32 Odo 229/2005
Datum rozhodnutí: 22.06.2005
Dotčené předpisy: § 79 odst. 1 předpisu č. 99/1963Sb., § 43 odst. 1 předpisu č. 99/1963Sb.




NEJVYŠŠÍ SOUD

ČESKÉ REPUBLIKY

32 Odo 229/2005-127

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ivana Meluzína v právní věci žalobce C., proti žalovanému J., s. d. V. M., o zaplacení částky 9.688,- Kč, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 22 Cm 89/99, o dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. června 2004, č.j. 8 Cmo 73/2003-112, takto:

Usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. června 2004, č.j. 8 Cmo 73/2003-112, a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 4. listopadu 2002, č. j. 22 Cm 89/99-98, se zrušují a věc se vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Vrchní soud v Olomouci ve výroku označeným usnesením potvrdil usnesení ze dne 4. listopadu 2002, č. j. 22 Cm 89/99-98, jímž Krajský soud v Brně odmítl žalobu ze dne 21. května 1999 o zaplacení částky 9.688,- Kč, uložil žalobci zaplatit žalovanému náklady řízení ve výši 3.225,- Kč a rozhodl o vrácení soudního poplatku ve výši 500,- Kč žalobci (první výrok). Dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).

Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobce, přes řádnou výzvu k odstranění vad žaloby s upozorněním na následky jejího nesplnění, žalobní návrh o zaplacení smluvních pokut vyúčtovaných za opožděnou úhradu kupních cen dodaného zboží, v potřebném rozsahu nedoplnil, přičemž tak neučinil ani v odvolání proti usnesení soudu prvního stupně o jejím odmítnutí. Skutkový děj, z něhož žalobce dovozuje svůj nárok, není podle odvolacího soudu řádně individualizován. Žalobce, který v žalobním návrhu uplatněný nárok právně kvalifikuje jako smluvní pokutu, ho zdůvodňuje tvrzeními o uzavření rámcové smlouvy, v níž si účastníci sjednali v obecné rovině dodávky zboží, a to včetně způsobu uzavírání kupních smluv a placení zboží s tím, že lhůty splatnosti faktur budou dohodnuty v kupní smlouvě, případně v dalších zpřesňujících podmínkách dodávek zboží. Dále tvrdí, že podle objednávky žalovaného mu dodal (resp. jeho dodavatelé) zboží, žalovaný však svůj závazek zaplatit faktury za dodané zboží ve lhůtě splatnosti nesplnil. Odvolací soud postrádá tvrzení žalobce k uzavření jednotlivých kupních smluv na konkrétní zboží, k dohodě o ceně, o lhůtě splatnosti za tyto dodávky či ke konkrétnímu dni dodání nasmlouvaného zboží. Z pouhého, byť konkrétního, tvrzení o prodlení žalovaného s úhradou faktury vystavené za dodané zboží však nelze podle odvolacího soudu vznik nároku na zaplacení smluvní pokuty dovodit.

K odvolací námitce žalobce o odmítnutí spravedlnosti odvolací soud uvedl, že každý se může stanoveným postupem, jehož základní úprava je obsažena v občanském soudním řádu, domáhat podle článku 36 Listiny základních práv a svobod svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Toto právo žalobce však v souzené věci porušeno nebylo, jelikož občanský soudní řád stanovuje v § 79 odst. 1 jako předpoklad pro projednatelnost žaloby i vylíčení rozhodujících skutečností a žalobce v žalobě tyto rozhodující skutečnosti dostatečně nevylíčil. Za této situace proto postupoval soud prvního stupně, když žalobu pro neprojednatelnost odmítl. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani skutečnost, že již dříve byl ve věci vydán platební rozkaz. To podle odvolacího soudu znamená, že vydání platebního rozkazu, který byl posléze z jakéhokoliv zákonného důvodu zrušen, nečiní žalobu projednatelnou. Naopak soud prvního stupně je i poté (po zrušení platebního rozkazu) povinen posoudit podmínky pro další postup řízení, kterou je i projednatelná žaloba. Pokud zjistí, že žalobní návrh vykazuje vady, jež brání projednání věci, musí postupovat podle § 43 o. s. ř. Proto rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil.

Odvolací soud neshledal důvodnou ani další námitku odvolatele, že soud odmítl žalobu namísto výzvy žalovanému k vyjádření podle ustanovení § 114a, popřípadě § 114b o. s. ř. Vysvětlil, že není-li z podání zřejmé, jakého nároku se žalobce domáhá, není ani objektivně možné se s určitostí k takovému podání vyjádřit; podle zákonné úpravy lze postupovat podle ustanovení § 114a a § 114b o. s. ř. pouze tehdy, byly-li již vady žaloby odstraněny.

Usnesení odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním. Namítl, že již v textu žaloby výslovně vyjádřil, že se zaplacení žalované částky domáhá z titulu smluvní pokuty, která byla sjednána rámcovou smlouvou za prodlení se zaplacením faktur za dodané zboží žalovanému. Dovolatel je přesvědčen, že z obsahu vlastního žalobního návrhu, jakož i z jeho následných vyjádření a odvolání muselo být soudu zřejmé, že předmětem sporu není plnění z hlavního závazkového vztahu, nýbrž plnění ze subsidiárního sankčního vztahu z titulu prodlení žalovaného se zaplacením dodavatelských faktur. Individualizaci obchodního vztahu číslem faktury dodavatele a následně uvedeným shodným číslem variabilního symbolu bezhotovostní platby odběratele považuje dovolatel za naprosto postačující pro vyloučení záměny. Zdůraznil, že faktura obsahuje i všechny podstatné náležitosti kupní smlouvy, kterými jsou specifikace dodaného zboží, termín dodávky shodný s datem vystavení faktury a cena. Skutečnost, že žalovaný faktury za jím převzaté dodávky zboží zaplatil a došlo tak k zániku hlavního závazku, má podle názoru dovolatele nepochybně účinky uznání závazku s nastolením právní domněnky o existenci hlavního závazku a s přenesením důkazního břemene o jeho neexistenci na žalovaného. Žalovaný sice v tomto směru důkazy neoznačil, ale neexistenci hlavního závazku nenamítal, resp. namítal nedostatek písemné formy realizovaných kupních smluv, aniž by konkretizoval, z čeho obligatorní písemnou formu pro platnost kupní smlouvy dovozuje. Za situace, kdy předmětem sporu mezi účastníky není existence hlavních závazkových vztahů, nemá podle dovolatele závěr odvolacího soudu o povinnosti žalobce označit či dokonce doložit objednávky zboží dodané žalovanému v platné právní úpravě jakoukoli oporu. Jeho povinností bylo individualizovat hlavní závazek číslem dodavatelské faktury a výší fakturované částky, jakož i uvést, že tyto faktury byly zaplaceny formou bezhotovostního platebního styku, což ve svých podáních učinil. Rozhodnutími soudů obou stupňů bylo podle dovolatele porušeno jeho právo na poskytnutí soudní ochrany podle článku 36 Listiny základních práv a svobod, neboť soudy nemohou omezovat toto právo žalobce rozšiřováním jeho povinnosti vymezené ustanovením § 79 odst. 1 o. s. ř. na vylíčení okruhu rozhodujících skutečností nad rámec této obecně závazné hmotně právní normy. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud pro nesprávné právní posouzení věci zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.Žalovaný ve vyjádření k dovolání nesouhlasí s názorem dovolatele o porušení jeho ústavního práva na poskytnutí soudní ochrany, jelikož Listina základních práv a svobod poskytuje ochranu pouze skutečně existujícímu právu a to stanoveným postupem, jehož základní úprava je obsažena v občanském soudním řádu. Rovněž oponuje dovolateli, pokud brojí proti požadavku soudu na prokázání existence hlavního závazkového vztahu a má zaplacení faktury za nevyvratitelný důkaz o existenci jím tvrzeného, leč nespecifikovaného závazku a jeho porušení tím, kdo úhradu provedl. Je přesvědčen, že soud nemohl postupovat jinak, jelikož žalobce ve svých podáních kromě odkazu na rámcovou smlouvu uzavřenou mezi žalobcem a třetím subjektem nekonkretizoval nic, co by nasvědčovalo tomu, že by se tato smlouva vztahovala na položky, které mu údajně byly vyfakturovány třetím subjektem. Jako vědomě nepravdivé pak označuje prohlášení dovolatele o neexistenci ujednání o formě jednotlivých kupních smluv, které se měly řídit režimem rámcové smlouvy. Podle tvrzení žalovaného předmětná rámcová smlouva obsahovala závaznou dohodu účastníků o formě pro uzavírání smluv, na které se vztahuje, tak, že na základě písemné objednávky žalovaného měly být smlouvy potvrzovány postupem dle rámcové smlouvy. Taktéž názor dovolatele o přesunu důkazního břemene ohledně existence smluvní povinnosti a jejího porušení na žalovaného se podle jeho názoru příčí § 114 odst. 2 o. s. ř. Žalovaný navrhl odmítnutí dovolání jako zjevně bezdůvodného, eventuálně jeho zamítnutí.

Jelikož řízení u soudu prvního stupně bylo dokončeno (a usnesení soudů obou stupňů vydána) po 1. lednu 2001, uplatní se pro dovolací řízení - v souladu s body 1., 15. a 17., hlavy I., části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2001.

Dovolání je v dané věci přípustné podle § 239 odst. 3 části věty před středníkem o. s. ř., neboť směřuje proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí návrhu (žaloby), a je i důvodné.

Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání, přičemž vzhledem k přípustnosti podaného dovolání je dovolací soud povinen přihlédnout též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnostem), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.). Takové vady však dovolatel netvrdil a dovolací soud je z obsahu spisu neshledal.

Dovolací argumenty žalobce jsou kritikou právního posouzení věci odvolacím soudem při řešení procesní otázky (otázky náležitostí žaloby) co do vylíčení rozhodujících skutečností.

Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Obsahové náležitosti žaloby vymezuje ustanovení § 79 odst. 1 o. s. ř. tak, že žaloba musí kromě obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) obsahovat jméno, příjmení a bydliště účastníků (obchodní firmu nebo název a sídlo právnické osoby, označení státu a příslušné organizační složky státu, která za stát před soudem vystupuje), popřípadě též jejich zástupců, vylíčení rozhodujících skutečností, označení důkazů, jichž se navrhovatel dovolává, a musí být z ní patrno, čeho se navrhovatel domáhá. Ve věcech vyplývajících z obchodních vztahů musí návrh dále obsahovat identifikační číslo právnické osoby, identifikační číslo fyzické osoby, která je podnikatelem, popřípadě další údaje potřebné k identifikaci účastníků řízení.

Ve shodě s výkladem podávaným právní teorií i soudní praxí se rozhodujícími skutečnostmi ve smyslu ustanovení § 79 odst. 1 o. s. ř. rozumějí údaje, které jsou zcela nutné k tomu, aby bylo jasné, o čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout. Žalobce musí v návrhu uvést takové skutečnosti, kterými vylíčí skutek (skutkový děj), na jehož základě uplatňuje svůj nárok, a to v takovém rozsahu, který umožňuje jeho jednoznačnou individualizaci (shodně též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. května 1996, sp. zn. 2 Cdon 245/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 1, ročník 1998, pod číslem 4), tj. nemožnost záměny s jiným skutkem. Právní charakteristiku skutku (tzv. právní důvod žaloby) není povinen v návrhu uvádět. Vylíčení rozhodujících skutečností slouží k vymezení předmětu řízení po skutkové stránce a k jeho identifikaci umožňující odlišení od předmětů jiných řízení. Tentýž předmět řízení je ve smyslu ustanovení § 83 o. s. ř. upravujícího překážku litispendence (věci zahájené) a ve smyslu ustanovení § 159 odst. 3 o. s. ř. upravujícího překážku rei iudicatae (věci pravomocně rozhodnuté) dán tehdy, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn, tedy ze stejného skutku. I s ohledem na nutnost posouzení, zda se nejedná o tentýž předmět řízení a nejsou tudíž dány uvedené překážky řízení, musí předmět řízení splňovat všechny náležitosti předepsané v § 42 odst. 4 a § 79 odst. 1 o. s. ř.

Neuvede-li žalobce v žalobě všechna potřebná tvrzení, významná podle hmotného práva, nejde o vadu žaloby, která by bránila pokračování v řízení (§ 43 odst. 2 o. s. ř.), jestliže v ní vylíčil alespoň takové rozhodující skutečnosti, kterými byl vymezen předmět řízení po skutkové stránce (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. října 2002, sp. zn. 21 Cdo 370/2002, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 11, ročník 2002, pod číslem 209); povinnost tvrzení může být splněna i dodatečně. Vylíčení rozhodujících skutečností pak může mít - zprostředkovaně - původ i v odkazu na listinu, kterou žalobce (coby důkazní materiál) připojí k žalobě a na kterou v textu žaloby výslovně odkáže (shodně uzavřel Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 15. května 1996, sp. zn. 3 Cdon 370/96 a dále v rozsudku ze dne 30. ledna 2003, sp. zn. 29 Cdo 1089/2000, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 2, ročník 2003, pod číslem 35).

Podle ustanovení § 101 odst. 1 písm. a) o. s. ř. jsou účastníci řízení k dosažení jeho účelu povinni tvrdit všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti; neobsahuje-li všechna potřebná tvrzení žaloba (návrh na zahájení řízení) nebo písemná vyjádření k ní, uvedou je v průběhu řízení.

V návrhu na zahájení řízení jde o zásadní určení skutku tak, aby žaloba byla projednatelná, tj. že skutkový děj je nezaměnitelně vymezen rozhodujícími skutečnostmi. Povinnost účastníka uložená mu ustanovením § 101 odst. 1 písm. a) o. s. ř. se pak týká všech významných skutečností pro rozhodnutí ve věci. Nedostatek náležitostí žaloby brání jejímu věcnému projednání a pokračování v řízení, neobsahuje-li vylíčení rozhodujících skutečností nebo je-li vylíčení těchto skutečností natolik neúplné, neurčité nebo nesrozumitelné, že nelze bez dalšího stanovit, jaký skutek má být předmětem řízení, nebo je-li mezi tvrzenými skutečnostmi a žalobním petitem logický rozpor.

Ustanovení § 43 o. s. ř. pak určuje, že předseda senátu usnesením vyzve účastníka, aby bylo opraveno nebo doplněno podání, které neobsahuje všechny stanovené náležitosti nebo které je nesrozumitelné nebo neurčité. K opravě nebo doplnění podání určí lhůtu a účastníka poučí, jak je třeba opravu nebo doplnění provést (odstavec 1). Není-li přes výzvu předsedy senátu podání řádně opraveno nebo doplněno a v řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat, soud usnesením podání, kterým se zahajuje řízení, odmítne. K ostatním podáním soud nepřihlíží, dokud nebudou řádně opravena nebo doplněna. O těchto následcích musí být účastník poučen (odstavec 2).

V projednávané věci spočívá dovoláním napadené rozhodnutí na závěru, že žaloba je neprojednatelná, jelikož skutek, z něhož žalobce dovozuje svůj nárok na zaplacení smluvní pokuty, který má být předmětem žaloby, není pro nedostatek vylíčení rozhodujících skutečností ve smyslu § 79 odst. 1 o. s. ř. řádně individualizován.

Ze žaloby na č.l. 1 spisu se podává, že se jí žalobce domáhal po žalovaném zaplacení částky 9.688,- Kč ve vazbě na tvrzení, že na základě objednávky žalovaného a následného dodání zboží vystavil faktury specifikované výčtem na penalizační faktuře, které žalovaný ve lhůtě splatnosti neuhradil. V návaznosti na nesplnění tohoto závazku žalovaným mu žalobce vyúčtoval smluvní pokutu ve výši žalované částky, a to z titulu opožděné úhrady pohledávek uvedených na penalizační faktuře číslo 097000289, kterou připojil jako přílohu žalobního návrhu. Dále uvedl, že smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně z jistiny za každý den prodlení byla sjednána na základě Smlouvy o všeobecných a rámcových obchodních podmínkách uzavřené mezi účastníky a že ani pohledávka z předmětné penalizační faktury nebyla ve splatnosti uhrazena.

Usnesením ze dne 11. září 2001 (č.l. 22 spisu) soud prvního stupně žalobce vyzval, aby ve lhůtě tří dnů předložil soudu písemné vyjádření ve věci s připojením listinných důkazů, jichž se dovolává, s tím, aby rovněž zvážil event. zpětvzetí žalobního návrhu či jiný vhodný procesní úkon.

Žalobce reagoval na výzvu soudu prvního stupně přípisem ze dne 9. října 2001 (č.l. 25 spisu). Vysvětloval v něm systém dodávek z tzv. centrálního nákupu zboží, který je založen na dvou vzájemných smluvních vztazích jeden z nich je uzavřen mezi žalobcem a příslušným dodavatelem, druhý pak mezi žalobcem a žalovaným na základě smlouvy o všeobecných rámcových podmínkách dodávek zboží. Předmětem těchto smluvních vztahů je podle tvrzení žalobce dodání zboží žalobcem žalovanému dle objednávky žalovaného poté, co ho žalobce odebere a zaplatí svému dodavateli, s tím, že žalovaný je povinen zaplatit fakturu žalobce za dodané zboží. Poukázal na to, že žalovaný nevyužil svého oprávnění podle článku V. uvedené smlouvy vrátit bez zaplacení fakturu, z čehož je zřejmé, že faktura byla vystavena v souladu s ujednáním o předmětu smlouvy, o sjednaném termínu plnění, o kupní ceně a její splatnosti. Dále uvedl, že žalovaný zboží řádně odebral, předmětné faktury však uhradil se zpožděním, a proto mu žalobce podle článku VII., bodu 1., písm. a) uvedené smlouvy vyúčtoval fakturou č. 97000289 ze dne 26. ledna 1998 smluvní pokutu v celkové výši 287.699,- Kč, z níž je předmětem tohoto řízení pouze část této faktury. Žalobce v další části svého podání vyjmenoval dodavatele, od nichž pro žalovaného zboží odebral, čísla faktur, výši fakturované částky, její splatnost a dobu prodlení. Připojil kopii uvedené smlouvy, faktury vystavené dodavateli žalobce, své faktury za dodávky zboží žalovanému a výpisy z účtu žalobce prokazující pozdní úhradu faktur žalovaným.

Usnesením ze dne 20. prosince 2001 (č.l. 81 spisu) soud prvního stupně žalobce opětovně vyzval, aby ve lhůtě pěti dnů předložil soudu písemné vyjádření ve věci s připojením listinných důkazů, jichž se dovolává, s tím, aby rovněž zvážil event. zpětvzetí žalobního návrhu či jiný vhodný procesní úkon.

Usnesením ze dne 17. září 2002 (č. l. 95 spisu) soud prvního stupně žalobce vyzval, aby ve lhůtě tří dnů doplnil žalobu o vylíčení rozhodujících skutečností, na základě kterých došlo k uzavření závazkového právního vztahu, tj. požadoval uvést zejména předmět plnění, cenu a lhůtu její splatnosti, způsob plnění a další okolnosti, z nichž dovozuje uplatněný nárok. Dále žalobci uložil označit k prokázání svých tvrzení důkazy.

V přípise ze dne 2. prosince 2002 (č.l. 101 spisu), kterým žalobce odůvodnil odvolání ze dne 25. listopadu 2002 proti usnesení soudu prvního stupně, mimo jiné tvrdí, že jeho žalobní návrh všechny náležitosti vyžadované ustanovením § 79 odst. 1 o. s. ř. obsahuje. Žaloba dle jeho názoru zahrnuje i vylíčení rozhodujících skutečností, na základě kterých došlo mezi účastníky k uzavření jednotlivých závazkových vztahů; z jejího obsahu ve spojení s připojenou penalizační fakturou má za nepochybné své tvrzení o tom, že dodal žalovanému zboží, který je převzal a faktury za dodané zboží, aniž je bez zbytečného odkladu před uplynutím lhůty splatnosti žalobci vrátil, ve splatnosti nezaplatil. Žalobce pak z obsahu penalizační faktury připojené k žalobě uvádí přehled čísel a lhůty splatnosti jednotlivých penalizovaných faktur, částek, které jsou podle jednotlivých faktur předmětem penalizace, u každé faktury dobu prodlení a výši smluvní pokuty nazvané jako penále, jejichž součet se rovná žalované částce. Dále argumentuje tím, že nad rámec tvrzení obsažených v žalobním návrhu ho v podání ze dne 9. října 2001 doplnil vylíčením dalších skutečností a pokusil se přehledněji tabulkově uspořádat rozhodné údaje jak o vzniku hlavních závazků z kupních smluv na dodávku zboží žalovanému vyúčtovaných fakturami žalobce, tak údajů o vzniku subsidiárních závazků k zaplacení sjednané smluvní pokuty.

Soudy obou stupňů pominuly, že žaloba nemusí obsahovat všechna úplná skutková tvrzení, ze kterých soud vychází při dokazování a rozhodnutí o věci samé, nýbrž jen taková tvrzení o rozhodných skutečnostech, kterými je vymezen skutkový děj tak, aby soud věděl, co má projednat a o čem má rozhodnout.

S odvolacím soudem lze souhlasit potud, že žalobce neuvedl v žalobě a ani v jejím doplnění, stejně jako v odvolání proti usnesení soudu prvního stupně některé ze skutečností, jejichž doplnění bylo soudem požadováno. Odvolací soud však pochybil, pokud spojoval s jejich nedoplněním právní účinky podle § 43 odst. 2 o. s. ř., neboť jejich absence projednatelnosti žaloby nebránila.

Z obsahu spisu se podává, že žalobce vymezil předmět sporu částečným vylíčením rozhodujících skutečností jednak přímo v textu žaloby, případně v podání, kterým reagoval na výzvu soudu k vyjádření, jakož i v podaném odvolání proti usnesení soudu prvního stupně a jednak zprostředkovaně odkazem na listiny (zejména na penalizační fakturu a smlouvu o všeobecných a rámcových obchodních podmínkách uzavřenou mezi účastníky), které označil jako důkaz a připojil ke svým podáním. Z textu žaloby a jejího následného doplnění, jakož i připojených příloh bylo nepochybné, o čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout. Bylo jasné, že se žalobce domáhá zaplacení smluvní pokuty za pozdní úhradu konkrétně uvedených faktur za zboží dodané žalobcem žalovanému, kterou si účastníci sjednali ve smlouvě o všeobecných a rámcových obchodních podmínkách a kterou žalovanému vyúčtoval předmětnou penalizační fakturou. Žalobce časovými údaji vymezil dobu prodlení, jakož i počet dnů prodlení se zaplacením jednotlivých faktur a vyčíslil výši smluvní pokuty vztahující se k prodlení s jejich pozdní úhradou. Případná další odvolacím soudem postrádaná žalobní tvrzení o skutečnostech, týkajících se zejména konkrétního smluvního vztahu, nebrání v projednání žaloby, ale mohou být právně významné až při rozhodování o věci samé.

Lze tak uzavřít, že v důsledku nesprávné aplikace ustanovení § 43 odst. 2 o. s. ř. právní posouzení věci odvolacím soudem co do závěru, že byly splněny podmínky pro odmítnutí žaloby, neobstojí a dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl uplatněn právem.

Nejvyšší soud proto, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadené usnesení odvolacího soudu zrušil; protože důvody, pro které nemohlo obstát rozhodnutí odvolacího soudu, dopadají i na usnesení soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i je a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 část věty za středníkem, odst. 3 a odst. 6 o. s. ř.).

Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§ 243d odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř.).

V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

JUDr. Miroslav Gallus, v.r.

předseda senátu