32 Odo 1559/2006
Datum rozhodnutí: 15.05.2008
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




32 Odo 1559/2006

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc., a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně E. G. a.s., zastoupené advokátem proti žalované E. s.r.o., zastoupené advokátem o zaplacení 570 601 Kč s příslušenstvím a 30 808 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 48 Cm 91/2003, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. dubna 2006, č.j. 11 Cmo 392/2005-167, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12 257 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.

O d ů v o d n ě n í:

Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 12. dubna 2006, č.j. 11 Cmo 392/2005-167, potvrdil rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 31. srpna 2005, č.j. 48 Cm 91/2003-127, v napadených výrocích I. a III., kterými bylo žalované uloženo zaplatit žalobkyni 570 601 Kč spolu se 4% úrokem z prodlení od 1. 10. 2002 do zaplacení a částku 30 808 Kč se 4% úrokem z prodlení od 1. 10. 2002 do zaplacení a nahradit náklady řízení; zároveň rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. Dospěl k závěru, že na základě smlouvy o poskytování ubytovacích, léčebných a stravovacích služeb ze dne 8. 1. 2002, uzavřené podle § 269 odst. 2 obchodního zákoníku (dále jen obch. zák. ), jejíž součástí byla příloha, resp. její dodatek ze dne 30. 4. 2002 upravující podrobně smluvní podmínky, je žalovaná povinna zaplatit žalobkyni částku spočívající v doúčtování tržeb ve výši 570 601 Kč s příslušenstvím za nedosažení celkového výnosu tržeb objednaných služeb a část ceny za předposlední turnus ve výši 30 808 Kč s příslušenstvím, jako rozdíl mezi zaplacenou kaucí ve výši 458 385 Kč a ceny za předposlední turnus ve výši 489 193 Kč. Soud na základě jazykového a logického výkladu smlouvy a přílohy smlouvy odmítl námitku, že příloha ke smlouvě byla samostatným kontraktem. Neshledal rovněž za opodstatněnou námitku ohledně nemožnosti plnění v důsledku povodní. Nemožnost plnění mohla přicházet v úvahu jen s neposkytnutím smluvního plnění žalobkyní a nikoliv na straně žalované spočívající v nezajištění skupiny turistů z Ruska. Žalovaná neměla podle smlouvy povinnost zajistit pouze skupinu turistů z Ruska, ale mohla zajistit i jinou skupinu turistů. Soud považoval za nedůvodnou i námitku žalované, že pohledávka žalobkyně na doúčtování služeb ve výši 570 601 Kč nevznikla, neprovedla-li žalobkyně vyúčtování služeb v termínu určeném smlouvou. Neprovedení vyúčtování účetním dokladem podle názoru odvolacího soudu neznamená, že nárok zaniká. Uzavřel, že nárok na zaplacení doúčtování vznikl splněním dohodnutých předpokladů rozhodných pro jeho vznik.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, neboť má za to, že toto rozhodnutí řeší otázku zásadního významu a je proti němu dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ). Dovolává se důvodu nesprávného právního posouzení ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Podle dovolatelky oba soudy nesprávně posoudily listinu ze dne 30. 4. 2002 jako přílohu uzavřené smlouvy, resp. jako její dodatek, z něhož by bylo možno vycházet při posouzení uplatněného nároku a v této souvislosti nesprávně hodnotily provedené důkazy, zejména výpovědi účastníků. Ohledně řešení otázky nároku žalobkyně na doúčtování částky 570 601 Kč dovolatelka namítá, že odvolací soud nesprávně vyhodnotil situaci týkající se závazku žalované zajistit ubytování turistů v době od 11. 9. do 22. 9. 2002. Připomíná, že se jednalo o období po povodních, kdy v důsledku toho skupina ruských turistů do České republiky nepřijela. Dovolatelka se domnívá, že odvolací soud i nesprávně zhodnotil skutečnost, že žalovaná za neuskutečněný pobyt skupiny turistů z Ruska pro žalobkyni zajišťovala v období od září do prosince 2002 pobyty jednotlivců i skupin, což v souhrnu převýšilo svým rozsahem nesplněné plnění ze strany žalované v uvedeném období od 11. 9. do 22. 9. 2002. Žalobkyni tak byly nahrazeny ztráty, které jí mohly vzniknout důsledkem zmařeného pobytu ruských turistů v září 2002, přičemž ve skutečnosti došlo k dohodě o změně smlouvy tak, že nerealizovaný pobyt může být nahrazen ve formě zajištění jiných pobytů turistů. Dovolatelka má dále za to, že pokud se žalobkyně zavázala doúčtovat rozdíl tzv. ztráty výhody za nedosažení tržeb do data 10. 10. 2002, ale neučinila tak, její nárok na zaplacení zanikl. Podle jejího názoru odvolací soud v této části rozhodl v rozporu s ustanovením § 264 obch. zák., nevzal-li v úvahu obchodní zvyklosti účastníků a nerespektoval vůli účastníků sjednat důsledky spojené s neuplatněním práva, a to jak v listině ze dne 30. 4. 2002, tak ve Všeobecných obchodních podmínkách žalobkyně, jež jsou součástí smlouvy. Nesouhlasí rovněž se závěrem odvolacího soudu týkající se doplacení zbytku ceny za předposlední turnus v období od 24. 8. do 11. 9. 2002, neboť žalovaná částku uvedenou na faktuře i v USD - ve výši 28 969,82 USD - žalobkyni zaplatila, a to uhrazením kauce ve výši 15 000 USD a zaplacením částky 13 969,82 USD fakturou ze dne 24. 9. 2002. Poukazuje na to, že částka ve výši 30 808 Kč, kterou má podle rozhodnutí soudu žalobkyni zaplatit, je jen důsledkem a odrazem změn kursu. Soudy vycházely při přepočtu kauce zaplacené v USD z kursu platného k 11. 9. 2002 ve výši 30,559 Kč za 1 USD, bez ohledu na to, že ke dni složení kauce činil kurs za 1 USD 33,392 Kč. Dovolatelka navrhla, aby rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně bylo ve vyhovujícím výroku zrušeno a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobkyně ve vyjádření k dovolání žalované navrhla odmítnutí dovolání, neboť je přesvědčena, že napadené rozhodnutí nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam, považuje-li dovolatelka za otázku zásadního významu vyřešení významu termínu vyúčtování v obchodně závazkových vztazích a významu nedodržení lhůty pro vyúčtování pro existenci práva. Odvolací soud správně dovodil, že pokud bylo ve smlouvě dohodnuto, že dodavatel (žalobkyně) je oprávněn doúčtovat určité plnění do určité lhůty, vzniklo tím žalobkyni právo na plnění, přičemž nevyúčtováním nároku ve stanovené lhůtě nemohlo dojít k zániku nároku, nevyplývá-li takové ujednání ze smlouvy a ani ze zákona. Dále poukazuje na to, že závěr odvolacího soudu o hodnocení listiny ze dne 30. 4. 2002 jako dodatku smlouvy, je skutkovým zjištěním a nikoliv právním posouzením, které by mohlo podléhat přezkumu dovolacího soudu.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání žalované bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) a byla řádně zastoupena advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), nejprve zkoumal, zda je dovolání přípustné.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné za podmínek uvedených v § 237 odst. 1 písm. b) a písm. c) o. s. ř.

Podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O takový případ se v dané věci nejedná. Přichází proto v úvahu pouze přípustnost dovolání, jejíž podmínky stanoví § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Ta je dána tehdy, pokud dovolání není přípustné podle písmena b) tohoto ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Zásadní právní význam má rozsudek odvolacího soudu současně pouze tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v posuzované věci, ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), přičemž se musí jednat o takovou právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud řešena nebo která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává.

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního právního významu jiné otázky, zejména posouzení správnosti či úplnosti skutkových zjištění (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.), přípustnost dovolání neumožňují.

Namítá-li dovolatelka, že soudy nesprávně považovaly listinu ze dne 30. 4. 2002 za přílohu, resp. dodatek předmětné smlouvy, dovolací soud při přezkoumání tohoto závěru dovodil, že právní posouzení odvolacího soudu není v rozporu s hmotným právem, byl-li učiněn závěr o posouzení obsahu smlouvy za použití výkladových pravidel podle § 266 obch. zák.

Ustanovení § 266 odst. 1 obch. zák. stanoví, že projev vůle se vykládá podle úmyslu jednající osoby, jestliže tento úmysl byl straně, které je projev vůle určen, znám nebo jí musel být znám. Základní zásadou je zjištění úmyslu toho, kdo jednal. Až tehdy, nelze-li tento úmysl v konkrétním případě zjistit podle odstavce 1, vykládá se projev vůle podle odstavce 2 paragrafu 266 obch. zák. podle významu, který by mu zpravidla přikládala osoba v postavení osoby, které byl projev vůle určen. Výrazy používané v obchodním styku se vykládají podle významu, který se jim zpravidla v tomto styku přikládá (odst. 2). Při výkladu vůle podle odstavců 1 a 2 se vezme náležitý zřetel ke všem okolnostem souvisejícím s projevem vůle, včetně jednání o uzavření smlouvy a praxe, kterou strany mezi sebou zavedly, jakož i následného chování stran, pokud to připouští povaha věcí (odst. 3). Podle odst. 4 uvedeného ustanovení projev vůle, který obsahuje výraz připouštějící různý výklad, je třeba v pochybnostech vykládat k tíži strany, která jako první v jednání tohoto výrazu použila.

Odvolací soud na základě uvedeného § 266 odst. 1 obch. zák. správně dovodil, že ujednání ve smlouvě a listině nazvané příloha , se podle projevené vůle účastníků týkalo jednoho závazkového vztahu a nelze dát za pravdu dovolatelce, že by ujednání v tzv. příloze bylo novým závazkovým vztahem.

Má-li dovolatelka za to, že oba soudy nesprávně v této souvislosti soudy hodnotily provedené důkazy, zejména výpovědi účastníků ohledně změny smlouvy jejím dodatkem, je třeba konstatovat, že dovolatelkou namítané nesprávné hodnocení důkazů nemůže být předmětem dovolacího přezkumu (srov. § 241a odst. 3 o. s. ř. a Občanský soudní řád, komentář, Bureš, Drápal, Krčmář a kol., C.H.BECK, 7. vydání r. 2006, str. 1268).

Dovolací soud dospěl k závěru, že odvolací soud rovněž správně provedl v souladu s ustanovením § 266 odst. 1 obch. zák. výklad projevu vůle účastníků ohledně smluvních ujednání, podle nichž mělo být doúčtováno nedosažení sjednaného výnosu z pobytů klientů zajišťovaných žalovanou, tedy tzv. odebrání cenové výhody žalované a povinnosti ji doplatit, pokud žalovaná nezajistí obsazení sjednaných ubytovacích kapacit v ubytovacím zařízení žalobkyně. Bylo-li v dané věci mezi účastníky nesporné, že poslední turnus od 11. 9. do 29. 9. 2002 byl žalovanou stornován a žalobkyně tedy za toto období nedosáhla porušením smluvních podmínek žalovanou sjednaného výnosu, oba soudy nepochybily, jestliže žalobkyni v souladu se smluvním ujednání v bodu 4. přílohy, resp. dodatku smlouvy, přiznaly požadovanou částku doúčtování nedosaženého výnosu z ubytování osob ve výši 570 601 Kč.

Oba soudy správně dovodily, že ujednání o stornopoplatcích bylo odlišným ujednáním od ujednání o doplacení nedosaženého výnosu, neboť stornopoplatek je částkou určenou procentem z nerealizovaného ubytování v závislosti na době stornování před začátkem pobytu, kterou je žalovaná povinna zaplatit podle smlouvy za nedodržení smluvních podmínek zajištění klientů v určitém období a rozsahu, zatímco doplacení nedosaženého výnosu je jen ztrátou výhody žalované, nikoliv žádnou sankcí. Správně tedy oba soudy uzavřely, že tyto nároky nejsou duplicitní a nejsou ve smyslu § 265 obch. zák. v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, které by nepožívaly právní ochrany.

Odvolací soud taktéž nepochybil, učinil-li ve shodě se soudem prvního stupně závěr o nedůvodnosti námitky žalované o zániku práva na zaplacení částky 570 601 Kč z důvodu neprovedení vyúčtování v termínu podle smlouvy. Neprovedení vyúčtování účetním dokladem nemůže znamenat, že nárok zaniká, nebyly-li důsledky zániku práva na doúčtování nedodržením termínu vyúčtování ve smlouvě sjednány a zákon prekluzi práva pro danou situaci nezná, jak správně konstatoval odvolací soud. Nelze ani dovodit, že by při právním závěru odvolací soud nerespektoval ustanovení § 264 odst. 2 obch. zák. o obchodních zvyklostech, jak namítá dovolatelka i s poukazem na Všeobecné obchodní podmínky, které podle její připomínky ale řeší jen náležitosti, jež má faktura splňovat. Z poukazovaných podmínek, ale ani z jiných skutkových závěrů soudu nelze dovodit, že by mezi stranami bylo obchodní zvyklostí, aby nedodržením termínu pro fakturaci právo na zaplacení zaniklo.

Poukazuje-li dále dovolatelka na to, že odvolací soud učinil nesprávný závěr, že žalovaná mohla v době od 11. 9. do 22. 9. 2002 splnit závazek zajištění ubytování turistů jinými klienty než skupinou ruských turistů, která s ohledem na předešlé povodně do České republiky nedorazila, je třeba konstatovat, že skutkový závěr při uplatnění přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nemůže být předmětem dovolacího přezkumu.

Skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuelně vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, případně že skutkový závěr soudu vychází z neúplného dokazování, by mohla znamenat, že řízení bylo postiženo vadou ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Z důvodu uvedeného v tomto ustanovení však může dovolatel napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen za předpokladu, že tvrzená vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je bezprostředním důsledkem řešení otázky procesněprávní povahy. O takový případ se ale v dané věci nejedná.

Namítá-li dovolatelka, že odvolací soud nevzal v úvahu, že žalovaná za neuskutečněný pobyt skupiny ruských turistů v období od 11. 9. do 22. 9. 2002 pro žalobkyni zajišťovala v době od září do prosince 2002 pobyty jednotlivců i skupin, což v souhrnu převýšilo svým rozsahem nesplněné plnění ze strany žalované v období od 11. 9. do 22. 9. 2002 a že žalobkyni tak byly nahrazeny ztráty, které jí mohly vzniknout v důsledku zmařeného pobytu ruských turistů v září 2002, a že tím mezi účastníky vlastně došlo k dohodě o změně smlouvy tak, že nerealizovaný pobyt skupiny může být nahrazen ve formě zajištění jiných pobytů turistů žalovanou pro žalobkyni, je i v tomto případě třeba konstatovat, že takové skutkové zjištění odvolací soud na základě dokazování před osudem prvního stupně neučinil. Podle skutkového závěru odvolacího soudu žalovaná netvrdila a ani nebylo zjištěno, že by v období září až října 2002 došlo k výraznému nárůstu počtu ubytovaných jednotlivců, než odpovídalo běžnému zajišťování ubytování jednotlivců žalovanou v průběhu roku.

Ohledně této námitky dovolatelky je případné odkázat na výše uvedené zdůvodnění dovolacího soudu, že skutkový závěr odvolacího soudu při uplatnění přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nemůže být předmětem dovolacího přezkumu.

Nesouhlasí-li dovolatelka s právním posouzení její povinnosti zaplatit žalobkyni 30,559 Kč s příslušenstvím s tím, že stanovení této částky je jen důsledkem a odrazem změn kursu, dovolací soud dospěl k závěru, že tato námitka je nedůvodná, jestliže odvolací soud při určení této částky správně vyšel z ujednání účastníků v čl. III. předmětné smlouvy, podle něhož při platbě v jiných měnách bude použit kurz ČNB platný v den vzniku daňové povinnosti, což v daném případě byl den 11. 9. 2002. Nelze tedy dovodit, že by odvolací soud rozhodl v rozporu s hmotným právem, respektoval-li při právním posouzení této otázky smluvní ujednání účastníků.

Napadené rozhodnutí nemá podle výše uvedeného v dané věci po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odstavec 1 písm. c) o. s. ř., jestliže odvolací soud neřešil otázku, která by byla v rozporu s hmotným právem a dovolací soud ani z jiných okolností nedospěl k závěru o tom, že napadené rozhodnutí po právní stránce zásadní význam má.

Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalované není přípustné, proto - aniž by mohl věc dále posuzovat je podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Podle výsledku dovolacího řízení má žalobkyně právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení, za jeden úkon právní služby (sepis vyjádření k dovolání), které sestávají z odměny advokáta ve výši 10 000 Kč § 3 odst. 1, § 10 odst. 3, 15 v návaznosti na § 14 odst. 1 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění vyhl. č. 277/2006 Sb., kterou se stanoví paušální odměny za zastoupení účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení (advokátní tarif) a z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 3 vyhl.č. 177/1996 Sb., ve znění vyhl. č. 276/2006 Sb.), a po přičtení 19% daně z přidané hodnoty ve výši 1 957 Kč (srov. § 137 odst. 3 o. s. ř., § 37 z. č. 235/2004 Sb.), tedy celkem ve výši 12 257 Kč.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinná co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná navrhnout výkon rozhodnutí.

V Brně dne 15. května 2008

JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á, v. r.

předsedkyně senátu