32 Odo 146/2005
Datum rozhodnutí: 31.08.2005
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




NEJVYŠŠÍ SOUD

ČESKÉ REPUBLIKY

32 Odo 146/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové v právní věci žalobkyně J. Z. s.r.o., proti žalovanému Ing. T. Č., o zaplacení částky 198.177,60 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 38 C 90/96, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. října 2004, č.j. 15 Co 894/2003-164, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 9.000,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jejího zástupce JUDr. M. H.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Ostravě shora označeným rozsudkem potvrdil v pořadí druhý rozsudek ze dne 25. června 2003, č.j. 38 C 90/96-123, kterým Okresní soud v Ostravě (stejně jako předchozím v pořadí prvním rozsudkem ze dne 2. dubna 1998, č.j. 38 C 90/96-25, který Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací usnesením ze dne 1. září 1999, č.j. 15 Co 707/98-46, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení) žalovanému uložil zaplatit žalobkyni částku 198.177,60 Kč s příslušenstvím a náklady řízení. Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Rozsudkem přisouzená částka představuje kupní cenu zboží ocelových plechů, které žalobkyně dodala žalovanému na základě mezi nimi uzavřené kupní smlouvy.

Odvolací soud posoudil nejprve jako nedůvodnou námitku odvolatele (žalovaného), že nebyl k jednání nařízenému soudem prvního stupně na 25. července 2003, na němž bylo rozhodnuto ve věci samé, řádně předvolán, což žalovaný spatřoval jednak v nesplnění podmínky minimální doby pro přípravu jednání ve smyslu § 115 odst. 2 občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ) a dále v tom, že nebyl předvolán osobně. Skutečnost, že v původně doručeném předvolání k jednání byl žalovaný označen chybně jako T. O. a.s., musela být podle odvolacího soudu jeho právnímu zástupci zřejmá, neboť u soudu prvního stupně není veden žádný spor mezi žalobkyní a T. O. a.s. o zaplacení částky 198.177,60 Kč a právní zástupce žalovaného uvedenou společnost nezastupuje. V této souvislosti dále konstatoval, že právnímu zástupci žalovaného muselo být z ostatních údajů (spisová značka předmětné věci, správně označená žalobkyně, jakož i výše žalované částky) označujících projednávanou věc zřejmé, že se jedná o spor, v němž zastupuje žalovaného. Za situace, kdy soud prvního stupně právního zástupce žalovaného na své pochybení ohledně předvolání upozornil, bylo již dne 22. července 2003 právnímu zástupci žalovaného bez jakýchkoli pochybností známo, že se dne 25. července 2003 koná předmětné jednání. Ten však nic nezměnil na původně zaslané omluvě a na faxové podání okresního soudu žádostí o odročení jednání, ani nijak jinak nereagoval. Za tohoto stavu soud prvního stupně podle odvolacího soudu nepochybil, pokud jednal bez přítomnosti právního zástupce žalovaného. V této souvislosti vysvětlil, že pětidenní zákonná lhůta k předvolání k dalšímu jednání není lhůtou bezpodmínečně závaznou, což dovozuje z její konstrukce zpravidla nejméně pět dnů předem, a nelze proto mít za to, že tuto lhůtu nelze zkrátit, postačí-li na přípravu jednání lhůta kratší. V souzené věci pak bylo nutné vzít v úvahu, že šlo již v pořadí o páté jednání ve věci, přičemž svědci již byli vyslechnuti a opakovaně se písemně vyjadřovali.

Za situace, kdy byl žalovaný od počátku řízení zastoupen advokátem s procesní plnou mocí, jemuž bylo předvolání na předmětné jednání doručeno a kdy byl žalovaný již na předchozích jednáních jako účastník řízení opakovaně vyslechnut a soud prvního stupně uvážil, že jeho osobní účast u odročeného jednání není třeba, nebylo jeho povinností zaslat mu samostatné předvolání. Na zástupci účastníka pak bylo, aby o konání jednání žalovaného vyrozuměl, na což byl v předvolání řádně soudem upozorněn. Soud prvního stupně se proto podle odvolacího soudu odvolatelem vytýkaného pochybení v otázce předmětného předvolání žádného pochybení nedopustil.

Soud prvního stupně učinil podle odvolacího soudu z důkazů navržených účastníky správná skutková zjištění a v souladu s § 120 odst. 1 a § 119 odst. 2 o. s. ř. rozhodl o zamítnutí návrhů na výslech svědků P. a K., když důvody tohoto postupu vysvětlil v odůvodnění svého rozhodnutí. Odvolací soud posoudil jako nepřípustné novum v odvolacím řízení i jako rozporné s obsahem účastnické výpovědi žalovaného, dle níž žalovaný žalobkyni při uzavření smlouvy nic o účelu plechu použití nesdělil, tvrzení žalovaného, že žalobkyně byla obeznámena s účelem určení plechů. Dále přisvědčil soudu prvního stupně, že žalovaný před datem 23. ledna 1995, kdy nejpozději musel zjistit tvrzenou vadu zboží nadměrný průhyb či vlnění plechů, tuto vadu zboží žalobkyni neoznámil a nezvolil nárok z odpovědnosti za ně. Závěr o neexistenci telefonické reklamace s dohodou o slevě z ceny se podle odůvodnění rozhodnutí opírá o účastnickou výpověď jednatele žalobkyně a o výslech svědka Pokorného, přičemž z těchto důkazů vzal soud za prokázané, že sleva byla poskytnuta za příslib urychlené úhrady ceny zboží před termínem splatnosti a nikoli z důvodu vadnosti dodaného zboží.

Rovněž tak právnímu posouzení věci soudem prvního stupně odvolací soud nevytkl žádné pochybení. Mezi účastníky byla uzavřena kupní smlouva podle § 409 obchodního zákoníku (dále též jen obch. zák. ), na základě níž žalobkyně dodala zboží dne 15. listopadu 1994 žalovanému. Za situace, kdy žalovaný zjistil vady dodaného zboží nejpozději dne 23. listopadu 1994, kdy bez souhlasu žalobkyně nechal zboží, jehož část byla rozstříhána, v celém objemu přerovnat, čímž došlo fakticky k odstraňování tvrzené vady kupujícím bez souhlasu či vyrozumění prodávajícího, a vady zboží oznámil žalobkyni až dne 23. ledna 1995, žalovaný nedodržel zákonem stanovenou lhůtu podle § 428 odst. 1 obch. zák. pro podání zprávy prodávajícímu o vadách zboží bez zbytečného odkladu po zjištění vad a při námitce opožděnosti notifikace vad vznesené žalobkyní nelze k tvrzené vadě a s ní spojeným nárokům kupujícího přihlížet. Za tohoto stavu se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že odstoupení žalovaného od kupní smlouvy je neplatné, resp. neúčinné, jelikož nedodržení lhůty má dle § 441 odst. 1 obch. zák. za následek prekluzi nároku na odstoupení od smlouvy, a žalobkyně má tak nárok na zaplacení kupní ceny zboží dodaného žalovanému.

Odvolací soud neshledal žádné pochybení soudu prvního stupně ani v tom směru, pokud dovodil existenci pasivní legitimace žalovaného pro neprokázání převzetí dluhu žalovaného, ani prodeje podniku žalovaného společnosti T. M. s.r.o. či společnosti T. O., a.s. Proto rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil.

Rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu napadl žalovaný dovoláním, maje ho za přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., z důvodu nesprávného právního posouzení věci a pro postižení řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Vadu řízení spatřuje dovolatel i nadále v nesprávném procesním postupu soudu prvního stupně, který ho na jednání nařízené na 25. července 2003, na němž bylo rozhodnuto ve věci samé, řádně nepředvolal. Opakovaně namítá, že jednak nebyla splněna podmínka minimální doby pro přípravu k jednání ve smyslu § 115 odst. 2 o. s. ř. a kromě toho nebyl předvolán k jednání on osobně, čímž bylo porušeno jeho právo na přístup k soudu k projednání věci v jeho přítomnosti. Se zdůvodněním odvolacího soudu, který jím tvrzené procesní pochybení soudu prvního stupně neshledal, nesouhlasí včetně toho, že oponuje názoru odvolacího soudu, pokud nemá v zákoně stanovenou lhůtu pro přípravu k jednání za bezpodmínečně závaznou.

Pochybení se podle dovolatele dopustil odvolací soud i tím, pokud posoudil jako nepřípustné novum v odvolacím řízení jeho tvrzení o obeznámení žalobkyně s účelem určení plechů. V tomto směru argumentuje svým neúspěšným návrhem na výslech svědka P., který se měl rovněž vyjádřit i k účelu obchodně-závazkového vztahu.

Obdobně dovolatel brojí proti názoru soudu, že před datem 23. ledna 1995 tvrzené vady neoznámil a nezvolil nárok z odpovědnosti za ně, který se opírá pouze o důkazy provedené k návrhu žalobkyně a kdy mu nebylo umožněno vyplynuvší skutečnosti žádným způsobem vyvrátit. Dle svého vyjádření opakovaně argumentuje tím, že zákon neukládá povinnost reklamovat vady zboží písemně a že v době před 23. lednem 1995 reklamoval vady zboží telefonicky. K tomu se měl vyjádřit svědek K., stejně jako k otázce, zda materiál dodaný žalovaným do příslušné zkušebny byl součástí dodávky žalobkyně a že poskytnutá sleva byla kompenzací zvýšených nákladů žalovaného spojených s narovnáváním plechů ještě v době, kdy nebylo zřejmé, že plechy k nástřihům nebude možné ani po narovnávání použít a dále že tyto neodpovídají požadované jakosti. O včasnosti provedené reklamace podle dovolatele svědčí i obsah dopisu jeho právního zástupce ze dne 23. ledna 1995, v němž je poukazováno na nezaplacení ceny zboží právě s poukazem na § 439 odst. 5 obch. zák.

V závěru dovolání dovolatel shrnuje, že soudy obou stupňů učinily negativní závěry stran důvodnosti jeho tvrzení a obrany pouze na základě důkazu výpovědí svědků provedených výlučně k návrhu žalobkyně a že všechny jím navržené důkazy na svědecké výpovědi posoudily jako nadbytečné, čímž mu bylo znemožněno prokázat vlastní skutková tvrzení, příp. nepravdivost tvrzení protistrany. Z toho dovozuje neúplnost skutkově zjištěného stavu věci, rozpor postupu soudů s ustanovením § 118a o. s. ř. a nesprávné právní závěry ve věci samé. Navrhl, aby dovolací soud odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí do doby rozhodnutí o podaném dovolání a aby rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalobkyně, poukazující v obsáhlém vyjádření k dovolání na nenaplnění zákonných podmínek jeho přípustnosti podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., na konkrétní soudní judikaturu a odborné komentáře, označila dovolání žalovaného za nepřípustné. Dovolatel nijak nezdůvodňuje, proč by měl mít dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam a rovněž tak opomíjí tu skutečnost, že proti výroku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení není dovolání přípustné. Za této situace by proto mělo být dovolání žalovaného odmítnuto jako nepřípustné.

Podle přesvědčení žalobkyně není ani jeden z obou dovolatelem uváděných dovolacích důvodů dán. Žalovaný konkrétně neuvádí, v čem by mělo být právní posouzení věci odvolacím soudem nesprávné a ani nevymezuje žádnou právní otázku, pro jejíž řešení by měl být dovolací přezkum otevřen. S dovolatelem tvrzenou vadou řízení nesouhlasí, s námitkami dovolatele se již řádně vypořádal v odůvodnění rozsudku odvolací soud.

Z obsahu dovolání se podle žalobkyně podává, že dovolání žalovaného je pouze jeho polemikou se skutkovými zjištěními soudů obou stupňů, když však tento dovolací důvod nemůže v rámci svého dovolání uplatňovat. Pokud by proto bylo dovolání posouzeno jako přípustné, mělo by být jako nedůvodné zamítnuto. Rovněž tak by nemělo být vyhověno návrhu dovolatele na povolení odkladu výkonu rozhodnutí, který dovolatel nijak neodůvodnil. Dále žalobkyně navrhla, aby jí byla přiznána náhrada nákladů dovolacího řízení, a to včetně příslušné daně z přidané hodnoty.

Se zřetelem k době vydání rozsudků soudů obou stupňů se uplatní pro dovolací řízení v souladu s body 1., 15. a 17., hlavy I., části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2001.

Dovolání v této věci není přípustné.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné za podmínek uvedených v § 237 odst. 1 písm. b) a písm. c) o. s. ř.

Podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O takový případ se v dané věci nejedná, jelikož soud prvního stupně oběma rozsudky žalobě v celém rozsahu vyhověl; v úvahu proto přichází pouze přípustnost dovolání, jejíž podmínky stanoví § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Ta je dána tehdy, pokud dovolání není přípustné podle písmena b) tohoto ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Zásadní právní význam má rozsudek odvolacího soudu současně pouze tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v posuzované věci, ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), přičemž se musí jednat o takovou právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud řešena nebo která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně.

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních (ať již v rovině procesní nebo z oblasti hmotného práva), navíc otázek zásadního významu (jiné otázky, zejména posouzení správnosti či úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání nezakládají). Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je tak zásadně důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a není jím naopak důvod, kterým by bylo možné soudu vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o. s. ř.).

Přitom otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, řeší dovolací soud jako otázku předběžnou, tj. zvláštní rozhodnutí o tom nevydává. Teprve za situace, kdy dovolací soud shledá přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku, může se zabývat ostatními uplatněnými dovolacími důvody.

Zásadní právní význam dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud neshledává.

V projednávané věci jak je patrno z obsahu dovolání dovolatel založil obecně formulovanou výtku nesprávnosti právního posouzení věci na kritice správnosti (úplnosti) skutkových zjištění (dovolatel zejména brojí skutkovému závěru odvolacího soudu, že před 23. lednem 1995 tvrzené vady neoznámil a nezvolil nárok z odpovědnosti za ně), resp. hodnocení důkazů. Dovolatel tu však přehlíží, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže změnit a že přezkumná činnost dovolacího soudu směřuje k posouzení právní kvalifikace věci včetně procesních aspektů bez toho, že by byl oprávněn zasahovat do skutkového stavu, zjištěného v nalézacím řízení soudy nižších stupňů. Případná neúplnost nebo nesprávnost skutkových zjištění a závěrů, k nimž odvolací soud dospěl a na nichž své rozhodnutí založil, není totiž žádným z dovolacích důvodů uvedených v ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř., nýbrž může být (při splnění dalších předpokladů) dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. (prostřednictvím kterého lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování). Tento dovolací důvod však není relevantním dovolacím důvodem v případě, že přípustnost dovolání má být založena podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Obecně vzato se může soud dopustit nesprávným postupem při provádění dokazování (např. zamítnutím návrhu na provedení důkazů či pochybením při předvolání na jednání, jak tvrdí v projednávané věci dovolatel) tzv. jiné vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; také k ní je však možné přihlížet jen v případě přípustného dovolání (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.). Za tohoto stavu nebylo proto ani možné se zabývat výhradou dovolatele proti názoru odvolacího soudu, pokud posoudil za nepřípustné novum v odvolacím řízení tvrzení žalovaného o obeznámení žalobkyně s účelem určení plechů, kterou dovolatel podpořil svým neúspěšným návrhem na výslech svědka P.

Za situace, kdy dovolatel žádnou konkrétní právní otázku zásadního významu v dovolání nevymezuje, na řešení žádné právní otázky zásadního významu není napadené rozhodnutí založeno a dovolací soud neshledal, že by odvolací soud věc posoudil v rozporu s hmotným právem, lze uzavřít, že dovolání není proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu jeho potvrzujícího výroku ve věci samé podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné. Za této situace nebylo možné se v rámci dovolacího řízení v souzené věci zabývat ani tvrzenou vadou řízení, jíž se podle dovolatele dopustily soudy obou stupňů jednak odmítnutím jím navržených důkazů, jakož i dovolatelem vytýkaným procesním pochybením soudu prvního stupně při předvolání na jednání.

Rovněž tak dovolání směřující do zbývající části rozsudku odvolacího soudu, tj. do jeho rozhodnutí o nákladech řízení před soudy obou stupňů, majících charakter usnesení ve smyslu § 167 odst. 1 o. s. ř., není podle právní úpravy přípustnosti dovolání v občanském soudním řádu účinné od 1. ledna 2001 přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Tento závěr s sebou nese konečné posouzení podaného dovolání jako nepřípustného. Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), usnesením odmítl [§ 243b odst. 5 věta první, § 218 písm. c) o. s. ř.].

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Jelikož dovolání žalovaného bylo odmítnuto, vzniklo žalobkyni právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Náklady žalobkyně sestávají ze sazby odměny za zastupování advokátem ve výši 7.500,- Kč podle § 3 odst. 1, § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. při připočtení 19 % daně z přidané hodnoty ve výši 1.425,- Kč (srov. § 137 odst. 3 o. s. ř. ve znění účinném od 1. května 2004) a z paušální částky 75,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně 31. srpna 2005

JUDr. Miroslav Gallus, v.r.

předseda senátu