32 Odo 181/2005
Datum rozhodnutí: 21.03.2006
Dotčené předpisy: § 236 předpisu č. 99/1963Sb.




32 Odo 181/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobkyně Ch. B., a.s., proti žalované Č. D. A J., spol. s r. o., o 218 574 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích, pod sp. zn. 36 Cm 174/2003, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. října 2004, č.j. 12 Cmo 19/2004-48, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 7 575 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. J. K., advokáta.

O d ů v o d n ě n í :

Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 19. října 2004, č.j. 12 Cmo 19/2004-48, potvrdil rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích, ze dne 28. listopadu 2003, č.j. 36 Cm 174/2003-31, kterým byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni 218 574 Kč s 8% p.a. úrokem z prodlení od 13. 4. 2001 do zaplacení a náhradu nákladů řízení; zároveň rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právnímu závěry soudu prvního stupně a ve shodě s ním uzavřel, že žalovaná uznáním závazku ze dne 20. 2. 2002 založila ve smyslu § 323 odst. 1 obchodního zákoníku (dále jen obch. zák.) vyvratitelnou právní domněnku existence závazku vůči žalobkyni ve výši 218 574 Kč, specifikovaného fakturou číslo 540 a dodacím listem číslo 463, vzešlých z kupní smlouvy uzavřené mezi účastníky podle § 409 a násl. obch. zák. S ohledem na prodlení žalované se zaplacením dlužné částky od data po splatnosti dlužné kupní ceny odvolací soud dovodil, že soud prvního stupně přiznal žalobkyni správně i úroky z prodlení v souladu s § 369 obch. zák. Konstatoval, že z obsahu spisu vyplývá, že žalovaná i přes poučení podle § 118a odst. 3 občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.) neoznačila relevantní důkazy, které by byly schopné vyvrátit právní domněnku o existenci uznané pohledávky ve smyslu § 323 odst. 1 obch. zák., když za takové důkazy nebylo možno považovat žalovanou navržený důkaz výslechem Ing. L., zaměstnance žalobkyně, a ani dodací listy, jak správně dovodil soud prvního stupně, když uznání závazku podepsal Ing. R. V. a nikoliv Ing. L., a pokud mělo být dodacími listy společnosti H. o., s. r. o. prokázáno, že uvedená společnost se zbožím vyúčtovaným fakturou č. 540 nakládala, nemohla tato okolnost vyvrátit založenou právní domněnku o existenci závazku, neboť žalovaná mohla mít různé důvody, proč nechala dodat zboží podle kupní smlouvy do uvedené společnosti. Uzavřel, že uvedené důkazy nemohly prokázat, že účastníci nebyli ve smluvním vztahu nebo že předmětný závazek na zaplacení kupní ceny zanikl.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přičemž má za to, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, když řešilo otázku uznání závazku v rozporu s hmotným právem ustanovením § 323 odst. 1 obch. zák., posoudil-li soud písemnost ze dne 20. 2. 2002 za uznání závazku, aniž by byly splněny pro takový úkon všechny zákonem stanovené náležitosti, a to zejména určitost závazku tak, aby nemohl být zaměněn s jiným. Domnívá se, že odkaz v uznání závazku na fakturu č. 540 ze dne 13. 3. 2001 výši 435 916 Kč, z níž nebylo uhrazeno 218 574 Kč, není dostatečně jednoznačným určením předmětu uznání závazku, neboť není jasně určen rozsah závazku, kterého se uznání týká, přičemž zároveň poukazuje, že nemá podle obchodního zákoníku závazek uhradit fakturu, ale jen dohodnutou kupní cenu, avšak v listině nazvané uznání závazku není tento závazek zaplatit kupní cenu uveden. Je přesvědčena, že úkon učiněný v uvedené listině není platným uznáním závazku a navrhla zrušení rozsudku odvolacího soudu i soudu prvního stupně a vrácení věci Krajskému soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, k dalšímu řízení.

Žalobkyně ve vyjádření k dovolání navrhla omítnutí dovolání pro jeho nepřípustnost, neboť má za to, že odvolací soud rozhodl správně, posoudil-li předmětné uznání závazku jako platný právní úkon, který splňuje všechny náležitosti vyžadované obchodním zákoníkem.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. a k tomu oprávněným subjektem žalovanou, řádně zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1, 2 o. s. ř.), nejprve zkoumal, zda je dovolání přípustné.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné za podmínek uvedených v § 237 odst. 1 písm. b) a písm. c) o. s. ř.

Podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O takový případ se v dané věci nejedná, přichází proto v úvahu pouze přípustnost dovolání, jejíž podmínky stanoví § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Ta je dána tehdy, pokud dovolání není přípustné podle písmena b) tohoto ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Zásadní právní význam má rozsudek odvolacího soudu současně pouze tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v posuzované věci, ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), přičemž se musí jednat o takovou právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud řešena nebo která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává. Dospěje-li ke kladnému závěru, jde o přípustné dovolání a dovolací soud bez dalšího přezkoumá napadený rozsudek a rozhodne o něm meritorně.

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Teprve za situace, kdy dovolací soud shledá přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku, může se zabývat ostatními uplatněnými dovolacími důvody.

Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu nemá v dané věci po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odstavec 1 písm. c) o. s. ř., neboť odvolací soud neřešil otázku, která by byla v rozporu s hmotným právem, a dovolací soud ani z jiných okolností nedospěl k závěru o tom, že rozhodnutí v napadené části po právní stránce zásadní význam má.

Odvolací soud totiž otázku uznání závazku žalované vůči žalobkyni ze dne 20. 2. 2002 neřešil v rozporu s § 323 odst. 1 obch. zák. a ani v rozporu s dosavadní judikaturou.

Podle § 323 odst. 1 obch. zák. uzná-li někdo písemně svůj určitý závazek, má se za to, že v uznaném rozsahu tento závazek trvá v době uznání. Tyto účinky nastávají i v případě, kdy pohledávka věřitele byla v době uznání již promlčena.

Zákonodárce nepředepisuje, jakým způsobem má být "určitý závazek specifikován. Určení může zahrnovat rozsah závazku, není to však zcela nezbytné. Je tedy možné např. uznat závazek i odkazem na příslušnou smlouvu, fakturu apod. Vymezení určitého závazku by bylo nezbytné i bez této výslovné úpravy, neboť obecnou náležitostí právních úkonů je vyjádření určité vůle (§ 37 občanského zákoníku). Určitost vůle bude spočívat také v označení závazku, jenž je předmětem uznání (srov. Obchodní zákoník, Irena Pelikánová, komentář k § 323 obch. zák.).

Nejvyšší soud ČR v souladu s dosavadní judikaturou (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 3. 2004, sp. zn. 29 Odo 1126/2003) i právní teorií vyšel z toho, že požadavek určitosti závazku je nutno vykládat ve smyslu jeho identifikace, a to takovým způsobem, aby nebyl zaměnitelný s jiným. Proto uzavřel, že odvolací soud v dané věci nerozhodl ohledně uznání závazku v rozporu s hmotným právem (§ 323 odst. 1 obch. zák.), pokud v daném případě byl závazek žalované v Uznání závazku ze dne 20. 2. 2002 určen jako závazek vzniklý z důvodu neuhrazení faktury č. 540 ze dne 13. 3. 2001 výši 435 916 Kč, čímž byl zřetelně specifikován číslem faktury a jejím datem, včetně uvedení důvodu vzniku závazku. Uznávaný závazek byl konkretizován i rozsahem závazku tím, že v písemném uznání závazku bylo uvedeno, že z určené faktury nebylo uhrazeno 218 574 Kč.

Protože rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam, není proti němu dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné.

Nejvyšší soud ČR proto dovolání žalované - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Podle výsledku dovolacího řízení má žalobkyně právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení, za jeden úkon právní služby (sepis vyjádření k dovolání), které sestávají z odměny advokáta ve výši 7 500 Kč [§ 3 odst. 1, § 10 odst. 3, § 16, § 15 v návaznosti na § 14 odst. 1 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální odměny za zastoupení účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení (advokátní tarif)] a z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 75 Kč (§ 13 odst. 3 vyhl.č. 177/1996 Sb.), tedy celkem ve výši 7575 Kč.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinná co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná navrhnout výkon rozhodnutí.

V Brně 21. března 2006

JUDr. Kateřina Hornochová, v.r.

předsedkyně senátu