32 Odo 1800/2006
Datum rozhodnutí: 26.08.2008
Dotčené předpisy: § 241a odst. 1 předpisu č. 99/1963Sb., § 241b odst. 3 předpisu č. 99/1963Sb.




32 Odo 1800/2006

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Kateřiny Hornochové v právní věci žalobců a) D. W., b) L. W., proti žalovaným 1) B. spol. s r.o. - holdingová společnost, v likvidaci, 2) R. N., zastoupenému advokátem, o 735.523,70 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 5 C 86/2001, o dovolání druhého žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. března 2006, č.j. 64 Co 395/2005-187, ve znění usnesení ze dne 4. srpna 2006, č.j. 64 Co 395/2005-198, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 8. října 2004, č.j. 5 C 86/2001-118, uložil první žalované zaplatit žalobcům, kteří jsou oprávněni přijmout plnění společně a nerozdílně jako solidární věřitelé, částku 98.603,50 Kč s 8 % úrokem z prodlení od 31. října 2000 do zaplacení, částku 119.519,40 Kč s 8 % úrokem z prodlení od 21. listopadu 2000 do zaplacení, částku 472.580,70 Kč s 8 % úrokem z prodlení od 2. prosince 2000 do zaplacení a náklady řízení (bod I. výroku). Dále zamítl žalobu proti první žalované v rozsahu částky 22.410,10 Kč s 12 % úrokem z prodlení za den 30. října 2000 a se 4 % úrokem z prodlení od 31. října 2000 do zaplacení, v rozsahu částky 22.410,- Kč s 12 % úrokem z prodlení za den 20. listopadu 2000 a se 4 % úrokem z prodlení od 21. listopadu 2000 do zaplacení a v rozsahu požadovaného 4 % úroku z prodlení z částky 472.580,70 Kč od 2. prosince 2000 do zaplacení (bod II. výroku). Proti druhému žalovanému soud prvního stupně žalobu zamítl (bod III. výroku) a rovněž rozhodl o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobci a druhým žalovaným (bod IV. výroku).

K odvolání žalobců proti rozsudku soudu prvního stupně v rozsahu bodu II. a III. výroku rozhodl Městský soud v Praze shora označeným rozsudkem tak, že rozsudek soudu prvního stupně potvrdil v zamítavém výroku ve vztahu mezi žalobci a první žalovanou v rozsahu částky 22.140,10 Kč s 12 % úrokem z prodlení za den 30. října 2000, v rozsahu další částky 22.410,10 Kč s 12 % úrokem z prodlení za den 20. listopadu 2000, zrušil ho v rozsahu požadovaného 4 % úroku z prodlení z částky 22.410,- Kč od 31. října 2000 do zaplacení, 4 % úroku z prodlení z částky 22.410,10 Kč od 21. listopadu 2000 do zaplacení a 4 % úroku z prodlení z částky 472.580,70 Kč od 2. prosince 2000 do zaplacení, dále ho zrušil ve výroku o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobci a první žalovanou, a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (první odstavec výroku). Odvolací soud dále změnil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ve vztahu mezi žalobci a druhým žalovaným tak, že druhému žalovanému uložil zaplatit žalobcům 690.703,60 Kč s tím, že v rozsahu plnění první žalované zaniká povinnost druhého žalovaného, zrušil ho v rozsahu požadovaného 12 % úroku z prodlení z částky 98.603,50 Kč od 31. října 2000 do zaplacení, 12 % úroku z prodlení z částky 119.519,40 Kč od 21. listopadu 2000 do zaplacení a 12 % úroku z prodlení z částky 472.580,70 Kč od 2. prosince 2000 do zaplacení, dále ho zrušil ve výroku o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobci a druhým žalovaným a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud dále potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve zbývající části zamítavého výroku ve vztahu mezi žalobci a druhým žalovaným (druhý odstavec výroku).

Rozsudek odvolacího soudu napadl druhý žalovaný dovoláním, opíraje jeho přípustnost o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ). Jako dovolací důvod uvedl postižení řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.], nesprávné právní posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.], přičemž rovněž tvrdí, že napadené rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (dovolací důvod dle § 241a odst. 3 o. s. ř.).

Tvrzené vady řízení se podle názoru dovolatele dopustily soudy obou stupňů tím, že řádně nedoručovaly první žalované, čímž jí odňaly možnost jednat před soudem. I když se vytýkaná vada řízení týká první žalované, má za to, že ji může rovněž namítat, neboť předmětem sporu je závazek první žalované, za který převzal ručení. Další vadou zatížily soudy obou stupňů řízení podle dovolatele tím, že v rozporu s § 306 odst. 2 obchodního zákoníku se odmítaly zabývat jeho věcnými námitkami proti pohledávce s odůvodněním, že takové výhrady může vznášet pouze dlužník, a nikoli ručitel. Vadu řízení spatřuje dovolatel rovněž v tom, že odvolací soud v rozporu s § 205a odst. 1 písm. f) o. s. ř. nepřihlédl při svém rozhodování k listinným důkazům, které byly předloženy v odvolacím řízení, s čímž dává do souvislosti i pochybení při zjišťování skutkového stavu, logické rozpory při hodnocení důkazů a nepřezkoumatelnost jeho závěrů. Dovolatel rovněž odvolacímu soudu vytýká, že v rozporu se shodnými výpověďmi dovolatele a svědkyně K. dospěl ke skutkovému závěru, že mu první žalobce nevyhrožoval. S hodnocením odvolacího soudu, že v případě uvedené svědkyně šlo o nevěrohodnou a vykonstruovanou výpověď, nesouhlasí, neboť podle jeho názoru byla její výpověď zcela jednoznačná. Pochybení odvolacího soudu při zjišťování skutkového stavu vedla podle dovolatele i k nesprávnému právnímu posouzení věci. Pakliže ke změně skutkového stavu nedošlo (a pokud se tak stalo, tak v jeho prospěch), měl odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dovodit, že je jeho ručitelské prohlášení vůči žalobcům neplatné.

Dovolatel navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Ve společném vyjádření k dovolání se žalobci se skutkovými a právními závěry odvolacího soudu ztotožnili a navrhli, aby dovolací soud dovolání, pokud ho neodmítne pro nepřípustnost, případně pro zjevnou bezdůvodnost, zamítl.

Podle bodu 3. článku II., části první, zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. dubnem 2005). O takový případ jde i v této věci, jelikož odvolací soud věc ve shodě s bodem 2. článku II., části první, zákona č. 59/2005 Sb. rovněž projednal podle dosavadního znění občanského soudního řádu, jak sám výslovně zmínil v důvodech rozsudku.

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas a oprávněnou osobou, posuzoval, zda toto podání obsahuje všechny zákonem předepsané náležitosti.

Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů se toto rozhodnutí napadá, popřípadě které důkazy by měly být provedeny k prokázání důvodu dovolání, a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Uvedením údaje o tom, v jakém rozsahu dovolatel rozhodnutí odvolacího soudu napadá, je vymezena kvantitativní stránka přezkumné činnosti dovolacího soudu. Dovolatel v rámci svého dispozitivního oprávnění stanoví pro soud závazným způsobem meze, v jejichž rámci požaduje přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu, především tím, že označí jeden nebo některé z více výroků v rozhodnutí obsažených.

Dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu nebo z jakých důvodů se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, je vadným (neúplným) podáním. Postupem podle § 43, § 209 a 241b odst. 3 o. s. ř. je třeba odstranit ty vady, které brání pokračování v řízení, tj. zejména nedostatek uvedení rozsahu, v němž je rozhodnutí dovoláním napadáno, jestliže z obsahu dovolání nelze dovodit, které výroky dovolatel napadá. Dovolatel tuto vadu dovolání může odstranit a své dovolání doplnit o uvedení rozsahu napadeného rozhodnutí - jak vyplývá z ustanovení § 241b odst. 3, věty první, o. s. ř. - jen po dobu trvání lhůty k dovolání. Marným uplynutím této lhůty, která je lhůtou propadnou, se původně odstranitelné vady dovolání uvedené v § 241a odst. 1 o. s. ř. stávají neodstranitelnými a k případnému pozdějšímu doplnění dovolání dovolací soud nemůže přihlédnout.

Podle ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. může účastník podat dovolání do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni. Bylo-li odvolacím soudem vydáno opravné usnesení, běží tato lhůta od doručení opravného usnesení.

Lhůty určené podle týdnů, měsíců nebo let se končí uplynutím toho dne, který se svým označením shoduje se dnem, kdy došlo ke skutečnosti určující počátek lhůty, a není-li ho v měsíci, posledním dnem měsíce. Připadne-li konec lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den (§ 57 odst. 2, věta první a druhá, o. s. ř.).

Lhůta je zachována, je-li posledního dne lhůty učiněn úkon u soudu nebo podání odevzdáno orgánu, který má povinnost je doručit (§ 57 odst. 3 o. s. ř.).

V dovolání ze dne 10. července 2006 (na č.l. 199 spisu), které bylo předáno dne 27. července 2006 k poštovní přepravě, druhý žalovaný uvedl, že ho podává proti cit. rozhodnutí odvolacího soudu, které navrhl v rámci dovolacího návrhu zrušit a věc vrátit odvolacímu soudu k dalšímu řízení, aniž jakkoli vymezil, proti kterému či kterým výrokům napadeného rozsudku dovolání směřuje. Rozsah, ve kterém se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, nelze dovodit ani z obsahu dovolání, a to i s přihlédnutím k tomu, že dovolatel směřoval konkrétní dovolací námitky i proti výroku, jímž bylo rozhodnuto ve vztahu mezi žalobci a první žalovanou.

Z obsahu spisu (srov. doručenku na č.l. 190 spisu) se podává, že rozsudek odvolacího soudu byl dovolateli (jeho obecnému zmocněnci) doručen dne 30. května 2006 a opravné usnesení (č.l. 198) bylo dovolateli doručeno (srov. doručenku na č.l. 205 spisu) dne 29. září 2006.

Ve smyslu § 57 odst. 2, věty první, o. s. ř. připadl konec dvouměsíční lhůty k podání dovolání na středu 29. listopadu 2006.

Z obsahu spisu dovolací soud zjistil, že soud prvního stupně dovolatele k doplnění dovolání nevyzval a že dovolatel z vlastní iniciativy své podání o chybějící náležitosti nedoplnil. Tím došlo dnem 29. listopadu 2006 k marnému uplynutí zákonné lhůty stanovené v § 241b odst. 3 o. s. ř. k případnému doplnění dovolání, vada dovolání spočívající v neuvedení rozsahu napadeného rozsudku se stala neodstranitelnou a dovolání druhého žalovaného trpí vadou, která brání dalšímu pokračování dovolacího řízení.

Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), dovolání druhého žalovaného proti napadenému rozsudku odvolacího soudu odmítl pro vady podaného dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. za přiměřeného použití § 43 odst. 2, věty první, o. s. ř. (shodně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu publikované pod číslem 21/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Dovolání druhého žalovaného bylo odmítnuto, žalobcům však podle obsahu spisu žádné prokazatelné náklady v souvislosti s dovolacím řízením nevznikly.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 26. srpna 2008

JUDr. Miroslav G a l l u s, v. r.

předseda senátu