32 Odo 183/2003
Datum rozhodnutí: 31.01.2005
Dotčené předpisy: § 360a předpisu č. hosp. zák./Sb.




32 Odo 183/2003

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Jiřího Macka ve věci žalobců a) J. K. a b) J. K., obou zastoupených, advokátem, proti žalovaným 1. V. K. a 2. A. K., oběma zastoupeným, advokátkou, o zaplacení částky 1 171 864 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 12 C 414/93, o dovolání všech účastníků proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. prosince 2002 č. j. 19 Co 2684/2002-433, ve znění opravného usnesení ze dne 5. prosince 2002 č. j. 19 Co 2684/2002-446, takto:

I. Dovolání žalobců a žalovaných se odmítají.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 18. června 2002 č. j. 12 C 414/93-403 zastavil řízení co do zaplacení částky 182 613,50 Kč s 3% úrokem z prodlení od 18.11.1992 do 14.7.1994 a s 16% úrokem z prodlení od 15.7.1994 do zaplacení, uložil žalovaným zaplatit žalobcům společně a nerozdílně částku 846 477,29 Kč s 3% úrokem z prodlení od 18.11.1992 do 14.7.1994 a s 16% úrokem z prodlení od 15.7.1994 do zaplacení, žalobu co do zaplacení částky 142 773,21 Kč s 3% úrokem z prodlení od 18.11.1992 do 14.7.1994 a s 16% úrokem z prodlení od 15.7.1994 do zaplacení zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně zjistil, že žalobci a žalovaní uzavřeli nejprve ústní a poté 30. 12. 1991 písemnou dohodu o společném podnikání, na jejímž základě společně provozovali vinárnu S. v objektu v Č. ul. č.p. 26 v Č., který vydražil první žalovaný v rámci malé privatizace. Na zaplacení kupní ceny si vzal první žalovaný úvěr u A., a.s., ve výši 1 876 000 Kč, žalovaní poskytli ze svých prostředků 106 000 Kč, žalobci 34 000 Kč a dalších 70 000 Kč bylo poskytnuto třetí osobou. Podnikání bylo realizováno na základě živnostenského oprávnění žalobkyně b), která vedla účetnictví a vzala si úvěr u banky ... na provoz restaurace ve výši 690 000 Kč, vlastní provoz restaurace zajišťovali žalovaní, když pouze oni měli v oboru příslušné vzdělání. Tržby vybíral první žalovaný a předával žalobkyni b). Dne 15.11.1992 společné podnikání skončilo, 18.11.1992 byla provedena inventura zboží v restauraci, baru a skladu a provozovnu převzala druhá žalovaná. Ze znaleckého posudku znalce Ing. V. P. soud zjistil závěrečný stav majetku, a to hodnoty základních prostředků, drobných a krátkodobých prostředků vydražených i koupených, výši drobných nákupů, stav zásob, pokladního zůstatku a běžného účtu. Soud prvního stupně dovodil, že účastníci uzavřeli za účelem společného podnikání spočívajícího v provozu restauračního zařízení smlouvu o sdružení podle hospodářského zákoníku (dále jen HZ ), přičemž s přihlédnutím k § 868 občanského zákoníku (dále jen ObčZ ) je nutno práva a povinnosti vzniklé po 1.1.1992 posuzovat podle úpravy občanského zákoníku, a to dle § 829 a násl. ObčZ. Sdružení nemělo podle citovaného ustanovení právní subjektivitu, k právním úkonům byli způsobilí jen účastníci sdružení. Soud prvního stupně vyšel ze skutečnosti, že předmětná smlouva účastníků nestanovila výši podílů na majetku získaného společnou činností a proto jsou tyto podíly podle § 834 a § 835 odst. 1 ObčZ stejné a účastníci sdružení mají podle § 841 ObčZ nárok na vrácení hodnot poskytnutých k účelu sdružení a na vypořádání majetku získaného společnou činností sdružení rovným dílem. S přihlédnutím k tomu, co účastníci sdružení do něho vnesli, skutečnosti, že vydražená nemovitost zůstala ve vlastnictví žalovaných, podrobně pak na základě údajů znaleckého posudku a dalších zjištění soud rozebral, jaký činí podíl žalobců z vypořádání, a uzavřel, že žalobcům na vypořádání náleží částka 846 477,29 Kč. V tomto rozsahu proto žalobě vyhověl, v rozsahu, v jakém byla v mezidobí žaloba vzata zpět, řízení zastavil a ve zbytku žalobu zamítl a rozhodl dále o nákladech řízení.

K odvolání všech účastníků Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 3. prosince 2002 č. j. 19 Co 2684/2002-433, ve znění opravného usnesení ze dne 5. prosince 2002 č. j. 19 Co 2684/2002-446, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobcům částku 850 553 Kč s 3% úrokem z prodlení od 18.11.1992 do 14.7.1994 a s 16% úrokem z prodlení od 15.7.1994 do zaplacení, dále že žaloba co do částky 138 697,50 Kč s 3% úrokem z prodlení od 18. 11. 1992 do 14. 7. 1994 a s 16% úrokem z prodlení od 15.7.1994 se zamítá a změnil výrok o náhradě nákladů řízení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud při posuzování dohody účastníků o společném podnikání vyšel z toho, že dohoda obsahuje závazek, že účastníci uzavřou smlouvu o převodu nemovitostí, a to domu č.p. 26 se stavebním pozemkem parc. č. 28 v k.ú. Č. tak, že každý z účastníků se stane spoluvlastníkem jedné ideální čtvrtiny nemovitostí, přičemž první žalovaný jako vlastník nemovitostí se k tomuto převodu zavázal. V této části smlouva vykazuje podle závěru odvolacího soudu znaky smlouvy o smlouvě budoucí, ke své platnosti však postrádá podstatné náležitosti tohoto smluvního typu, především chybí dohoda o kupní ceně. Ujednání o převodu nemovitostí považuje odvolací soud za stěžejní, bez něhož by žádná z účastnických stran předmětnou dohodu uzavřít nemohla, a proto se ve smyslu § 41 ObčZ nemůže jednat o dílčí neplatnost smlouvy, nýbrž je nutno považovat za neplatnou smlouvu celou. Protože se jedná o neplatný právní úkon, nároky účastníků se posuzují jako bezdůvodné obohacení podle § 451 ObčZ s přihlédnutím k § 458 odst. 1 ObčZ, podle něhož musí být vydáno vše, co bylo nabyto bezdůvodným obohacením. Tato změna právního názoru však podle odvolacího soudu nic nemění na způsobu vypořádání tak, jak bylo provedeno soudem prvního stupně. Vztah žalobců a žalovaných je přitom ovlivněn tím, že na obou stranách se jedná o manžele, a proto je nutno vyjít z § 143 a násl. ObčZ ve znění ke dni 1.1.1992, z něhož vyplývá solidární odpovědnost na obou stranách ve vztahu k právům a závazkům, včetně bezpodílového spoluvlastnictví nemovitostí žalovanými. Jádrem sporu je podle odvolacího soudu výše částky, která byla získána na tržbách v době společného hospodaření od 1.1.1992 do 15.11.1992. Podle názoru odvolacího soudu nesplňují sice příjmové doklady vystavované žalobkyní b) podmínky § 11 odst. 1 písm. f) zákona o účetnictví, neboť obsahují podpis pouze této žalobkyně a chybí podpis další osoby, avšak ani doklady vystavené prvním žalovaným nepředstavují doklady o přijetí vyšších částek žalobkyní a neprokazují tvrzení žalovaných o vyšších tržbách v účetnictví nevykázaných. Výše tržeb však vzhledem k shodným podílům účastníků - není podle odvolacího soudu rozhodná pro vypořádání. I odvolací soud se dále podrobně zabýval spornými částkami, o nichž dle odvolatelů soud prvního stupně rozhodl nesprávně, a na základě vlastního propočtu uzavřel, že žalobcům na vypořádání náleží doplatek 850 553 Kč. Rozsudek proto jak ve vyhovujícím, tak i v zamítavém výroku změnil tak, že uvedenou částku s příslušenstvím uložil žalovaným zaplatit žalobcům a ohledně zaplacení částky 138 697,50 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl, a rozhodl o nákladech řízení.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali dovolání žalobci i žalovaní. Žalobci jak z obsahu dovolání a návrhu rozhodnutí dovolacího soudu vyplývá - napadají rozsudek odvolacího soudu v části, ve které byla zamítnuta žaloba o zaplacení 138 697,50 Kč s příslušenstvím a rozhodnuto o nákladech řízení před soudem prvního stupně a soudem odvolacím. Dovolání považují za přípustné byť je odvolací soud nesprávně dle nich poučil o přípustnosti pouze podle § 237 odst. 1 písm. c) i podle § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ). Namítli, že napadené rozhodnutí je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.], neboť odvolací soud neseznámil účastníky se svým právním názorem odlišným od právního názoru soudu prvního stupně a neumožnil jim se k němu vyjádřit, čímž porušil právo účastníků řízení na spravedlivý proces ve smyslu nálezu Ústavního soudu ČR publikovaného pod č. 5 ve svazku č. 25 Sbírky rozhodnutí Ústavního soudu ročník 2002, I. díl. Žalobci dále namítli, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.] s tím, že některá skutková zjištění nemají oporu v provedeném dokazování (§ 241 odst. 3 o. s. ř.). Poukázali na to, že neplatnost předmětné dohody z 30.12.1991, byť i částečnou, nikdo z účastníků řízení nenamítal a pokud by mělo být dílčí ustanovení článku III. písm. a) zmíněné dohody neplatné, neexistuje důvod, aby tato neplatnost byla vztažena na obsah celé dohody. Vlastní nabytí spoluvlastnických podílů na nemovitostech žalovaných bylo jistě významnou skutečností, nešlo však o žádné conditio sine qua non, když žalobci se nikdy po žalovaných nedomáhali splnění povinnosti převést na ně ideální polovinu nemovitostí. Poukázali na právní úpravu sdružení podle § 360a HZ a režim § 829 a násl. ObčZ a na to, že předmětná dohoda obsahovala všechny esenciální náležitosti tohoto druhu smlouvy podle uvedené úpravy a proto je konstrukce její neplatnosti v napadeném rozhodnutí zcela neudržitelná. Žalobci dále tvrdili procesní pochybení odvolacího soudu, který podle § 212 písm. d) o. s. ř. zaujal stanovisko, že není vázán rozsahem odvolání a jejich nárok posoudil jako bezdůvodné obohacení, když však ani při takovém posouzení nároku nejde o případ, kdy z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky. Jako nesprávné shledávají žalobci posouzení charakteru částek 225 000 Kč a 223 000 Kč uhrazených žalovanému na jeho nemovitosti, když jde jednoznačně o nákladovou položku výhradně žalovaných, nikoliv sdružení. Nesprávné je i skutkové zjištění odvolacího soudu ohledně částky 72 160 Kč, neboť podle názoru žalobců soud přehlédl, že sdružení základní prostředky a drobné a krátkodobé prostředky v této hodnotě následně od žalovaného jako vydražitele odkoupilo. Podrobně dále žalobci rozvedli i svůj nesouhlas s aplikací ustanovení § 150 o. s. ř. odvolacím soudem při rozhodování o nákladech řízení před soudem prvního stupně, podle jejich názoru pro to nebyly právní ani skutkové důvody.

Žalovaní ve svém dovolání napadli rozsudek odvolacího soudu, pokud jim ukládal zaplatit žalobcům 850 553 Kč s příslušenstvím a náklady odvolacího řízení, odkázali na § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., podle kterého je jejich dovolání přípustné v měnící části výroku odvolacího soudu, a také na § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.; zásadní právní význam napadeného rozsudku spatřují v tom, že řeší právní otázku v rozporu s hmotným právem. Důvodnost svého dovolání žalovaní shledávají v tom, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Soud neměl správně zjištěný skutkový stav, na jehož základě by mohl i správně rozhodnout. Není totiž, jak uvádějí, postaveno na jisto, co měli žalovaní na úkor žalobců nabýt, resp. v jakém rozsahu se na jejich úkor bezdůvodně obohatili. Žalovaní především nesouhlasí s hodnocením znaleckého posudku Ing. P., který podle jejich názoru zcela jednostranně vycházel ze seznamu věcí pořízeného Ing. R., která vypověděla, že sama inventuru neprováděla a vycházela z podkladů předložených žalobkyní b). Úplnost a správnost seznamu tedy kontrolována nebyla. Soudy také pochybily, když provedly bez dalšího finanční vypořádání, ač šlo o věci buď individuálně určené, u nichž se lze domáhat ekvivalentu v penězích jen tehdy, když byly zničeny, ztraceny, zcizeny, popř. spotřebovány, nebo věci určené genericky, které mohou být nahrazeny jinou věcí téhož druhu a jakosti. Za nesprávný považují žalovaní závěr obou soudů v tom, že znalec může vycházet pouze z účetních dokladů, když znalecký posudek je podle § 125 o. s. ř. pouze jedním z důkazních prostředků zde příkladmo vyjmenovaných. Soudy nepřihlížely k tzv. tržebníkům , tedy dokladům o tržbách, u nichž se žalobkyně b), jež vedla účetnictví, nepostarala, aby se staly takovými řádnými účetními doklady, což však nemůže jít k újmě žalovaných. Vada, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, spočívá podle žalovaných v tom, že nebylo připuštěno vypracování nového znaleckého posudku za situace, kdy soud posoudil dohodu účastníků jako neplatnou. Žalovaní také nesouhlasí s tím, že by měli vydat částky 156 546 Kč a 29 390 Kč odpovídající tzv. provozní režii, přičemž jde o věci spotřebované (údržba, hygienické prostředky, aranžérské práce, ubrousky, šlehačkové bombičky, nápojové lístky). Dále poukázali na to, že ve třech položkách s označením diskotéka za celkem 135 000 Kč se nemohlo jednat o zisk na jejich straně. Žalovaní navrhli zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.

K dovolání žalovaných podali žalobci vyjádření, v němž vyvracejí tvrzení a argumenty žalovaných s tím, že dovolací důvody žalovaných jsou podle jejich názoru bezpředmětné.

Dovolání žalobců i žalovaných bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými - účastníky řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§ 241 o. s. ř.) a má stanovené obsahové náležitosti (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) se dále zabýval otázkou přípustnosti obou dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je upravena v ustanovení § 237 o. s. ř. Podle ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)]. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Vzhledem k tomu, že napadenému rozsudku odvolacího soudu nepředcházelo zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, nelze přípustnost žádného z dovolání opřít o ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. Přípustnost dovolání však nevyplývá ani z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., z něhož ji dovolatelé dovozují. Přípustnost dovolání proti měnícímu rozsudku odvolacího soudu je založena na zásadě diformity (nesouhlasnosti) rozhodnutí odvolacího soudu a soudu prvního stupně. O nesouhlasná rozhodnutí jde tehdy, jestliže okolnosti významné pro rozhodnutí ve věci byly posouzeny soudy obou stupňů rozdílně, takže práva a povinnosti stanovená účastníkům jsou podle závěrů těchto rozsudků odlišná. Odlišností se přitom nemyslí rozdílné právní posouzení, pokud nemělo vliv na obsah práv a povinností účastníků, ale jen takový závěr, který rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva účastníků. Pro posouzení toho, zda jde o měnící rozsudek, není rozhodující, jak jej odvolací soud označil (tedy jak formuloval jeho výrok či zda v odůvodnění odkázal na ustanovení § 219 či § 220 o. s. ř.), nýbrž jak ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně vymezil obsah posuzovaného právního vztahu účastníků, případně zda práva a povinnosti účastníků stanovil oproti rozhodnutí soudu prvního stupně odlišně (srov. též rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1999, pod pořadovým číslem 52). Z tohoto pohledu nejde v daném případě o měnící rozsudek [až na částku 4 075,71 Kč, ohledně níž vyhovující i zamítavý výrok soudu prvního stupně doznal rozhodnutím odvolacího soudu změny, sama o sobě však nedosahuje hranice dle § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř.].

Již na tomto místě lze uvést, že dovolací důvod spočívající v tom, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze úspěšně uplatnit pouze v případě, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) nebo b) o. s. ř. (popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení ve smyslu § 238 a § 238a o. s. ř.). Jelikož přípustnost dovolání podle citovaných ustanovení dána není, nelze přihlížet k těm námitkám dovolatelů, směřujícím proti skutkovým zjištěním, na nichž je dovoláním napadené rozhodnutí založeno, jak o tom i dále.

Proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. za podmínky, že dovolání není přípustné podle písmena b) tohoto ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen.

Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je tak zásadně důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

S poukazem na to, co bylo uvedeno shora obecně k oběma dovoláním, Nejvyšší soud dále již posuzoval přípustnost dovolání žalobců podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby o zaplacení částky 138 697,50 Kč s příslušenstvím.

V daném případě, jak z obsahu dovolání žalobců vyplývá vymezení právní otázky, je dovolacímu přezkumu otevřena otázka platnosti dohody o společném podnikání , uzavřené účastníky řízení 30.12.1991. Odvolací soud tuto dohodu posoudil jako neplatnou, neboť tato dohoda obsahuje též závazek k uzavření smlouvy o převodu nemovitostí, v níž se nacházela předmětná vinárna. Toto ujednání účastníků vykazuje znaky smlouvy o smlouvě budoucí, pro nedostatek podstatných náležitostí této smlouvy zejména dohody o ceně je toto ujednání neplatné, což vedlo k neplatnosti celé smlouvy účastníků. Tento závěr odvolacího soudu Nejvyšší soud nesdílí z důvodů, jak jsou dále uvedeny.

Z názvu a obsahu dohody a také z pozdějšího chování účastníků i jejich tvrzení v tomto řízení vyplývá, že jejich dohoda byla uzavřena za účelem podnikání spočívajícím v provozování vinárny Split (dříve označené dle smlouvy jako Slovanka) v Českých Budějovicích, nacházející se v nemovitostech, které vydražil první žalovaný. Z uvedeného účelu je nutno vyjít při aplikaci příslušných právních předpisů. Dohoda byla uzavřena za účinnosti hospodářského zákoníku podle jeho § 360a, neobsahuje však všechny podstatné náležitosti tohoto smluvního typu vymezené v uvedeném ustanovení.

Podle ustanovení § 360a odst. 2 hospodářského zákoníku smlouva o sdružení vymezí zejména: a) účel sdružení, dobu, na kterou je smlouva uzavírána, činnost, která je předmětem sdružení, a způsob jejího provádění, popř. prostředky, které jsou předmětem sdružení; b) práva a povinnosti zúčastněných organizací, výši podílů, kterými přispívají k úhradě nákladů spojených s výkonem dohodnuté činnosti, a způsob rozdělení zisku nebo ztráty; c) důsledky porušení smluvních povinností; d) způsob vzájemného vypořádání závazků po zániku smlouvy o sdružení. Smlouva může obsahovat i další náležitosti, neobsahuje-li však podstatné náležitosti, citované shora, nevznikne (§ 360a odst. 3 věta první hospodářského zákoníku).

Dohoda o společném podnikání , uzavřená mezi účastníky dne 30.12. 1991, však neobsahuje způsob vzájemného vypořádání závazků při zániku sdružení ani důsledky porušení smluvních povinností, proto smlouva nevznikla. Nelze z tohoto důvodu uvažovat ani o neplatnosti smlouvy. Nejvyšší soud se tedy neztotožňuje s názorem odvolacího soudu, podle kterého je smlouva neplatná.

Toto rozdílné právní hodnocení však samo o sobě ještě nemá vliv na posouzení správnosti přezkoumávaného rozsudku, neboť důsledek neplatnosti smlouvy je v daném případě stejný jako důsledek skutečnosti, že smlouva nevznikla. Jde o to, že mezi účastníky nevznikl smluvní vztah, který podle jejich vůle vzniknout měl. Proto samo pochybení, na které dovolatelé poukazují, že totiž odvolací soud vztáhl neplatnost části smlouvy na smlouvu celou, pokud je zde třeba učinit závěr, že uvedená smlouva ani nevznikla, ještě nevede k závěru o přípustnosti dovolání žalobců.

Odvolací soud založil své rozhodnutí poté, co učinil shora uvedený závěr - na právním názoru, že k vypořádání účastníků ze společného podnikání v daném období od 1.1.1992 do 15.11.1992 je třeba přistoupit jako k vypořádání bezdůvodného obohacení. Nároky v řízení uplatněné je proto třeba posoudit (s přihlédnutím - neboť jde na obou stranách o manžele - k § 143 a násl. ObčZ) podle § 451 a § 458 ObčZ.

Institut bezdůvodného obohacení vyjadřuje zásadu občanského práva, že nikdo se nesmí bezdůvodně obohatit na úkor jiného, a pokud k tomu dojde, je povinen takto získaný prospěch vrátit. Plnění bez právního důvodu je jednou ze skutkových podstat bezdůvodného obohacení, k němuž dochází tím, že jednomu z účastníků se dostalo majetkové hodnoty plněním, k němuž v době jeho poskytnutí neexistoval žádný právem stanovený důvod, jímž může být např. dohoda účastníků, povinnost plynoucí ze zákona, či z rozhodnutí apod. Jedná se tedy o případy, v nichž právní důvod k okamžiku plnění vůbec neexistoval. K získání bezdůvodného obohacení v tomto případě dochází okamžikem přijetí plnění.

Podle ustanovení § 451 odst. 1 ObčZ kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů. Podle § 458 odst. 1 ObčZ musí být vydáno vše, co bylo nabyto bezdůvodným obohacením. Není-li to dobře možné, zejména proto, že obohacení záleželo ve výkonech, musí být poskytnuta peněžitá náhrada.

Z uvedeného plyne, že k vypořádání bezdůvodného obohacení (jeho vydání) podle ustanovení § 451 a násl. ObčZ je třeba přistoupit jak v případě neplatné smlouvy (výslovně dle § 457 ObčZ), tak i v případě, že smlouva nevznikla a tedy od počátku zde scházel právní důvod plnění (viz § 451 odst. 2 ObčZ). Pochybení v závěru o neplatnosti smlouvy, jehož se odvolací soud dopustil, když měl učinit závěr, že smlouva nevznikla, se tedy nijak neprojevilo na správnosti právního názoru odvolacího soudu, s nímž přistoupil k posouzení uplatněných nároků.

Dovolací soud proto uzavírá, že nesprávné řešení učiněné odvolacím soudem se netýká právní otázky, jež měla určující význam pro rozhodnutí věci a nelze tak ohledně tohoto řešení shledat zásadní význam rozhodnutí odvolacího soudu, jak má na mysli ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve spojení s odstavcem 3 uvedeného ustanovení.

Protože z obsahu dovolání žalobců do jimi napadeného výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé neplyne vymezení jiné právní otázky, pro níž by měla být založena přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (za takovou otázku nelze shledat kritiku posouzení důvodnosti zahrnutí částky 223 000 Kč do výdajů sdružení , jež se týká již závěru učiněného soudem prvního stupně), shora učiněný závěr nese s sebou konečné posouzení dovolání žalobců jako nepřípustného.

Rovněž tak jejich dovolání ve zbývajícím rozsahu, tj. pokud směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení, není podle právní úpravy přípustnosti dovolání v občanském soudním řádu účinném od 1.ledna 2001 přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Pokud dovolání není přípustné, nemůže být ani posuzován dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tedy že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, event. zkoumáno, zda zde nejsou jiné vady (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.).

Dovolací soud proto dovolání žalobců podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

Nejvyšší soud poté přistoupil k posouzení přípustnosti dovolání žalovaných. Již z toho, co bylo uvedeno obecně pro obě dovolání shora, plyne, že jejich dovolání není přípustné v té části, v níž byl zamítavý výrok soudu prvního stupně změněn tak, že žalovaným bylo uloženo zaplatit žalobcům o 4 075,71 Kč s příslušenstvím více, a to s ohledem na § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř., podle něhož není dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 o. s. ř. ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20 000 Kč a v obchodních věcech 50 000 Kč.

Zbývá tedy posoudit přípustnost dovolání žalovaných týkající se výroku odvolacího soudu, kterým byla potvrzena povinnost žalovaných zaplatit žalobcům částku 846 477,29 Kč s příslušenstvím [přípustnost dle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.]. Žalovaní sami uvedli dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) i b) o. s. ř., tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek (ve vztahu k nim) nesprávné rozhodnutí ve věci, resp. že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; z obsahu dovolání, resp. z vylíčení důvodů dovolání, je však zřejmé, že žalovaní především nesouhlasí s tím, jak odvolací soud (a před tím i soud prvního stupně) hodnotil provedené důkazy, jaké důkazy považoval za nutné provést a které nikoli a k jakým skutkovým závěrům z provedených důkazů dospěl. Žalovaní především napadli výši finančního vypořádání zjištěnou odvolacím soudem na základě znaleckého posudku Ing. V. P., který podle jejich názoru nezohlednil skutečnou výši majetku sdružení, vytýkají soudu, že si neobstaral pro správné zjištění majetku nový znalecký posudek, zpochybňují konkrétní finanční položky, zahrnuté do vypořádání, napadají, že soudy nepřihlédly k údajům tzv. tržebníků jako rovnocenným důkazům o přijatých tržbách. Tím však ale žalovaní nevymezují žádnou právní otázku, nezpochybňují právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující, netvrdí k možným vadám řízení jiná než dle nich vadná zjištění skutková a skutkové závěry z nich plynoucí.

Dovolací soud však není oprávněn při zkoumání přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zabývat se jinými než právními otázkami a je vázán skutkovými zjištěními odvolacího soudu. Případná neúplnost nebo nesprávnost skutkových zjištění a závěrů, k nimž odvolací soud dospěl a na nichž své rozhodnutí založil, není totiž žádným z dovolacích důvodů uvedených v ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř., nýbrž může být (při splnění dalších předpokladů) dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. (prostřednictvím kterého lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování). Tento dovolací důvod však není relevantním dovolacím důvodem v případě, že přípustnost dovolání má být založena podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Protože soud každý procesní úkon účastníka řízení (tedy i vymezení dovolacího důvodu) posuzuje podle jeho obsahu, i když byl nesprávně označen (srov. § 41 odst. 2 o. s. ř.), nepředstavuje dovolání žalovaných uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., ale uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř., který - jak uvedeno výše - nemůže být způsobilým podkladem pro závěr o přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Pokud dovolání není přípustné, nemůže být ani posuzován dovolací důvod uplatněný žalovanými podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tedy že řízení je ve vztahu k nim postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalovaných podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. rovněž odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto tak, jak ve výroku uvedeno, podle ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., s tím, že v souvislosti s podaným dovoláním žádná ze stran s ohledem na výsledek řízení na náhradu nákladů právo nemá a náklady žalobců s podaným vyjádřením, jež bylo vzhledem ke shora uvedenému bez významu, dovolací soud nepokládal za náklady nutné k bránění práva v tomto řízení.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně 31. ledna 2005

JUDr. Zdeněk Des, v.r.

předseda senátu