32 Odo 338/2003
Datum rozhodnutí: 27.04.2005
Dotčené předpisy: § 796 odst. 1 předpisu č. 40/1964Sb., § 801 odst. 1 předpisu č. 40/1964Sb.




32 Odo 338/2003

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně Č. p., a. s., proti žalované I. E. I. u. E. spol. s r. o., zastoupené, advokátkou, o zaplacení částky 59 868 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 29 Cm 23/99, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. listopadu 2002 č. j. 9 Cmo 301/2002 49, takto:

Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 5. listopadu 2002 č. j. 9 Cmo 301/202 49 a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 1. března 2002 č. j. 29 Cm 23/99 28 se zrušují a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 1. března 2002 č. j. 29 Cm 23/99 28 uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 59 868 Kč s 21% úrokem z prodlení od 3. 12. 1996 do 22. 10. 1998 ve výši 23 732 Kč a dále s 21% úrokem z prodlení z částky 59 868 Kč od 23. 10. 1998 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vycházel ze skutkových zjištění, že mezi žalobkyní (jako pojistitelem) a žalovanou (jako pojistníkem) byla dne 27. 11. 1994 s účinností od 28. 11. 1994 uzavřena pojistná smlouva na pojištění výroby, obchodu, služeb a podnikatelské a jiné činnosti s ročním pojistným ve výši 59 868 Kč. Podle Všeobecných pojistných podmínek PPZ 93 a 990S 93, které jsou nedílnou součástí pojistné smlouvy, je sjednané pojistné pojistným jednorázovým. Pojištění je sjednáno na dobu 12 měsíců (jeden pojistný rok) a prodlužuje se na další rok, pokud pojištěný nebo pojišťovna nesdělí druhému účastníku smlouvy nejméně 3 měsíce před uplynutím pojistného roku, že na dalším pojištění nemá zájem. Žalovaná zaplatila pojistné za rok 1994/1995 a rovněž pojistné za pojistný rok 1995/1996. Pojistné za pojistný rok 1996/1997 žalovaná nezaplatila a ani žalobkyni písemně neoznámila, že o další trvání pojištění nemá zájem. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že ujednání o prodloužení jednorázového pojištění je určité a tudíž platné. Neshledal důvodnou námitku promlčení vznesenou žalovaným, neboť vymáhané pojistné bylo splatné počátkem pojistného roku 1996/1997, který počíná 28. 11. 1996 a končí 27. 11. 1997, přičemž žaloba byla podána dne 23. 10. 1998 před uplynutím promlčecí lhůty. Z ustanovení § 803 obč. zák. dále dovodil, že jednorázové pojištění náleží pojistiteli vždy v plné výši, i když pojištění v důsledku nezaplacení pojistného ve lhůtě tří měsíců od jeho splatnosti s koncem této lhůty zaniká.

K odvolání žalované Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 5. listopadu 2002 č. j. 9 Cmo 301/202 49 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. Uvedl, že pojistný vztah účastníků existoval v pojistném roce 1996/1997, neboť účastníky sjednaná odchylka od zásady zániku smlouvy uzavřené na dobu určitou uplynutím doby, na kterou byla sjednána (§ 578 obč. zák.), v daném případě uplynutím jednoho pojistného roku, směřující k dalšímu trvání smlouvy v důsledku nečinnosti stran smluvního vztahu, není v rozporu s citovaným ustanovením obč. zák. a nemůže mít vliv na povahu pojistné smlouvy, jako smlouvy sjednané na dobu určitou. Předmětné ujednání ve svém důsledku znamená obnovení pojištění (opakované) na další pojistný rok za podmínek roku předcházejícího včetně dalšího trvání v případě předpokládané nečinnosti účastníků pojistného vztahu. Zmíněný postup reflektující do určité míry omezení doby trvání pojištění dohodou účastníků na jeden pojistný rok a poskytující pojištěnému možnost bez dalšího si zajistit pojistnou ochranu pojistný rok následující byl naplněn i pro pojistný rok 1996/1997. Vzhledem k tomu, že žalovaná sjednané pojistné za tento pojistný rok nezaplatila, pojištění ve smyslu § 801 obč. zák. zaniklo po uplynutí tří měsíců od jeho splatnosti, tj. od 28. 11 1996 (tedy dne 27.2.1997). Protože podle ustanovení § 796 odst. 1 obč. zák. vzniká pojistníkovi závazek zaplatit jednorázové pojistné společně s uzavřením pojistné smlouvy, tzn. dne 28.11.1996, vznikl k tomuto dni nárok žalobkyně na zaplacení jednorázového pojištění v celé výši 59 868 Kč, přičemž z hlediska vzniku popsaného nároku je nepodstatné, že pojištění zaniklo před uplynutím doby, na kterou bylo sjednáno. Takový závěr dovodil výkladem ustanovení § 803 odst. 3 obč. zák., z něhož se podává, že jednorázové pojistné náleží pojistiteli celé vždy, tedy nejen v případech předvídaných v uvedeném ustanovení.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které považuje za přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ), neboť se domnívá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a je tudíž dán dovolací důvod podle § 241a odst. 1 písm. b) o. s. ř. Zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně spatřuje v nesprávném právním posouzení opakovaného prodloužení pojištění a práva žalobkyně požadovat po žalované zaplacení jednorázového pojistného v plné výši bez ohledu na skutečnost, že pojištění předčasně zaniklo. Podle dovolatelky nebyl pro pojistný rok 1996/1998 založen pojistnou smlouvou pojistný vztah, neboť omisivním jednáním pojištěného nedošlo k obnovení počátku doby trvání pojištění, nýbrž se prodloužil konec pojištění, a to pouze o dvanáct měsíců a předmětné pojištění tak skončilo podle § 578 obč. zák. uplynutím dne 27. 11. 1996. Jednorázové pojištění je splatné podle § 796 odst. 1 obč. zák. dnem počátku pojištění tj. k 28.11.1994. Podle ust. § 101 obč. zák. pak běží ode dne, kdy mohlo být právo vykonáno poprvé, tříletá promlčecí doba. Právo žalobkyně zaplatit dlužné pojistné, které uplatnila žalobou podanou soudu dne 23.10.1998, je promlčeno. Navíc podle § 803 odst. 1 obč. zák. má pojistitel právo na pojistné za dobu do zániku pojištění, tj. pouze za dobu tří měsíců od počátku obnovení pojištění. Dovolatelka navrhla zrušení rozsudků obou soudů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobce ve vyjádření k dovolání navrhl jeho zamítnutí, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je věcně správné.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) zjistil, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v § 240 odst. 1 o. s. ř. k tomu legitimovaným subjektem, řádně zastoupeným advokátem (srov. § 241 o. s. ř.). Zabýval se proto nejprve otázkou, zde je dovolání přípustné.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné za podmínek uvedených v § 237 odst. 1 písm. b) a písm. c) o. s. ř.

Podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O takový případ se v posuzované věci nejedná, neboť odvolací soud potvrdil v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně.

Dovolání je však přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu nebo některá v něm řešená právní otázka mají po právní stránce zásadní význam. Přitom otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, řeší dovolací soud jako otázku předběžnou. Teprve kladným závěrem dovolacího soudu se stává dovolání přípustným.

Podle § 237 odst.3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dále je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok rozsudku odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozsudek odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v konkrétní věci, ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec, nebo obsahuje-li řešení právní otázky, které je v rozporu s hmotným právem. Dovolání je přípustné, jde-li o řešení otázek právních, a to jak procesně, tak hmotněprávních; jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání nezakládají.

Dovolací soud je podle § 242 odst. 3 o. s. ř. vázán uplatněným dovolacím důvodem /§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř./, a to i z hlediska jeho obsahového vymezení v dovolání.

Odvolací soud řešil v rozhodnutí právní otázku obnovení, či prodloužení jednorázového pojištění na základě smluvního ujednání, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Dále právní závěr, na němž odvolací soud založil své rozhodnutí a jímž je dovozováno, že žalovaná je povinna žalobkyni zaplatit jednorázové pojištění v plné výši bez ohledu na skutečnost, že pojištění předčasně zaniklo, je v rozporu s hmotným právem. Dovolání žalované je tudíž přípustné.

Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci právních předpisů se jedná, jestliže soud použil jiný předpis, než který měl použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil.

Dovolatelka dovozuje, že omisivním jednáním pojištěného byl konec pojištění prodloužen pouze o dvanáct měsíců tj. do 27.11.1996, a nemohlo tak dojít k obnovení jednorázového pojištění na pojistný rok 1996/1997. Účastníci si však ve smlouvě sjednali automatické prodloužení pojistné doby na další rok, pokud pojištěný nebo pojišťovna nesdělí druhému účastníku smlouvy nejméně tři měsíce před uplynutím pojistného roku, že na dalším pojištění nemá zájem. Pokud tedy nedojde k zániku pojištění z jiného důvodu (např. nezaplacením pojistného), pojistná doba se omisivním úkonem prodlužuje o stejnou dobu, na kterou byla sjednána, tj. na další rok, a automaticky se postupem sjednaným ve smlouvě každoročně obnovuje závazkový vztah jednorázového pojištění za podmínek stanovených ve smlouvě. Na uvedenou praxi pojišťoven na základě dispozitivní úpravy a smluvní volnosti reaguje i výslovná právní úprava obsažená v ustanovení § 19 odst. 2 zák. č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě. Princip obnovení závazkového vztahu, umožňující časovou úsporu a úsporu výloh, je v právním řádu výslovně obsažen i u jiných pojmenovaných smluv, např. v úpravě nájemní smlouvy § 676 obč. zák. nebo v právní úpravě tzv. revolvingového vkladu § 717 odst. 3 obchod. zák. V posuzovaném případě tak na základě omisivního úkonu došlo k obnově jednorázového pojištění na rok 1996/1997 s tím, že počátek pojištění nastal dne 28. 11. 1996 a sjednané jednorázové pojistné ve výši 59 568 Kč bylo splatné dnem počátku pojištění tj. dne 28. 11. 1996. Právo na zaplacení tohoto pojistného uplatněné žalobou podanou dne 23. 10. 1998 není ve smyslu § 101 obč. zák. promlčeno, jak správně dovodily soudy obou stupňů.

Právní závěr odvolacího soudu, že žalovaná je povinna zaplatit jednorázové pojištění v plné výši bez ohledu na skutečnost, že pojištění předčasně zaniklo, není správný.

Právní posouzení věci je činnost soudu spočívající v podřazení skutkového stavu příslušné právní normě, jež vede soud k závěru o právech a povinnostech účastníků. Právní posouzení je nesprávné, dopustil-li se soud při této činnosti omylu, tzn. když na správně zjištěný skutkový stav aplikoval jinou právní normu nebo aplikoval sice správnou právní normu, ale nesprávně ji vyložil, nebo ze skutečností najisto postavených vyvodil nesprávné právní závěry.

Podle ustanovení § 796 odst. 1 a 2 ObčZ ten, kdo s pojistitelem uzavřel pojistnou smlouvu, je povinen platit pojistné, a to za dohodnutá pojistná období (běžné pojistné); lze též dohodnout, že pojistné bude zaplaceno najednou za celou dobu, na kterou bylo pojištění sjednáno (jednorázové pojistné). Nebylo-li dohodnuto jinak, je běžné pojistné splatné prvního dne pojistného období a jednorázové pojistné dnem počátku pojištění.

Placení pojistného, tj. plnění základního závazku účastníka, který uzavřel pojistnou smlouvu, má vliv nejen z hlediska prodlení a jeho důsledků, nýbrž především pro existenci tohoto závazkového vztahu vůbec. Pojištění tak může zaniknout nejen výpovědí (§ 800 ObčZ) či odstoupením od pojistné smlouvy (§ 802 ObčZ), ale rovněž právě i v důsledku nezaplacení pojistného, které je vlastně konkludentním projevem vůle účastníka v pojištění nepokračovat. Posledně zmiňovaný způsob zániku pojištění je upraven v ustanovení § 801 ObčZ), podle něhož pojištění zanikne rovněž tím, že pojistné za první pojistné období nebo jednorázové pojistné nebylo zaplaceno do tří měsíců anebo pojistné za další pojistné období nebylo zaplaceno do šesti měsíců od jeho splatnosti; tyto lhůty lze dohodou prodloužit. Pojištění zanikne uplynutím příslušné lhůty. Totéž platí, byla-li zaplacena jen část pojistného.

Vycházeje ze zjištění, že mezi účastníky bylo sjednáno jednorázové pojistné, odvolací soud - shodně jako před ním již soud prvního stupně - v posuzované věci správně dovodil, že ve smyslu ustanovení § 796 odst. 2 ObčZ bylo jednorázové pojistné, k jehož zaplacení žalobkyni se žalovaná v pojistné smlouvě zavázala, splatné dnem počátku pojištění, tzn. dne 28. 11. 1996. Tímto dnem vznikla žalované povinnost zaplatit žalobkyni jednorázové pojistné v dohodnuté výši. Vzhledem k tomu, že v zákonné lhůtě vyplývající z ustanovení § 801 ObčZ sjednané jednorázové pojistné žalovanou zaplaceno nebylo, je správný rovněž závěr odvolacího soudu, že pojištění ke dni 27.2. 1997 zaniklo.

Problematikou práva pojistitele na pojistné pro případ zániku pojištění se v obecné rovině zabývá ustanovení § 803 odst. 1 ObčZ, podle kterého náleží pojistné (bez rozlišení zda běžné či jednorázové) pojistiteli jen za dobu do zániku pojištění. Podle něho má pojistitel právo na pojistné za dobu do zániku pojištění. Zanikne-li pojištění před uplynutím doby, za kterou bylo běžné pojistné zaplaceno, je pojistitel povinen zbývající část pojistného vrátit (§ 803 odst. 2 ObčZ). Nastala-li pojistná událost a důvod dalšího pojištění tím odpadl, náleží pojistiteli pojistné do konce pojistného období, v němž pojistná událost nastala; jednorázové pojistné náleží pojistiteli i v těchto případech vždy celé (§ 803 odst. 3 ObčZ).

Z uvedeného ustanovení nelze dovodit jiný závěr, než že pojistiteli za dobu po zániku pojištění pojistné nenáleží. Ustanovení § 803 odst. 1 ObčZ sice nemění nic na tom, že jednorázové pojistné je splatné v celé sjednané výši ke dni počátku pojištění, ale pro případ zániku pojištění nelze při aplikaci ustanovení § 803 odst. 1 ObčZ než dovodit, že pojistiteli svědčí nadále právo jen na pojistné odpovídající době do zániku pojištění, přičemž zůstává nadále zachována splatnost této části pojistného stanovená ustanovením § 796 odst. 2 ObčZ. Omezuje-li ustanovení § 803 odst. 1 ObčZ právo pojistitele na pojistné toliko na dobu do zániku pojištění, není důvodu neaplikovat uvedené pravidlo i na posuzovaný případ, kdy pojištění zaniklo z důvodu nezaplacení jednorázového pojistného. Opačný závěr by bylo lze dovodit jen za předpokladu, že by právě na uvedený případ dopadalo některé z ustanovení § 803 odst. 3 ObčZ, které citované pravidlo ve stanoveném případě modifikuje. Předpokladem aplikace ustanovení § 803 odst. 3 ObčZ, podle něhož náleží pojistiteli běžné pojistné do konce pojistného období, v němž nastala pojistná událost, je vznik pojistné události v jejímž důsledku důvod dalšího pojištění odpadl; o takovou situaci ale v posuzované věci nejde. Pokud odvolací soud dospěl k závěru, že pravidlo uvedené v ust. § 803 odst. 3 větě za středníkem ObčZ modifikuje ustanoveni § 803 odst. 1 ObčZ pro případy jednorázového pojištění tak, že u tohoto pojištění se platí pojistné vždy celé, není tento jeho závěr správný, neboť toto pravidlo se na odstavec prvý nevztahuje a pouze zdůrazňuje, že v případě pojistné události nastalé v průběhu pojištění v důsledku níž důvod dalšího pojištění odpadl naleží jednorázové pojištění vždy pojistníkovi celé, aniž je rozhodující na jak dlouhou dobu bylo toto pojištění sjednáno.

Dospěl-li tedy odvolací soud k závěru, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni dlužné jednorázové pojistné ve výši sjednané za celou dobu pojištění přesto, že pojištění zaniklo před uplynutím sjednané doby, je jeho právní posouzení věci nesprávné a dovolací důvod vycházející z argumentu nesprávného právního posouzení věci ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. byl tudíž uplatněn důvodně. Nejvyšší soud České republiky proto rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení § 243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. zrušil; jelikož důvody, pro které byl rozsudek odvolacího soudu zrušen, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 o. s. ř.).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§ 243d odst. 1, věta první za středníkem o. s. ř.); v novém rozhodnutí soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1, věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně 27. dubna 2005

JUDr. Kateřina Hornochová, v.r.

předsedkyně senátu