32 Odo 1579/2005
Datum rozhodnutí: 27.08.2007
Dotčené předpisy:




32 Odo 1579/2005

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Faldyny, CSc. a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobce Ing. M. U., zastoupeného advokátem, proti žalované S. společnost s ručením omezeným, zastoupené advokátem, o zaplacení 273.722,80 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v H. K. pod sp. zn. 34 Cm 376/98, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v P. ze dne 15. června 2005, č.j. 4 Cmo 81/2004-244, takto:

Rozsudek Vrchního soudu v P. ze dne 15. června 2005, č. j. 4 Cmo 81/2004-244, a rozsudek Krajského soudu v H. K. ze dne 21. října 2003, č. j. 34 Cm 376/98-224, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Vrchní soud v P. k odvolání žalované v pořadí druhým rozsudkem, označeným v záhlaví, potvrdil rozsudek Krajského soudu v H. K. ze dne 21. října 2003, č.j. 34 Cm 376/98-224, jímž tento soud uložil žalované zaplatit žalobci částku 273.722,80 Kč, jakož i 107.698,- Kč na náhradu nákladů řízení. Současně odvolací soud uložil žalované zaplatit žalobci náhradu nákladů odvolacího řízení.

Soud prvního stupně vyhověl žalobě zhotovitele dodávky a montáže zabezpečovacího zařízení pro B. v H. K. proti žalované jako objednavateli na zaplacení doplatku ceny díla především s odůvodněním, že smlouvu o dílo č. 3/451 z 28. 9. 1995 uzavřel na straně zhotovitele pouze žalobce Ing. M. U., prostřednictvím svého zaměstnance E. H., a nikoliv S., sdružení fyzických osob U. + M. Proto plněním poskytnutým žalovanou druhému účastníku sdružení B.M., nenastaly účinky splnění a zániku závazku ze smlouvy. K tomu, aby podle bodu 4 smlouvy mohl každý z účastníků sdružení uzavírat smlouvy samostatně s účinky zavazujícími oba účastníky bylo nutné vystavit plnou moc pro třetí osobu oběma účastníky sdružení, to se však v daném případě formou jednání E. H. nestalo. Tento závěr zaujal odvolací soud již v usnesení ze dne 19. 9. 2002, č.j. 4 Cmo 225/2000-115, jímž k odvolání žalované a její námitce, že dílo nebylo splněno a předáno, zrušil předchozí rozsudek soudu prvního stupně z 15. 3. 2000, č.j. 34 Cm 376/98-90, a vrátil mu věc k dalšímu řízení.

Ve vztahu k druhému, odvoláním žalované napadenému rozsudku, odvolací soud se ztotožnil s rozhodnutím soudu prvního stupně. Za rozhodné považoval, že z předmětné smlouvy mohly být oprávněny a zavázány jen subjekty způsobilé, a takovým není sdružení, které ve smyslu § 829 odst. 2 občanského zákoníku (dále též obč. zák. ) nemá právní subjektivitu, identifikační číslo ani vlastní účet u banky. Smlouva o sdružení zavazuje pouze samotné účastníky sdružení, kteří tak podle § 835 odst. 2 obč. zák. odpovídají za závazky vůči třetím osobám společně a nerozdílně, ale naopak těmto třetím osobám vzniká závazek vždy jen vůči tomu účastníku sdružení, s nímž uzavřeli smlouvu. V dané věci byla smlouva uzavřena pouze se žalobcem, nikoli s jeho společníkem B. M. a proto zaplacení předmětného doplatku ceny díla žalovanou na účet tohoto druhého člena sdružení S., nemá účinky splnění závazku ze smlouvy o dílo. V této smlouvě je uvedeno jméno, příjmení, identifikační číslo, DIČ, místo podnikání i bankovní spojení žalobce, přičemž připojené označení S. není natolik matoucí, aby způsobilo neplatnost smlouvy. Je právně nevýznamné, zda se přípravy a realizace smlouvy účastnil B. M. nebo zda šlo o výlučný obchod Ing. U. a zda tato akce spadala do rámce sdružení. Podstatné podle názoru odvolacího soudu je, že žalovaná proplatila fakturu vystavenou právně nezpůsobilým sdružením S. a nikoli smluvním účastníkem Ing. M. U. a že fakturovanou částku odeslala na jiný účet, než uvedený v záhlaví smlouvy.

Z těchto důvodů odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné podle § 219 občanského soudního řádu (dále též o.s.ř. ) potvrdil.

Proti tomuto rozsudku podala žalovaná dovolání v rozsahu všech jeho výroků s tím, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, protože odvolací soud rozhodl v rozporu s hmotným právem.

Žalovaná má za to, že předmětný vztah ze smlouvy o dílo byl založen mezi žalovanou jako objednatelem na straně jedné a oběma účastníky sdružení S. na straně druhé a tudíž plnila-li žalovaná druhému účastníku sdružení B. M., který o zaplacení požádal jako první, zprostila se své povinnosti plnit.

Žalovaná je přesvědčena, že podle provedeného dokazování na straně zhotovitele vystupoval jak žalobce, tak druhý účastník sdružení B. M. Zejména v záhlaví smlouvy o dílo č. 3/451 je na straně zhotovitele uveden S. a jen jako jeho zástupce je uveden Ing. M. U., kterého dále zastupuje p. E. H. a dále bankovní spojení č. ú. 4107702/1800. Ohledně povinnosti platit na konkrétní účet ve smlouvě uvedeno nic nebylo. U podpisu zhotovitele v závěru smlouvy je otisk razítka s grafickou podobou S. V době uzavření smlouvy o dílo ze dne 28 9. 1995 a existence smlouvy o sdružení podnikal žalobce na základě koncesní listiny s obdobným předmětem podnikání jako sdružení, ale pod odlišným obchodním jménem Ing. M. U. S. . Ve faktuře č. 15/05 z 23.11.1995 vystavené p M., na základě níž žalovaná plnila, byl uveden název sdružení S., avšak účet byl odlišný od účtu uvedeného v záhlaví smlouvy o dílo. Smlouva o dílo byla uzavřena v rámci činnosti sdružení, je v ní uveden název sdružení S., nikoli obchodní jméno Ing. M. U. S.

Podle názoru dovolatelky ze smlouvy o sdružení vyplývá, že právní úkony zavazující oba členy sdružení mohl činit kterýkoli z nich samostatně a není proto vůbec podstatné, že ve smlouvě o dílo je označen jen jeden z nich a že smlouvu podepsal některý ze zaměstnanců v rámci pracovního vztahu. Byl to žalobce, kterého stíhala důkazní povinnost prokázat, že uzavřel smlouvu o dílo v rámci svých výlučných podnikatelských aktivit odlišných od sdružení, v tomto směru však žádné důkazy nenabídl.

Dovolatelka se nemůže ztotožnit se závěrem odvolacího soudu, že je právně nevýznamné, zda se přípravy smlouvy o dílo a realizace díla zúčastnil p. M. či nikoliv, resp. zda akce byla výlučným produktem Ing. U. či spadala do rámce sdružení. Smlouvu o dílo uzavřel žalobce Ing. U. v rámci činnosti sdružení a zavázal tak i dalšího účastníka sdružení p. M. podle čl. 7 smlouvy o sdružení a ustanovení § 829 odst. 2 obč. zák. Jestliže p. B. M. vystavil fakturu, učinil tak opět v rámci činnosti sdružení, zavazoval tím i druhého účastníka a žalovaná byla na základě faktury povinna platit, lhostejno, že na jiný účet, než uvedený ve smlouvě o dílo.

Dovolatelka též namítá, že soudní řízení bylo postiženo vadou, když nebyly provedeny jí navržené důkazy co do tvrzeného samostatného podnikání a hospodaření žalobce v rozhodné době.

Na základě uvedeného dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.

Žalobce ve vyjádření k dovolání má za to, že dovolání není přípustné, protože napadené rozhodnutí nemá po právní stránce zásadní význam a podle tvrzení v dovolání ani neřeší právní otázku v rozporu s hmotným právem. Dovolatelka pouze napadá hodnocení provedených důkazů a polemizuje se skutkovými zjištěními. Jde pouze o otázku běžného obchodního vztahu mezi podnikateli ze smlouvy o dílo. Z provedených důkazů, včetně výpovědi Ing. P. K., jednatele dovolatelky a vyjma výpovědi p. M. bylo prokázáno, že dovolatelka ani o existenci sdružení nevěděla a nemohla tudíž uzavřít smlouvu se společníky sdružení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.), po zjištění, že dovolání žalované splňuje zákonem stanovené náležitosti (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1, § 241a odst. 1 o.s.ř.), se musel na prvním místě zabývat přípustností dovolání, neboť dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

V dané věci při napadeném potvrzujícím rozsudku odvolacího soudu připadá obecně v úvahu přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř. Podle písm. b) cit. ustanovení není však dovolání přípustné proto, že ve svém v pořadí druhém rozsudku (po zrušení předcházejícího rozsudku odvolacím soudem) soud prvního stupně nerozhodl jinak než v dřívějším rozsudku.

Zbývá proto přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., na které také žalovaná obsahově odkazuje. Podle cit. ustanovení je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o.s.ř.).

Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání (§ 242 odst. 3 věta první o.s.ř.), takže při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může dovolací soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

V posuzovaném případě dovolatelka namítá, že oba soudy prvního stupně i odvolací nesprávně právně posoudily v rozporu s hmotným právem smlouvu o dílo č. 3/451 ze dne 28. 9. 1995 co do subjektu na straně zhotovitele, ve vztahu ke smlouvě o sdružení z 1.1.1995. Dovolatelka tedy neformuluje obecnou otázku zásadního právního významu, nicméně dovolací námitky ve své podstatě směřují ke zpochybnění právního posouzení důsledků právního jednání žalobce a dalšího účastníka sdružení na straně zhotovitele ve vztahu k žalované jako objednateli ze smlouvy o dílo, a to v návaznosti na smlouvu o sdružení. Právní otázka zásadního významu tudíž představuje závěr, zda odvolací soud (i soud prvního stupně) rozhodl či nerozhodl v rozporu s hmotným právem.

Podle ustanovení § 829 odst. 2 obč. zák. sdružení nemají způsobilost k právům a povinnostem.

Podle ustanovení § 10 odst. 2 obchodního zákoníku (dále též obch. zák. ) podniká-li více osob pod společným jménem bez založení právnické osoby, jsou tyto osoby povinny splnit závazky vzniklé při tomto podnikání společně a nerozdílně.

V daném případě, jak vyplývá ze znění a obsahu smlouvy o dílo č. 3/451 ze dne 28. 9. 1995 (ve spise č.l. 27-30), vystupoval žalobce při uzavírání smlouvy o dílo nikoliv jako podnikatel fyzická osoba, tj. jako jednotlivec, nýbrž pod společným jménem sdružení (v záhlaví je jako zhotovitel uveden S., zastoupený Ing. M. U. a dále zastoupený p. E. H. a v závěru smlouvy je otisk razítka S. a za zhotovitele je podepsán H. ). Ve smlouvě o vzniku sdružení S. bez právní subjektivity podle § 829 a násl. obč. zák., kterou uzavřeli spolu Ing. M. U. a B. M. dne 1. ledna 1995, je v článku 7 (resp. bodu sedmém) sjednáno, že právě podepisování za sdružení, které není právním subjektem, mají obě strany rovnocenné. Plné moci pro třetí osoby musí být podepsány oběma účastníky. Pokud nebude dohodnuto jinak písemně v individuálních případech, podpis jednoho účastníka zavazuje druhého účastníka společně a nerozdílně stejně jako podpis třetí osoby, které byly uděleny plné moci . Z toho plyne, že smlouva o dílo byla uzavřena na straně zhotovitele pod společným jménem sdružení, byť byla uzavřena jen jedním z účastníků sdružení žalobcem Ing. M. U. Z této smlouvy jsou proto zavázáni a oprávněni solidárně oba účastníci sdružení. Pokud jde o okolnost, že smlouvu podepsal zaměstnance E. H., šlo o jednání na základě pověření, nikoli na základě plné moci ve smyslu článku 7 (bodu sedm) smlouvy o sdružení, protože p. H. nevystupoval jako třetí osoba, jíž by měla být udělena plná moc.

Právní posouzení odvolacího soudu a soudu prvního stupně je proto nesprávné, neboť je v rozporu s hmotným právem.

Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) a § 237 odst. 3 o.s.ř. tak byla naplněna a dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil (§ 243b odst. 2 in fine o.s.ř.) a poněvadž důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí též na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 o.s.ř.).

Pokud jde o dovolatelkou tvrzenou vadu řízení (neprovedení navržených důkazů, což samo o sobě nepředstavuje vadu řízení, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci), dovolací soud se touto vadou již nezabýval, neboť tato vada může být odstraněna v dalším řízení.

V dalším řízení bude rozhodnuto též o nákladech řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 in fine o.s.ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně 27. srpna 2007

JUDr. František F a l d y n a , CSc.

předseda senátu