32 Odo 183/2006
Datum rozhodnutí: 23.04.2007
Dotčené předpisy:




32 Odo 183/2006

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřina Hornochové a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobkyně A. A., s. r. o., zastoupené JUDr. M. D., advokátem, proti žalovanému W. S., zastoupenému JUDr. D. B., advokátem o aplacení 2,886.275,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 39 Cm 300/2000, o dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. prosince 2003 č.j. 8 Cmo 292/2003-94, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Usnesením ze dne 28. srpna 2003 č.j. 39 Cm 300/2000-81 Městský soud v Praze zastavil řízení o žalobě, kterou se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 2,886.275,- Kč s příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).

Soud prvního stupně uvedl, že žalobkyně se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 10, který vyslovil věcnou nepříslušnost usnesením č.j. 17 C 1/2000-10 ze dne 15. září 2000 a spor postoupil Krajskému obchodnímu soudu v Praze (nyní Městskému soudu v Praze), domáhala po žalovaném zaplacení žalované částky z důvodu náhrady škody. Vyšel ze zjištění, že obsahem smlouvy uzavřené mezi účastníky dne 25. 6. 1996 je i dohoda uvedená v § 14 smlouvy, že pro veškeré spory vzniklé v souvislosti s touto smlouvou a jejím prováděním jsou příslušné výlučně soudy v H. a uzavřel, že dohodou je založena výlučná pravomoc soudů v H. a není dána pravomoc český soudů k projednání věci. Dospěl k závěru, že nedostatek pravomoci českých soudů je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, jehož důsledkem je zastavení řízení podle § 104 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ).

Vrchní soud v Praze k odvolání žalobkyně usnesením ze dne 8. prosince 2003 č.j. 8 Cmo 292/2003-94 usnesení Městského soudu v Praze zrušil a řízení zastavil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).

Z ustanovení § 37 odst. 3 zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ZMPS ) odvolací soud dovodil, že pokud zákon výslovně připouští, aby si český subjekt ujednal písemně příslušnost cizozemského soudu v majetkovém sporu, má tato dohoda o příslušnosti soudu cizího státu přednost před příslušností určenou v ustanovení § 37 odst. 1 ZMPS. Dospěl k závěru, že v předmětné věci jsou proto příslušné cizozemské soudy a pravomoc českých soudů k projednání a rozhodnutí věci není dána s tím, že otázka, zda uvedené ujednání je postačující k tomu, aby byla založena pravomoc soudu jiného státu, záleží na právním řádu státu cizího soudu a tato otázka je pro výsledek daného řízení bezpředmětná.

Odvolací soud dále vyšel ze skutečnosti, že již postup Obvodního soudu pro Prahu 10 byl chybný, jelikož nebyl respektován tímto soudem fakt, že v daném případě není dána pravomoc českých soudů jednat ve věci. Poněvadž neexistuje žádný věcně a místně příslušný soud, který by mohl v České republice o věci rozhodnout, bylo třeba, aby o nedostatku pravomoci rozhodl soud, k němuž věc napadla. Vrchní soud v Praze dovodil, že o zastavení řízení z důvodu nedostatku pravomoci soudů České republiky proto nemohl rozhodnout Městský soud v Praze.

Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 239 odst. 1 písm. a) o. s. ř., s tím že je dán dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím namítá, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Naplnění dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci spatřuje v závěru opírajícím se o ustanovení § 37 odst. 3 ZMPS, podle kterého je dohoda o příslušnosti německých soudů v H. platná. Na podporu neplatnosti této dohody ve smlouvě ze dne 25. 6. 1996 uvádí, že toto ujednání je neúčinné a neplatné, neboť neobsahuje určení konkrétního soudu. Soudy se nezabývaly tím, zda uvedeným ujednáním mezi subjekty se sídlem, resp. bydlištěm v České republice nebyl snad obcházen zákon. Poukázala rovněž na to, že soudy v SRN nejsou pro věc věcně příslušné. Podle jejího názoru je proto třeba zohlednit, že pravomoc českých soudů je dána, jestliže skutečnost zakládající nárok žalobkyně se udála na území ČR a za situace, že žalovaný má v ČR obecný soud. Namítá, že pokud by snad česká kolizní norma vylučovala příslušnost českého soudu s ohledem na platnost ujednání o příslušnosti německých soudů, pak stejně ujednání je podle německého práva neplatné a žalobkyně by aplikací takového právního závěru byla zkrácena o své právo na náhradu vzniklé škody protiprávním jednáním žalovaného.

Proto dovolatelka navrhuje, aby rozhodnutí odvolacího soudu bylo zrušeno a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.

Dovolání je přípustné podle ustanovení § 239 odst. 1 písm. a) o. s. ř.; není však důvodné.

Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný stav nedopadá, nebo právní normu sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle ustanovení § 37 odst. 1 ZMPS pravomoc českých soudů v majetkových sporech je dána, je-li dána podle českých předpisů jejich příslušnost.

Ustanovení § 37 odst. 3 ZMPS určuje, že česká organizace může pro majetkové spory písemně ujednat i příslušnost cizozemského soudu.

Z uvedených ustanovení vyplývá, že byla-li uzavřena dohoda o příslušnosti cizozemského soudu, má tato dohoda o příslušnosti soudu jiného státu přednost před pravomocí českých soudů určenou zákonem, neboť opačný výklad by vedl k situaci, kdy uzavření dohody o příslušnosti soudu cizího státu by účastníky (případně jen některého z nich) nezavazovalo v případě, že by dohoda byla pro něj nevýhodná např. z důvodů, které nastaly po jejím uzavření, nebo na něž při uzavírání dohody nepomysleli a účastníci, by mohly uplatňovat pravomoc českých soudů upravenou v § 37 odst. 1 ZMPS. Takovýto výklad vede k právní nejistotě účastníků právního vztahu a je proto nesprávný.

Ke stejnému závěru dospěla i právní teorie. Podle názoru vyjádřeného v díle Kučera, Z: Mezinárodní právo soukromé, 6. opravené a doplněné vydání, Brno. Doplněk 2004, kapitola 28 závazkové právo, bod 8 rozhodování majetkových sporů, význam ustanovení § 37 odst. 3 ZMPS je v tom, že úmluva platně sjednaná podle tohoto ustanovení by bránila projednání věci před českými soudy (str. 330). Obdobně v díle Rozehnalová, N. Týč, V. Záleský, R.: Vybrané problémy mezinárodního práva soukromého v justiční praxi, 2. přepracované a doplněné vydání, Brno, Masarykova univerzita 1997, v části II. řízení před soudem ve věcech s cizím prvkem, v kapitole 5.4. založení mezinárodní pravomoci a příslušnosti dohodou stran (prorogace), k výkladu ustanovení § 37 odst. 2 a 3 ZMPS se uvádí, že možnost daná stranám dotčené smlouvy ovlivnit řešení existujících či v budoucnu vzniklých sporů je základním projevem autonomie vůle v oblasti práva procesního na poli řešení zejména sporu majetkové povahy obsahujících mezinárodní prvek. I při zachování pravomoci státních soudů jako celku představuje možnost odnětí pravomoci soudům jednoho státu (v dané chvíli, tj. v okamžiku uzavírání této dohody, hypotetické pravomoci) a založení pravomoci (a zároveň příslušnosti) soudu jiného státu, a to dohodou stran smlouvy hlavní. V případě založení pravomoci soudů (či soudu) státu může jít o stát sídla některé ze stran či stát třetí, nemající vztah ke stranám smlouvy (str. 62).

Ostatně výkladem ustanovení § 37 odst. 3 ZMPS se Nejvyšší soud České republiky již zabýval rozhodnutím ze dne 28. května 1997, sp. zn. 1 Odon 39/97 a rozhodnutím ze dne 21. 2. 2007, sp. zn. 29 Odo 22/2006 a dospěl k závěru, podle něhož je-li platně sjednána dohoda smluvních stran o rozhodování případných sporů před občanskoprávním soudem jiného státu, je tím vyloučena pravomoc českých soudů. K tomu, aby sjednaná prorogace měla zamýšlené účinky je mimo jiné třeba, aby byla akceptována právem státu, jehož soud je prorogací zvolen. Je však třeba zdůraznit, že vymezení pravomoci soudu (justičních orgánů) konat řízení ve věcech, které mají vztah k zahraničí, je zásadně věcí každého státu a jeho právního řádu. Stejná zásada platí i v případě řešení otázky, který německý soud v H. je ve věci příslušný jednat a rozhodovat. Odvolací soud proto správně dovodil, že tato otázka je pro výsledek daného řízení bezpředmětná.

Lze tedy uzavřít, že právní závěr odvolacího soudu, že není dána pravomoc českých soudů k rozhodnutí sporu, je správný a dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. není dán.

Jelikož se dovolatelce prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů správnost rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud České republiky dovolání zamítl (§ 243 b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř.).

Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. když dovolání žalobkyně bylo zamítnuto a žalovanému podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 23. dubna 2007

JUDr. Kateřina Hornochová

předsedkyně senátu