32 Odo 215/2005
Datum rozhodnutí: 07.09.2005
Dotčené předpisy:




32 Odo 215/2005

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové v právní věci žalobkyně T. - L., s.r.o., proti žalovanému J. S., o zaplacení částky 581 973,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 10 C 250/2000, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. srpna 2004, č.j. 15 Co 219/2004-78, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 20 190,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám jejího zástupce JUDr. E. V.

O d ů v o d n ě n í :





Krajský soud v Ostravě shora označeným rozsudkem potvrdil rozsudek ze dne 22. srpna 2003, č.j. 10 C 250/2000-59, kterým Okresní soud v Olomouci uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 581 973,- Kč s příslušenstvím a náklady řízení (výrok I.). Dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).

Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním posouzením věci. Žalobní nárok je oprávněný, neboť žalovaný nesplnil povinnost vyplývající pro něj z ustanovení § 457 občanského zákoníku (dále též jen obč. zák. ), tj. nevrátil žalobkyni peněžité plnění, které mu poskytla na základě mezi nimi uzavřené kupní smlouvy (dále též jen smlouva ), kterou posléze zrušili, a neprokázal své tvrzení o tom, že by k zániku této jeho povinnosti vůči žalobkyni došlo započtením jeho pohledávek.

Podle odůvodnění rozhodnutí žalovaný v průběhu řízení namítl proti pohledávce žalobkyně na vrácení zbývající části kupní ceny za tiskařský stroj, který mu žalobkyně v důsledku zrušení smlouvy vrátila, započtení podáním ze dne 24. května 2002, které bylo současně výzvou k vydání bezdůvodného obohacení a výzvou k zaplacení náhrady škody. Při posuzování této obrany žalovaného odvolací soud (a shodně i soud prvního stupně) vyšel z obecného pravidla, že proti splatné pohledávce nelze započíst nesplatnou pohledávku (§ 581 odst. 2 věta druhá obč. zák.) a že k zániku závazku započtením nedochází automaticky v okamžiku, kdy se pohledávky setkaly, nýbrž až na základě kompenzačního projevu vůle učiněného až po setkání vzájemných pohledávek. Ve shodě se soudem prvního stupně konstatoval, že pohledávka na náhradu škody a na vydání bezdůvodného obohacení se stává splatnou až k výzvě věřitele na splnění dluhu. Jelikož obchodní zákoník neupravuje dobu plnění pro závazky za porušení práva, vyšel odvolací soud z ustanovení § 563 obč. zák., podle něhož není-li doba plnění dohodnuta, stanovena právním předpisem nebo určena v rozhodnutí, je dlužník povinen splnit dluh prvního dne poté, kdy byl o plnění věřitelem požádán. A vzhledem k tomu, že úkon směřující k započtení lze učinit až poté, co se staly splatnými započítavané pohledávky žalovaného na náhrady škody a na vydání bezdůvodného obohacení vůči žalobkyni, odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že úkon žalovaného učiněný podáním ze dne 24. května 2002 směřující k započtení je předčasný, a proto nemohl mít účinky započtení. Za této situace označil za správný závěr soudu prvního stupně, že podmínky pro započtení splněny nebyly. Proto rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil.

Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním, opíraje jeho přípustnost o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) ve spojení s § 237 odst. 3 občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ), z důvodu nesprávného právního posouzení věci, jelikož podle jeho mínění soudy obou stupňů řešily právní otázku započtení v rozporu s hmotným právem. Dovolatel brojí proti závěru soudů o předčasnosti jeho kompenzačního projevu směřujícího k započtení. Zastává názor, že úkon směřující k započtení, který učinil podáním ze dne 24. května 2002, byl současně i výzvou k vydání bezdůvodného obohacení a výzvou k úhradě škody. Tvrdí, že tyto dva úkony časově splývaly a jsou platné a musí být na ně brán zřetel. Podle vyjádření dovolatele tímto okamžikem nastala splatnost náhrady škody i bezdůvodného obohacení a taktéž byl učiněn úkon směřující k započtení pohledávky, vzájemné pohledávky se setkaly a došlo k jejich započtení.

Dovolatel navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Podle vyjádření žalobkyně k dovolání nemá rozsudek odvolacího soudu zásadní právní význam. Odvolací soud posoudil otázku splatnosti údajné pohledávky žalovaného, jakož i jeho projevu ze dne 24. května 2002, kterým se domáhal započtení, v souladu s hmotným právem. Žalobkyně se zcela ztotožnila se závěrem odvolacího soudu o splatnosti nároku na náhradu škody a na vydání bezdůvodného obohacení vycházejícím z ustanovení § 563 obč. zák. Rovněž poukázala na tu skutečnost, že v podání ze dne 24. května 2002, který žalovaný označuje za kompenzační projev, jsou částky, které po ní z titulu náhrady škody a bezdůvodného obohacení nárokuje, uvedeny přibližnou částkou. I kdyby tedy bylo možné posoudit předmětný přípis žalovaného jako jeho výzvu k úhradě pohledávky, není žalobkyni zřejmé, přibližně v jaké výši by ji měla uhradit.

Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud dovolání žalovaného zamítl a přiznal jí náhradu nákladů dovolacího řízení.

Jelikož řízení u soudu prvního stupně bylo dokončeno (a rozhodnutí soudů obou stupňů vydána) po 1. lednu 2001, uplatní se pro dovolací řízení - v souladu s body 1., 15. a 17., hlavy I., části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2001.

Dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) ve spojení s § 237 odst. 3 o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé a dovolací soud spatřuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí v řešení právní otázky, zda-li procesní úkon žalovaného učiněný jeho podáním ze dne 24. května 2002 je účinnou kompenzační námitkou žalovaného s účinky zániku závazku (§ 580 obč. zák.).

Vzhledem k přípustnosti podaného dovolání dovolací soud nejprve zkoumal, zda řízení netrpí vadami uvedenými v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnosti), jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.). Tyto vady však dovolatelem namítány nejsou a dovolací soud je z obsahu spisu neshledal.

Nejvyšší soud proto rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumal v napadeném rozsahu (srov. § 242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.), přičemž v mezích řešené právní otázky prověřil správnost právního posouzení věci odvolacím soudem.

Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Soudy obou stupňů vyšly ze správné zásady, že nesplatnou pohledávku proti splatné pohledávce započíst nelze, přičemž kompenzační projev některého z účastníků vůči druhému lze učinit až po té, co se obě pohledávky setkaly, což je v okamžiku, kdy se stala splatnou pohledávka s pozdější splatností.

Obecně vzato, obdobně jako doručení žaloby by mohlo být i doručení podání žalovaného obsahujícího kompenzační námitku považováno za doručení výzvy k plnění peněžitého závazku dlužníkovi podle § 340 odst. 2 obchodního zákoníku (dále též jen obch. zák. ), podle něhož není-li doba plnění ve smlouvě určena, je věřitel oprávněn požadovat plnění závazku ihned po uzavření smlouvy a dlužník je povinen závazek splnit bez zbytečného odkladu po té, kdy byl věřitelem o plnění požádán. Toto pravidlo platí pro všechny obchodní závazky, tedy i pro ty, které nevznikly ze smlouvy; typicky jde o závazky z porušení práva. Z uvedeného ustanovení vyplývá, že pokud není doba plnění (splatnost) určena smlouvou a smlouva ani nestanoví postup a způsob jejího určení, vyvolá ji věřitel tím, že plnění požaduje a dlužník je pak povinen plnit bez zbytečného odkladu po té, kdy byl věřitelem o plnění požádán. Věřitel, který požaduje plnění, může současně uvést ve své výzvě určitou dobu, pozdější než jaká by odpovídala lhůtě bez zbytečného odkladu, popřípadě stanovit pro splnění určitou lhůtu. Dlužník v takovém případě nebude v prodlení, když splní v udané době, popřípadě do konce dané lhůty.

Za doručení výzvy ve smyslu § 340 odst. 2 obch. zák. však nelze podání žalovaného ze dne 24. května 2002 (č.l. 25 spisu) považovat zejména proto, že z něj není zřejmé, v jakém konkrétním rozsahu žalovaný jednotlivé nároky (nárok na náhradu škody a nárok na vydání bezdůvodného obohacení) započítává a tudíž v jakém rozsahu vyzývá k jejich zaplacení. Žalovaný v něm totiž uvádí, že žalobkyně získala přibližně 700 000,- Kč jako bezdůvodné obohacení a že mu vznikla škoda v přibližné výši 890 000,- Kč a že vznáší kompenzační námitku do výše žalované částky, aniž upřesňuje, v jaké výši hodlá zpočítat každou ze svých pohledávek.

I za situace, že by bylo možné kvalifikovat podání žalovaného ze dne 24. května 2002 jako výzvu ve smyslu § 340 odst. 2 obch. zák., která by byla účinná okamžikem doručení jeho stejnopisu žalobkyni, k zániku žalované pohledávky by nemohlo kompenzačním projevem žalovaného podle § 580 obč. zák. v žádném případě dojít. Žalovaný totiž kompenzuje nesplatnou pohledávku, jelikož ve smyslu § 340 odst. 2 obch. zák. by se jeho údajná pohledávka na náhradu škody a na vydání bezdůvodného obohacení vůči žalobkyni stala splatnou až bez zbytečného odkladu po té, co žalobkyně obdržela stejnopis jeho podání ze dne 24. května 2002 nebo kdy se o něm dozvěděla. To znamená, že v okamžiku doručení uvedeného podání žalovaného žalobkyni by šlo o nesplatnou pohledávku žalovaného. Za situace, kdy kompenzační úkon směřující k započtení by bylo možno v tomto případě platně učinit až poté, co se staly splatnými žalovaným započítávané pohledávky, nelze závěru odvolacího soudu, že úkon žalovaného směřující k započtení učiněný podáním ze dne 24. května 2002 byl předčasný a nemohl mít proto účinky započtení, vytknout žádné právní pochybení.

Ovšem i za situace, že by se ze strany žalovaného jednalo o splatnou pohledávku, nemohlo by k zániku žalované pohledávky uvedeným jednostranným zápočtem žalovaného dojít, neboť by bylo nutné přihlédnout k neurčitosti jeho kompenzačního projevu, což oba soudy pominuly. Jak bylo již shora uvedeno, žalovaný v podání ze dne 24. května 2002 uvažuje se dvěma nároky vůči žalobkyni (s nárokem na náhradu škody a s nárokem na vydání bezdůvodného obohacení), které v součtu převyšují žalobní nárok, přičemž však neuvádí, který z těchto obou nároků a v jaké výši uplatňuje. V závěru svého podání totiž vznáší kompenzační námitku proti žalovanému nároku, a to až do jeho celkové výše . Jinak řečeno, žalovaný vznáší kompenzační námitku do výše žalobního nároku, aniž však specifikuje, zda a v jakém rozsahu nárokuje po žalobkyni náhradu škodu či bezdůvodné obohacení.

Lze tak uzavřít, že procesní úkon žalovaného učiněný jeho podáním ze dne 24. května 2002 není účinnou kompenzační námitkou žalovaného s účinky zániku závazku (§ 580 obč. zák.) a že dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. nebyl naplněn. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalovaného zamítl (§ 243b odst. 2 věta před středníkem o. s. ř.).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními § 142 odst. 1, § 224 odst. 1 a § 243b odst. 5 věty první o. s. ř. Žalovaný nebyl v dovolání úspěšný, a proto je povinen nahradit žalobkyni náklady jejího právního zastoupení. Náklady žalobkyně sestávají ze sazby odměny za zastupování advokátem v částce 20 115,- Kč podle § 3 odst. 1, § 10 odst. 3 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. a z paušální částky 75,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně 7. září 2005

JUDr. Miroslav Gallus,v.r.

předseda senátu