravomocně ukončeno rozsudkem pro uznání, by mohla být pouze nová skutečnost, kterou nemohl účastník bez své viny použít v původním řízení, pokud by tato skutečnost mohla vést k závěru, že nebyly splněny podmínky pro vydání rozsudku pro uznání. Takovou podmínkou je i soulad rozsudku pro uznání s kogentními právními předpisy (§ 153a odst. 2 ve spojení s § 99 odst. 2 o. s. ř.).

Rozhodnutí odvolacího soudu tedy není v rozporu s hmotným právem. Protože nejsou splněny ani další podmínky vymezené v ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., nelze dovodit, že by rozhodnutí odvolacího soudu řešilo právní otázku zásadního právního významu. Dovolání žalované tedy není přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když dovolatelka nebyla v dovolacím řízení úspěšná a žalobci žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 29. dubna 2005

JUDr. Zdeněk Des,v.r.

předseda senátu