32 Odo 189/2005
Datum rozhodnutí: 15.02.2006
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 237 odst. 3 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 241a odst. 2 písm. b) předpisu č. 99/1963Sb.




32 Odo 189/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Dagmar Novotné v právní věci žalobce A. M. V., Inc., proti žalovanému 1) Ing. J. S., a žalované 2) I. Č., s. r. o., o ochranu proti jednání nekalé soutěže, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 1 Cm 130/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. září 2004, č.j. 3 Cmo 40/2004-373, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobce a žalovaný 1) nemají proti sobě právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

III. Žalobce je povinen zaplatit žalované 2) na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.175,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce JUDr. Z. Č., CSc.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. listopadu 2003, č.j. 1 Cm 130/99-257, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal po obou žalovaných uložení povinnosti:

- zdržet se výroby, prodeje, distribuce, propagace, provozování nebo užívání konstrukcí (či reklamních míst na nich umístěných), které jsou určeny k přenášení obrazů nebo informací směrem k veřejnosti, a jejichž technické řešení a vzhled jak jsou vnímány typickými pozorovateli se vyznačují kombinací dále tam uvedených prvků ( vertikální nosnou stojinou dlouhou nejméně 3 m, tvořenou jedním profilem nebo několika profily zvnějšku zakrytými nebo umístěnými tak blízko sebe, že se mohou pozorovateli jevit jako jeden profil,

- konstrukce má nebo je navržena tak, aby mohla mít dvě reklamní plochy či místa směřující opačnými nebo téměř opačnými směry, přes které nebo na které jsou či mohou být napnuty nebo připevněny reklamní materiály či zařízení (celková velikost každé plochy či místa je nejméně 20m²) a plochy jsou delší v horizontálním směru než ve vertikálním, - vnitřní konstrukcí, na které jsou reklamní plochy, materiály nebo zařízení připevněna nebo napnuta a která určuje úhel sevření reklamních ploch nebo míst /od více než 0 do 90 stupňů/; celá vnitřní konstrukce je spolu s reklamními plochami, materiály nebo zařízeními spojena a podepřena stojinou dlouhou nejméně 3 m, tvořenou jedním profilem nebo několika profily zvnějšku zakrytými nebo umístěnými tak blízko sebe, že se mohou pozorovateli jevit jako jediný profil, a to - šířkou stojiny v místě, kde se viditelně stýká s reklamními plochami či místy nepřesahující 40% délky reklamních ploch ),

- zdržet se jakékoli účasti žalovaného 1) nebo statutárních orgánů žalované 2) stejně jako užití prostor či zařízení ve vlastnictví nebo nájmu žalovaného 1) a (nebo) žalované 2), při výrobě, prodeji, distribuci, instalaci, propagaci provozování nebo užívání konstrukcí nebo reklamních míst na nich umístěných třetími osobami, které jsou určeny k přenášení obrazu nebo informací směrem k veřejnosti a jejich technické řešení a vzhled, jak jsou vnímány typickými pozorovateli, se vyznačuje kombinací již shora uvedených prvků,

- uveřejnit do 30-ti dnů od právní moci rozsudku v tam uvedených tiskovinách a rozsahu na své náklady omluvu žalobci ve znění: J. S., podnikající pod jménem J. S. I., a I. Č., s. r. o., se tímto omlouvají obchodní společnosti A. M. V., Inc., se zapsanou organizační složkou zahraniční právnické osoby, umístěnou v ČR, za nekalosoutěžní jednání, jehož se dopustili tím, že okopírovali technické a estetické řešení reklamních konstrukcí společnosti A. M. V. a šířením takových konstrukcí okopírovaných tímto způsobem. ,

- zaplatit žalobci společně a nerozdílně částku 5,000.000.,- Kč jako přiměřené zadostiučinění a vydat bezdůvodné obohacení ve výši 15,000.000,- Kč, včetně požadavku, aby soud přiznal dále právo uveřejnit rozsudek na náklady žalovaných v rozsahu výrokové části v tam uvedených tiskovinách (výrok I.).

Současně rozhodl o povinnosti žalobce uhradit oběma žalovaným na nákladech řízení vždy částku 39.775,- Kč (výrok II.), řízení o vzájemném návrhu obou žalovaných zastavil (výrok III) a rozhodl o vrácení soudního poplatku 1.000,- Kč ze vzájemného návrhu žalovaným (výrok IV.).

Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce podniká na území ČR v reklamní činnosti, k čemuž využívá zvláštní konstrukce (typ rozevřené desky , popř. V ) určené pro umístění, prezentaci a možné osvětlení propagačních materiálů při hlavních silnicích a dálnicích. Žalovaní se zabývají projektováním, výrobou a montáží zařízení a panelů pod názvem I., které představují otrocké napodobeniny konstrukcí žalobce. Žalobce konstrukce uvedl na trh v ČR v roce 1992, kdy je nevyráběl ani nenabízel žádný jiný subjekt. Konstrukce požívá průmyslově právní ochranu jako průmyslový vzor zapsaný ve prospěch nikoli žalobce, ale jeho sesterské společnosti. Žalobce si konstrukce nechává vyrábět u třetích osob a jako vlastník je po instalaci na konkrétním místě pronajímá zájemcům o reklamu. Podnikatelské aktivity žalobce byly ztrátové do roku 1995, poté se žalobce na trhu prosadil a jeho činnost začala být zisková. V roce 1995 žalovaný 1) začal vyrábět a prodávat napodobeniny konstrukcí žalobce. Následně v činnosti žalovaného 1) pokračuje žalovaná 2), na jejímž podnikání se žalovaný 1) podílí. Soud prvního stupně zjistil, že žalobce podniká prostřednictvím své organizační složky na území ČR, kde působí jako reklamní agentura a pronajímá presentační plochy na konstrukcích, jež jsou v jeho vlastnictví. První poutač si nechal vyrobit v roce 1992 u s.p. S. Č., přičemž není a ani nebyl majitelem průmyslového vzoru č. 24230, jímž je společnost N. R. P., spol. s r. o., která žalobci poskytla licenci v roce 1999. Dospěl k závěru, že byť žalobci svědčí k předmětnému typu konstrukce priorita v uvedení výrobku na trh, nelze mu přiznat navždy ochranu proti konkurenci, kromě toho k přímému střetu žalobce a žalovaných na relevantním trhu nedochází. Uzavřel, že žalovaní nejednají v rozporu s dobrými mravy soutěže a toto jednání nebylo způsobilé přivodit žalobci jako soutěžiteli újmu. Z uvedených důvodů žalobu zamítl.

K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 20. září 2004, č.j. 3 Cmo 40/2004-373 zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. v rozsahu, v němž byla zamítnuta žaloba o uložení povinnosti žalovaným uveřejnit požadovanou omluvu a zaplatit žalobci 5,000.000,-Kč a ve výroku o nákladech řízení a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, dále rozsudek zrušil v rozsahu zamítnutí žaloby o vydání bezdůvodného obohacení ve výši 15,000.000,-Kč ( neboť o tomto nároku již soud prvního stupně pravomocně rozhodl tak, že řízení o něm zastavil ), jinak napadený výrok I. rozsudku potvrdil. Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, jež doplnil k návrhu žalobce provedením listinných důkazů, které pro své rozhodnutí považoval za potřebné. Zjistil, že žalobce získal pro svou činnost v průběhu období od roku 1992 do roku 1998 celkem 38 konstrukcí. První smlouvy na zhotovení konstrukcí byly uzavřeny ještě sesterskou společností v roce 1992, v roce 1993 je již uzavíral přímo žalobce. Ze smluv plyne, že konstrukce byly zhotovovány na základě dokumentace žalobce, která byla označována za předmět obchodního tajemství. Podnikání žalobce až do roku 1995 bylo ztrátové, teprve v dalších letech obsazenost reklamních ploch narůstala. Odvolací soud dospěl k odlišnému právnímu závěru v hodnocení soutěžního vztahu žalobce a obou žalovaných vycházeje z toho, že charakter podnikání účastníků řízení není sporný. Žalobce si nechává vyrábět předmětné reklamní konstrukce u třetí osoby a po instalaci je pronajímá inzerentům. Žalovaní jsou přímými výrobci konstrukcí a na určená místa je instalují, tedy ve vertikálním řetězci zaujímají žalovaní stupeň předcházející pozici žalobce. Soutěžní vztah je dán, neboť účastníci se střetávají na jednom trhu reklamní nabídky. Postavení žalobce je zasaženo a ovlivněno činností žalovaných, kteří převzali jeho typ konstrukce s úmyslem ke svému prospěchu, vyrovnat soutěžní předstih žalobce. Odvolací soud uzavřel, že popsané jednání bylo jednáním v rozporu s dobrými mravy soutěže a bývá v nekalé soutěži druhově označováno jako nasednutí do rozjetého vlaku . Bylo proto nepochybně způsobilé přivodit žalobci újmu, tudíž naplnilo skutkovou podstatu parazitování na pověsti podle § 48 obchodního zákoníku. Zdůraznil, že předmětem řízení byl posuzovaný nárok uplatněný z titulu ochrany proti nekalé soutěži, týkající se konstrukce žalobce chráněné formálním průmyslovým právem (průmyslovým vzorem). Posouzení uplatněného nároku žalobce musí být proto nutně odlišné od nároku majitele formálního práva, přesto však musí odpovídat smyslu právní úpravy ochrany proti nekalé soutěži. Zhodnotil přínos technického řešení konstrukce a rozhodným určil, že žalobce s tímto typem konstrukce na tuzemský trh vstoupil jako první. V úvahu vzal obtíže žalobce s prosazováním výrobku na trhu reklamní nabídky do té doby neznámého, prokazatelně vyplývající nejen z pozvolného využívání ploch na poutačích, ale i z jeho postupného vymaňování se ze ztrát z podnikání. Přínos žalobce, spočívající v obohacení nabídky na předmětném trhu, označil za podstatný. Proto naznal, že žalobci mělo náležet nejen právo výlučného užívání nového řešení v předstihu před ostatními soutěžiteli, ale i právo bránit se proti všem ostatním na trhu v převzetí a užívání tohoto řešení bez jeho souhlasu, avšak nikoli jednou pro vždy, ale pouze po dobu odpovídající zhodnocení postavení tohoto soutěžitele na trhu tak, aby náklady, jež bylo třeba k prosazení konstrukce vynaložit, byly vyrovnány, a aby přínos nového řešení byl oceněn v jeho určitém postavení na trhu. Uzavřel, že není smyslem ani účelem ochrany proti jednání v nekalé soutěži zakonzervovat určitý stav, který by v důsledku vyhovění zdržovacím nárokům nastolil časově neomezené monopolní postavení žalobce na trhu a tím znemožnil volnou tržní soutěž. Přihlédl k období, v němž žalobce svoji výlučnou pozici na trhu ustálil, vzal v úvahu i délku ochrany formálních průmyslových práv a dospěl k závěru, že odpovídající doba pro výlučnou ochranu proti zásahu do technického řešení zvláštní konstrukce tytu rozevřené desky skončila uplynutím roku 1997. Žalovaní tedy v rozporu s dobrými mravy soutěže jednali do konce roku 1997, pokud však i poté bez souhlasu žalobce dodávali na trh konstrukci předmětného typu pro potřeby dalších reklamních agentur, pak již podmínka jednání v rozporu s dobrými mravy soutěže naplněna nebyla. Proto označil žalobou uplatněné zdržovací nároky za nedůvodné a rozhodnutí soudu prvního stupně o zamítnutí těchto nároků za správné, byť odvolací soud k zamítnutí dospěl z jiných právních důvodů, nežli soud prvního stupně.

Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, opíraje jeho přípustnost o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ) a důvodnost o ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Namítl, že odvolací soud založil odůvodnění svého rozsudku na časovém omezení práva na ochranu proti nekalé soutěži, čímž zavedl obecný precedent širokého dosahu, který nemá oporu ve znění zákona. Zastával názor o nemožnosti jakéhokoli časového omezení práva na výlučné užívání svého designu a v tomto směru odůvodnění rozsudku odvolacího soudu má za nepodložené závěry právní teorie či judikaturou. Poukazoval, že odůvodnění rozsudku odvolacího soudu neobstojí s ohledem na konkrétní okolnosti provázející tvrzené nekalosoutěžní jednání žalovaných a to i ve vazbě na nařízené předběžné opatření, kterým sám odvolací soud uložil žalovaným povinnost zdržet se popsaného jednání, žalovaní však toto předběžné opatření nedodržují, naopak ve své činnosti nadále pokračují. Byl přesvědčen, že pokud si úspěšně vytvořil pověst (goodwill) svých výrobků a svého podnikání, což jednoznačně prokázal, má právo domáhat se absolutně časově neomezené ochrany proti komukoli, kdo tuto pověst narušuje. Odkázal na připojené odborné stanovisko Prof. JUD. P. H., jehož obsah učinil součástí své dovolací argumentace a navrhl, aby rozhodnutí odvolacího soudu bylo zrušeno v té části, ve které potvrzuje rozsudek Městského soudu v Praze, a aby věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalovaná 2) ve vyjádření navrhla dovolání odmítnout, neboť podle jejího závěru se nejedná o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu a rozsudek odvolacího soudu není v rozporu s hmotným právem. Pro případ, že by dovolací soud považoval dovolání za přípustné, navrhla dovolání zamítnout proto, že její jednání není v rozporu s dobrými mravy soutěže a její výrobky nepředstavují otrockou napodobeninu konstrukcí žalobce, neboť se nejedná o zkopírování výrobků z funkčního hlediska do zcela postradatelných detailů tak, aby vzor a napodobenina byly k nerozeznání shodné a v tomto směru odkázala na založené odborné posudky.

Jelikož řízení u soudu prvního stupně bylo dokončeno (a rozhodnutí u soudů obou stupňů) vydána po 1. lednu 2001, uplatňují se pro dovolací řízení v souladu s body 1., 15., a 17. hlavy I., části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., o. s. ř., ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony občanský soudní řád ve znění účinném po 1. 1. 2001.

Podle ustanovení § 236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Dovolání proti v pořadí prvému rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvého stupně, může být přípustné jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li dovoláním napadené rozhodnutí právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud řešena, nebo která odvolacími soudy nebo dovolacím soudem je rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu byl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam má pak rozsudek odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu) nebo obsahuje-li řešení právní otázky, které je v rozporu s hmotným právem.

Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním právním významu rozhodnutí po stránce právní vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních (ať již v rovině procesní nebo z oblasti hmotného práva), jiné otázky (zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění) přípustnost dovolání nezakládají. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit je tak zásadní důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Nesprávným právním posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl být správně použit, nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis, ale soud jej nesprávně vyložil. Nesprávné právní posouzení věci je způsobným dovolacím důvodem jen tehdy, jestliže právě na něm napadené rozhodnutí spočívá, jinými slovy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.

Jelikož ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil. Přitom otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní právní význam řeší dovolací soud jako otázku předběžnou. Přípustnost dovolání pak není založena pouhým tvrzením dovolatele, že rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce má, nýbrž až kladným závěrem dovolacího soudu, že tomu tak vskutku je.

Dovolání v této věci není přípustné.

Dovolatel spatřuje otázku zásadního právního významu v tom, zda jeho právo na ochranu proti jednání v nekalé soutěži, tak jak rozhodl odvolací soud, lze časově omezit.

Nejvyšší soud se plně ztotožnil s právním závěrem vyjádřeným v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, jak co do podstaty nekalosoutěžního jednání žalovaných, tak, a to zejména, co do závěru, že pro vyhovění zdržovacímu nároku musí být předmětné jednání nekalosoutěžním v době vydání rozhodnutí. Odvolací soud v posuzované věci aplikoval tzv. generální klauzuli nekalé soutěže (§ 44 obch. zák.) a věc posoudil i z pohledu konkrétní skutkové podstaty parazitování na pověsti (§ 48 obch. zák.) Z dikce těchto zákonných ustanovení kromě jiného vyplývá , že pro jejich naplnění musí jít o jednání, které je v rozporu s dobrými mravy soutěže, aniž by však zákonem bylo stanoveno časové období, po které tato podmínka musí trvat. Je tomu tak proto, že pojem dobrých mravů zákon obecně nedefinuje. S ohledem na doposud publikovanou judikaturu lze dovodit, že dobré mravy netvoří uzavřený normativní systém. Jsou spíše měřítkem etického hodnocení konkrétních situací a jejich souladu s obecně uznávanými pravidly slušného a poctivého jednání. Proto rozpor jednání s dobrými mravy je třeba posuzovat v každém případě individuálně s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem jednání účastníků v příslušném období a jejich tehdejšímu postavení, a to i co do podmínky časového vymezení trvání takového jednání.

Pokud odvolací soud dospěl v této konkrétní věci k právnímu závěru, že popsané jednání obou žalovaných, naplňující podmínku rozporu s dobrými mravy soutěže, trvalo v omezeném časovém období do konce roku 1997, přičemž podrobně odůvodnil, proč právě tento časový údaj je pro trvání, resp. již netrvání jednání žalovaných v rozporu s dobrými mravy mezním, pak tomuto právnímu názoru nelze vytknout ani jeho nepřezkoumatelnost ani to, že by byl v rozporu s hmotným právem. Odvolací soud uvádí zcela jednoznačně hlediska, kterými byl veden k vyslovení názoru o délce trvání nekalosoutěžního jednání žalovaných právě do závěru roku 1997, když hodnotí charakter konstrukce a způsob jejího užívání v době zahájení instalace poutačů podél významných komunikací v ČR, ale i v době, kdy o věci rozhoduje. Posuzuje jak význam řešení a jeho novost na trhu dosavadní nabídky ve smyslu jejího vysokého obohacení, tak i přiměřenost délky ochrany formálních práv, to vše zvažuje v souvislosti s návratností investic a obdobím, v němž žalobce plně ustálil svoji pozici na trhu. Proto námitka dovolatele, že jediným, odvolacím soudem posuzovaným hlediskem, byla návratnost vynaložených nákladů na vývoj a výrobu konstrukce a na prosazení se na trhu, neobstojí.

Právní závěry odvolacího soudu nejsou v rozporu ani s odborným právním stanoviskem Prof. JUDr. P. H., o něž dovolatel opírá svoje námitky. Odborný názor v něm vyjádřený totiž nestojí diametrálně proti závěrům přijatým odvolacím soudem. Právě naopak základní zásady obou jsou shodné. Prof. JUDr. P. H. ve svém stanovisku hodnotí právní argumentaci odvolacího soudu tak, že odpovídá běžné rozhodovací praxi nejen v ČR, ale i v zahraničí, je přesvědčivá a výstižná co do podstaty ochrany před napodobením i zhodnocení odpovídajícího postavení soutěžitele na trhu. Správným označuje i vyslovený závěr, že účelem ochrany podle práva nekalé soutěže není zakonzervovat určitý stav a tím omezit jeho další rozvoj. Přisvědčuje rovněž analogickému hodnocení časového omezení práva na monopolní postavení podle právních předpisů, upravujících formální průmyslová práva. Polemizuje pouze s názorem, zda správně jako konec této doby byl stanoven právě rok 1997, a proč nebyla v tomto konkrétním případě vymezena doba delší.

V posuzované věci je podstatné, že jde o zdržovací nárok. Povinností odvolacího soudu proto bylo posoudit, zda v době vyhlášení jeho rozhodnutí tvrzené nekalosoutěžní jednání trvá, tedy zda jsou beze zbytku naplněny všechny podmínky stanovené podle § 44 odst. 1 obch. zák. a § 48 obch. zák., neboť i pro odvolací řízení platí zásada vyplývající z § 154 odst. 1 o. s. ř., že pro rozsudek je rozhodující stav v době jeho vyhlášení (srov. § 211 o. s. ř.). V tomto směru nelze odvolacímu soudu vytknout žádné pochybení v časovém omezení období, po které měl žalobce oprávnění žádat pro sebe výlučnou ochranu proti zásahům do vlastního řešení. Lze jistě v rámci aplikace zásady volné úvahy soudu připustit, že onen časový úsek mohl být případně vymezen šířeji. Rozhodující však zůstává, že v době rozhodování o věci odvolacím soudem, natož v době projednávání dovolání, zde již nebyly dány předpoklady nekalosoutěžního jednání žalovaných a tím i podmínky pro zdržovací výrok soudu.

Dovolací námitka žalobce, že rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé je v rozporu s jeho rozhodnutím ve věci nařízeného předběžného opatření, kterým právě po roce 1997 bylo oběma žalovaným uloženo popsaného nekalosoutěžního jednání se zdržet, není rovněž oprávněná, protože nařízením předběžného opatření není prejudikováno rozhodnutí ve věci samé.

Dovoláním napadené otázky nezakládají zásadní právní význam napadeného rozhodnutí pro zobecnitelnou praxi soudů, neboť řešení dovolatelem namítaného specifika projednávané věci je neoddělitelně spojeno s individuálně zjištěným konkrétním skutkovým stavem a nemá proto potřebný judikatorní přesah, tudíž rozhodnutí odvolacího soudu nezavádí dovolatetelem namítaný obecný precedent širokého dosahu.

Z uvedených závěrů vyplývá konečné posouzení podaného dovolání jako nepřípustného. Nejvyšší soud proto aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) dovolání žalobce odmítl (§ 243b odst. 5 věta první o. s. ř.).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř.. Jelikož žalobce z procesního hlediska zavinil, že dovolací soud dovolání odmítl, vzniklo žalovaným vůči němu právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Z obsahu spisu se nepodává, že by žalovanému 1) v dovolacím řízení nějaké prokazatelné náklady vznikly. Náklady žalované 2) sestávají ze sazby odměny za zastupování advokátem v částce 3.100,- Kč podle § 8 písm. b), § 16 odst. 1, § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb ve znění pozdějších změn a doplňků a z paušální částky 75,- Kč za jeden úkon právní služby ( vyjádření k dovolání) podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně 15. února 2006



JUDr. Miroslav Gallus, v. r.

předseda senátu