32 Odo 150/2003
Datum rozhodnutí: 21.10.2003
Dotčené předpisy: § 236 odst. 1 předpisu č. 99/1963Sb., § 237 odst. 1 písm. f) předpisu č. 99/1963Sb.




NEJVYŠŠÍ SOUD

ČESKÉ REPUBLIKY

32 Odo 150/2003-126

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně K. A B. B., s.r.o., proti žalovanému M. Z., o zaplacení 162.750,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 12 C 683/96, o dovolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. února 2002, č.j. 17 Co 271/2000-99, takto:

Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Ústí nad Labem shora označeným usnesením zrušil rozsudek ze dne 3. dubna 1998, č.j. 12 C 683/96-60, kterým Okresní soud v Lounech zamítl žalobu na zaplacení částky 162.750,- Kč s příslušenstvím a žalobkyni uložil zaplatit náklady řízení žalované, a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odvolací soud vytkl soudu prvního stupně, že nezaměřil dokazování na zásadní skutková zjištění, jež jsou v dané věci rozhodná pro její právní posouzení a v důsledku toho zjistil nedostatečně skutkový stav, na základě něhož rozhodl. Vzhledem k zákonným mezím možnosti odvolacího soudu doplnit dokazování tím, že základem odvolacího řízení je přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně a v dané věci by měla být výsledkem doplnění dokazování zásadní skutková zjištění mající význam pro právní posouzení věci, bylo by takovým dokazováním v odvolacím řízení odňato účastníkům právo domáhat se přezkoumání skutkových zjištění ovlivňujících právní závěr soudu. Proto odvoláním napadené rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Proti usnesení odvolacího soudu podal žalovaný dovolání opíraje jeho přípustnost o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dovolatel cituje tento právní předpis ve znění účinném od 1. ledna 2001). Dovolatel namítl nedostatek aktivní legitimace na straně žalobce (označeného v napadeném usnesení jako JUDr. M. R., správce konkursní podstaty úpadce K. A B. B., s.r.o. dále uváděn též jako žalobce ) z důvodu, že podle údajů obchodního rejstříku byl usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 31. července 2001, č.j. 27 K 89/98-106, konkurs na žalobkyni zrušen a funkce správce konkursní podstaty zanikla dnem právní moci citovaného usnesení, tj. dnem 22. srpna 2001. Pokud pak odvolací soud v předmětné věci rozhodoval dne 12. února 2002, učinil tak již v době, kdy žalobce nebyl aktivně legitimován. Odvolacímu soudu rovněž vytkl pochybení v právním posouzení věci, kterým se podle dovolatele nesprávně přiklonil k právnímu názoru protistrany. Naproti tomu soud prvního stupně podle jeho názoru zjistil skutkový stav na základě rozsáhlého dokazování dostatečně a dospěl i ke správným právním závěrům. Navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Ve vyjádření k dovolání žalobce poukázal na nepřípustnost podaného dovolání. Uvedl, že žádný z dovolacích důvodů uvedených v § 237 odst. 1 písm. a) až g) občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2000 (dále též jen o. s. ř. ) dovolateli nesvědčí a dovolatel ani žádný z těchto důvodů netvrdí. Jeho námitce k nedostatku aktivní legitimace žalobce po věcné stránce přisvědčil, toto pochybení odvolacího soudu však podle jeho názoru jeho přípustnost podle § 237 odst. 1 písm. b) nebo písm. c) o. s. ř. nezakládá. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání žalovaného odmítl.

Podle bodu 17., hlavy I., části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001). O takový případ jde i v této věci, jelikož odvolací soud věc ve shodě s bodem 15., hlavy I., části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb. rovněž projednal podle dosavadního znění občanského soudního řádu, jak sám výslovně zmínil v důvodech usnesení..

Z obsahu spisu (č.l. 107 a 108), jakož i z výpisu obchodního rejstříku, vedeného Krajským soudem v Ústí nad Labem, oddíl C, vložka 179, se podává, že usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 31. července 2001, č.j. 27 K 89/98-298, byl zrušen konkurs na majetek úpadkyně K. A B. B., s.r.o. po splnění podmínek nuceného vyrovnání a správce konkursní podstaty byl zproštěn této funkce, která zanikla dnem 22. srpna 2001, kdy nabylo právní moci označené usnesení.

Oprávnění nakládat s žalovanou pohledávkou jako majetkem patřícím do konkursní podstaty přešlo na správce konkursní podstaty prohlášením konkursu na majetek žalobkyně podle § 14 odst. 1 písm. a) zákona č. 328/1991 Sb. o konkursu a vyrovnání.

Protože pak podle § 45 odst. 1, věty před středníkem, téhož právního předpisu zrušením konkursu zanikají účinky prohlášení konkursu uvedené v § 14 odst. 1 písm. a) až e), g), i) a l) tohoto zákona, dnem právní moci shora citovaného usnesení ze dne 31. července 2001, tj. dnem 22. srpna 2001 přestal být JUDr. M. R. správcem konkursní podstaty úpadkyně K. A B. B., s.r.o a účastníkem řízení a na jeho místo účastníka nastoupila ze zákona původní žalobkyně. Proto dále dovolací soud jednal na straně žalobce jako s účastníkem řízení se shora označenou žalobkyní, a nikoli se správcem konkursní podstaty.

Dovolání není v dané věci přípustné.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu upravují ustanovení § 237, § 238a a § 239 o. s. ř.

Ustanovení § 238a a § 239 o. s. ř. nezakládají přípustnost dovolání proto, že dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení, není mezi tam vyjmenovanými rozhodnutími.

Zbývá tak posoudit případnou přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 o. s. ř., neboť k vadám řízení v tomto ustanovení uvedeným, jejichž existence činí zmatečným (s výjimkami zakotvenými v § 237 odst. 2 o. s. ř.) každé rozhodnutí odvolacího soudu, je povinen dovolací soud přihlížet z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).

Jak vyplývá z výše uvedeného, rozhodoval odvolací soud svým usnesením ze dne 12. února 2002 proti účastníku řízení na straně žalobce, který již jím v posuzované věci od 23. srpna 2001 nebyl. V důsledku toho by mohla přicházet v úvahu přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. f) o. s. ř., které ji spojuje s vadou řízení, kdy účastníku řízení byla v jeho průběhu nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem.

Podle ustanovení § 240 odst. 1, věty první o. s. ř. účastník může podat dovolání do jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni.

Z obecného závěru, že k dovolání jsou legitimováni účastníci řízení, nelze dovozovat, že by dovolání mohl podat každý účastník řízení. Z povahy dovolání jakožto opravného prostředku plyne, že dovolání může podat jen ten účastník, kterému nebylo rozhodnutím odvolacího soudu plně vyhověno, popřípadě kterému byla tímto rozhodnutím způsobena jiná určitá újma na jeho právech. Rozhodujícím přitom je výrok rozhodnutí odvolacího soudu, protože existenci případné újmy lze posuzovat jen z procesního hlediska. Při tomto posuzování také nelze brát v úvahu subjektivní přesvědčení účastníka řízení, ale jen objektivní skutečnost, že rozhodnutím soudu mu byla způsobena určitá, třeba i nepříliš významná újma, kterou lze odstranit zrušením napadeného rozhodnutí.

Uvedené zásady je třeba použít i tehdy, trpí-li rozhodnutí odvolacího soudu některou z vad uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. Ze samotné skutečnosti, že rozhodnutí odvolacího soudu trpí takovou vadou, nelze dovozovat, že by tím byla způsobena všem účastníkům řízení určitá újma na jejich právech. Z povahy sporného řízení, jakožto řízení charakterizovaného tím, že zde proti sobě stojí dva subjekty s opačnými zájmy na výsledku řízení vyplývá, že každý z účastníků má svůj vlastní (většinou od druhého účastníka odlišný) zájem nejen na tom, jaké důkazy mají být provedeny, ale i jakým způsobem mají být provedeny a logicky vzato i zájem na tom, zda vůbec budou provedeny a jak bude řízení před soudem probíhat. Je přirozené, že účastník, který je spokojen s výsledkem řízení, nepociťuje jako újmu na svých právech skutečnost, že mohlo dojít v jeho neprospěch k porušení procesních předpisů. V rozporu s uvedeným principem řízení by naopak bylo, pokud by se účastník, v jehož neprospěch k žádnému porušení procesního předpisu nedošlo, mohl takového porušení, jež bylo učiněno v neprospěch jiného účastníka řízení domáhat proto, aby dosáhl příznivějšího výsledku ve svůj prospěch. Tento závěr nutno aplikovat i na ustanovení § 237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. Slova zákona o přípustnosti dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem [§ 237 odst. 1 písm. f) o. s. ř.] je proto třeba vyložit tak, že odnětí možnosti jednat před soudem se musí týkat toho účastníka, který se této vady řízení dovolává. Opačný závěr nelze dovodit ani z toho, že dovolací soud při svém rozhodování přihlíží k vadám uvedeným v § 237 odst. 1 o. s. ř. též z úřední povinnosti (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). I v tomto případě platí shora uvedené, totiž, že právo podat dovolání má jen ten účastník, jemuž byla rozhodnutím (případně postupem) soudu způsobena újma. Byla-li proto újma způsobena účastníku odlišnému od dovolatele, nelze k případné vadě uvedené v ustanovení § 237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. přihlížet (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 69/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Dovolací soud uzavřel, že napadené usnesení vadou uvedenou v ustanovení § 237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. netrpí, a protože dovolatel netvrdil a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by bylo postiženo jinou, v ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) až e) a g) o. s. ř. uvedenou, vadou, dovolání není přípustné ani podle § 237 odst. 1 o. s. ř.

Tento závěr s sebou nese konečné posouzení podaného dovolání jako nepřípustného. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání [§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.], dovolání podle § 243b odst. 4 a § 218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. odmítl.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 21. října 2003

JUDr. Miroslav Gallus, v.r.

předseda senátu