32 Odo 1761/2006
Datum rozhodnutí: 12.11.2007
Dotčené předpisy:




32 Odo 1761/2006

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc., a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobce T. W., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému M. M., zastoupenému advokátem, o zaplacení 100 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v M. pod sp. zn. 4 C 171/2005, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v P.ze dne 9. srpna 2006, č.j. 29 Co 116/2006-76, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 7 586,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokátky.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v P. rozsudkem ze dne 9. srpna 2006, č.j. 29 Co 116/2006-76, potvrdil rozsudek Okresního soudu v M. ze dne 9. listopadu 2005, č.j. 4 C 171/2005-40, kterým byl žalovaný uznán povinným zaplatit žalobci částku 100 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 3,5% ročně od 4. 1. 2003 do zaplacení. Odvolací soud vyšel z právního závěru soudu prvního stupně, že účastníci, jako podnikatelé při podnikatelské činnosti (§ 261 odst. 1 obchodního zákoníku dále jen obch. zák. ) uzavřeli dne 29. 1. 2002 innominátní smlouvu na rezervaci ubytovací kapacity ve smyslu § 269 odst. 2 obch. zák., podle níž se žalovaný zavázal k zajištění ubytovací kapacity v hotelu C. v období od 27. 12. 2002 do 3. 1. 2003 za cenu 280 000 Kč, na níž byla žalobcem poskytnuta dne 29. 1. 2002 záloha ve výši 100 000 Kč. Dále vyšel ze zjištění, že k naplnění této smlouvy nedošlo, pobyt v uvedených dnech nebyl realizován, proto stejně jako soud prvního stupně dovodil, že důvod zálohy odpadl a žalovanému vznikla povinnost zálohu vrátit žalobci z titulu bezdůvodného obohacení žalovaného na úkor žalobce podle § 451 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen obč. zák. ), a to včetně požadovaného úroku z prodlení za nezaplacení požadované částky včas podle § 369 odst. 1 obch. zák. Pokud žalovaný namítal, že zálohu započetl na svoji pohledávku vůči žalobci ve výši 607 920 Kč z titulu náhrady škody podle § 373 obch. zák., jež mu měla vzniknout nesplněním smlouvy na straně žalobce tím, že se pobyt klientů žalobce v rezervovaném termínu neuskutečnil, odvolací soud dovodil, že žalovaný neučinil právní úkon směřující k započtení, jestliže pouze žalobci dopisem ze dne 25. 10. 2002, resp. dopisem doručeným žalobci v listopadu 2002 sdělil, že bude nucen započíst částku 607 920 Kč na částku 100 000 Kč. Mimoto žalovaný ani neprokázal, že by mu nějaká škoda podle § 373 obch. zák. vznikla, když v době neuskutečněného pobytu klientů žalobce v hotelu C. již žalovaný tento hotel neprovozoval, a to již od 1. 3. 2002, přičemž netvrdil a ani nedoložil, že by vůči němu nějaká škoda byla novým provozovatelem hotelu uplatněna. Žalovanému podle závěru odvolacího soudu rovněž nevznikl nárok na náhradu škody ani z ujednání v čl. IV. předmětné smlouvy, jak poukazoval žalovaný, protože v tomto článku nebyla za nevyužití rezervované kapacity hotelu žalobcem sjednána žádná sankce. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně konstatoval, že žalobce neporušil své povinnosti ze smluvního vztahu s žalovaným, a proto z důvodu neexistujícího nároku žalovaného na náhradu škody vůči žalobci nemohl žalovaný uplatnit započtení vůči nároku žalobce na vrácení zálohy ve výši 100 000 Kč.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, neboť má za to, že toto rozhodnutí řeší otázku zásadního významu a je proti němu dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ). Dovolává se důvodu nesprávného právního posouzení podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Nesouhlasí s aplikací ustanovení § 451 obč. zák. na daný případ a za otázku zásadního právního významu považuje, zda v dané věci odvolací soud nepochybil, jestliže dospěl k závěru, že žalobce, jako objednatel, neporušil žádnou povinnost za závazkového vztahu vzniklého smlouvou na rezervaci ubytovací kapacity, uzavřené mezi účastníky dne 29. 1. 2002, a že dovolateli nevznikla nevyužitím rezervace žalobcem žádná škoda, resp. majetková újma. Poukazuje přitom i na č. IV. smlouvy, byť připouští, že za nevyužití objednané kapacity nebyla smluvena pro žalobce, jako objednatele, žádná sankce. Dovolatel navrhl, aby rozhodnutí odvolacího soudu bylo zrušeno a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalobce ve vyjádření k dovolání žalovaného navrhl odmítnutí dovolání, neboť se domnívá, že odvolací soud rozhodl správně a napadené rozhodnutí nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Je přesvědčen o správnosti závěru, že žalovanému nemohl vzniknout žádný nárok na náhradu škody, resp. ušlý zisk, jestliže chyběl základní předpoklad pro uplatnění nároku na náhradu škody porušení povinnosti žalobcem. Podle názoru žalobce nemůže být porušení jeho povinnosti dovozováno ze skutečnosti, že pouze nevyužil závazku žalovaného zajistit pro žalobce rezervaci ubytovací kapacity. Poukazuje zároveň, že žalovaný v řízení nenabídl ani žádný důkaz o tom, že mu vůbec nějaká škoda vznikla.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání žalovaného bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) a byl řádně zastoupen advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), nejprve zkoumal, zda je dovolání přípustné.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné za podmínek uvedených v § 237 odst. 1 písm. b) a písm. c) o. s. ř.

Podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O takový případ se v dané věci nejedná. Přichází proto v úvahu pouze přípustnost dovolání, jejíž podmínky stanoví § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Ta je dána tehdy, pokud dovolání není přípustné podle písmena b) tohoto ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Zásadní právní význam má rozsudek odvolacího soudu současně pouze tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v posuzované věci, ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), přičemž se musí jednat o takovou právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud řešena nebo která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává.

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního právního významu [jiné otázky, zejména posouzení správnosti či úplnosti skutkových zjištění, či vad řízení (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.), přípustnost dovolání neumožňují].

V daném případě odvolací soud založil své potvrzující rozhodnutí na právním závěru, že žalovaný neprokázal svou pohledávku ve výši 100 000 Kč, kterou by měl, jak tvrdil, za žalobcem z titulu náhrady škody v důsledku porušení povinnosti žalobce, spočívající v nerealizaci pobytu v období od 27. 12. 2002 do 3. 1. 2003 na základě smlouvy na rezervaci ubytovací kapacity.

Podle § 373 obch. zák. kdo poruší svou povinnost ze závazkového vztahu, je povinen nahradit škodu tím způsobenou druhé straně, ledaže prokáže, že porušení povinností bylo způsobeno okolnostmi vylučujícími odpovědnost. Škoda je chápána jako majetková újma, která nastala v majetkové sféře poškozeného a je objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj. penězi (srov. rozhodnutí publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu r. 1971, str. 151, pod označením Rc 55/1971).

Je třeba dát za pravdu žalobci, že porušení jeho povinnosti nemůže být dovozováno ze skutečnosti, že pouze nevyužil závazku žalovaného zajistit pro žalobce rezervaci ubytovací kapacity. Pokud dovolatel poukazuje na ujednání v čl. IV. předmětné smlouvy, je nutno připomenout, že sám dovolatel připouští, že za nevyužití ubytovací kapacity žalobcem nebyla pro žalobce v tomto článku smlouvy sjednána žádná sankce. Zároveň ze znění článku IV. smlouvy ani nevyplývá žádná povinnost objednatele (žalobce) ubytovací kapacitu v hotelu C. využít. Navíc odvolací soud při právním posouzení vyšel i ze zjištění, že žalovaný od 1. 3. 2002 předmětný hotel již neprovozoval a žalovaný neprokázal, že by se následující provozovatel hotelu, kde byla ubytovací kapacita zajištěna, obrátil na žalovaného s nárokem na náhradu škody, jež by mu vznikla v souvislosti s neobsazením ubytovací kapacity v termínu od 27. 12. 2002 do 3. 1. 2003. Žalovaný tedy neprokázal, že by mu vznikla jakákoli majetková újma v příčinné souvislosti v nevyužitím ubytovací kapacity žalobcem.

Z uvedeného je zřejmé, že odvolací soud učinil správný právní závěr, že žalovaný neprokázal všechny předpoklady odpovědnosti žalobce za škodu, tj. nejen porušení povinnosti z předmětné smlouvy, ale i vznik majetkové újmy v příčinné souvislosti s porušením povinnosti žalobcem. Žalovaný v řízení nenavrhl a nepředložil žádný důkaz o majetkové újmě, resp. o tvrzeném ušlém zisku ve výši 100 000 Kč, který by mu v souvislosti s porušením nějaké povinnosti žalobcem měl vzniknout, a to navíc za situace, kdy žalovaný předmětný hotel v době, kdy měla být zajištěna ubytovací kapacita pro žalobce, již neprovozoval.

Odvolací soud tedy nerozhodl v rozporu s hmotným právem, uzavřel-li, že z důvodu neexistujícího nároku žalovaného na náhradu škody ve výši 100 000 Kč vůči žalobci nemohl žalovaný uplatnit započtení vůči uplatněnému nároku žalobce na vrácení zálohy ve výši 100 000 Kč, a že žalovaný na úkor žalobce získal bezdůvodné obohacení ve výši 100 000 Kč, které je povinen žalobci vydat (§ 451 odst. 1 obč. zák., podle něhož, kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat).

Napadené rozhodnutí nemá tedy v dané věci po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odstavec 1 písm. c) o. s. ř., jestliže odvolací soud neřešil otázku, která by byla v rozporu s hmotným právem a dovolací soud ani z jiných okolností nedospěl k závěru o tom, že napadené rozhodnutí po právní stránce zásadní význam má.

Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalovaného není přípustné, proto - aniž by mohl věc dále posuzovat je podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Podle výsledku dovolacího řízení má žalobce právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení, za jeden úkon právní služby (sepis vyjádření k dovolání), které sestávají z odměny advokáta ve výši 6 075 Kč [§ 3 odst. 1, § 10 odst. 3, § 16, § 15 v návaznosti na § 14 odst. 1 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění vyhl. č. 277/2006 Sb., kterou se stanoví paušální odměny za zastoupení účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení (advokátní tarif)] a z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 3 vyhl.č. 177/1996 Sb., ve znění vyhl. č. 276/2006 Sb.), a po přičtení 19% daně z přidané hodnoty ve výši 1 211,50 Kč (srov. § 137 odst. 3 o. s. ř., § 37 z. č. 235/2004 Sb.), tedy celkem ve výši 7 586,50 Kč.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný navrhnout výkon rozhodnutí.

V Brně 12. listopadu 2007

JUDr. Kateřina Hornochová

předsedkyně senátu