32 Odo 255/2005
Datum rozhodnutí: 11.05.2005
Dotčené předpisy: § 241a odst. 3 předpisu č. 99/1963Sb.




NEJVYŠŠÍ SOUD

ČESKÉ REPUBLIKY 32 Odo 255/2005

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ivana Meluzína v právní věci žalobce M. L., podnikatele, zastoupeného JUDr. J. Z., advokátem, proti žalované H. s. s., s.r.o., zastoupené Mgr. P. S., advokátem, o zaplacení 51.228,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 13 C 358/2001, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci ze dne 10. února 2004, č. j. 35 Co 461/2003 - 97, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci ze dne 10. února 2004, č. j. 35 Co 461/2003 - 97, ve znění opravného usnesení ze dne 4. února 2005, čj. 35 Co 461/2003 - 111, ve výrocích I., II. a IV., a rozsudek Okresního soudu v České Lípě ze dne 5. června 2003, čj. 13 C 358/2001 - 73 ve výroku I., se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu v České Lípě k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v České Lípě v pořadí prvým rozsudkem ze dne 25. dubna 2001, čj. 13 C 358/2001 52, zamítl žalobu a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Rozhodl tak v řízení, v němž se žalobce po žalované domáhal zaplacení škody způsobené nezjištěnou osobou při vloupání do provozovny (autoservisu) žalobce s tím, že odpovědnost žalované je dána, neboť podle sjednané smlouvy o ostraze provozovny nezajistila fyzickou ochranu objektu po zjištění, že je nefunkční telekomunikační spojení, prostřednictvím něhož byl přenášen signál z automatického zabezpečovacího zařízení provozovny na centrální pult ochrany žalované.

K odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci usnesením ze dne 17. září 2001, čj. 17 Co 186/2001 62, zrušil rozsudek soudu prvního stupně, věc mu vrátil k dalšímu řízení a zavázal jej právním názorem tak, že podle ujednání článku 5.1 smlouvy uzavřené mezi účastníky bylo povinností žalované při zjištění nefunkčnosti elektronického zabezpečovacího systému zabezpečit fyzickou ostrahu hlídaného objektu.

Okresní soud v České Lípě v pořadí druhým rozsudkem ze dne 5. června 2003, č.j. 13 C 358/2001 - 73, uložil žalované zaplatit žalobci 51.228,- Kč a nahradit náklady řízení (výrok I.) a zamítl žalobu o zaplacení úroku z prodlení z žalované jistiny (výrok II.).

Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka Liberci rozsudkem ze dne 10. února 2004, čj. 35 Co 461/2003 - 97, ve znění opravného usnesení ze dne 4. února 2005, čj. 35 Co 461/2003 - 111, potvrdil ve výroku I. rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (výrok I.), změnil výši přiznané náhrady nákladů za řízení před soudem prvního stupně (výrok II.), konstatoval, že ve výroku II. zůstal rozsudek soudu prvního stupně nedotčen (výrok III. rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok IV.). Odvolací soud uzavřel, že soud prvního stupně rozhodl napadeným rozsudkem jsa vázán právním názorem vyjádřeným v předchozím zrušovacím usnesení ze dne 17. září 2001, čj. 17 C 186/2001 - 62, a shledal správnými skutkové a právní závěry soudu prvního stupně o tom, že účastníci platně uzavřeli innominátní kontrakt podléhající režimu obchodního zákoníku, podle něhož měla žalovaná v mimopracovní době od 18.00 hod. do 9.00 hod. následujícího dne zabezpečit ochranu objektu autoservisu žalobce v České Lípě a to prostřednictvím elektronického zabezpečovacího systému, jenž byl napojen na pult centralizované ochrany žalované, přičemž signál se přenášel bezdrátovým radiovým modulem společnosti F.. V článku 5.1 smlouvy bylo ujednáno, že žalobce pro případ, že pracovníci žalované zjistí nefunkčnost elektronického zabezpečovacího systému způsobenou vlivem živelné pohromy, vandalismem apod., souhlasí s tím, že žalovaná zabezpečí fyzickou ochranu do doby zprovoznění zabezpečovacího systému. Dne 11.7.2000 v době od 00.34 hod. do 10.25 hod. došlo k výpadku telekomunikační sítě společnosti F., což zjistil pracovník žalované V. S., když vezl svou přítelkyni do zaměstnání nejpozději dne 11.7.2000 v 8.00 hod, přesto žalovaná v době od 8.00 hod do 8.50 hod dne 11.7.2002 (kdy žalobce při příchodu do objektu zjistil, že došlo k vloupání) nezajistila fyzickou ochranu objektu žalobce. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně vyložil článek 5.1 smlouvy mezi účastníky v kontextu se smyslem smlouvy tak, že nefunkčností zabezpečovacího systému se nemíní jen porucha samotného systému, ale i nemožnost přenosu signálu ze systému na pult centrální ochrany žalované pro poruchu přenosové telefonní linky. Rovněž shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že nejpozději v 8.00 hod. dne 11.7.2002 žalovaná prostřednictvím svého zaměstnance V. S. zjistila nefunkčnost systému, přesto jmenovaný zaměstnanec neučinil žádná opatření k fyzické ostraze autoservisu, čímž žalovaná porušila svou závazkovou povinnost a naplnila první předpoklad odpovědnosti za škodu podle § 373 obchodního zákoníku. Odvolací soud uzavřel, že nebyl zjištěn přesný čas vloupání, mohlo k němu dojít i mezi 8.00 hod a 8.50 hod dne 11.7.2000, a proto je dána příčinná souvislost mezi porušením smluvní povinnosti žalovanou a vzniklou škodou. Liberační důvody podle § 374 a § 376 obchodního zákoníku na straně žalované odvolací soud neshledal, a proto rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil.

Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, opírajíc jeho přípustnost o ustanovení § 237, odst. 1, písm. b) o.s.ř. a důvodnost o nesprávné právní posouzení věci (§ 241a, odst. 2, písm. b/ o.s.ř.) spočívající v nesprávném výkladu článku 5.1 smlouvy, který podle ní nezakládá přímou povinnost žalované zabezpečit fyzickou ostrahu objektu žalobce, ale pouze vyjadřuje svolení žalobce s takovým postupem. Podle § 241a, odst. 3 dále dovolatelka namítla, že rozhodnutí vychází ze skutkových zjištění, které nemají oporu v provedeném dokazování. Tuto námitku konkretizovala kritikou závěru učiněného ze svědecké výpovědi V. S., že žalovaná nejpozději dne 11.7.2000 v 8.00 hod. věděla o nemožnosti přenosu signálu z elektronického zabezpečovacího systému, když podle žalované svědek nevypověděl, že mu byla známa nefunkčnost telefonní linky spojující účastníky a informace známá svědkovi nebyla natolik hodnotná, aby z ní mohl být učiněn závěr, že se žalovaná dozvěděla o nefunkčnosti konkrétní přenosové linky mezi žalobcem a žalovanou. Dovolatelka navrhla zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů.



Žalobce se ve vyjádření k dovolání zcela ztotožnil s rozsudkem odvolacího soudu a navrhl odmítnutí, popřípadě zamítnutí dovolání.

Jelikož řízení u soudu prvního stupně bylo dokončeno (a rozhodnutí soudů obou stupňů vydána) po 1. lednu 2001, uplatní se pro dovolací řízení - v souladu s body 1., 15. a 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném po 1.1.2001.

Dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť směřuje do rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu o existenci smluvní povinnosti žalované zajistit fyzickou ostrahu objektu žalobce.

Vzhledem k přípustnosti podaného dovolání je dovolací soud povinen přihlédnout též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 243 odst. 3 o. s. ř.). Vady řízení dle shora citovaných ustanovení nejsou namítány a z obsahu spisu se nepodávají.

Dovolací námitka nesprávného výkladu smluvního ustanovení o povinnosti žalované zajistit fyzickou ostrahu objektu žalobce v případě zjištění nefunkčnosti elektronického zabezpečovacího systému důvodná není. Nesprávným právním posouzením je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl být správně použit, nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis, ale soud jej nesprávně vyložil. Při popsaném výkladu odvolací soud nepochybil a předmětné smluvní ustanovení vyložil v souladu s ustanovením § 266 obchodního zákoníku. Ujednání obsahuje nejen předchozí souhlas žalobce s fyzickou ostrahou objektu v případě nefunkčnosti ochrany elektronické (jak vykládá žalovaná), zároveň však dostatečně určitě stanoví, za jakých podmínek vznikne žalované povinnost fyzické ostrahy objektu žalobce a pro případ vzniku smluvní povinnosti stanoví i cenu, kterou je žalovaná oprávněna účtovat.

Jinak je tomu s důvodností námitky, že na základě výpovědi svědky V. S. nelze dospět k závěru, že žalovaná nejpozději v 8.00 hodin dne 11.7.2000 věděla o nefunkčnosti elektronického zabezpečovacího systému v objektu žalobce. Dovolatelka napadajíc závěr odvolacího soudu (a soudu prvního stupně), že z výpovědi svědka V. S., servisního technika žalované, vyplývá, že žalovaná věděla o skutečnosti, která zakládala její smluvní povinnost fyzicky střežit objekt žalobce, namítá, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (srov. § 243a, odst. 3 o.s.ř.).

Výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů lze napadnout dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o. s. ř., za podmínky, že na nesprávnost lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry. Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení rozumět výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132 o. s. ř., protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, event. věrohodnosti, je logický rozpor, nebo že výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z § 133 až 135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva. Musí tedy jít o skutkový závěr, na jehož základě odvolací soud věc posoudil po stránce právní (z tohoto hlediska byl skutkový závěr dovozený z nesprávných skutkových zjištění příčinou nesprávného rozhodnutí), a který nemá oporu v provedeném dokazování. Není významné, zda ke skutkovým zjištěním nebo skutkovému závěru dospěl odvolací soud sám nebo zda převzal (vzal za své) skutková zjištění a skutkový závěr soudu prvního stupně. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování mimo jiné tehdy, jestliže výsledek hodnocení důkazů soudem neodpovídá ustanovení § 132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo.

Podle obsahu spisu (a souhlasně podle odůvodnění rozsudku odvolacího soudu) svědek Vít Sláma vypověděl, že se mezi sedmou a osmou hodinou ráno dne 11. července 2000 od své přítelkyně zaměstnané u F., kterou vezl do práce, dozvěděl, že vypadly telefony firmě F., která zabezpečuje spojení mezi objekty střeženými žalovanou a mezi jejím pultem ochrany. Svědek v době, kdy získal popsanou informaci, nevykonával zřejmě pracovní činnost ( vezl přítelkyni do práce ), a proto nelze souhlasit se soudy, které uzavřely, že nejpozději v osm hodin dne 11. července 2000 se o nefunkčnosti spojení dozvěděla prostřednictvím svědka i žalovaná. Z obsahu spisu se nepodává, že soudy v této souvislosti zjišťovaly, kdy se svědek dostavil na své pracoviště, zda je časově významné, že bydlištěm svědka byla obec Č. L. vzdálená více než dvacet kilometrů, kdy svědek mohl (a zda vzhledem k pracovnímu zařazení a náplni byl povinen) zaměstnavateli sdělit, popřípadě pro něj ověřit a využít informaci získanou dříve mimo plnění pracovních povinností. Odvolací soud nevyložil, na základě jakých důkazů dospěl k závěru, že V. S., který byl u žalované zaměstnán jako servisní technik, neučinil dne 11. července 2000 po osmé hodině ranní žádná opatření k zajištění fyzické ostrahy autoservisu žalobce, přičemž z obsahu spisu nevyplývá, že svědek se alespoň v uvedený čas nacházel na místě, z něhož mohl jakékoli opatření (s přihlédnutím k oprávnění, která mu plynula z pracovního poměru) učinit. Pouze z obsahu dosud provedeného důkazu výpovědí svědka nelze uzavřít, že žalovaná věděla dne 11. července 2000 v 8.00 hodin o nefunkčnosti elektronického zabezpečovacího systému v objektu žalobce a tak jí vznikla povinnost zajistit fyzickou ostrahu autoservisu, na jiných důkazech soudy tento závěr nevystavěly, a proto nemá oporu v provedeném dokazování. Dovolatelkou označený důvod podle § 241a, odst. 3 o.s.ř. byl naplněn a dovolání je nejen přípustné, ale i důvodné.

Nejvyšší soud proto rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci ze dne 10. února 2004, č. j. 35 Co 461/2003 - 97, ve znění opravného usnesení ze dne 4. února 2005, čj. 35 Co 461/2003 - 111, ve výrocích I., II. a IV. zrušil. Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně (§ 243b, odst. 3, věta druhá o.s.ř.), zrušil dovolací soud v odpovídající části i rozsudek Okresního soudu v České Lípě ze dne 5. června 2003, čj. 13 C 358/2001 - 73 a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení (§ 243b, odst. 3, věta druhá o. s. ř.), v němž bude soud vázán právním názorem dovolacího soudu (§ 243d, odst. 1, věta za středníkem o. s. ř.), přičemž rozhodne také o dosavadních nákladech řízení včetně řízení dovolacího (§ 243d, odst. 1 o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

JUDr. Miroslav Gallus,v.r.

předseda senátu