32 Odo 344/2006
Datum rozhodnutí: 16.10.2007
Dotčené předpisy:




32 Odo 344/2006

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Kateřiny Hornochové v právní věci žalobkyně P. s.r.o., zastoupené advokátem, proti žalované A. R. II spol. s r.o., zastoupené advokátem, o zaplacení 87 840,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 12 C 1831/2002, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. března 2005, č.j. 20 Co 35/2005-138, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4 495,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jejího zástupce.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Praze shora označeným rozsudkem změnil rozsudek (v pořadí druhý) Okresního soudu v Kolíně ze dne 20. července 2004, č.j. 12 C 1831/2002-115, ve vyhovujícím výroku ve věci samé, jímž bylo žalované uloženo zaplatit žalobkyni (do 27. října 2006 zapsané v obchodním rejstříku pod obchodní firmou P. spol. s r.o.) částku 87 840,- Kč s 8 % úrokem z prodlení z částky 32 940,- Kč počínaje 28. únorem 2002 do zaplacení, z částky 32 940,- Kč počínaje 1. březnem 2002 do zaplacení a z částky 21 960,- Kč počínaje 26. březnem 2002 do zaplacení, tak, že žalobu zamítl v rozsahu požadovaného úroku z prodlení ve výši 1,5 % z částky 32 940,- Kč od 28. února 2002 do zaplacení z částky 32 940,- Kč od 1. března 2002 do zaplacení a z částky 21 960,- Kč od 26. března 2002 do zaplacení. Odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve zbývajícím výroku ve věci samé a rozhodl o nákladech za řízení před soudy obou stupňů.

Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se i s právními závěry, které z nich soud prvního stupně dovodil. Z důkazů provedených soudem prvního stupně vzal za prokázané, že mezi účastníky byla uzavřena platná smlouva o dodávce plynu, podle které měla žalobkyně povinnost dodávat plyn žalované na její objednávku a která byla ukončena výpovědí ze dne 17. dubna 2003. Smlouvu ohledně odkoupení dvou zásobníků plynu, které žalobkyně dodala žalované, která je jako budoucí kupující převzala s tím, že je bude využívat pro uskladnění dodávaného plynu od žalobkyně, posoudil ve shodě se soudem prvního stupně jako absolutně neplatnou smlouvu o smlouvě o budoucí pro absenci údaje o tom, kdy má žalovaná kupní smlouvu uzavřít. Za situace, kdy žalovaná po celou dobu zásobníky žalobkyně držela a užívala a teprve v květnu 2002 sdělila žalobkyni, že si zásobníky neodkoupí, oba soudy dovodily, že se žalovaná na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatila, neboť užívala zásobníky žalobkyně a je tedy povinna žalobkyni vrátit vše, co jejich užíváním získala. Při stanovení výše bezdůvodného obohacení vyšly z úvahy, že požadovaná částka 9 000,- Kč ročně za jeden zásobník odpovídá ceně nájmu, jak ji účtovali za stejně velké zásobníky ostatní dodavatelé.

Rozsudek odvolacího soudu, vyjma měnícího výroku ve věci samé, napadla žalovaná dovoláním, jehož přípustnost opřela o zásadní právní význam napadeného rozhodnutí. Dovolatelka je přesvědčena o tom, že odvolací soud rozhodl v rozporu s hmotným právem a že řešil právní otázky, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny.

Dovolatelka vymezila jako dosud nevyřešenou otázku, jaký vliv na nárok na vydání bezdůvodného obohacení z titulu držby movité věci třetí osobou má skutečnost, že taková movitá věc není vůbec užívána. Dovolatelka brojí proti názoru odvolacího soudu, že pouhá možnost užívání určité movité věci zakládá osobě, která tuto možnost má, povinnost k vydání bezdůvodného obohacení vlastníkovi věci ve výši odpovídající obvyklému nájemnému za takovou věc. V této souvislosti namítá, že v řízení nebylo prokázáno, po jakou konkrétní dobu a jakým způsobem předmětné věci (zásobníky plynu) užívala.

Dovolatelka staví zásadní právní význam napadeného rozhodnutí dále na otázce vztahu mezi odpovědností za škodu vzniklou pro neplatnost právního úkonu ve smyslu § 42 občanského zákoníku (dále též jen obč. zák. ), resp. § 268 obchodního zákoníku (dále též jen obch. zák. ) a škodou vzniklou povinností k vydání bezdůvodného obohacení. Dospěl-li odvolací soud k závěru o neplatnosti smlouvy uzavřené mezi účastníky, měl podle dovolatelky zjišťovat, kdo nese odpovědnost za tuto neplatnost, jakož i následně posoudit, zda povinnost žalované k úhradě žalované částky z titulu bezdůvodného obohacení není škodou, která vznikla žalované neplatnou smlouvou a zda tudíž není namístě aplikace § 441 obč. zák., resp. § 376 a násl. obch. zák. a zamítnutí žaloby.

Dovolatelka dále namítá, že odvolací soud nepostupoval při výkladu projevu vůle účastníků řízení dle interpretačních pravidel obsažených v § 35 obč. zák., resp. § 266 obch. zák. Vytýká mu, že nevzal v úvahu projev vůle žalobkyně obsažený v neplatné smlouvě a její následné chování (po dobu několika let) projevující se v tom, že po žalované nic z titulu užívání zásobníků nepožadovala, jakož i význam, který žalovaná tomuto chování žalobkyně a neplatné smlouvě přikládala. Je proto přesvědčena o tom, že mezi účastníky byla sjednána její možnost zásobníky plynu bezplatně užívat, z čehož dovozuje, že užíváním zásobníků (stejně jako jejich neužíváním) se nemohla na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatit.

Pochybení se podle dovolatelky dopustil odvolací soud i tím, že nevzal v úvahu promlčení nároku žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení, když se řádně ani nevypořádal s otázkou, za jakou konkrétní dobu má být bezdůvodné obohacení vydáno. Podle názoru dovolatelky je třeba vyjít z dvouleté promlčecí doby dle § 107 obč. zák., jelikož smlouva o nájmu movité věci je i pro podnikatele výlučně upravena v občanském zákoníku.

Dovolatelka se dále domnívá, že odvolací soud zatížil řízení vadou, když jí neposkytl řádné poučení ve smyslu § 118a občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ). Rovněž upozorňuje na rozpornost výroků rozsudků soudů obou stupňů, který spatřuje v tom, že odvolací soud opětovně rozhodl o nákladech řízení před soudem prvního stupně, aniž nákladový výrok soudu prvního stupně jakkoli změnil či zrušil.

Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud zrušil v napadené části rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Ve vyjádření k dovolání se žalobkyně s rozhodnutím odvolacího soudu ztotožnila. Na rozdíl od dovolatelky má za v řízení prokázané, v jakém období (od předání zásobníků žalované do doby ukončení smlouvy o dodávce plynu) žalovaná zásobníky užívala. Tvrdí, že mezi účastníky nikdy nebylo dohodnuto bezúplatné užívání zásobníků, což také z provedeného dokazování vyplynulo a opak žalovaná neprokázala. Má za to, že žalované pro neplatnost právního úkonu žádná škoda nevznikla a vzhledem k tomu, že žalovaná v řízení žádnou škodu neuplatňovala, nemohla být rozhodnutím odvolacího soudu ani poškozena. Za nedůvodné pokládá i tvrzené opomenutí odvolacího soudu zabývat se otázkou promlčení žalobního nároku, neboť žalovaná námitku promlčení v řízení neuplatnila. Rovněž se domnívá, že řízení žádnou procesní vadou nebylo zatíženo. Proto navrhla, aby dovolací soud dovolání zamítl.

Dovolání v této věci není přípustné.

Podle ustanovení § 236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné za podmínek uvedených v § 237 odst. 1 písm. b) a písm. c) o. s. ř.

Podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O takový případ se v dané věci nejedná, jelikož soud prvního stupně rozhodl oběma rozsudky (v pořadí prvním rozsudkem ze dne 5. května 2003, č.j. 12 C 1831/2002-47, který odvolací soud usnesením ze dne 5. prosince 2003, č.j. 20 Co 567/2003-63, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, jakož i v pořadí druhým rozsudkem ze dne 20. července 2004) stejně - žalobě vyhověl; v úvahu proto přichází pouze přípustnost dovolání, jejíž podmínky stanoví § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Ta je dána tehdy, pokud dovolání není přípustné podle písmena b) tohoto ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Zásadní právní význam má rozsudek odvolacího soudu současně pouze tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v posuzované věci, ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu).

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních (ať již v rovině procesní nebo z oblasti hmotného práva), navíc otázek zásadního významu (jiné otázky, zejména posouzení správnosti či úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání nezakládají).

Přitom otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, řeší dovolací soud jako otázku předběžnou, tj. zvláštní rozhodnutí o tom nevydává. Teprve za situace, kdy dovolací soud shledá přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku, může se zabývat ostatními uplatněnými dovolacími důvody.

Důvod založit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Nejvyšší soud v posuzované věci nemá, neboť dovolatelka mu nepředkládá k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možné usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Otázka, kterou dovolatelka směřovala k odpovědnosti za škodu vzniklé v důsledku neplatnosti smlouvy uzavřené mezi účastníky, stejně jako otázka případného promlčení žalobního nároku, nečiní napadené rozhodnutí zásadně právně významným, neboť na jejich řešení odvolací soud své rozhodnutí nezaložil. A jak správně poukazovala žalobkyně, otázkou případného promlčení žalobního nároku se soud zabývat nemohl, neboť k promlčení soud přihlédne jen k námitce dlužníka a takovou námitku žalovaná v řízení nevznesla.

Vytýká-li pak dovolatelka odvolacímu soudu pochybení, jehož se měl dopustit nedodržením interpretačních pravidel při výkladu projevu vůle účastníků, směřuje ve skutečnosti své námitky proti skutkovému zjištění soudu učiněnému z výpovědi žalované a svědka S., na základě nichž soud dospěl k závěru, že k ústní dohodě o bezplatném užívání zásobníků, resp. k dohodě o jejich výpůjčce, nedošlo. Svými dovolacími argumenty dovolatelka ve skutečnosti nezpochybňuje právní posouzení věci [dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.], nýbrž svými námitkami míří na dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. (tj. že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), který však přípustnost podaného dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není způsobilý založit. Již v usnesení ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod číslem 132, Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle kterého na to, zda má napadené rozhodnutí ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., s tím, že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., nebo podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř., nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto (k tomu srov. shodně i usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2006, pod číslem 130, dále též důvody usnesení Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Takto formulované omezení je ve vztahu k dovolacímu důvodu obsaženému v § 241a odst. 3 o. s. ř. dáno tím, že zákon možnost jeho užití výslovně spojuje toliko s dovoláním přípustným podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., popř. podle obdobného užití těchto ustanovení (§ 238 a § 238a o. s. ř.), což případ podaného dovolání není. Vyloučení úvahy o přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. na základě argumentů spojovaných s vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je dáno povahou tohoto dovolacího důvodu. I kdyby tedy bylo řízení zatíženo uvedenými vadami, jejich existence není způsobilá přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit. Proto ani výtka žalované, že nebyla odvolacím soudem náležitě poučena podle § 118a o. s. ř., je uplatněním dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 písm. a) o. s. ř., který ovšem sám o sobě přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nemůže.

Zbývá tak posoudit, zda přípustnost dovolání může založit dovolatelkou formulovaná otázka, jaký vliv na nárok na vydání bezdůvodného obohacení z titulu držby movité věci má skutečnost, že taková movitá věc není jejím držitelem vůbec užívána. Ani tato otázka přípustnost dovolání založit nemůže, neboť odvolací soud ji v rozporu s hmotným právem neřešil, odpověď na ni je zřejmá a nevyžaduje judikatorní řešení. Podle ustanovení § 451 odst. 1 obč. zák. platí, že kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatil, musí obohacení vydat. Toto ustanovení obsahuje obecnou skutkovou podstatu povinnosti vydat bezdůvodné obohacení, přičemž speciální skutkové podstaty obsahují § 451 odst. 2 a § 454 obč. zák. Nejvyšší soud již v rozsudku uveřejněném pod číslem 25/1986 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek formuloval a odůvodnil právní závěr, od něhož nemá důvodu odchýlit se ani v souzené věci, podle něhož majetkový prospěch vzniká především tak, že se dosavadní majetek obohaceného rozmnoží o nové majetkové hodnoty; může však spočívat i v tom, že se jeho dosavadní majetek nezmenšil, třebaže by k tomu jinak došlo, kdyby byl obohacený plnil své povinnosti. Odpovědnost za získaný majetkový prospěch, který se musí vydat, vzniká bez zřetele na zavinění.

Dovolací soud ve shodě s odvolacím soudem spatřuje rozhodující skutečnost pro posouzení bezdůvodného obohacení na straně žalované v tom, že ač žalovaná měla ve své dispozici zásobníky plynu schopné užívání, které byly vlastnictvím žalobkyně a k dohodě účastníků o bezplatném užívání zásobníků, resp. k dohodě o výpůjčce, nedošlo, nehradila žalobkyni částky odpovídající obvyklému nájemnému. Bezdůvodné obohacení na straně žalované tak spočívá v předmětné věci v tom, že se žalované nezmenšil majetek, ačkoli se o tyto částky (tj. částky odpovídajícímu obvyklému nájemnému) zmenšit měl. Nevrátila-li žalovaná žalobkyni předmětné zásobníky plynu a ponechala-li si je i nadále ve své dispozici, je potom z hlediska bezdůvodného obohacení nerozhodné, zda a jakým způsobem je k danému účelu užívala, jelikož k bezdůvodnému obohacení na straně žalované došlo tím, že za dobu, kdy měla zásobníky ve své dispozici, nehradila žalobkyni částky odpovídající obvyklému nájemnému, nikoli tím (jak tvrdí dovolatelka), zda a jakým způsobem je užívala.

Za situace, kdy dovolací soud z hlediska uplatněných dovolacích námitek neshledal ani existenci jiných okolností, které by činily napadené rozhodnutí v potvrzujícím výroku ve věci samé zásadně právně významným, není dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu jeho potvrzujícího výroku ve věci samé podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné. Pakliže ani dovolání proti rozsudku odvolacího soudu ve zbývajícím rozsahu, tj. proti jeho rozhodnutí o nákladech za řízení před soudy obou stupňů, není přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), lze uzavřít, že dovolání žalované směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), pro nepřípustnost odmítl [§ 243b odst. 5, věta první, o. s. ř. a § 218 písm. c) o. s. ř].

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Jelikož žalovaná z procesního hlediska zavinila (tím, že podala nepřípustné dovolání), že dovolání bylo odmítnuto, vzniklo žalobkyni právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Náklady žalobkyně sestávají ze sazby odměny za zastupování advokátem v částce 4 420,- Kč podle § 3 odst. 1, § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění pozdějších předpisů a z paušální částky 75,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 16. října 2007

JUDr. Miroslav Gallus

předseda senátu