32 Odo 248/2004
Datum rozhodnutí: 09.12.2004
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




32 Odo 248/2004

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Jiřího Macka v právní věci žalobkyně C.-P., spol. s r.o. , zastoupené, advokátkou, proti žalované C. B., a.s., zastoupené, advokátem, o zaplacení 587.112,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 39 Cm 44/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. září 2003, č.j. 12 Cmo 173/2003-87, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 7.575,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jejího zástupce

O d ů v o d n ě n í :

Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalované zaplacení částky 587.112,- Kč s příslušenstvím jako provize za zprostředkování prodeje skládaček žalované pro firmu G., a.s. s tím, že tento žalobní nárok odvozovala od ústně uzavřené smlouvy o zprostředkování.

Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 2. prosince 2002, č.j. 39 Cm 44/2002-49, žalobu v plném rozsahu zamítl a rozhodl o nákladech řízení.

K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 10. září 2003, č.j. 12 Cmo 173/2003-87, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud se ztotožnil jak se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, tak i s jeho právním posouzením věci. Ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že mezi účastníky neexistuje žádný smluvní vztah, na základě něhož by žalované vznikla povinnost zaplatit žalobkyni žalovanou částku. Existenci ústně uzavřené smlouvy o zprostředkování sice žalobkyně tvrdila, ale neprokázala ji a k uzavření jiné smlouvy o zprostředkování nedošlo. V žalobě, ani v průběhu řízení žalobkyně nic bližšího neuvedla k obsahu ani k rozsahu takto smluvené činnosti, ani k takovým skutečnostem neoznačila a nepředložila relevantní důkazy. Mezi účastníky byla uzavřena pouze smlouva ze dne 15. ledna 1998, jež je však neplatná podle § 37 odst. 1 občanského zákoníku, neboť z jejího textu nelze objektivně zjistit druh, obsah, rozsah činnosti žalobkyně jako zprostředkovatele, ani další podstatné náležitosti vymezené ustanovením § 642 obchodního zákoníku o smlouvě o zprostředkování. Svědek E., který uvedený dokument za žalovanou podepsal, ve své výpovědi uvedl, že mezi účastníky žádná jiná smlouva než z 15. ledna 1998, ať písemná či ústní, uzavřena nebyla. Uvedená listina, jež v rozporu se zákonem neobsahuje závazek zprostředkovatele vyvíjet po jejím uzavření určitou konkrétní činnost směřující k tomu, aby zájemce měl příležitost uzavřít určitou konkrétní smlouvu s třetí osobou, nasvědčuje s ohledem na její obsah podle odvolacího soudu tomu, že jde o dohodu o vypořádání nároků žalobkyně za již provedené blíže nespecifikované zprostředkování. Takový nárok však žalobkyně předmětem řízení neučinila.

Pochybení se podle odvolacího soudu nedopustil soud prvního stupně ani zamítnutím návrhu účastníků na doplnění dokazování, neboť provedením jimi navrhovaných důkazů by skutečnosti, jež jsou rozhodné pro právní posouzení žalobního nároku, nemohly být ani zpochybněny, ani vyvráceny.

Rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu napadla žalobkyně dovoláním, opírajíc jeho přípustnost o zásadní právní význam napadeného rozhodnutí podle § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ), z důvodu nesprávného právního posouzení věci.

Konkrétního pochybení se podle dovolatelky dopustil odvolací soud při posouzení otázky, zda došlo mezi účastníky k uzavření smlouvy o zprostředkování. Vytýká mu, že k závěru o jejím neuzavření dospěl na základě nesprávného hodnocení provedených důkazů a v důsledku nepřipuštění žalobkyní navrhovaných důkazů o uzavření smlouvy ústní formou. Podle dovolatelky soudy obou stupňů neustále nesprávně zaměňovaly smlouvu o zprostředkování s potvrzením o smlouvě, ačkoli listina ze dne 15. ledna 1998 není smlouvou, nýbrž je důkazem o existenci ústně uzavřené zprostředkovatelské smlouvy a jejím obsahu. Dále odvolacímu soudu vytýká, že nesprávně hodnotil výpověď svědka E., namítajíc, že jmenovaný ve své výpovědi existenci smluvního vztahu potvrdil, k čemuž však nebylo při rozhodování přihlédnuto. Dovolatelka nesouhlasí ani se závěrem soudů obou stupňů o nepřipuštění jí navrhovaných důkazů, neboť dle jejího názoru mohly potvrdit neformální uzavření zprostředkovatelské smlouvy.

Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud pro nesprávné právní posouzení věci zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Podle vyjádření žalované není dovolání žalobkyně přípustné, přičemž není z něho ani zřejmé, jaký zásadní právní význam by mělo napadené rozhodnutí mít. Žalovaná nesouhlasí ani s tvrzeními uvedenými v dovolání. Z napadeného rozhodnutí podle ní vyplývá, že soudy se tvrzením žalobkyně o uzavření ústní smlouvy o zprostředkování zabývaly, ovšem se závěrem, že toto její tvrzení nebylo prokázáno, přičemž ani nezjistily, že by došlo k uzavření jiné zprostředkovatelské smlouvy. Žalovaná se rovněž ztotožnila se závěrem soudu, že ani svědecká výpověď svědka E. existenci uvedené smlouvy neprokázala. Navrhla, aby dovolací soud dovolání zamítl.

Jelikož řízení před soudem prvního stupně bylo zahájeno po 1. lednu 2001, uplatní se pro dovolací řízení v souladu s body 1., 15. a 17., hlavy I., části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2001.

Dovolání v této věci není přípustné.

Podle ustanovení § 236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Jde-li o rozsudek, jímž byl odvolacím soudem potvrzen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (jak tomu bylo i v posuzovaném případě), přichází v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam, se jedná zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (srov. § 237 odst. 3 o. s. ř.).

Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním právním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních (ať již v rovině procesní nebo z oblasti hmotného práva), jiné otázky (zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění) přípustnost dovolání nezakládají. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je tak zásadně důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o. s. ř.).

Přitom otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, řeší dovolací soud jako otázku předběžnou. Přípustnost dovolání pak není založena pouhým tvrzením dovolatele, že rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce má, nýbrž až kladným závěrem dovolacího soudu, že tomu tak vskutku je.

V projednávané věci jak je patrno z obsahu dovolání dovolatelka svou námitkou o nepřipuštění jí navrhovaných důkazů svědčících o existenci ústní zprostředkovatelské smlouvy uplatnila dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm a) o. s. ř., tedy že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a dále svými výhradami do soudem provedeného hodnocení důkazů (listina ze dne 15. ledna 1998 a výpověď svědka E.) směřovala na dovolací důvod dle § 241a odst. 3 o. s. ř., tj. že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Dovolatelka tak zpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem jednak svými výhradami proti zjištěnému skutkovému stavu a dále námitkou o tzv. jiné vadě řízení.

Dovolatelka však přehlíží, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže změnit a že přezkumná činnost dovolacího soudu směřuje k posouzení právní kvalifikace věci včetně procesních aspektů bez toho, že by byl oprávněn zasahovat do skutkového stavu, zjištěného v nalézacím řízení soudy nižších stupňů. Případná neúplnost nebo nesprávnost skutkových zjištění a závěrů, k nimž odvolací soud dospěl a na nichž své rozhodnutí založil, není totiž žádným z dovolacích důvodů uvedených v ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř., nýbrž může být (při splnění dalších předpokladů) dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. (prostřednictvím kterého lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování). Tento dovolací důvod však není relevantním dovolacím důvodem v případě, že přípustnost dovolání má být založena podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jak tomu je v souzené věci. Obecně vzato, a jak ostatně tvrdí v projednávané věci i dovolatelka, se může soud dopustit nesprávným postupem při provádění dokazování i tzv. jiné vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; také k ní je však možné přihlížet jen v případě přípustného dovolání (srov. § 241a odst. 3 o. s. ř.), nikoli však u dovolání, jehož přípustnost je zvažována dle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Proto není možné se v rámci dovolacího řízení v souzené věci zabývat ani tvrzenou vadou řízení, jíž se podle dovolatelky dopustily soudy obou stupňů odmítnutím návrhu na provedení jí navržených důkazů.

Za situace, kdy dovolatelka žádnou právní otázku zásadního významu v dovolání nevymezuje, na řešení žádné právní otázky zásadního významu není napadené rozhodnutí založeno a dovolací soud neshledal, že by odvolací soud věc posoudil v rozporu s hmotným právem, lze uzavřít, že dovolání není proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu jeho potvrzujícího výroku ve věci samé podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné.

Rovněž tak dovolání směřující do zbývající části rozsudku odvolacího soudu, tj. do jeho rozhodnutí o nákladech řízení před soudy obou stupňů, majících charakter usnesení ve smyslu § 167 odst. 1 o. s. ř., není podle právní úpravy přípustnosti dovolání v občanském soudním řádu účinné od 1. ledna 2001 přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Tento závěr s sebou nese konečné posouzení podaného dovolání jako nepřípustného. Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), odmítl [§ 243b odst. 5 věta první, § 218 písm. c) o. s. ř.], aniž se mohl zabývat věcí z hlediska námitek uplatněných v dovolání.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Jelikož dovolání bylo odmítnuto, vzniklo žalované právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Náklady žalované sestávají ze sazby odměny za zastupování advokátem v částce 7.500,- Kč podle § 3 odst. 1, § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. a z paušální částky 75,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně 9. prosince 2004

JUDr. Miroslav Gallus, v.r.

předseda senátu