32 Odo 1689/2006
Datum rozhodnutí: 03.10.2007
Dotčené předpisy:




32 Odo 1689/2006

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc., a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobce J. B., zastoupeného JUDr. M. H., advokátem proti žalované A. Č. r. a.s., zastoupené JUDr. M. N., advokátem o zaplacení 92 287 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 35 Cm 54/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. května 2006, č.j. 6 Cmo 399/2005-108, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 5 547 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. M. N., advokáta.

O d ů v o d n ě n í:

Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 16. září 2005, č.j. 35 Cm 54/2002-75, výrokem I. zamítl žalobu v části, kterou se žalobce domáhal zaplacení částky 50 764 Kč s 8% úrokem z prodlení od 8. 7. 2002 do zaplacení, výrokem II. zamítl žalobu v části, kterou se žalobce domáhal zaplacení 2,5% úroku z prodlení z částky 41 523 Kč od 8. 7. 2002 do zaplacení, výrokem III. uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 41 523 Kč s 5,5% úrokem z prodlení z této částky od 8. 7. 2002 do zaplacení a výroky IV. až VI. rozhodl o náhradě nákladů řízení. Z nesporných tvrzení účastníků soud zjistil, že uzavřeli ústní kupní smlouvu, na jejímž základě žalovaná dodala žalobci 7 970 kusů plastových chrániček rostlin podle jednotlivých objednávek (§ 409 odst. 1 obchodního zákoníku dále jen obch. zák. ), přičemž jeden kus z deseti praskl ihned při jejich aplikaci k rostlině v lednu 2001, celkem takto vykazovalo vady 797 kusů. Žalobce reklamoval vady 797 kusů chrániček až v prosinci 2001, proto soud učinil závěr, že ve smyslu § 428 odst. 1 písm. a) obch. zák. uplatnil žalobce vady opožděně a právo z odpovědnosti za vady zboží v tomto rozsahu nepřiznal a žalobu v rozsahu 50 764 Kč s příslušenstvím zamítl. Dále vyšel ze zjištění, že vady se vyskytly u dalších 3 586 chrániček v zimním období roku 2001/2002, a jelikož žalovaná nevyhověla v tomto případě včasné reklamaci a požadavku na jejich výměnu, přiznal soud žalobci z titulu náhrady škody náklady na opatření nových chrániček ve výši 41 523 Kč. Rovněž žalobci přiznal úroky z prodlení pro opožděné plnění ve výši 5,5% v souladu s § 369 obch. zák. a vl. nař. 142/1994 Sb., ve znění k počátku prodlení od 8. 7. 2002, nebylo-li prokázáno sjednání požadovaného úroku v sazbě 8% ročně z dlužné částky, jak žalobce požadoval.

Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 2. května 2006, č.j. 6 Cmo 399/2005-108, výrokem I. pod bodem a) potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v bodě I. a V. a výrokem I. pod bodem b) změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III. a VI. tak, že žalobu co do částky 41 523 Kč s 5,5% úrokem z prodlení z této částky od 8. 7. 2002 do zaplacení zamítl; výrokem III. rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud se neztotožnil s vyhovujícím výrokem soudu prvního stupně, neboť dospěl k závěru, že žalobce neprokázal, že by mu vzniklo právo na náhradu škody v souvislosti s vadami dodaných chrániček. Pokud byla soudem prvního stupně konstatována lámavost chrániček, důvod jejich lámavosti (vady dodaného zboží), jež by měl původ v nekvalitním provedení, nebyl podle odvolacího soudu ve smyslu § 420 obch. zák. prokázán, nebylo-li žalobcem doloženo, že za tvrzenou vadnost chrániček může skutečně žalovaná, a nedokládá-li uvedené tvrzení žalobce ani zápis z prohlídky ze dne 26. 4. 2002. Na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl odvolací soud k závěru, že žalobce neprokázal včasnou reklamaci vadného zboží týkající se 3 586 kusů chrániček, neučinil-li tak dříve než 16. 3. 2002. Žalobce navíc neprokázal ani rozsah škody, resp. rozsah požadavku z titulu § 436 odst. 1 obch. zák., proto odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu v rozsahu 41 523 Kč s příslušenstvím zamítl a potvrdil výrok soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby v rozsahu 50 764 Kč s příslušenstvím.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, neboť se domnívá, že toto rozhodnutí řeší otázku zásadního významu a je proti němu dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ). Dovolává se důvodu nesprávného právního posouzení podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jež odůvodňuje zpochybněním skutkových závěrů odvolacího soudu, zejména data reklamace vad zboží, původu vady zboží, jež podle názoru dovolatele nemají oporu v provedeném dokazování. Nesouhlasí s tím, že odvolací soud vyšel z jiných skutkových zjištění, než soud prvního stupně. V dovolání dále napadá hodnocení důkazů odvolacím soudem, a to jak svědeckých výpovědí, tak listinných důkazů, zejména zápisu ze dne 26. 4. 2002. Žalobce navrhl, aby rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně bylo v částech týkajících se 50 764 Kč s příslušenstvím a 41 523 Kč s příslušenstvím zrušeno a věc v tomto rozsahu vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaná ve vyjádření k dovolání žalobce navrhla odmítnutí dovolání. Poukazuje na to, že v části, v níž bylo rozhodnuto o částce 41 523 Kč a jednalo se o spor obchodní, není dovolání podle § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. přípustné. Dále má za to, že dovolání není přípustné ani v části, v níž je napadán výrok, kterým bylo rozhodnuto o částce 50 764 Kč, neboť dovolatelka svoje dovolací námitky směřuje jen ke skutkovým zjištěním a případně vadám řízení, které nezakládají přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Zdůrazňuje, že žalobce v dovolání ani nevymezuje žádnou otázku, která by mohla být zásadního právního významu.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ), jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání žalobce bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) a byl řádně zastoupen advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), nejprve zkoumal, zda je dovolání přípustné.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Dovolací soud se nejprve zabýval dovoláním směřujícím do měnícího výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byla zamítnuta žaloba co do částky 41 523 Kč s 5,5% úrokem z prodlení z této částky od 8. 7. 2002 do zaplacení.

Podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.

Podle § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. není dovolání podle odstavce 1 přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20 000 Kč a v obchodních věcech 50 000 Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.

V předmětném sporu jde nepochybně o obchodní vztah mezi podnikateli založený kupní smlouvou uzavřenou podle obchodního zákoníku.

Pokud tedy nebylo uvedeným měnícím výrokem rozsudku odvolacího soudu rozhodnuto o peněžitém plnění převyšujícím 50 000 Kč, je přípustnost dovolání z toho důvodu vyloučena ustanovením § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. Lze tak uzavřít, že dovolání žalobce v tomto rozsahu směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není v uvedené části, týkající se částky 41 523 Kč, tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud proto podané dovolání v tomto rozsahu usnesením odmítl pro nepřípustnost [§ 243b odst. 5 věta první a § 218 písm. c) o. s. ř.].

Dovolací soud se dále zabýval dovoláním směřujícím do výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby co do částky 50 764 Kč s příslušenstvím.

Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné za podmínek uvedených v § 237 odst. 1 písm. b) a písm. c) o. s. ř.

Podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O takový případ se v dané věci nejedná. Přichází proto v úvahu pouze přípustnost dovolání, jejíž podmínky stanoví § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Ta je dána tehdy, pokud dovolání není přípustné podle písmena b) tohoto ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Zásadní právní význam má rozsudek odvolacího soudu současně pouze tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v posuzované věci, ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), přičemž se musí jednat o takovou právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud řešena nebo která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává.

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního právního významu.

Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit při dovolávání se přípustnosti podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je zásadně důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o. s. ř.) a vady řízení ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.

Pokud dovolatel zpochybňuje skutková zjištění odvolacího soudu, zejména ohledně neprokázání vady zboží, za níž by nesla odpovědnost žalovaná, a data uplatnění odpovědnosti za vady, dovolací soud odkazuje na výše uvedené s odkazem na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., podle něhož se dovolací přezkum otevírá zásadně jen posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu, ale jiné otázky, zejména posouzení správnosti či úplnosti skutkových zjištění, či vad řízení (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.), přípustnost dovolání neumožňují. Dovolací soud je vázán skutkovými zjištěními odvolacího soudu. Skutkový stav věci a výsledky důkazního řízení nemohou před dovolacím soudem doznat změny.

Argumentuje-li žalobce nesprávným právním posouzení věci, ve skutečnosti namítá nesprávné hodnocení důkazů, které však nemůže být předmětem dovolacího přezkumu. (srov. Bulletin Nejvyššího soudu sešit 2/1994, č. 19, kde Nejvyšší soud přijal závěr, že za nesprávné právní posouzení nelze považovat hodnotící závěr odvolacího soudu o učiněných skutkových zjištěních).

Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalobce v části, směřující proti výroku rozsudku odvolacího soudu týkající se rozhodnutí o částce 50 764 Kč s příslušenstvím, nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odstavec 1 písm. c) o. s. ř., jestliže odvolací soud neřešil otázku, která by byla v rozporu s hmotným právem a dovolací soud ani z jiných okolností nedospěl k závěru o tom, že napadené rozhodnutí po právní stránce zásadní význam má.

Dovolací soud učinil závěr, že dovolání žalobce není ani v této části přípustné, proto - aniž by mohl věc dále posuzovat je podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. i v této části odmítl.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Podle výsledku dovolacího řízení má žalovaná právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení, za jeden úkon právní služby (sepis vyjádření k dovolání), které sestávají z odměny advokáta ve výši 4 586 Kč [§ 3 odst. 1, § 10 odst. 3, § 16, § 15 v návaznosti na § 14 odst. 1 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální odměny za zastoupení účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení (advokátní tarif)] a z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 75 Kč (§ 13 odst. 3 vyhl.č. 177/1996 Sb.), a po přičtení 19% daně z přidané hodnoty ve výši 886 Kč (srov. § 137 odst. 3 o. s. ř.), tedy celkem ve výši 5 547 Kč.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná navrhnout výkon rozhodnutí.

V Brně dne 3. října 2007

JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á

předsedkyně senátu