32 Odo 251/2005
Datum rozhodnutí: 14.02.2007
Dotčené předpisy:




32 Odo 251/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Františka Faldyny, CSc. a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobkyně G. spol. s r. o., zastoupené advokátem, proti žalovanému V. P., o zaplacení 225.706,10 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 16 Cm 265/2001, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. září 2004, č. j. 1 Cmo 329/2003-67, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Vrchní soud v Praze rozsudkem označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí k odvolání žalobkyně potvrdil ve výroku I. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. září 2003, č. j. 16 Cm 265/2001-50, jímž soud prvního stupně zamítl žalobu o zaplacení 225.706,10 Kč s 16 % úrokem z prodlení a od 9. 12. 1998 do zaplacení a nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, a zároveň rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.).

V odůvodnění rozsudku odvolací soud zdůraznil, že nárok žalobkyně zhotovitele na cenu díla (předmětem žaloby je zaplacení části ceny díla) je podmíněn nejen dokončením, nýbrž i předáním díla, není-li splatnost ceny díla ve smlouvě dohodnuta jinak (§ 548 odst. 1 a § 554 odst. 1 obchodního zákoníku dále též obch. zák. ). Smlouva o dílo z 9. 11. 1998 obsahuje sice v čl. 3/3.2. ustanovení o splatnosti faktury vystavené zhotovitelem, neobsahuje však žádné ujednání o tom, kdy je zhotovitel oprávněn cenu díla (resp. doplatek ceny díla, protože účastníci sjednali zálohu a ta byla uhrazena) požadovat. Naopak v čl. 5/5.4. strany dohodly, že se jejich práva a povinnosti řídí ustanoveními obchodního zákoníku o smlouvě o dílo.

Odvolací soud uvedl, že mezi účastníky je nesporné, že druhou část předmětu díla (tu žalobkyně označuje jako dodávku konečnou na rozdíl od první části dodávky, označené jako průběžná dodávka) dodala žalobkyně p. V. C., jímž byla převzata (to vedle žalobkyně potvrzuje i tento svědek).

Rozhodnou otázkou odvolacího přezkumu byla tedy podle názoru odvolacího soudu otázka, zda tímto jednáním V. C. byl žalovaný zavázán. Odvolací soud konstatoval, že podnikatel může jednat trojím způsobem fyzická osoba jedná osobně nebo za ni jedná zástupce (§ 13 odst. 1 obch. zák.), jako osoba při provozování podniku pověřená určitou činností (§ 15 obch. zák.) nebo na základě plné moci. Žalobkyně v tomto řízení nejen neprokazovala, ale ani netvrdila, že by p. V. C. měl být zástupcem žalovaného nebo že by byl vybaven plnou mocí žalovaného anebo pověřen žalovaným určitou činností při provozu podniku. Žalobkyně tvrdí pouze to, že šlo o partnera žalovaného a že jednali spolu, což nepostačuje.

Odvolací soud proto uzavřel, že žalobkyně neprokázala předání druhé části díla (a měla v tom směru důkazní břemeno) žalovanému, jestliže byla předána V. C. a tudíž napadený rozsudek jako věcně správný potvrdil (§ 219 o. s. ř.).

Žalobkyně podala proti tomuto rozsudku odvolacího soudu dovolání s odůvodněním, že napadené rozhodnutí má ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. po právní stránce zásadní význam, když může mít důležitý dopad na obchodní a podnikatelskou praxi subjektů závazkových vztahů . Oba soudy posoudily věc po právní stránce nesprávně a je tak dán dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Při právním hodnocení se soudy řídily příliš formalistickým výkladem ustanovení obchodního zákoníku.

Žalobkyně rekapituluje posuzovaný případ a uvádí, že prostřednictvím řidiče přepravy dne 19. 11. 1998 předala v areálu na adrese v P., panu V. C., se kterým žalovaný při obchodním jednání se žalobkyní pravidelně společně a ve vzájemné součinnosti vystupoval, předmětné dílo, jehož úhrady (ceny) se na žalovaném domáhá a proto měla žalobkyně zcela důvodně za to, že dílo předává oprávněnému subjektu. Kdyby žalovaný prakticky dílo nikdy nepřevzal, nemohl by posléze poukazovat na špatnou kvalitu díla, což učinil (byť reklamaci neuplatnil). Žalovaný a p. C. založili následně jako jediní dva společníci obchodní společnost A. s. r. o. a označení této společnosti se nacházelo i na výrobcích, které žalobkyně pro žalovaného podle smlouvy o dílo z 9. 11. 1998 zhotovila. Dílo bylo tedy určeno pro budoucí s. r. o. A., kterážto společnost cca jeden a půl roku po zhotovení díla také vznikla.

Dovolatelka poukazuje na ustanovení § 537 odst. 2 obch. zák., podle něhož je objednatel povinen provedené dílo převzít. To, že žalobkyně podle smlouvy v postavení zhotovitele pro žalovaného v postavení objednatele dílo skutečně zhotovila, bylo v řízení prokázáno a ani žalovaný tuto skutečnost nezpochybnil.

Dovolatelka se domnívá, že pokud jakýkoli subjekt před třetí osobou prohlásí, že je povinen uhradit cenu za příslušné dílo, které mu bylo dodáno, a tato třetí osoba tuto skutečnost potvrdí jako svědek před soudem, jak tomu bylo v případě jednatelky společnosti A. A., spol. s r. o., která to prohlásila v tomto řízení při soudním jednání dne 29. 2. 2003, je splněno břemeno důkazu k prokázání toho, že příslušné plnění bylo žalobkyní jako zhotovitelem ve prospěch žalovaného jako objednatele splněno. Podle názoru žalobkyně přístup soudu, který za relevantní považuje jen formální písemné předání díla, nemá místo v obchodním soudnictví. Odvolací soud byl měl k takové situaci zaujmout při sjednocování judikatury takový názor, který by vzal v úvahu jako relevantní personální a funkční spojení žalovaného a p. C. v rámci podnikatelské činnosti, jakož i svědectví pí. K., dokládající, že žalovaný existenci svého závazku vůči žalobkyni sám ústně potvrdil, resp. se dokonce vůči této svědkyni prokázal listinou, kterou chtěl doložit splnění předmětného závazku.

Žalobkyně je navíc přesvědčena, že žalovaný je povinen uhradit cenu díla i proto, že tato povinnost explicitně vyplývá z článku 3. odst. 3.2. smlouvy o dílo ze dne 9. 11. 1998. Žalovaný se smluvně zavázal k tomu, že cenu díla uhradí na základě faktury a tuto skutečnost nemohl odvolací soud opomenout.

Pochybení obou soudů spatřuje žalobkyně též v tom, že nevyhověly jejímu návrhu na výslech řidiče, který dodávku do areálu v P. dovezl a předal p. C., protože řidič by mohl soudu sdělit, na základě jakého příkazu a kým vydaného dílo přivezl, a to by mělo pro meritorní rozhodnutí zcela zásadní význam. Postup soudu je tak stižen vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a tím je dán dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.

Žalobkyně proto navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu v plném rozsahu zrušil .

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání splňuje zákonem stanovené podmínky (bylo podáno oprávněnou osobou, zastoupenou advokátem - § 241 odst. 1 o. s. ř.), vykazuje stanovené náležitosti (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) a bylo podáno v zákonem stanovené lhůtě (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), se musel nejprve zabývat přípustností dovolání, jelikož dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

V daném případě odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, přičemž jde o první rozhodnutí soudů ve věci, takže dovolání je přípustné jen podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Tohoto ustanovení se také dovolatelka výslovně dovolává.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odst. 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu).

Jak Nejvyšší soud uvedl již v usnesení ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2001, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod č. 132 (na něž v podrobnostech odkazuje), na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností uplatněných dovolacím důvodem podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. K okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. nebo ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c), přihlédnuto (srov. k tomu shodně i usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06).

Vyloučení úvahy o přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. za použití argumentů spojených s vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je dáno povahou tohoto dovolacího důvodu (podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.). Konkrétní vada řízení (v níž nejde o spor o právo) totiž nemá judikatorní přesah, přičemž z povahy věci nemůže zakládat ani rozpor s hmotným právem.

Pro řešení otázky přípustnosti dovolání jsou proto v daném případě právně nevýznamné dovolací námitky týkající se neúplnosti zjištění (výslech řidiče vozidla), jimiž je uplatňován dovolací důvod vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jehož existence přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. způsobilá založit není.

Pokud jde o jádro právního posouzení této věci, je jím otázka předání díla objednateli, podstaty tohoto převzetí a jeho právní důsledky.

Podle ustanovení § 554 odst. 1 obch. zák. zhotovitel splní svou povinnost provést dílo jeho řádným ukončením a předáním předmětu díla objednateli v dohodnutém místě, jinak v místě stanoveném tímto zákonem.

Konstantní judikatura spočívá na výkladu cit. ustanovení, že dílo na základě smlouvy o dílo podle § 536 a násl. obch. zák. musí být objednateli předáno a na tomto konstantním výkladu není důvod nic měnit ani v posuzovaném případě. Bylo-li dílo předáno třetí osobě, která nebyla oprávněna jednat jménem objednatele nebo za objednatele, nebylo dílo provedeno (splněno). Konkrétní okolnosti uváděné dovolatelkou v souvislosti s osobou svědka p. V. C., nemají právní relevanci.

Dovolací soud proto musel dospět k závěru, že otázka předání díla nemá v daném případě zásadní právní význam a nelze ani dovodit, že by ji odvolací soud řešil v rozporu s hmotným právem.

Z uvedených důvodů dovolání žalobkyně není podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné a Nejvyšší soud je podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a žalovanému podle obsahu spisu v dovolacím řízení žádné prokazatelné náklady nevznikly.

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 14. února 2007

JUDr. František Faldyna, CSc.

předseda senátu