32 Odo 1552/2006
Datum rozhodnutí: 20.05.2008
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




32 Odo 1552/2006

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Kateřiny Hornochové v právní věci žalobkyně RNDr. A. D., zastoupené advokátem, proti žalované Y. S., spol.s r.o., zastoupené advokátem, o 205.272,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 44 Cm 369/97, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. února 2006, č.j. 1 Cmo 121/2005-93, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 6.783,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jejího zástupe.

O d ů v o d n ě n í :

Dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. února 2006, č.j. 1 Cmo 121/2005-93, v rozsahu, jímž byl potvrzen rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. února 2004, č.j. 44 Cm 369/97-71, ve výroku, jímž byla zamítnuta žaloba v rozsahu částky 120 000,- Kč s příslušenstvím, není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. března 2005 - dále též jen o. s. ř (srov. bod 3. článku II., části první, zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony), jelikož podmínky tohoto ustanovení nebyly v souzené věci naplněny (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil), a nebylo shledáno přípustným ani podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Předpokladem přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) ve spojení s § 237 odst. 3 o. s. ř. přitom je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozsudek odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), nebo obsahuje-li řešení právní otázky, které je v rozporu s hmotným právem.

Z obsahu dovolání se podává, že dovolatelka napadá závěr odvolacího soudu o tom, že mezi účastníky k uzavření smlouvy o dílo podle § 536 a násl. obchodního zákoníku (dále též jen obch. zák. ) pro neurčitost předmětu jejich závazků, ani k uzavření jiné (nepojmenované) smlouvy ve smyslu § 269 odst. 2 obch. zák. nedošlo. Vzhledem k tomu, že posouzení této otázky je odvislé od výkladu konkrétních smluvních ujednání, příp. konkrétních projevů vůle účastníků, řešení dovolatelkou předestřené otázky nemůže mít judikatorní přesah a tudíž přípustnost podaného dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nemůže.

Pakliže Nejvyšší soud neshledal z pohledu uplatněných dovolacích námitek ani existenci jiných okolností, které by činily napadené rozhodnutí v potvrzujícím výroku ve věci samé zásadně právně významným, mohl by být zásadní právní význam napadeného rozhodnutí naplněn pouze v případě, že by odvolací soud řešil právní otázku, na jejímž posouzení jeho rozsudek spočívá, v rozporu s hmotným právem. To však Nejvyšší soud neshledal, jelikož odvolací soud aplikoval na zjištěný skutkový stav správné právní předpisy (§ 536 odst. 1 a § 269 odst. 2 obch. zák.) a nepochybil ani při jejich výkladu.

Za situace, kdy ani dovolání proti rozsudku odvolacího soudu ve zbývajícím rozsahu, tj. proti jeho rozhodnutí o nákladech za řízení před soudy obou stupňů, není přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), lze uzavřít, že dovolání žalobkyně směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), pro nepřípustnost odmítl [§ 243b odst. 5, věta první, o. s. ř. a § 218 písm. c) o. s. ř].

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Jelikož žalobkyně z procesního hlediska zavinila (tím, že podala nepřípustné dovolání), že dovolání bylo odmítnuto, vzniklo žalované právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Náklady žalované sestávají ze sazby odměny za zastupování advokátem v částce 5.625,- Kč podle § 3 odst. 1, § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění účinném do 31. srpna 2006 a z paušální částky 75,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění účinném do 31. srpna 2006, při připočtení 19% daně z přidané hodnoty ve výši 1.083,- Kč.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně 20. května 2008

JUDr. Miroslav Gallus

předseda senátu