32 Odo 217/2004
Datum rozhodnutí: 10.11.2004
Dotčené předpisy: § 7 odst. 3 předpisu č. 99/1963Sb.




32 Odo 217/2004

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Jiřího Macka v právní věci žalobce R. K., zastoupeného, advokátem, proti žalovaným: 1/ R. s. p. H. k. České republiky a A. k. České republiky, a 2/ B. B., n.p., zastoupenému, advokátem, o zrušení rozhodčího nálezu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp.zn. 21 Cm 323/2001, o dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. prosince 2003, č.j. 8 Cmo 335/2003-64, t a k t o :

Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. prosince 2003, č.j. 8 Cmo 335/2003-64, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. srpna 2003, č.j. 21 Cm 323/2001-57, se zrušují a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Návrhem ze dne 15.3.1999 domáhá se žalobce vydání rozsudku, jímž by soud zrušil mezitímní rozhodčí nález Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky, vyhlášený dne 10. června 1998, písemně vyhotovený dne 7. prosince 1998, předaný účastníkům dne 17. prosince 1998, ve sporu žalující strany B. B., n.p., se sídlem v Č., K. S. 4,. IČ: , proti žalované straně R. K., podnikatel s místem podnikání B., P. 1231, IČ: , vedený pod spisovou značkou Rsp 18/97, kterým uznali rozhodci takto právem: a/ Nárok žalobcův na úhradu jím uskutečněných dodávek straně žalované v r. 1996 a žalovanou stranou dosud nezaplacených, je co do důvodu po právu. b/ Pokud jde o rozhodnutí nad rámec výroku, obsaženého v bodě a/, v řízení se pokračuje. c/ O nákladech řízení a právu na jejich náhradu a nákladech právního zastoupení obou účastníků bude rozhodnuto v rozhodčím nálezu, jímž bude řízení ukončeno.

K odůvodnění svého návrhu žalobce tvrdil, že má za to, že napadené rozhodnutí rozhodčího soudu bylo vydáno rozhodci, u nichž lze mít pochybnost o jejich nepodjatosti, jedná se o osoby, jež proto nemohou být povolány k rozhodování a odkázal na ust. § 31 odst. c/ zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů. Uvedl, že ve sporu mezi druhým žalovaným a žalobcem, projednávaným u prvního žalovaného, rozhodují 3 rozhodci, z nichž jeden je místopředsedou předsednictva Rozhodčího soudu, další dva jsou členové předsednictva Rozhodčího soudu. V průběhu řízení se stal právním zástupcem druhého žalovaného advokát, který však zároveň působí jako člen předsednictva Rozhodčího soudu, žalobce proto podal v rozhodčím řízení námitku podjatosti, směřující proti Rozhodčímu soudu, ta však byla usnesením předsednictva ze dne 22.6.1998 Rsp 18/97 zamítnuta s tím, že námitku nelze vznést vůči Rozhodčímu soudu, ale jen proti jednotlivým rozhodcům. Žalobce proto svou námitku opakoval podáním ze dne 23. září 1998, v němž námitku směřoval vůči všem rozhodcům působícím u Rozhodčího soudu. Tato námitka podjatosti byla rovněž zamítnuta usnesením ze dne 15.10.1998 s odůvodněním, že jde pouze o určitý derivát námitky prvé. Žalobce tak splnil kritérium dané ust. § 33 zákona č. 216/1994 Sb. pro podání návrhu na zrušení nálezu. Dále žalobce rozvedl své stanovisko, pro něž má za to, že ve věci rozhodovali pro pochybnost o nepodjatosti vyloučení rozhodci.

Druhý žalovaný ve vyjádření k návrhu odmítl důvodnost návrhu žalobce, poukázal přitom na ust. § 13 zák. č. 216/1994 Sb., dle něhož platí, že se strany podrobily Řádu Rozhodčího soudu platnému v rozhodném období a dle něhož také předsednictvo Rozhodčího soudu o námitkách žalobce rozhodlo. Návrh dle druhého žalovaného svědčí o nepochopení podstaty a významu stálých rozhodčích soudů a postavení jednotlivých rozhodců při projednání konkrétní věci. Důvod ke zrušení nálezu podle § 31 písm. c/ zákona č. 216/1994 Sb. dle něho není dán.

První žalovaný poukázal na znění § 22 Řádu rozhodčího soudu, podle něhož byly řešeny dvě námitky žalobce, zdůraznil, že žalobce nepodal námitku proti konkrétnímu rozhodci, předsedovi senátu, tedy osobám, jež jsou povolány v dané konkrétní věci rozhodnout a není tedy splněn ani předpoklad dle ust. § 31 zákona č. 216/1994 Sb. I on navrhl, aby návrh na zrušení nálezu byl zamítnut. Své stanovisko doplnil ještě v podání ze dne 2.4.2001 a 10.4.2001 tak, že ve sporu není pasivně legitimován.

Usnesením ze dne 5. srpna 2003, č.j. 21 Cm 323/2001-57, soud prvního stupně rozhodl, že zastavuje řízení proti prvnímu žalovanému. Rozhodnutí odůvodnil tak, že soud není pravomocný ve věci projednání žaloby proti rozhodčímu soudu (v takovém sporu má stát na straně žalované pouze společnost, vůči které je žalobce, dle rozhodčího nálezu, povinný plnit) .

K odvolání žalobce, usnesením ze dne 11. prosince 2003, č.j. 8 Cmo 335/2003-64, Vrchní soud v Praze usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. V odůvodnění uvedl, že z obsahu spisu je zřejmé, že žalobce se v řízení vůči druhému žalovanému domáhá zrušení rozhodčího nálezu a jako účastníka řízení rovněž označil prvního žalovaného, který je rozhodčím soudem, jenž nález vydal. Odvolací soud přesto, že v žalobě žalobce neuvedl, čeho se na prvním žalovaném domáhá a ani nezdůvodnil, proč by měl být v řízení pasivně legitimován, nepokládal za nutné v tomto směru žalobu doplňovat, neboť z obsahu žalobcových podání je patrno, že jako účastníka řízení prvního žalovaného označil v důsledku své nejistoty, jak je vymezen okruh účastníků řízení o zrušení rozhodčího nálezu podle § 31 a násl. zák. č. 216/1994 Sb. Účastníky takového řízení, jak je nutno dovodit ze znění § 41 uvedeného zákona, jsou účastníci proběhlého rozhodčího řízení, tj. strany, které uzavřely spolu rozhodčí smlouvu. V daném případě pak jde o řešení otázky, zda je soud pravomocný k projednání a věcnému rozhodnutí vůči prvnímu žalovanému, tj., zda není zde dána tzv. neodstranitelná překážka řízení. Z ust. § 7 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř. ) nelze dovodit, že žalobu vůči prvnímu žalovanému je možno posoudit jako spor zde jmenovaný a ani nejde o spor podle odst. 3 uvedeného ustanovení, jak vyplynulo z vymezení okruhu účastníků v řízení podle § 31 a násl. zák. č. 216/1994 Sb. Odvolací soud proto uzavřel, že ve shodě se závěrem soudu prvního stupně (byť nikoli dostatečně pregnantně zdůvodněným) zastává názor, že pro nedostatek pravomoci soudu k řešení dané věci nejsou splněny podmínky řízení, přičemž jde o takový nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit. Proto bylo na místě řízení podle § 104 odst. 1 o.s.ř. vůči prvnímu žalovanému zastavit, přičemž pro postup podle věty druhé tohoto ustanovení nebyly splněny předpoklady.

Usnesení napadl žalobce svým dovoláním, jehož přípustnost opírá o ust. § 239 odst. 2 písm. a/ o.s.ř., vedle toho má za to, že jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, zabývající se otázkou, dosud neřešenou dostupnou judikaturou. Jako dovolací důvod uvedl, že rozhodnutí je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, ale i to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Poukázal na to, že rozhodnutí soudu prvního stupně trpělo takovými vadami, pro něž měl odvolací soud toto rozhodnutí jako nepřezkoumatelné zrušit. Považuje dále za nesprávný odvolacím soudem vyvozený závěr, opírající se o § 7 o.s.ř.; podle názoru dovolatele rozsah pravomoci soudů zde vymezený má vztah k věci a nikoli k okruhu účastníků. Je přitom nesporné, že projednání žaloby na zrušení rozhodčího nálezu do pravomoci soudů patří. Otázkou jen zůstává, zda první žalovaný je způsobilý být účastníkem řízení, tedy věc pasivní procesní či věcné legitimace. K posouzení je tak problém, zda prvý žalovaný je pasivně věcně legitimován ve sporu o zrušení jeho rozhodčího nálezu. Odkázal dále na úpravu o.s.ř. ohledně účastníků řízení s tím, že zákon nijak nevylučuje, aby jím byl první žalovaný a v dané věci je to i žádoucí. Navrhl závěrem, aby dovolací soud zrušil obě rozhodnutí soudů a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. a že jde o usnesení, proti kterému je podle ustanovení § 239 odst. 2 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné. Je třeba ovšem poznamenat, že zde nejde o rozhodnutí ve věci samé a nebylo na místě dovozovat proto přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.

Při přezkoumání napadeného usnesení z hlediska dovolatelem uplatněného dovolacího důvodu, tkvícího v nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.), dovolací soud shledal jeho opodstatněnost.

Nesprávným právním posouzením věci ve smyslu ust. § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. se rozumí omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, jakož i omyl

při aplikaci procesních předpisů na posuzovanou věc, pakliže se tyto předpisy věci týkají. Závěr o mylné aplikaci právních přepisů přepokládá, že soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo sice aplikoval správný předpis, ale nesprávně jej vyložil. K naposled uvedenému také došlo, odvolací soud (ale i soud prvního stupně, byť jeho rozhodnutí postrádá řádné zdůvodnění i co do aplikovaného předpisu) sice správně při zkoumání splnění (či nesplnění) podmínky pravomoci soudu vyšel z ust. § 7 o.s.ř., toto ustanovení však vyložil nesprávně. Soudy obou stupňů totiž tak jak ostatně dovolatel na to i poukázal ve svém posuzování pravomoci soudu nevycházely z věci samé, jež má být projednávána a rozhodnuta, ale z toho, kdo je označen jako účastník řízení a na tom založily svůj závěr o nedostatku pravomoci soudu.

Pravomocí obecně je třeba rozumět oprávnění toho kterého státního orgánu řešit otázky, které zákon svěřuje do jeho kompetence. Pravomoc civilní se vztahuje na věci vypočtené v § 7 o.s.ř. a je vykonávána civilními soudy. Zákon vymezuje civilní pravomoc soudů věcně (nikoli tedy ohledně možných účastníků řízení) tak, že v občanském soudním řízení projednávají a rozhodují soudy spory a jiné právní věci, které vyplývají z občanskoprávních, pracovních, rodinných a obchodních vztahů, pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány (§ 7 odst. 1 o.s.ř). Jiné věci projednávají a rozhodují soudy v občanském soudním řízení, jen stanoví-li to zákon (§ 7 odst. 3 o.s.ř.).

Tak je tomu právě v dané věci. Podle § 31 a násl. zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, je tímto zákonem svěřeno soudům rozhodování (za podmínek tam uvedených) mj. o zrušení rozhodčích nálezů a dle § 41 a násl. tohoto zákona je upravena věcná a místní příslušnost soudů k řízení dle uvedeného zákona. Pravomoc soudu k rozhodnutí věci, vymezené žalobcem tak, že má být soudem z důvodu dle § 31 písm. c/ uvedeného zákona zrušen rozhodčí nález, je nepochybně dána, neboť je třeba ji podřadit pod druh věcí, pro něž je založena v souladu s § 7 odst. 3 o.s.ř. pravomoc soudu zvláštním zákonem. Je pak ovšem pochybením dovozovat, že pravomoc soudu k rozhodnutí věci je dána (pro určité účastníky) a zároveň dána není (pro další účastníky). Není totiž ovšem jen z tohoto pohledu zkoumání podmínky pravomoci soudu - rozhodné, jak žalobce vymezil pro danou věc svým návrhem okruh účastníků řízení. To má však význam z hlediska zkoumání další podmínky řízení - zda žalobcem označený účastník je způsobilým účastníkem řízení podle § 19 o.s.ř. (tím se však soudy důsledněji nezabývaly, pokud se spokojily s tím, že první žalovaný je nepochybně subjektem práva ), jinak až pak pro rozhodnutí ve věci samé. Nelze ztotožňovat způsobilost být účastníkem řízení, tedy institut vymezený právem procesním, s tzv. aktivní či pasivní věcnou legitimací označeného účastníka v daném sporu. Nedostatek způsobilosti být účastníkem řízení je neodstranitelnou vadou, která brání soudu jednat ve věci a má mít za důsledek zastavení řízení (§ 103, § 104 odst. 1 věta první o.s.ř.); naproti tomu nedostatek věcné legitimace účastníka, který způsobilost být účastníkem řízení ve smyslu ustanovení § 19 o.s.ř. má, není nedostatkem podmínky řízení ve smyslu § 103 o.s.ř., ale jen důvodem pro zamítnutí žaloby rozhodnutím soudu ve věci samé.

Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení proti prvnímu žalovanému pro nedostatek pravomoci soudu, není správné. Nezbylo proto, než toto usnesení zrušit a protože důvody pro zrušení usnesení odvolacího soudu platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i usnesení soudu prvního stupně a věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 část věty za středníkem, § 243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.), v němž nejdříve ověří splnění dalších podmínek řízení (s tím, že právní názor, vyslovený v tomto usnesení, je pro něho závazný) a po té znovu o věci rozhodne, a to i o nákladech tohoto dovolacího řízení.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 10. listopadu 2004

JUDr. Miroslav Gallus, v . r. předseda senátu