32 Odo 228/2004
Datum rozhodnutí: 23.08.2004
Dotčené předpisy: § 239 odst. 3 předpisu č. 99/1963Sb., § 43 odst. 2 předpisu č. 99/1963Sb.




32 Odo 228/2004

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobce G. S.+M. A., zastoupeného, advokátem, proti žalované L. R., o zaplacení 440 352,72 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 16 Cm 151/97, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. listopadu 2003, č.j. 5 Cmo 89/2002-57, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 14. 12. 2001, č.j.. 16 Cm 151/97-39 odmítl žalobu s odůvodněním, že je neprojednatelná, neboť žalobce, ač řádně poučen podle § 43 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ) o možnosti odmítnutí podání, dostatečně nevymezil předmět řízení, nevylíčil rozhodující skutečnosti, a nelze tudíž jednoznačně dovodit, jaký konkrétní skutek má být předmětem řízení. Uvedl-li žalobce po výzvě soudu k doplnění žaloby o vylíčení rozhodujících skutečností ve svém podání ze dne 22. 10. 2001, že žalovaná se zabývala maloobchodním prodejem obuvi, odebírala od jednotlivých smluvních dodavatelů dodávky obuvi, přičemž tyto dodávky uhrazoval dodavatelům žalobce, a na základě tohoto obchodního styku vznikla žalobci pohledávka za žalovanou ve výši 528 878 Kč, kterou žalovaná uznala svým prohlášením z 21. 8. 1996, z níž uhradila 88 525,28 Kč, později pak 96 606,90 Kč, proto v této části vzal žalobu zpět a požadoval zaplacení 343 745,82 Kč, a přitom uvedl, že dokládání jednotlivých případů, z nichž se tato částka skládá, je téměř nemožné, není možné doložit konkrétní faktury či dobropisy, dodací listy, bankovní výpisy apod., neboť jednotlivé pohledávky se neustále překrývaly, započítávaly, soud z tohoto podání žalobce dovodil, že žalobce neuvedl žádná skutková tvrzení, z nichž by bylo možno dovodit, z jakých položek a za jaké konkrétní dodávky je žalovaná povinna žalobci zaplatit požadovanou částku. Neakceptoval názor žalobce, že uznání závazku žalovanou je dostatečným skutkovým podkladem, neboť nahrazení zákonné povinnosti tvrdit rozhodné skutečnosti předložením hmotněprávního uznání dluhu, by mělo obecně za následek nejen nemožnost posoudit, zda není dána překážka věci zahájené či rozsouzené, ale v projednávané věci by mělo rovněž za následek nemožnost učinit závěr, zda se projednávaný právní vztah řídí vůbec českým právem, když žalobce je zahraničním subjektem, a pokud ano, jakým režimem právní úpravy, zda podle hospodářského, obchodního či občanského zákoníku, kde právní úprava náležitostí uznání dluhu je odlišná. Žalobce musí nejprve zcela konkrétně určité skutečnosti tvrdit a teprve poté může k prokázání svých tvrzení ve smyslu § 79 odst. 2 a § 120 odst. 1 o. s. ř. označit a připojit důkazy. Uzavřel, že uvedená vada řízení bránila pokračování v řízení. Zároveň rozhodl o náhradě nákladů řízení.

K odvolání žalobce Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 28. listopadu 2003, č.j. 5 Cmo 89/2002-57 rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Ztotožnil se se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně a doplnil, že uznáním závazku postupem podle § 323 odst. 1 obch. zák., na něž žalobce v odvolání poukázal, nemůže vzniknout nový závazek, nýbrž pouze se tímto způsobem zajišťuje závazek již existující a tento postup uznání závazku se projeví až v rámci důkazního řízení přesunem důkazního břemene na žalovaného. Tvrzením žalobce, že dokládání jednotlivých případů, z nichž se žalovaná částka skládá, je téměř nemožné, není možné doložit konkrétní faktury či dobropisy, dodací listy, bankovní výpisy apod., neboť jednotlivé pohledávky se neustále překrývaly, započítávaly, bylo osvědčeno, že ani jemu samotnému s ohledem na nepřehlednost obchodněprávního vztahu není umožněno, aby uvedl, za co je povinna žalovaná žalobci konkrétně plnit, za co již plnila, neboť v průběhu řízení žalobce částečně žalobu omezil. Protože rozhodnutí by bylo při uvedení pouze celkového nároku nepřezkoumatelné, rozhodnutí soudu prvního stupně bylo jako věcně správné potvrzeno.

Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které odůvodnil stejně jako odvolání s tím, že poukázal opětovně na § 323 odst. 1 obch. zák. a domnívá se, že uznání dluhu je nejen dostatečným důkazem o existenci dluhu, ale i dostatečným skutkovým základem, na základě kterého může soud žalobu projednat a o věci rozhodnout, platí-li vyvratitelná právní domněnka existence dluhu v době jeho uznání. Má za to, že hmotněprávní důvod vzniku závazku náležitě objasnil ve svém podání na základě výzvy soudu k doplnění žaloby. Neobstojí ani závěr soudu, že nelze ověřit, zda neexistuje překážka věci zahájené či rozsouzené, neboť návrh je z hlediska označení účastníků, označení předmětu sporu (zaplacení konkrétní částky) a vylíčení rozhodujících skutečností (tvrzení o konkrétním uznání závazku) vymezen natolik určitě, že lze překážku věci zahájené či rozsouzené posoudit. Žalobce navrhl, aby dovolací soud zrušil usnesení odvolacího soudu i soudu prvního stupně, která spočívají na nesprávném právním posouzení věci a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněnou osobou a že je podle § 239 odst. 3 o. s. ř. přípustné, přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.

Nejvyšší soud nejprve posuzoval, zda řízení netrpí vadami uvedenými v § 229 odst. 1. § 229 odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. či jinými vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Tyto vady, jejichž existenci posuzuje dovolací soud z úřední povinnosti, se ze spisu nepodávají a ani žalobce netvrdí, že by řízení těmito vadami trpělo.

Nejvyšší soud poté posoudil věc z hlediska uplatněného dovolacího důvodu. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací osud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu určil sice správně, ale nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Soudy obou stupňů v posuzovaném případě správně vycházely z § 42 odst. 4 o. s. ř., který upravuje obecné náležitosti podání k soudu a dále z § 79 odst. 1 o. s. ř., který stanoví jednotlivé nezbytné náležitosti žaloby. Obě ustanovení pak soudy správně aplikovaly na žalobu, kterou žalobce podal dne 28. 4. 1997, když dospěly k závěru, že tato neobsahuje vylíčení rozhodujících skutečností, jak vyplývá z výše uvedených ustanovení o. s. ř.; je tudíž neurčitá a nesrozumitelná, takže byl žalobce plně v souladu s § 43 odst. 1 o. s. ř. vyzván k odstranění těchto vad. Rozhodujícími skutečnostmi se rozumějí údaje, které jsou nutné k tomu, aby bylo jasné, o čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout. Žalobce musí v návrhu uvést takové skutečnosti, kterými vylíčí skutek (skutkový děj), na jehož základě uplatňuje svůj nárok, a to v takovém rozsahu, který umožňuje jeho jednoznačnou individualizaci (nemožnost záměny s jiným skutkem). Právní charakteristiku skutku (tzv. právní důvod žaloby) není povinen v návrhu uvádět. Vylíčení rozhodujících skutečností sloučí k vymezení předmětu řízení po skutkové stránce a k jeho identifikaci umožňující odlišení od předmětů jiných řízení. Tentýž předmět řízení je ve smyslu § 83 o. s. ř. upravující překážku litispendence (věci zahájené) a ve smyslu § 159a odst. 5 o. s. ř. upravující překážku rei iudicatae (věci pravomocně rozhodnuté) dán tehdy, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn, tedy ze stejného skutku. I s ohledem na možnost posouzení, zda se nejedná o tentýž předmět řízení a nejsou tudíž dány uvedené překážky řízení, musí předmět řízení splňovat všechny náležitosti předepsané v § 42 odst. 4 a § 79 odst. 1 o. s. ř. Vzhledem k tomu, že podaná žaloba v dané věci tyto náležitosti neobsahovala a žalobce přes výzvu soudu učiněnou v souladu s § 43 odst. 1 o. s. ř. vytčené vady neodstranil a žalobu opravil a doplnil nedostatečně, nemohl soud pokračovat v řízení. Oba soudy se správně vypořádaly i s námitkou žalobce, že uznání dluhu je dostatečným důkazem o existenci dluhu a je dostatečným skutkovým základem, na základě kterého může soud žalobu projednat a o věci rozhodnout. Správně uzavřely, že uznání závazku se projeví až v rámci důkazního řízení přesunem důkazního břemene na žalovaného. Mohlo by se uvažovat, že věc je skutkově vymezena, pokud by v uznání závazku, na něž by bylo v žalobě poukazováno, byl závazek uznán co do konkrétních, v něm uvedených důvodů. Předložení uznání závazku žalobce v žalobě by muselo uvést takové skutečnosti, kterými se vylíčí skutkový děj, na jehož základě uplatňuje žalobce svůj nárok, a to v takovém rozsahu, který umožňuje jeho jednoznačnou individualizaci. Soud musí zcela přesně vědět, o čem má jednat a rozhodnout, protože účastníkům nemůže přiznat jiná práva a uložit jiné povinnosti, než jsou navrhovány. V daném případě uznání závazku žalovanou ze dne 21. 8. 1996, kterým žalobce argumentuje, obsahuje prohlášení žalované, že uznává vůči žalobci svůj peněžitý závazek co do důvodu a výše, přičemž výše je uvedena, nikoli však důvod, pro který měl být závazek uznán. Dovolací soud proto uzavřel, že závěr soudů obou stupňů, že žaloba je neprojednatelná, nelze pokračovat v řízení a žalobní návrh je nutno v souladu s § 43 odst. 2 o. s. ř. odmítnout, je správný.

Nejvyšší soud proto podle § 243b odst. 2 o. s. ř. dovolání zamítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když žalobce nebyl v dovolacím řízení úspěšný a žalované žádné náklady v souvislosti s tímto řízením nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně 23. srpna 2004

JUDr. Kateřina Hornochová, v.r.

předsedkyně senátu