32 Odo 278/2005
Datum rozhodnutí: 15.11.2005
Dotčené předpisy: § 241a odst. 3 předpisu č. 99/1963Sb.




32 Odo 278/2005

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Pavla Severina v právní věci žalobkyně R. b. p., z. p., proti žalované Č. k. p., o zaplacení částky 231 237,- Kč, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 17 C 279/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. října 2004, č.j. 42 Co 412/2004-95, takto:

I. Dovolání do druhého výroku rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. října 2004, č.j. 42 Co 412/2004-95, se zamítá.

II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání odmítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalované zaplacení částky 231 237,- Kč z titulu nákladů proplacených do konce roku 2000 ze zdravotního pojištění v celkové výši 770 433,- Kč zdravotnickým zařízením za léčení svého pojištěnce M. Š., který utrpěl těžká zranění při dopravní nehodě. Žalobní nárok odůvodnila tvrzením, že jí žalovaná, na kterou ze zákona přešla působnost Č. p., a.s., u níž přihlásila škodu ze zákonného pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem motorového vozidla, zaplatila pouze částku 539 196,- Kč představující 70 % jejich celkových nákladů s tím, že jí zbývajících 30 % nákladů léčky odmítla uhradit s poukazem na spoluodpovědnost jmenovaného na příčinách dopravní nehody a tím i na vzniklé škodě. V průběhu řízení žalobkyně vzala částečně žalobu v rozsahu částky 77 043,- Kč zpět, když připustila spoluzavinění svého pojištěnce na vzniku škody v rozsahu 10 %, takže v tomto rozsahu soud řízení zastavil a současně připustil změnu žaloby dle návrhu žalobkyně, která snížila původní nárok o 2 164,- Kč a rozšířila žalobu o částku 9 815,- Kč představující 20 % celkových nákladů léčby vynaložených za období od 1. ledna 2001 do 22. června 2001.

Okresní soud ve Frýdku-Místku rozsudkem ze dne 25. března 2004, č.j. 17 C 279/2002-64, žalované uložil zaplatit žalobkyni částku 76 015,- Kč (odstavec I. výroku), zamítl žalobu ohledně částky 85 830,80 Kč (odstavec II. výroku), nepřiznal náhradu nákladů řízení žádnému z účastníků (odstavec III. výroku) a uložil žalované zaplatit České republice soudní poplatek (odstavec IV. výroku).

Soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku konstatoval, že úvaha o míře spoluzavinění, která zůstala mezi účastníky spornou, je otázkou právního posouzení na základě pečlivého vyhodnocení všech okolností daného případu. Znaleckým posudky, které byly prováděny v trestním řízení a které soud v tomto řízení hodnotil jako listinné důkazy, vzal za prokázané, že poškozený M. Š. nesl spoluzavinění na dopravní nehodě a tím i na vzniku škody. Uvedl, že množství alkoholu zjištěné v krvi poškozeného během nehody vedlo k jeho nejistému způsobu chůze a k vybočení do vozovky. Jmenovaný tak podle názoru soudu porušil jednak povinnost chodců chodit co nejblíže při levém okraji vozovky (z příslušného znaleckého posudku vyplynulo, že v okamžiku střetu s vozidlem byl poškozený 1,4 metry od pravého okraje vozovky vlevo) a jednak prevenční povinnost stanovenou v § 415 občanského zákoníku. Na základě těchto skutečností dospěl k závěru, že podíl zavinění pojištěnce žalobkyně na vzniku škody činí 10 % a že ve zbývajícím rozsahu odpovídá za škodu řidič vozidla, který nezvolil dostatečný odstup od chodce, kterého viděl, a nic mu nebránilo v tom, aby ho bezpečně objel. Jako důvodnou posoudil námitku promlčení vznesenou žalovanou ohledně dodatečně rozšířeného žalobního nároku ve výši 9 815,80 Kč. Při vyhodnoceném rozsahu spoluzavinění pojištěnce M. Š. v rozsahu 10 % soud prvního stupně přiznal žalobkyni polovinu z částky 152 030,- Kč jako nákladů léčby vynaložených do konce roku 2000, tj. 76 015,- Kč a ve zbývajícím rozsahu (tj. co do dalších 76 015,- Kč jako 10 % nákladů léčby vynaložených do konce roku 2000 a z důvodu promlčení co do částky 9 815,80 Kč jako nákladů léčby požadovaných za období od 1. ledna 2001 do 22. června 2001) žalobu zamítl.

Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 19. října 2004, č.j. 42 Co 412/2004-95, zastavil řízení o odvolání žalobkyně (výrok I.) a k odvolání žalované změnil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ve věci samé tak, že žalobu o zaplacení částky 76 015,- Kč zamítl (výrok II.). Dále rozhodl o nepřiznání náhrady nákladů řízení žádnému z účastníků (výrok III.), v odstavci IV. výroku změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalované povinnost zaplatit České republice soudní poplatek neuložil (výrok IV.) a rozhodl o povinnosti žalobkyně uhradit žalované náklady odvolacího řízení (výrok V.).

Podle odvolacího soudu provedl soud prvního stupně dostačující dokazování a správně zjistil skutkový stav věci, proto z něho při přezkoumání odvolání žalované vyšel a v podrobnostech na jeho skutková zjištění odkázal. Odvolací soud považoval v souzené věci za podstatné, že poškozený chodec M. Š. šel v nočních hodinách (za tmy) po nesprávné straně vozovky, nešel při jejím okraji, ale asi 1,4 m od kraje, přičemž vzhledem ke zjištěné hladině alkoholu v krvi byl ve stavu lehkého stupně opilosti, jehož projevem je i nejistý způsob chůze. Podle odvolacího soudu tak poškozený svým jednáním a zejména v důsledku své opilosti výrazným způsobem omezil možnost řidiče nákladního vozidla zabránit střetu, a proto jeho spoluzavinění na vzniku škody vyhodnotil v rozsahu 30 %, a nikoli pouze 20 %, jak učinil soud prvního stupně. Proto změnil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ve věci samé tak, že žalobu co do částky 76 015,- Kč (představující zbývajících sporných 10 % nákladů na léčbu poškozeného M. Š.) zamítl.

Rozsudek odvolacího soudu výslovně v rozsahu jeho druhého, čtvrtého a pátého výroku napadla žalobkyně dovoláním z důvodu nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu dále též jen o. s. ř. . Dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že bez přesné specifikace důvodů rozhodl o zvýšení rozsahu spoluodpovědnosti poškozeného. Poukazujíc na ustanovení § 132 o. s. ř. tvrdí, že odvolací soud nesprávně vyhodnotil skutková zjištění a navýšil spoluodpovědnost poškozeného, který má trvalé následky a žalobkyně i v budoucnu bude hradit zvýšené náklady související s jeho léčbou. Pochybení při rozhodování o nákladech řízení se odvolací soud dopustil podle názoru dovolatelky pominutím té skutečnosti, že je ze zákona osvobozena od úhrady soudních poplatků.

Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Ve vyjádření k dovolání se žalovaná se skutkovými zjištěními, jakož i s právními závěry odvolacího soudu ztotožnila a navrhla zamítnutí podaného dovolání pro nedůvodnost.

Dovolání proti druhému výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., není však důvodné.

Dovolací soud nejprve zkoumal, zda řízení netrpí vadami uvedenými v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnosti), jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Tyto vady, k nimž dovolací soud přihlíží v případě přípustného dovolání z úřední povinnosti (srov. § 242 odst. 3, větu druhou, o. s. ř.), však dovoláním namítány nejsou a dovolací soud je z obsahu spisu neshledal.

Nejvyšší soud proto rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumal v napadeném rozsahu (srov. § 242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila (srov. § 242 odst. 3, větu první, o. s. ř.).

I když dovolatelka jako důvod dovolání uvedla nesprávné právní posouzení věci s odkazem na § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., obsahově namítá pouze nesprávné hodnocení důkazů podle § 132 o. s. ř., které lze napadat jen podle § 241a odst. 3 o. s. ř., dle něhož lze dovolání podat také z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.

Dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. míří na pochybení soudu ve zjištění skutkového stavu věci, které spočívá v tom, že skutková zjištění a z nich vyplývající skutkový závěr, jenž byl podkladem pro rozhodnutí odvolacího soudu, jsou vadné.

Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 1. července 1998, sp. zn. 3 Cdon 10/96, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 22, ročník 1998, pod číslem 161, vysvětlil, že námitka, že se nestala okolnost, již měl soud dokazováním za zjištěnu, není sama o sobě v dovolacím řízení rozhodná, neboť je nedostatečná z hlediska skutkové podstaty vymezující dovolací důvod podle § 241 odst. 2 písm. c) o. s. ř. (pozn. po novele občanského soudního řádu provedené zákonem č. 30/2000 Sb. jde o dovolací důvod dle § 241a odst. 3 o. s. ř.), jestliže dovolatel současně nezpochybnil logiku úsudku soudu o tom, co bylo dokazováním zjištěno, eventuelně netvrdí-li, že soud z logicky bezchybných dílčích úsudků (zjištění) učinil nesprávné (logicky vadné) skutkové závěry. Prvou z těchto podmínek splní dovolatel tím, že namítá, že soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo že soud naopak pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo. Druhá z uvedených podmínek je splněna výhradou, že v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska jejich závažnosti, zákonnosti, pravdivosti či věrohodnosti logický rozpor, nebo že výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení § 133 až § 135 o. s. ř.

Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro skutkový závěr o věci a tím i pro posouzení věci z hlediska hmotného (popřípadě i procesního) práva.

Z výše uvedeného vyplývá, že samotné hodnocení důkazů nelze napadnout dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o. s. ř., nýbrž na nesprávnost hodnocení důkazů lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů (§ 132 o. s. ř.) jen ze způsobu, jak soud hodnocení důkazů provedl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, pak není ani možné polemizovat s jeho skutkovými závěry, například namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že z provedených důkazů vyplývá jiné skutkové zjištění, apod. To znamená, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout (srov. Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z., Mazanec, M. Občanský soudní řád. Komentář. II. díl. 6. vydání. Praha C. H. Beck, 2003, strana 1068).

Z obsahu spisu, stejně jako z dovoláním napadeného rozsudku, dovolací soud neshledal žádný logický rozpor, kterého by se odvolací soud při hodnocení důkazů dopustil, přičemž ani samotná dovolatelka nijak neupřesnila, konkrétně v čem má postup soudu při hodnocení důkazů za nesprávný a rozporný s § 132 o. s. ř. Za této situace nelze proto v tomto směru odvolacímu soudu vytýkat žádné pochybení a lze uzavřít, že k naplnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o. s. ř. nedošlo.

Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), dovolání žalobkyně směřující do druhého výroku rozsudku odvolacího soudu zamítl (§ 243b odst. 2, věta před středníkem, o. s. ř.).

Za situace, kdy dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech za řízení před soudy obou stupňů, majícímu charakter usnesení ve smyslu § 167 odst. 1 o. s. ř., není podle právní úpravy přípustnosti dovolání v občanském soudním řádu účinné od 1. ledna 2001 přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), dovolací soud dovolání žalobkyně do čtvrtého a pátého výroku rozsudku odvolacího soudu pro nepřípustnost podle § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl, aniž se mohl výhradami dovolatelky proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení zabývat.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními § 142 odst. 1, § 146 odst. 3, § 224 odst. 1 a § 243b odst. 5, věty první, o. s. ř., když dovolání žalobkyně proti druhému výroku rozsudku odvolacího soudu bylo zamítnuto a ve zbývajícím rozsahu bylo odmítnuto a z obsahu spisu se nepodává, že by žalované v dovolacím řízení nějaké náklady vznikly.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 15. listopadu 2005

JUDr. Miroslav Gallus, v.r.

předseda senátu