32 Odo 224/2006
Datum rozhodnutí: 18.04.2007
Dotčené předpisy:




32 Odo 224/2006

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobce P. H., zastoupeného advokátem proti žalovanému M. B., zastoupenému advokátem, o určení neplatnosti smlouvy, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 15 Cm 117/99, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. července 2005, č.j. 8 Cmo 133/2004-152, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 12. července 2005, č.j. 8 Cmo 133/2004-152, potvrdil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 5. září 2003, č.j. 15 Cm 117/99-128, kterým bylo určeno, že Smlouva o prodeji firmy dle § 476 a násl. obchodního zákoníku uzavřená mezi prodávajícím M. B., B., a kupujícím P. H., je neplatná; zároveň rozhodl o náhradě nákladů řízení. Zatímco soud prvního stupně dovodil, že smlouva o prodeji podniku, nedatovaná, podepsaná účastníky dne 31. 8. 1994, je neplatná pro neurčitost předmětu smlouvy, když majetková podstata podniku nebyla vymezena, jestliže podle čl. IV. smlouvy měla být tvořena vybavením uvedeným v příloze č. 1 smlouvy, avšak tato příloha, jako nedílná část smlouvy, při podpisu smlouvy neexistovala, a nebyly ani specifikovány závazky prodávaného podniku, odvolací soud dospěl k závěru, že jednotlivé věci a práva a jiné majetkové hodnoty nemusí být ve smlouvě vyjmenovány, neboť pojmovým znakem smlouvy o prodeji podniku je přechod všech práv a závazků z prodávajícího na kupujícího ze zákona. Dovodil však, že smlouvou o prodeji podniku musí dojít k vymezení majetkové podstaty převáděného podniku. V dané věci účastníci projevili vůli tuto majetkovou podstatu podniku konkretizovat v příloze č. 1 smlouvy, a tím, že nebyla ke smlouvě tato příloha připojena, nebylo možno v daném případě jednoznačně vymezit majetkovou podstatu převáděného podniku. Odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně tedy správně dospěl k závěru, že předmětná smlouva o prodeji podniku je neplatná. Dále vyšel z právního názoru, že dalším pojmovým znakem smlouvy o prodeji podniku je závazek kupujícího zaplatit kupní cenu, a že bez určení kupní ceny nebo způsobu, jakým bude dodatečně stanovena, je smlouva o prodeji podniku neplatná. Odvolací soud se proto ztotožnil se soudem prvního stupně, že předmětná smlouva o prodeji podniku, je v daném případě absolutně neplatná podle § 37 občanského zákoníku (dále jen obč. zák. ) pro absenci sjednání kupní ceny, vyplývalo-li ze skutkových zjištění, že kupní cena měla být stanovena podle čl. V. smlouvy zápisem podepsaným oběma smluvními stranami ke dni účinnosti smlouvy, avšak takový zápis soudu předložen nebyl. Odvolací soud doplnil, že tím, že nebylo stanoveno odlišné datum účinnosti předmětné smlouvy od data jejího podpisu, nedošlo ani ke sjednání způsobu dodatečného stanovení kupní ceny, přičemž ani o takovém způsobu sjednání ceny nebyl soudu žádný důkaz předložen. Ztotožnil se i s právním závěrem soudu prvního stupně ohledně posouzení námitky promlčení vznesené žalovaným s jeho odkazem na § 40a obč. zák., jako nedůvodné, byť s odlišným odůvodněním. Za nedůvodnou shledal rovněž námitku žalovaného, jíž požadoval zohlednit nedostatky podniku podle § 486 obch. zák., neboť právo z odpovědnosti za vady, upravující toto ustanovení, předpokládá převod předmětného podniku, k čemuž v dané věci nedošlo. Pokud žalovaný v odvolání poukazoval, že mu soud znemožnil v důsledku jeho neúčasti u jednání dne 5. 9. 2003 využít jeho procesních práv, odvolací soud s odkazem na § 101 odst. 3 o. s. ř. uzavřel, že bylo možno rozhodnout v nepřítomnosti žalovaného, byl-li sice na tento den žalovaný uznán práce neschopen, ale nepožádal o odročení jednání.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání neboť má za to, že toto rozhodnutí řeší otázku zásadního významu, kterou spatřuje v tom, zda zánik povinnosti kupujícího platit kupní cenu, jež nebyla písemně dohodnuta v konkrétní výši, může mít vliv na absolutní neplatnost smlouvy o prodeji podniku, a proto je proti němu dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ). Dovolává se důvodu nesprávného právního posouzení podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. v tom směru, že nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, podle něhož je mezi účastníky uzavřená smlouva o prodeji podniku absolutně neplatná. Připomíná, že smlouva byla uzavřena po několika jednáních mezi účastníky, takže žalobce dobře věděl, co je předmětem prodeje. Pokud se týká ceny podniku, poukazuje na ustanovení § 476 obch. zák., které nevyžaduje k platnosti smlouvy o převodu podniku konkrétně stanovenou výši kupní ceny. Odkazuje přitom i na ustanovení § 482 obch. zák., podle něhož se má za to, že kupní cena je stanovena na základě údajů o souhrnu věcí, práv a závazků uvedených v účetní evidenci prodávaného podniku ke dni uzavření smlouvy a na základě dalších hodnot uvedených ve smlouvě, pokud nejsou zahrnuty do účetní evidence. Dovolatel navrhl, aby napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo zrušeno a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání žalovaného bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), je řádně zastoupen advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), nejprve zkoumal, zda je dovolání přípustné.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné za podmínek uvedených v § 237 odst. 1 písm. b) a písm. c) o. s. ř.

Podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O takový případ se v dané věci nejedná, přichází proto v úvahu pouze přípustnost dovolání, jejíž podmínky stanoví § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Ta je dána tehdy, pokud dovolání není přípustné podle písmena b) tohoto ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Zásadní právní význam má rozsudek odvolacího soudu současně pouze tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v posuzované věci, ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu).

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Teprve za situace, kdy dovolací soud shledá přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku, může se zabývat uplatněnými dovolacími důvody.

Dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání žalovaného není podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu nemá ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadní význam podle § 237 odstavec 1 písm. c) o. s. ř., neřešil-li odvolací soud otázku neplatnosti smlouvy o prodeji podniku v rozporu s hmotným právem (§ 476 obch. zák.). Dovolací soud ani z jiných okolností nedospěl k závěru o tom, že napadené rozhodnutí po právní stránce zásadní význam má.

Podle § 476 odst. 1 obch. zák. se smlouvou o prodeji podniku prodávající zavazuje odevzdat kupujícímu podnik a převést na něj vlastnické právo k podniku a kupující se zavazuje převzít závazky prodávajícího související s podnikem a zaplatit kupní cenu. Podle odst. 2 tohoto ustanovení smlouva vyžaduje písemnou formu.

Ustanovení § 5 odst. 1 obch. zák. stanoví, že podnikem se pro účely tohoto zákona rozumí soubor hmotných, jakož i osobních a nehmotných složek podnikání. K podniku náleží věci, práva a jiné majetkové hodnoty, které patří podnikateli a slouží k provozování podniku nebo vzhledem k své povaze mají tomuto účelu sloužit.

Z uvedeného je zřejmé, že podnik, který je předmětem smlouvy o prodeji podniku, musí být jasně vymezen. Jednotlivé věci (s výjimkou nemovitostí), práva a jiné majetkové hodnoty nemusí být sice ve smlouvě vyjmenovány (srov. Komentář k § 476 obch. zák., 11. vydání, Štenglová, Plíva, Tomsa a kol. vydavatel C.H.BECK 2006), musí však být zřetelné, co je obsahem převodu, jaký soubor hmotných, jakož i osobních a nehmotných složek podnikání patří podnikateli a slouží k provozování podniku, tedy co všechno podnik tvoří (srov. např. komentář k § 476 obch. zák. autorky Ireny Pelikánové, vydaný dne 1. 11. 1997, publikovaný v systému právního systému ASPI).

Je tedy možno učinit závěr, že v tomto směru odvolací soud nerozhodl v rozporu s hmotným právem (§ 476 obch. zák.), neboť k platnosti smlouvy o prodeji podniku zákon vyžaduje vymezení podniku, a proto podstatnou náležitostí smlouvy je přesné určení převáděného předmětu, tedy podniku.

Dovolací soud dále dospěl k závěru, že rovněž právní posouzení neplatnosti předmětné smlouvy o prodeji podniku z důvodu absence ceny, není v rozporu s hmotným právem, neboť dalším pojmovým znakem smlouvy o prodeji podniku je závazek kupujícího zaplatit kupní cenu. Obchodní zákoník pojem výši kupní ceny a ani způsob jejího určení v právní úpravě smlouvy o prodeji podniku nijak nespecifikuje, a to ani odkazem na cenu obvyklou (§ 448 odst. 2 obch. zák.). Výši ceny nebo způsob jejího určení nestanoví ani § 482 obch. zák. Ve smlouvě o prodeji podniku však musí být určena výše kupní ceny nebo alespoň určen způsob, jakým bude dodatečně stanovena ve smyslu § 269 odst. 3 obch. zák. (srov. Komentář k § 476 obch. zák., 11. vydání, Štenglová, Plíva, Tomsa a kol. vydavatel C.H.BECK 2006). Za situace, kdy kupní cena nebyla žádným z uvedených způsobů v dané věci účastníky smlouvou o prodeji podniku stanovena, nelze odvolacímu soudu vytknout, že by nesprávně dovodil neplatnost takové smlouvy a že by tak rozhodl v rozporu s hmotným právem.

Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když žalobci žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně 18. dubna 2007

JUDr. Kateřina Hornochová, v.r.

předsedkyně senátu