32 Odo 301/2004
Datum rozhodnutí: 17.02.2005
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 237 odst. 3 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




32 Odo 301/2004

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Jiřího Macka v právní věci žalobce R. K., zastoupeného, advokátem, proti žalovanému J. B., zastoupenému, advokátem, o zaplacení 385.156,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 14 C 42/2000, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. listopadu 2003, č.j. 26 Co 210/2003-394, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

V této věci o zaplacení 385.156,- Kč s příslušenstvím jako ceny poskytnutých ubytovacích a dalších služeb v hotelu E. provozovaném žalobcem za období prosinec 1996 duben 1997, shora označeným rozsudkem Krajský soud v Hradci Králové potvrdil rozsudek Okresního soudu v Trutnově ze dne 28.2.2003, č.j. 14 C 42/2000-333, v jeho části výroku I., jíž byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci 17,18% úrok z částky 23.558,- Kč od 26.3.1997 do 14.5.1997, částku 96.169,55 Kč se 17,18% úrokem z částky 582.611,55 Kč od 27.3.1997 do 14.5.1997, z částky 356.169,55 Kč od 15.5.1997 do 30.6.1997, z částky 236.169,55 Kč od 1.7.1997 do 16.7.1997 a z částky 96.169,55 Kč od 17.7.1997 do zaplacení a částku 87.773,20 Kč se 17,18% úrokem od 31.5.1997 do zaplacení (výrok označený I.), v části výroku I., ve které byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci 9.648,80 Kč se 17,18 % úrokem od 31.5.1997 do zaplacení, rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobu v tomto rozsahu zamítl (výrok označený II.) a rozhodl o nákladech řízení před soudem prvního stupně a nákladech odvolacího řízení (výroky označené III. až V.). Poté, co zopakoval některé důkazy, odvolací soud dospěl k závěru, že odvolání žalovaného je opodstatněné jen z malé části. Smlouvu o zajištění ubytovacích a souvisejících služeb shledal s odkazem na vykládací pravidla § 266 obchodního zákoníku (dále jen obch. zák. ) a zejména praxi, kterou mezi sebou účastníci zavedli - jako smlouvu typově navazující na úpravu komisionářské smlouvy (§ 577 a násl. obch. zák.) a dále se podrobně vypořádal s námitkami žalovaného, mířícími ke zjištění skutkového stavu a k hodnocení jednotlivých důkazů. Za neopodstatněnou měl rovněž námitku, že soud prvního stupně nebral v úvahu zápočet, který žalovaný provedl dopisem z 14.7.1997 v návaznosti na předchozí dopis z 9.4.1997. Odvolací soud oba tyto dopisy posoudil jako reklamaci předchozích vyúčtování s žádostí o vystavení nových faktur, bez toho, že by obsahovaly uplatnění pohledávky k započtení. Pokud odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně a zamítl žalobu o zaplacení 9.648,80 Kč, pak šlo o nápravu početní chyby, jíž se soud prvního stupně dopustil při výpočtu konečné částky za ubytování.

Proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu, v němž byl potvrzen vyhovující výrok rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé a v souvisejících výrocích o nákladech řízení, podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ) a jeho důvodnost o ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., když tvrdí, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Oba soudy nesprávně posoudily obranu žalovaného, jenž namítl započtení své pohledávky, opírající se o právo na vrácení neoprávněně žalobcem fakturovaných částek podle téže smlouvy o zajištění ubytovacích a dalších služeb. Soud prvního stupně konstatoval, že žalovaný svou kompenzační námitku upřesnil 8.1.2002 a dovozoval běh promlčecí doby, lze mít proto zato, že již při jednání okresního soudu byl nárok žalovaného dostatečně zkonkretizován, aby o něm mohlo být jednáno. Nárok žalobce byl způsobilým k započtení, a to bez ohledu na běh promlčecí doby. Pokud se tedy oba soudy odmítly nárokem žalovaného zabývat s poukazem na jeho promlčení, řešily tuto otázku v rozporu s hmotným právem a odňaly žalovanému možnost prokázat rozsah tohoto nároku a uplatnit ho k započtení vůči nároku žalobce. Dovolatel dále v druhé části dovolání napadl uloženou mu povinnost platit žalobci přiznané úroky z prodlení. Z propočtů soudu je zřejmé, že žalobce fakturoval daleko vyšší částky, než mu náležely, výši svého závazku tak žalovaný nemohl dříve znát. Přiznání úroků z prodlení je proto bezdůvodným dobrodiním žalobci, jenž nesplnil své smluvní povinnosti. Otázkou zásadního právního významu tak je, zda lze splnění smluvních podmínek nahradit soudním rozhodnutím, jestliže ani smlouva ani zákon s takovým postupem nepočítá a zda se může žalovaný ocitnout v prodlení v případě, kdy rozsah jeho závazku byl zjištěn až v rámci důkazního řízení před soudem a žalovaný neměl bez své viny možnost tento rozsah znát dříve .

Jelikož již řízení před soudem prvního stupně bylo dokončeno po 1. lednu 2001, uplatní se pro dovolací řízení v souladu s body 1., 15. a 17., hlavy I., části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2001.

Dovolání bylo podáno včas k tomu legitimovaným subjektem (žalovaným) řádně zastoupeným advokátem, Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s . ř.) se proto zabýval přípustností dovolání.

Dovolání je ve smyslu ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. mimořádným opravným prostředkem, kterým lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Jde-li o rozsudek, jímž byl odvolacím soudem potvrzen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (jak tomu bylo i v posuzovaném případě), přichází v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam, se jedná zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (srov. § 237 odst. 3 o. s. ř.).

Předpokladem přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozsudek odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), nebo obsahuje-li řešení právní otázky, které je v rozporu s hmotným právem.

Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním právním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních (ať již v rovině procesní nebo z oblasti hmotného práva), jiné otázky (zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění) přípustnost dovolání nezakládají. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je tak zásadně důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o. s. ř.).

Nesprávným právním posouzením věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl být správně použit, nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis, ale soud jej nesprávně vyložil.

Nesprávné právní posouzení věci je způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, jestliže právě na něm napadené rozhodnutí spočívá, jinými slovy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.

Přitom otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, řeší dovolací soud jako otázku předběžnou. Přípustnost dovolání pak není založena pouhým tvrzením dovolatele, že rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce má, nýbrž až kladným závěrem dovolacího soudu, že tomu tak vskutku je.

Zásadní právní význam dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud neshledává.

Pokud dovolatel v obsahu svého dovolání vytýká soudům obou stupňů nesprávné posouzení jeho námitky započtení, pak je třeba poukázat na to, že odvolací soud, jehož rozhodnutí pouze může být předmětem přezkumu dovolacím soudem, své rozhodnutí o ní nezaložil na promlčení případného nároku žalovaného. Odvolací soud v tomto směru své rozhodnutí odůvodnil tím, že takový nárok (jenž by byl způsobilým započtení) ani žalovaným vůči žalobci uplatněn nebyl. Tento závěr odvolací soud učinil na základě skutkových zjištění z důkazů žalovaného, jenž argumentoval obsahem svých dopisů z 9.4.1997 a 14.7.1997. Ty posoudil odvolací soud jako upozornění na nesprávnosti ve fakturaci, resp. za žádost o vystavení faktur nových. Pokud odvolací soud zjištění, že k uplatnění pohledávky i k vlastnímu úkonu započtení dopisy z r. 1997 nedošlo, právně hodnotil tak, že závěr okresního soudu o absenci včasného úkonu započtení, resp. uplatnění práva na vrácení plnění poskytnutého bez právního důvodu , je správný , nelze mu vytknout v právním hodnocení pochybení.

Vzhledem k tomu, že od zásad hmotněprávní úpravy započtení se odvolací soud v právních závěrech jím přijatých neodchýlil, nelze shledat odůvodněnost této části dovolání žalovaného.

V další části dovolání žalovaného formulované otázce návaznosti práva na zaplacení ceny a práva na zaplacení úroků z prodlení s jejím zaplacením nelze přisuzovat zásadnější právní význam, neboť ji zodpovídá již právní úprava (§ 340 a násl., § 365 a násl. obch. zák.). Skutečnost, že teprve v soudním řízení je prokázána výše peněžitého nároku, nemá vliv na počátek prodlení dlužníka s jeho plněním a povinnost zaplatit odpovídající úroky z prodlení podle § 369 obch. zák. z přisouzené jistiny. Je-li zde takové prodlení, pak trvá bez zřetele na možné soudní řízení až do splnění povinnosti. Objektivní povaha povinnosti platit úroky (tedy bez ohledu na zavinění) je zřejmá a rovněž plyne z uvedeného zákonného ustanovení.

Za situace, kdy odvolací soud potvrdil jako věcně správný rozsudek soudu prvního stupně, jímž byl žalobci jako poskytovateli ubytovacích a dalších služeb ze smlouvy s žalovaným přiznán nárok na zaplacení jejich ceny a přiznáno při zjištění prodlení žalovaného s úhradou právo na zaplacení úroků v dané výši, dovolací soud, jsa vázán skutkovým stavem zjištěným soudy nižších stupňů, neshledal, že by bylo postupováno v rozporu s hmotným právem, přičemž ani z jiných okolností nedospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Za daného stavu dospěl dovolací soud k závěru, že dovolání není proti rozsudku odvolacího soudu v dovoláním dotčeném rozsahu podle § 237 odst. 1 písm. c) ve spojení s § 237 odst. 3 o. s. ř. přípustné. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání odmítl jako nepřípustné [§ 243b odst. 5 věta první a § 218 písm. c) o. s. ř.].

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Žalovaný vzhledem k výsledku řízení právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení nemá a žalobci takové náklady nevznikly.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 17. února 2005

JUDr. Miroslav Gallus, v.r.

předseda senátu