32 Odo 32/2005
Datum rozhodnutí: 16.02.2006
Dotčené předpisy: § 120 odst. 4 předpisu č. 99/1963Sb., § 625 odst. 1 předpisu č. 513/1991Sb., § 625 odst. 2 předpisu č. 513/1991Sb.




32 Odo 32/2005

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Dagmar Novotné v právní věci žalobce T. P., podnikatele, proti žalované R. T., v.o.s., o zaplacení 217 700,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 35 Cm 137/97, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. září 2004, č.j. 12 Cmo 335/2003-125, takto:

Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 7. září 2004, č.j. 12 Cmo 335/2003-125, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. července 2003, č.j. 35 Cm 137/97-87, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

V posuzované věci se žalobce domáhal žalobou po žalované zaplacení faktur č. 9600380046 a 600380056 v celkové výši 217 700,- Kč s příslušenstvím jako přepravného ve výši 140 000,- Kč a zdržného ve výši 77 700,- Kč za uskutečněnou přepravu nábytku pro žalovanou z P. do A. A. v K. r.

Krajský obchodní soud v Praze v pořadí prvním rozsudkem ze dne 19. září 2000, č.j. 35 Cm 137/97-28, zamítl žalobu v celém rozsahu pro nedostatek pasivní legitimace žalované a žalované nepřiznal náhradu nákladů řízení.

Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 26. července 2002, č.j. 12 Cmo 162/2001-41, k odvolání žalobce rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že mezi účastníky byla na základě objednávky žalované ze dne 23. dubna 1996 uzavřena smlouva o přepravě věci ve smyslu § 610 obchodního zákoníku (dále též jen obch. zák.), jelikož mezi nimi došlo k dohodě o jejich podstatných náležitostech. O jejím uzavření svědčí podle odvolacího soudu i mezinárodní nákladní list, který je dokladem o uzavření přepravní smlouvy ve smyslu článku 4 vyhlášky č. 11/1975 Sb., o Úmluvě o přepravní smlouvě v mezinárodní silniční nákladní dopravě (CMR), kterou je třeba ve smyslu § 756 obch. zák. na daný vztah aplikovat. Podle odvolacího soudu je vznik smlouvy o přepravě mezi účastníky a tedy i pasivní legitimace žalované v předmětném sporu osvědčena i důkazy provedenými soudem prvního stupně. Za situace, kdy se soud prvního stupně s ohledem na závěr o nedostatku pasivní legitimace žalované dalšími skutkovými tvrzeními účastníků, týkajícími se uplatněných nároků, nezabýval, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení s tím, že se soud prvního stupně bude v dalším řízení zabývat otázkou splnění předmětné smlouvy o přepravě, tj. oprávněností nároku žalobce na zaplacení přepravného a zdržného.

O věci tak opětovně rozhodoval soud prvního stupně Městský soud v Praze, který, jsa vázán shora uvedeným závazným právním názorem odvolacího soudu, v pořadí druhým rozsudkem ze dne 17. července 2003, č.j. 35 Cm 137/97-87, žalované uložil zaplatit žalobci částku 140 000,- Kč s 15% úrokem z prodlení od 11. června 1996 do zaplacení (bod I. výroku), zamítl žalobu o zaplacení zbývající částky ve výši 77 700,- Kč s 19% úrokem z prodlení od 11. července 1996 do zaplacení a 4% úroku z prodlení z částky 140 000,- Kč od 11. června 1996 do zaplacení (bod II. výroku) a nepřiznal náhradu nákladů řízení žádnému z účastníků (bod III. výroku). Přisouzená částka představuje zažalovaný doplatek přepravného, zamítnut byl nárok na zaplacení vyúčtovaného zdržného.

Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 7. září 2004, č.j. 12 Cmo 335/2003-125, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v bodech I. a II. výroku (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů za řízení před soudy obou stupňů (výrok II.).

Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním posouzením věci. Podle právního posouzení odvolacího soudu již v jeho předchozím rozhodnutí byla mezi účastníky uzavřena smlouva o přepravě a to na základě objednávky žalované. Mezi účastníky nebylo sporu o tom, že ve smlouvě byla dohodnuta cena přepravy ve výši 210 000,- Kč, z čehož záloha byla dohodnuta ve výši 70 000,- Kč, a dále že žalobce přepravu pro žalovanou uskutečnil. V řízení bylo prokázáno, že zboží, které žalovaná předala žalobci k přepravě, žalobce příjemci zboží přepravil. Ostatně žalovaná netvrdila, že by žalobce předmětnou přepravu nábytku neuskutečnil nebo že by ji uskutečnil jen částečně, ani neuváděla, že by u žalobce uplatnila reklamaci z důvodu ztráty zásilky, resp. její části. Naopak prokázáno nebylo tvrzení žalované o tom, že předmětnou objednávkou měla objednán celý ložný prostor kamionu. Žalovaná sice v řízení namítala, že žalobce neprovedl přepravu včas, tj. za dobu, kterou lze od pečlivého dopravce očekávat , z obsahu spisu se však nepodávají žádné její výhrady k případnému překročení dodací lhůty, ani že by uplatnila z toho vyplývající nároky. Za tohoto stavu je námitka žalované o opožděném provedení přepravy pro posouzení nároku na zaplacení žalovaného přepravného právně nevýznamná a dopravce (žalobce) má podle § 625 odst. 1 obch. zák. nárok na smluvenou úplatu. Za situace, kdy žalovaná neprokázala jí tvrzenou dohodu o splatnosti přepravného 10 dní po zaslání originálu CMR dle objednávky přepravy, je třeba podle odvolacího soudu vyjít z ustanovení § 625 odst. 2 obch. zák., podle něhož vzniklo žalobci jako dopravci právo na zaplacení přepravného ve výši 140 000,- Kč s příslušenstvím. Odvolací soud se ztotožnil i závěrem soudu prvního stupně, že právo na zaplacení zdržného ve výši 77 700,- Kč nebylo v řízení prokázáno. Proto rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil.

Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu jeho prvního výroku v části, v níž odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ve věci samé, napadla žalovaná dovoláním, jehož přípustnost opřela o ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ). Jako dovolací důvod uvedla, že rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.] a že jí napadené rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování [§ 241a odst. 3 o. s. ř.].

Dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že nepřihlédl k namítané nedůvěryhodnosti některých důkazů, jakož i k neunesení důkazního břemene žalobce i ohledně nároku na doplatek přepravného. Rovněž tak rozporuje jeho skutkový závěr o přepravení veškerého zboží žalobcem; tuto skutečnost v řízení nikdy nejenže netvrdila, ale naopak ji výslovně zpochybňovala. Tvrdí, že posouzení nároku žalobce na přepravné je opřeno o skutková zjištění a o shodná tvrzení účastníků, která nemají podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování. Žalobce žádné důkazy o provedení přepravy a tím i o vzniku nároku na smluvené přepravné nepředložil, z provedeného dokazování (z příslušného nákladního listu CMR a z přílohy ze záznamu o provozu vozidla) podle dovolatelky naopak vyplynulo, že určený příjemce zásilku nepřevzal. V příslušném nákladním listu CMR žádné potvrzení příjemce není a v příloze záznamu o provozu vozidla je zaznamenáno, že zásilka byla složena ve skladu Ministerstva financí. Z toho dovolatelka dovozuje, že žalobce nedoručil zásilku na místo určení. Za situace, kdy bylo v řízení prokázáno, že žalovaná nebyla vlastníkem přepravovaného zboží, ale pouze zprostředkovávala jeho přepravu pro společnost A. s.r.o., je podle jejího názoru právně bezvýznamná otázka případného uplatnění nároku na náhradu škody za ztracenou zásilku.

Podle dovolatelky byla věc nesprávně právně posouzena i v otázce okamžiku vzniku nároku na přepravné a z toho vyplývající úroky z prodlení. Tvrdí, že žalobci dosud nárok na přepravné a na úroky z prodlení nevznikl, neboť žalobce nepředložil všechny nákladní listy CMR, na jejichž základě byla přeprava uskutečněna, tedy neprokázal, že by se nárok na přepravné stal splatným. V tomto směru je třeba totiž dle názoru dovolatelky vyjít z její objednávky přepravy ze dne 23. dubna 1996, v níž je v souladu s dispozitivní normou § 625 odst. 2 obch. zák. upravena splatnost doplatku přepravného do deseti dnů po obdržení originálů nákladních listů CMR. Dovolatelka oponuje názoru odvolacího soudu, že dohodu o této jí tvrzené splatnosti přepravného neprokázala a vytýká mu, že zcela pominul jím formulovaný závazný právní názor pro soud prvního stupně o uzavření přepravní smlouvy mezi účastníky právě na základě její předmětné objednávky, v níž je obsah přepravní smlouvy zaznamenán. Poukazujíc i na skutečnost, že dohoda o splatnosti přepravného nemusí mít písemnou formu uvádí, že žalobce její předmětnou objednávku s citovaným ujednáním o splatnosti přepravného bez výhrad potvrdil faxem ze dne 23. dubna 1996 a dále pak konkludentně přistavením vozidla k nakládce.

Nesprávné právní posouzení věci spatřuje dovolatelka i v otázce sjednané výše přepravného. S právním názorem soudů obou stupňů o závaznosti mezi účastníky sjednaného přepravného nesouhlasí. Je přesvědčena o tom, že v důsledku vadného plnění ze strany žalobce došlo ve smyslu § 324 odst. 3 obch. zák. ke změně jejího závazku k úhradě přepravného na povinnost uhradit žalobci takové přepravné, které odpovídá vadně provedené přepravě. Jak již uvedla v jednom ze svých předchozích podání, dle jejího názoru náleží žalobci za předmětnou přepravu pouze přepravné ve výši 60 000,- Kč, které žalobce obdržel již jako zálohu.

Podle názoru dovolatelky odvolací soud pochybil i při hodnocení důkazů. Vytýká mu, že zaměnil důležité důkazy, konkrétně potvrzení objednávky faxem žalobce ze dne 23. dubna 1996 se smlouvou o přepravě věci č. 961037 ze dne 24. dubna 1996, kterou řidič žalobce předkládal při nakládce odesílateli, který ji však převzít odmítl. Uvedenou záměnu dovolatelka dokládá na odůvodnění napadeného rozhodnutí, pokud se v něm hovoří o údaji o prostoji v potvrzení objednávky. Za stavu, kdy faxové potvrzení objednávky žádné takové ujednání neobsahuje, je podle dovolatelky evidentní, že potvrzením objednávky přepravy odvolací soud mínil smlouvu o přepravě věci č. 961037, kterou však od žalobce nikdy neobdržela.

Konečně dovolatelka rozporuje skutkový závěr soudů obou stupňů o neprokázání objednání celého kamionu.

Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Dovolání je v dané věci přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozsudek zrušil, a je i důvodné.

Dovolací soud nejprve zkoumal, zda řízení netrpí vadami uvedenými v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnosti), jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Tyto vady, k nimž dovolací soud přihlíží v případě přípustného dovolání z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3, druhá věta, o. s. ř.), však dovoláním namítány nejsou a dovolací soud je z obsahu spisu neshledal.

Nejvyšší soud proto rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumal v napadeném rozsahu (srov. § 242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila (srov. § 242 odst. 3, větu první, o. s. ř.). Dovolací soud se proto zabýval správností právního posouzení věci zpochybňovaného dovolatelkou [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.], jakož i jejími výhradami proti skutkovému závěru odvolacího soudu o provedení přepravy veškerého přepravovaného zboží [§ 241a odst. 3 o. s. ř.].

Dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. míří na pochybení soudu ve zjištění skutkového stavu věci, které spočívá v tom, že skutková zjištění a z nich vyplývající skutkový závěr, jenž byl podkladem pro rozhodnutí odvolacího soudu, jsou vadné.

Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 1. července 1998, sp. zn. 3 Cdon 10/96, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 22, ročník 1998, pod číslem 161, vysvětlil, že námitka, že se nestala okolnost, již měl soud dokazováním za zjištěnu, není sama o sobě v dovolacím řízení rozhodná, neboť je nedostatečná z hlediska skutkové podstaty vymezující dovolací důvod podle § 241 odst. 2 písm. c) o. s. ř. (pozn. po novele občanského soudního řádu provedené zákonem č. 30/2000 Sb. jde o dovolací důvod dle § 241a odst. 3 o. s. ř.), jestliže dovolatel současně nezpochybnil logiku úsudku soudu o tom, co bylo dokazováním zjištěno, eventuelně netvrdí-li, že soud z logicky bezchybných dílčích úsudků (zjištění) učinil nesprávné (logicky vadné) skutkové závěry. Prvou z těchto podmínek splní dovolatel tím, že namítá, že soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo že soud naopak pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo. Druhá z uvedených podmínek je splněna výhradou, že v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska jejich závažnosti, zákonnosti, pravdivosti či věrohodnosti logický rozpor, nebo že výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení § 133 až § 135 o. s. ř.

Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro skutkový závěr o věci a tím i pro posouzení věci z hlediska hmotného (popřípadě i procesního) práva.

Z výše uvedeného vyplývá, že samotné hodnocení důkazů nelze napadnout dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o. s. ř., nýbrž na nesprávnost hodnocení důkazů lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů (§ 132 o. s. ř.) jen ze způsobu, jak soud hodnocení důkazů provedl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, pak není ani možné polemizovat s jeho skutkovými závěry, například namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že z provedených důkazů vyplývá jiné skutkové zjištění, apod. To znamená, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout (srov. Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z., Mazanec, M. Občanský soudní řád. Komentář. II. díl. 6. vydání. Praha C. H. Beck, 2003, strana 1068).

Z dovoláním napadeného rozsudku se podává, že skutkové zjištění o tom, že žalobce přepravil veškeré zboží, které mu bylo předáno k přepravě, má oporu v provedeném dokazování, neboť je opřeno jednak o v řízení provedené důkazy - mezinárodní přepravní listy, záznamy o provozu vozidla a o zdržení vozidla, jakož i o shodná prohlášení účastníků. Za situace, kdy ani při hodnocení důkazů dovolací soud žádný logický rozpor neshledal, nelze v tomto směru odvolacímu soudu vytýkat žádné pochybení a lze uzavřít, že k naplnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o. s. ř. nedošlo.

Jinak je tomu však již s druhým dovolatelkou uplatněným dovolacím důvodem nesprávným právním posouzením věci.

Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy, jež vede k učinění závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná či nikoliv.

Nesprávným právním posouzením věci je obecně omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutková zjištění), tj. jestliže věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Dovolací argumenty žalované jsou kritikou právního závěru odvolacího soudu o vzniku nároku žalobce na přepravné a s tím související úroky z prodlení.

Právní posouzení vzniku a obsahu smlouvy o přepravě věci uzavřené mezi účastníky, které učinil odvolací soud, není správné. Podle závazného právního názoru odvolacího soudu formulovaného v usnesení ze dne 26. července 2002, kterým byl v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení, byla mezi účastníky uzavřena smlouva o přepravě s obsahem dle předmětné objednávky, přičemž podle odvolacího soudu mohl soud prvního stupně v otázce vzniku této smlouvy za aplikace § 120 odst. 4 o. s. ř. vzít za svá skutková zjištění shodná tvrzení účastníků o vzniku přepravní smlouvy. S tímto jeho závěrem nelze souhlasit, neboť otázka vzniku smlouvy je otázkou právní, přičemž účastníci mohou učinit ve smyslu § 120 odst. 4 o. s. ř. nespornými skutkové okolnosti, nikoli jejich právní hodnocení. Proto závěr o vzniku přepravní smlouvy nelze založit na shodném tvrzení účastníků o vzniku smlouvy.

Podle článku 4 a článku 9 bodu 1. vyhlášky č. 11/1975 Sb. o Úmluvě o přepravní smlouvě v mezinárodní silniční nákladní dopravě (CMR), kterou je třeba v souzené věci aplikovat, je nákladní list, pokud není prokázán opak, věrohodným dokladem o uzavření a obsahu přepravní smlouvy, jakož i o převzetí zásilky dopravcem.

Tato právní norma však nevylučuje, aby si účastníci dohodli další obsahové náležitosti a podmínky, za kterých bude přeprava uskutečněna. Není pochyb a sporu o tom, že si žalovaná objednala přepravu u žalobce objednávkou ze dne 23. dubna 1996. Aby však soud mohl posoudit, zda došlo ve smyslu § 43c a násl. občanského zákoníku (dále též jen obč. zák. ) ke vzniku smlouvy a s jakým obsahem, bylo třeba v řízení zkoumat a zjistit, jakým úkonem a s jakým obsahem žalobce reagoval na objednávku žalované (sama žalovaná poukazuje na faxové potvrzení své objednávky žalobcem ze dne 23. dubna 1996 a popírá, že by obdržela a uzavřela smlouvu o přepravě č. 961037 ze dne 24. dubna 1996) a s jakým obsahem smlouva vznikla. To však odvolací soud zcela pominul a založil svůj závěr o vzniku a obsahu přepravní smlouvy za aplikace § 120 odst. 4 o. s. ř. na shodných tvrzeních účastníků (což jak bylo již shora vysvětleno, nelze) s tím, že o uzavření předmětné smlouvy s obsahem dle předmětné objednávky přepravy svědčí i mezinárodní nákladní list. Za tohoto stavu je právní posouzení věci odvolacím soudem neúplné a tudíž nesprávné.

V souzené věci je předmětem žalobního nároku právo žalobce na přepravné. Za situace, kdy vyhláška č. 11/1975 Sb. vznik práva na přepravné neupravuje, je třeba vyjít z právní úpravy smlouvy o přepravě věci podle § 610 a násl. obch. zák., konkrétně pak z jeho ustanovení § 625 odst. 1 a 2.

Podle ustanovení § 625 odst. 1 obch. zák. dopravci přísluší smluvená úplata nebo, nebyla-li smluvena, úplata obvyklá v době uzavření smlouvy s přihlédnutím k obsahu závazku žalobce.

Podle ustanovení § 625 odst. 2 obch. zák. vzniká nárok na přepravné po provedení přepravy do místa určení, nestanoví-li smlouva za rozhodnou jinou dobu. S ohledem na dispozitivní charakter této normy tak bude třeba pro posouzení vzniku práva na přepravné a na s tím související úroky z prodlení zkoumat, zda-li účastníci uvedené možnosti odchýlit se od zákona využili a ve smlouvě splatnost nároku na přepravné jinak stanovili. Aby takový závěr však mohl soud učinit a posléze i vyhodnotit, zda došlo k naplnění podmínek jinak stanovené splatnosti nároku na přepravné, bude třeba nejprve zjistit obsah předmětné smlouvy, a to i za případné aplikace výkladových pravidel projevu vůle (srov. § 35 odst. 2 a 3 obč. zák., dále pak § 266 obch. zák.)

Další dovolací námitky žalované, tj. zda došlo během přepravy k přikládce dalšího zboží, či zda byla přeprava uskutečněna včas, resp. zda přepravci reklamovali práva z přepravy, jsou z pohledu této právní úpravy právně nerozhodné.

Za situace, kdy odvolací soud otázku vzniku práva na přepravné a s tím související úroky z prodlení nesprávně právně posoudil, nelze než uzavřít, že dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci byl uplatněn důvodně, rozhodnutí odvolacího soudu je nesprávné a muselo být proto podle ustanovení § 243b odst. 2, části věty za středníkem, o. s. ř., bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.) zrušeno. Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i je a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Právní názor dovolacího soudu je pro soud prvního stupně (odvolací soud) závazný (§ 243d odst. 1, část první věty za středníkem, o. s. ř.).

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 16. února 2006

JUDr. Miroslav Gallus, v.r.

předseda senátu