32 Odo 1788/2006
Datum rozhodnutí: 22.11.2007
Dotčené předpisy:




32 Odo 1788/2006

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Faldyny, CSc. a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobce R. p.-b. H. mbH, zast. advokátkou proti žalované B. P. a. s., zast. advokátem, o zaplacení částky 11.991,01,- EUR s přísl., 11.991,01,- EUR s přísl., 124.299,61 EUR s přísl. nebo vydání věci a vydání bezdůvodného obohacení ve výši 2.180,18 EUR měsíčně od 24. 5. 1996 do vydání věci, vedené u Městského soudu v P. pod sp. zn. 31 Cm 237/98, o dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v P. ze dne 24. března 2006, č.j. 8 Cmo 289/2005 - 316, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v P. usnesením ze dne 10. května 2005, č. j. 31 Cm 237/98 293, ve výroku I. řízení zastavil a ve výroku II. rozhodl o nákladech řízení.

Soud prvního stupně rozhodoval ve věci opakovaně poté, co byl jeho rozsudek ze dne 29. června 2000, č. j. 31 Cm 237/98 87, zrušen usnesením odvolacího soudu ze dne 19. února 2002, č. j. 8 Cmo 83/2001 127, a poté, co následující rozsudek soudu prvního stupně ze dne 25. července 2002, č. j. 31 Cm 237/98 193, byl ve výrocích I., II. a IV. zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení usnesením odvolacího soudu ze dne 30. ledna 2004 č. j. 8 Cmo 5/2003 - 226.

Soud prvního stupně ve shora uvedeném usnesení se nejdříve zabýval otázkou pravomoci českých soudů ve věci rozhodnout, přičemž vycházel z ustanovení § 37 odst. 3 zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ZMPS ), podle něhož česká organizace může pro majetkové spory písemně ujednat i příslušnost cizozemského soudu. Soud prvního stupně zjistil, že obsahem Všeobecných obchodních podmínek, které jsou součástí smlouvy ze dne 16. 5. 1995, platně uzavřené mezi právními předchůdci účastníků, je ujednání, podle kterého místem soudu pro všechny spory vyplývající ze smluvního vztahu, jakož i procesy spojené se směnkami, šeky a listinami, je V. Soud prvního stupně vyšel tedy ze skutečnosti, že pravomoc k projednání a rozhodnutí věci mají soudy rakouské, konkrétně soud ve V. Soud prvního stupně dále přijal závěr, že žalobkyně zvolila tuzemský soud ve smyslu rakouského předpisu (§ 104 zákona o výkonu soudní pravomoci a příslušnosti řádných soudů v občanských právních věcech ze dne 1. 8. 1895), žalovaná však ve smyslu tohoto právního předpisu vznesla námitku nepříslušnosti tohoto soudu, a proto platí jediná možnost ujednání o místě soudu, jak se strany dohodly, a soudem příslušným je soud ve V. Z výše uvedených důvodů soud prvního stupně řízení zastavil podle § 104 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. s. ř. ) pro nedostatek pravomoci tuzemských soudů k projednání a rozhodnutí sporu, t. j. takového nedostatku podmínky řízení, který nelze odstranit.

Vrchní soud v P. v záhlaví označeným usnesením usnesení soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II).

Odvolací soud vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, že v daném případě byla sjednána dohoda o příslušnosti cizozemského soudu podle § 37 odst. 3 ZMPS (její existenci žalobkyně nezpochybnila) pro spory vyplývající ze smlouvy uzavřené dne 16. 5. 1995, jíž se žalobkyně ve sporu dovolává. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že je vyloučena pravomoc českých soudů rozhodovat daný spor, přičemž jde o takový nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit (§ 104 odst. 1 o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, z jehož obsahu (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) vyplývá, že přípustnost dovolání opírá o ustanovení § 239 odst. 2 písm. a) o. s. ř., s tím, že jsou dány dovolací důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř., jejichž prostřednictvím dovolatelka namítá, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Dovolatelka považuje za vadu řízení skutečnost, že soud prvního stupně v rozporu s ustanovením § 118a odst. 4 o. s. ř. a nad jeho rámec poučil žalovanou o možnosti vznést námitku nepříslušnosti tuzemského soudu. Dovolatelka dále považuje za nesprávný výklad ustanovení § 37 odst. 3 ZMPS provedený odvolacím soudem, poněvadž se domnívá, že písemná dohoda o příslušnosti cizozemského soudu nevylučuje pravomoc českých soudů ve věci rozhodnout, což podle dovolatelky vyplývá i z logického a systematického výkladu ustanovení § 37 odst. 3 ZMPS.

Proto dovolatelka navrhuje, aby rozhodnutí soudů obou stupňů byla zrušena a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Dovolání je přípustné podle ustanovení § 239 odst. 2 písm. a) o. s. ř., není však důvodné.

Vady řízení namítané dovolatelkou Nejvyšší soud neshledal, jelikož při posuzování pravomoci tuzemských soudů ve věci rozhodnout nelze k rakouským procesním předpisům vzhledem k ustanovení § 48 ZMPS přihlédnout, neboť české soudy jsou povinny postupovat v řízení podle českých procesních předpisů, tedy zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. Okolnost, zda žalovaná byla či nebyla správně poučena o možnosti vznést námitku ve smyslu rakouského procesního předpisu, je zde proto zcela bez právního významu. Soudy obou stupňů tedy na daný skutkový stav nesprávně aplikovaly ustanovení rakouského procesního předpisu (§ 104 zákona o výkonu soudní pravomoci a příslušnosti řádných soudů v občanských právních věcech ze dne 1. 8. 1895), nicméně tato vada neměla vliv na správnost vydaného rozhodnutí, že pravomoc českých soudů není dána.

Nejvyšší soud neshledává opodstatněnou ani výhradu dovolatelky ke správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem.

Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle ustanovení § 37 odst. l ZMPS pravomoc českých soudů v majetkových sporech je dána, je-li dána podle českých předpisů jejich příslušnost.

Ustanovení § 37 odst. 3 ZMPS určuje, že česká organizace může pro majetkové spory písemně ujednat i příslušnost cizozemského soudu.

Z uvedených ustanovení vyplývá, že byla-li uzavřena dohoda o příslušnosti cizozemského soudu, má tato dohoda o příslušnosti soudu jiného státu přednost před pravomocí českých soudů určenou zákonem. Jak vyplývá z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. listopadu 2006, sp. zn. 29 Odo 22/2006, (shodně též rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. dubna 2007, sp. zn. 32 Odo 183/2006), opačný výklad by vedl k situaci, kdy uzavření dohody o příslušnosti soudu cizího státu by účastníky (případně jen některého z nich) nezavazovalo, byla-li by dohoda pro ně nevýhodná, např. z důvodů, které nastaly po jejím uzavření, nebo na něž při uzavírání dohody nepomysleli a s argumentací podobnou té, s níž přichází dovolatelka, by mohli uplatňovat pravomoc českých soudů upravenou v § 37 odst. 1 ZMPS. Takovýto výklad by vedl k právní nejistotě účastníků právního vztahu a je proto nesprávný.

Ke stejnému závěru dospěla i právní teorie. Podle díla Kučera, Z.: Mezinárodní právo soukromé, 6. opravené a doplněné vydání, Brno, Doplněk 2004, kapitola 28 - Závazkové právo, bod 8 - rozhodování majetkových sporů, význam ustanovení § 37 odst. 3 ZMPS je v tom, že úmluva platně sjednaná podle tohoto ustanovení by bránila projednání věci před českými soudy (str. 330).

Výkladem ustanovení § 37 odst. 3 ZMPS se Nejvyšší soud již zabýval v rozhodnutí ze dne 28. května 1997, sp. zn. 1 Odon 39/97, a dospěl k závěru, podle něhož je-li platně sjednána dohoda smluvních stran o rozhodování případných sporů před občanskoprávním soudem jiného státu, je tím vyloučena pravomoc českých soudů.

Nutno tedy uzavřít, že právní závěr odvolacího soudu, že v posuzovaném případě není dána pravomoc českých soudů k rozhodnutí sporu, je správný a dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. není naplněn.

Jelikož se dovolatelce prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů správnost rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud dovolání zamítl (§ 243b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř.).

Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalobkyně bylo zamítnuto a žalované podle obsahu spisu v dovolacím řízení žádné prokazatelné náklady nevznikly.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 22. listopadu 2007

JUDr. František Faldyna, CSc.

předseda senátu