32 Odo 1728/2006
Datum rozhodnutí: 28.01.2009
Dotčené předpisy: § 497 předpisu č. 513/1991Sb., § 151f předpisu č. 40/1964Sb.




32 Odo 1728/2006

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Moniky Vackové v právní věci žalobkyně A. C. L., zastoupené Mgr. P. S., advokátem, proti žalovanému J. S., zastoupenému JUDr. L. Š., advokátkou, o zaplacení částky 2,615.659,40 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Jeseníku pod sp. zn. 5 C 38/2001, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. května 2006, č. j. 15 Co 6/2005-292, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 10.300,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám jejího zástupce.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Jeseníku rozsudkem ze dne 13. července 2004, č. j. 5 C 38/2001-161, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 2,615.659,40 Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Soud prvního stupně vyšel při posuzování důvodnosti žalobou uplatněného nároku ze skutkových zjištění, podle kterých:

1) dne 8. března 1994 byla mezi právní předchůdkyní žalobkyně M. B., a. s. (dále též jen banka ) a žalovaným uzavřena smlouva o úvěru reg. č. 119/04/011/S/94, ve znění dodatků č. 1 až 3 (dále jen smlouva o úvěru ), na základě které byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 7,500.000,- Kč, jenž měl být vrácen v dohodnuté lhůtě spolu s úroky stanovenými smlouvou. Úvěr byl vyčerpán, nebyl však zcela vrácen, dlužné splátky úvěru představují částku 2.102.222,58 Kč a dlužné úroky z prodlení 513.436,82 Kč;

2) dodatkem č. 2 ke společenské smlouvě společnosti F., spol. s r.o. (dále též jen společnost ) ze dne 18. února 1994 vložil žalovaný do základního jmění této společnosti nemovitosti uvedené v dodatku zapsané na listu vlastnictví č. 520 pro katastrální území J. jako nepeněžitý vklad (vklad práva byl zapsán v katastru nemovitostí dne 4. května 1994, s právními účinky ke dni 3. května 1994);

3) smlouvou o půjčce ze dne 10. března 1994 uzavřenou mezi žalovaným jako věřitelem a společností jako dlužníkem (dále jen smlouva o půjčce ) se žalovaný zavázal poskytnout půjčku ve výši 7.500.000,- Kč; společnost se zavázala vrátit půjčenou částku ve splátkách a na účet, které jsou shodné se splátkami úvěru a účtem, na který měly být hrazeny splátky úvěru ze smlouvy o úvěru;

4) přípisem ze dne 17. dubna 1994 banka sdělila žalovanému, že nelze provést převod úvěrové smlouvy na společnost, ale nemá námitek proti tomu, aby společnost na základě smlouvy o půjčce hradila závazky žalovaného dle podmínek smlouvy o úvěru;

5) dne 19. července 1996 byla uzavřena mezi žalovaným jako mandantem a bankou jako mandatářem mandátní smlouva (dále jen mandátní smlouva ), v níž se banka zavázala zabezpečit prodej nemovitostí zapsaných na listu vlastnictví č. 1583 u Katastrální úřadu v Š. (šlo o tytéž nemovitosti, které žalovaný vložil jako nepeněžitý vklad do základního jmění společnosti - dále jen předmětné nemovitosti );

6) kupní smlouvou ze dne 2. prosince 1997 prodala společnost nemovitosti zapsané na listu vlastnictví č. 1583 u Katastrálního úřadu v Š. městu J. a společnosti M. v.o.s. za cenu 9,000.000,- Kč, z níž měla být částka 5,000.000,- Kč uhrazena na účet vedený bankou;

7) dne 28. března 1997 banka uzavřela s Č. f. s. r. o. smlouvu o postoupení pohledávky (změněnou dodatky č. 1 až 3) podle ustanovení § 524 a násl. občanského zákoníku (dále též jen obč. zák. ), kterou postoupila pohledávku ze smlouvy o úvěru.

Soud prvního stupně dospěl k závěru, že smlouva o úvěru je platnou smlouvou uzavřenou podle ustanovení § 497 a násl. obchodního zákoníku (dále jen obch. zák. ) a žalobkyně má právo na zaplacení dlužných splátek úvěru a úroků z prodlení v žalované výši.

Námitku žalovaného, že není ve věci pasivně věcně legitimován, neboť společnost převzala jeho dluh ze smlouvy o úvěru, nepovažoval za důvodnou s tím, že žalovaný neprokázal uzavření dohody o převzetí dluhu podle § 531 obč. zák. Z dodatku ze dne 18. února 1994 ke společenské smlouvě nevyplývá, že společnost s nemovitostmi vloženými žalovaným jako nepeněžitý vklad převzala dluh žalovaného ze smlouvy o úvěru, a nevyplývá ani ze smlouvy o půjčce a z vyjádření banky ze dne 17. dubna 1994, protože v něm banka uvedla, že převod úvěrové smlouvy na společnost nelze provést.

Nepřisvědčil ani výhradě, podle níž měl být dluh uhrazen z kupní ceny za prodej nemovitostí, neboť není rozhodné, jakým způsobem chtěl žalovaný svůj závazek uhradit, ale pouze to, zda byl skutečně uhrazen. Uzavření mandátní smlouvy mezi bankou a žalovaným svědčí pouze o snaze žalovaného najít způsob, jak svůj dluh uhradit. Přitom nebylo prokázáno, že prodej nemovitostí má přímou souvislost s činností banky jako mandatáře na základě mandátní smlouvy. Skutečnost, že část kupní ceny zaplacené za prodej nemovitostí, odpovídá částce, která byla uhrazena na dluh žalovaného vůči bance, není významná pro posouzení, že žalovaný má povinnost zaplatit žalovanou částku.

Krajský soud v Ostravě, poté, kdy usnesením ze dne 31. března 2006, č. j. 15 Co 6/2005-265, připustil v souladu s ustanovením § 107a občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ), aby do řízení na místo původní žalobkyně vstoupila společnost A. C. L., rozsudkem ze dne 30. května 2006, č. j. 15 Co 6/2005-292, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé, změnil jej ve výroku o nákladech řízení a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Odvolací soud opakoval a doplnil dokazování zejména smlouvou o zřízení zástavního práva k nemovitostem uzavřenou 8. března 1994 mezi bankou a J. a A. S. (dále jen zástavní smlouva ), z níž zjistil, že jí byla zajištěna pohledávka ze smlouvy o úvěru, a předmětem zástavního práva byly již zmíněné předmětné nemovitosti. K vlastnickým poměrům zastavených nemovitostí zjistil, že jejich vlastníkem je město J. na základě kupní smlouvy ze dne 2. prosince 1997 a ze dne 14. července 1998. Podle notářského zápisu sp. zn. NZ 143/98, N 146/98 ze dne 14. dubna 1998 osoby oprávněné jednat za banku učinily prohlášení podle § 151g obč. zák. (ve znění účinném do 31. srpna 1998) o vzdání se zástavního práva ke všem nemovitostem uvedeným v zástavní smlouvě. Odvolací soud považoval za správný závěr, podle něhož smlouva o úvěru je platnou smlouvu uzavřenou podle § 497 obch. zák., a žalovaný má povinnost zaplatit žalovanou částku.

K námitce žalovaného, že dluh ze smlouvy o úvěru měl být uhrazen z kupní ceny získané za prodej zastavených nemovitostí uvedl, že právo zástavního věřitele lze vyjádřit pouze jako jeho nárok na zaplacení zajištěné pohledávky a jejího příslušenství s tím, že uspokojení pohledávky se oprávněný zástavní věřitel může, avšak nemusí, domáhat jen z výtěžku prodeje. Protože vlastníkem zastavených nemovitostí již nebyl obligační dlužník, jediným způsobem podle právní úpravy v rozhodném znění - § 151f obč. zák. ve znění účinném do 31. srpna 1998 - bylo jednání zástavního věřitele o složení ceny zástavy a její výši, k čemuž došlo, a banka přijala složení ceny zástavy v dohodnuté výši 5,000.000,- Kč. Ve zbytku se právní předchůdkyně žalobkyně i její nástupci rozhodli vymáhat dluh po obligačním dlužníku a tento postup je v souladu s právní úpravou.

Za důvodnou nepovažoval ani námitku nesprávného vyhodnocení skutečností vyplývajících z mandátní smlouvy. Uvedl, že v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. prosince 2002, sp. zn. 22 Cdo 1053/2001, byl vysloven názor, podle něhož občanský zákoník v § 151f (v rozhodném znění) stanovil způsob, kterým se zástavní věřitel může domáhat uspokojení své pohledávky ze zástavy tak, že není-li zajištěná pohledávka řádně a včas splněna, může se zástavní věřitel domáhat uspokojení ze zástavy, a to i tehdy, když zajištěná pohledávka je promlčena. Odvolací soud dovodil, že z jednání banky a žalovaného i z kontextu mandátní smlouvy vyplývá, že účelem udělení plné moci zástavním dlužníkem k prodeji zastavených nemovitostí zástavnímu věřiteli měl být vyloučen zákonem stanovený postup při uspokojení zástavního věřitele ze zástavy. Udělil-li zástavní dlužník zástavnímu věřiteli plnou moc k prodeji zastavených nemovitostí za účelem splacení zajištěné pohledávky, je tato plná moc neplatná podle § 39 obč. zák. pro obcházení zákona a stejný závěr platí i pro navazující právní úkony. Navíc - pokračoval odvolací soud - žalovaný v době uzavření mandátní smlouvy již nebyl vlastníkem zastavených nemovitostí, mandátní smlouva byla proto neplatná i pro nemožnost plnění podle § 37 odst. 2 obč. zák.

Nepřisvědčil rovněž výhradě, že k uspokojení pohledávky žalobkyně nedošlo v důsledku jejího nehospodárného přístupu hraničícího s trestnou činností. Zdůraznil, že tato obrana žalovaného nemůže mít žádný vliv na výsledek sporu, neboť povinnost žalovaného vyplývá ze smlouvy o úvěru a není rozhodné, jakým způsobem mohl být závazek žalovaného splněn, nýbrž zda a v jaké výši byl dosud uhrazen.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, odkazuje co do jeho přípustnosti na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a co do důvodu na ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím namítá, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Dovolatel má za to, že zásadní pro posouzení věci je jednání původního věřitele - banky, neboť se sama zkrátila na svých právech, když nevyužila zajištění pohledávky poskytnutého dlužníkem a zbavila se tak práva na její úhradu. Namítá, že banka, která rozhodla o zrušení zástavního práva, byla ekonomicky spojena se zástavním dlužníkem - společností F., spol. s r. o. a dovolatel jako dlužník se o této podstatné změně zajištění nedozvěděl.

Dovolatel vyjadřuje přesvědčení, že nebyla-li složena cena zástavy, ale pouze její část, nemělo zástavní právo zaniknout. To, že zástavce uzavřel se zástavním věřitelem mandátní smlouvu, není obcházením zákona. Pokud banka oznámila dlužníkovi, že proběhne dražba nemovitostí, a zástavce i dlužník tuto skutečnost akceptovali, projevili s dražbou souhlas. V situaci, kdy zástavce již nebyl totožný s osobou dlužníka, neměl ani věřitel vykonávat práva z mandátní smlouvy. Dále uvádí, že společnost F., spol. s r. o. sice přistoupila k dluhu žalovaného, nedošlo však k platnému postoupení podle § 532 obč. zák. , měla proto uhradit celý dluh. Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobkyně považuje dovolání za nepřípustné a rozhodnutí odvolacího soudu za správné.

Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé může být přípustné jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. O případ uvedený pod písmenem b) nejde a důvod založit přípustnost dovolání podle písmene c) Nejvyšší soud nemá, když dovolatel mu nepředkládá k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možné usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu).

Pro posouzení přípustnosti dovolání je bez významu dovolací námitka, podle níž se banka sama zkrátila na svých právech, když nevyužila zajištění pohledávky poskytnutého dlužníkem, protože jde o posouzení konkrétního postupu, které má význam jen pro projednávanou věc. Právní závěr odvolacího soudu, podle něhož se zástavní věřitel může, avšak nemusí, domáhat uspokojení z výtěžku prodeje zastavených nemovitostí, Nejvyšší soud neshledává ani rozporným s hmotným právem (ustanovením § 151f odst. 1 obč. zák. ve znění účinném do 31. srpna 1998). Zástavní právo je jen prostředkem zajištění závazku dlužníka a tímto zajištěním není dotčena povinnost dlužníka splnit závazek.

Právní otázka, zda mandátní smlouva je (ne)platná, není otázkou zásadního právního významu, jelikož nepřesahuje rámec posuzované věci, a tudíž nemá obecný judikatorní přesah. Přitom posouzení této smlouvy je opět bez významu pro povinnost dlužníka splnit svůj splatný závazek ze smlouvy o úvěru.

Námitkou, že žalovaný není ve věci pasivně legitimován, neboť došlo k převzetí jeho dluhu společností, se odvolací soud nezabýval, protože jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku, na této námitce žalovaný v odvolacím řízení již netrval. Nezaložil-li odvolací soud své rozhodnutí na posouzení této námitky proto, že se jí vůbec nezabýval, nemůže být ani dovolacím soudem přezkoumána důvodnost námitky.

Jelikož dovolání není přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., Nejvyšší soud je podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalovaného bylo odmítnuto a žalobkyni vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Ty v dané věci sestávají ze sazby odměny za zastupování advokátem v částce 10.000,- Kč podle ustanovení § 3 odst. 1, § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění účinném od 1. září 2006, a z paušální náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném k témuž datu, a činí 10.300,- Kč.

Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 28. ledna 2009

JUDr. Hana G a j d z i o k o v á

předsedkyně senátu