32 Odo 1449/2006
Datum rozhodnutí: 20.09.2007
Dotčené předpisy:




32 Odo 1449/2006

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc., a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobkyně A. A., akciová společnost, zastoupené advokátem proti žalovanému R. M., zastoupenému advokátem, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalobkyně D.-T. s.r.o., o zaplacení 2 725 337,70 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v J. n. N. pod sp. zn. 11 C 228/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ú. n. L. p. v L. ze dne 12. května 2006, č.j. 36 Co 332/2005-216, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Ú. n. L. p. v L. ze dne 12. května 2006, č.j. 36 Co 332/2005-216 v potvrzujícím výroku I., a rozsudek Okresního soudu v J. n. N. ze dne 16. května 2005, č.j. 11 C 228/2003-151, mimo výrok II., se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu v J. n. N. k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Ú. n. L. p. v L. výrokem I. rozsudku ze dne 12. května 2006, č.j. 36 Co 332/2005-216, potvrdil rozsudek Okresního soudu v J. n. N. ze dne 16. května 2005, č.j. 11 C 228/2003-151, ve výroku I., kterým bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobkyni 2 725 337,70 Kč s 4 % úrokem z prodlení od 25. 9. 2002 do zaplacení a ve výroku III. a IV. o povinnosti žalovaného zaplatit náklady řízení; zároveň rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Stejně jako soud prvního stupně vyšel ze závěru, že dne 3. 5. 2001 byla mezi žalovaným, jako objednatelem a vedlejším účastníkem, jako zhotovitelem uzavřena smlouva o dílo podle § 536 a násl. obchodního zákoníku (dále jen obch. zák. ), v níž si strany sjednaly, že v případě nedodržení dohodnutého termínu předání stavby zhotovitelem, má objednatel možnost požadovat smluvní pokutu 9 000 Kč za každý den prodlení. Pokud dne 20. 5. 2002 účastníci uzavřeli dodatek č. 3 k předmětné smlouvě o dílo, odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že tímto dodatkem došlo k posunutí termínu předání díla na 31. 5. 2002. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobkyně má právo na zaplacení částky 2 725 337,70 Kč, v níž je zahrnuta i částka 32 048 Kč za práce provedené vedlejším účastníkem s tím, že se jedná o postoupenou pohledávku vedlejšího účastníka za žalovaným z titulu nezaplacených faktur za provedenou část díla podle předmětné smlouvy o dílo. Odvolací soud se vypořádal s námitkou žalovaného o nedostatku aktivní legitimace žalobkyně konstatováním, že žalovaný v řízení před soudem prvního stupně aktivní legitimaci žalobkyně nezpochybnil, dokonce proti ní kompenzoval svou pohledávku z titulu smluvní pokuty ve výši 2 223 000 Kč a po podání žaloby na ni plnil částkou 200 000 Kč, a tudíž s ohledem na toto faktické uznání závazku kompenzačním úkonem žalovaného neměl okresní soud důvod zkoumat, zda účinky smlouvy o postoupení pohledávek mezi žalobkyní a vedlejším účastníkem ze dne 4. 6. 2002 již nezanikly, jak žalovaný v odvolaní namítal s tím, že smlouva o postoupení pohledávek byla uzavřena jen na devadesát dnů a její účinky zanikly ke dni 2. 9. 2002. Odvolací soud otázku aktivní legitimace uzavřel tak, že vzhledem ke zjištěným okolnostem soudem prvního stupně nemá důvod pochybovat o aktivní legitimaci žalobkyně. Ztotožnil se i se závěrem soudu prvního stupně, že kompenzační námitka žalovaného z titulu smluvní pokuty za pozdní předání díla ve výši 2 223 000 Kč není důvodná, neboť nárok na zaplacení uvedené smluvní pokuty za prodlení s předáním díla od 1. 10. 2001 do 4. 6. 2002 nebyl shledán oprávněným, došlo-li k posunutí předání díla na 31. 5. 2002. V této souvislosti konstatoval, že žalovaný zaplacení smluvní pokuty uplatnil až dne 5. 6. 2002 vůči vedlejšímu účastníku, tedy v době, kdy již byla pohledávka za žalovaným převedena na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávky.

Proti tomuto rozsudku podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ), přičemž za otázku zásadního právního významu považuje posouzení aktivní legitimace žalobkyně, jako postupníka, ze smlouvy o postoupení pohledávek, v níž je sjednána rozvazovací podmínka, a ta je naplněna. Domnívá se, že odvolací soud řešil tuto otázku v rozporu s hmotným právem. Poukazuje na to, že smlouva o postoupení pohledávek byla uzavřena jen na devadesát dnů a její účinky zanikly ke dni 2. 9. 2002, proto nebylo možno dovodit aktivní legitimaci žalobkyně jen tím, že žalovaný uplatní započtení pohledávky vůči žalobkyni, jako postupníkovi, ani uhrazením části pohledávky postupníkovi, jak odvolací soud nesprávně učinil. Dovolatel dále namítá, že odvolací soud se vůbec nezabýval platností předmětné smlouvy o postoupení pohledávek, ač ze zákona mu taková povinnost vyplývá, a z tohoto pohledu je závěr odvolacího soudu nepřezkoumatelný a řízení je tak zatíženo jinou vadou podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Vadu řízení spatřuje rovněž v tom, že odvolací soud nezrušil rozsudek soudu prvního stupně pro jeho nepřezkoumatelnost, jestliže se soud prvního stupně nevypořádal s tím, z jakých důvodů shledal nárok žalobkyně na uhrazení zpochybňované faktury ve výši 32 048 Kč za oprávněný, a nezabýval-li se ani prodlením zhotovitele a nárokem na smluvní pokutu. Podle dovolatele postupoval nesprávně odvolací soud dále v tom, že hodnotil důkaz, výslech svědka Ing. J., týkající se částky 32 048 Kč, aniž by opětovně tento důkaz provedl. Za další otázku zásadního významu považuje dovolatel, zda lze za osobu blízkou ve smyslu § 196a odst. 1 a 3 obch. zák. považovat i právnickou osobu, ve které je statutárním orgánem nebo jeho členem statutární orgán právnické osoby převodce majetku ve vztahu k předmětné smlouvě o postoupení pohledávek; zda se aplikuje § 116 občanského zákoníku (dále jen obč. zák. ) pro účely § 196a obch. zák. Poukazuje na to, že soudu musela být z jeho činnosti známá skutečnost, že Ing. V. L., jako jednatel a společník společnosti D.-T. s.r.o., a tato společnost byli ke dni uzavření dané smlouvy o postoupení pohledávek osobami blízkými. Dovolatel má za to, že smlouva o postoupení pohledávek je absolutně neplatná pro rozpor s ustanovením § 196a odst. 3 obch. zák. ve spojení s § 135 odst. 2 obch. zák. a zároveň i pro rozpor s § 37 obč. zák. pro neurčitost uvedené smlouvy, nebyly-li postupované pohledávky jednoznačně konkretizovány, pokud nebyl ve smlouvě uveden titul smlouva o dílo, uzavřená dne 3. 5. 2001. Podle dovolatele další otázka zásadního významu spočívá v tom, zda lze užít interpretační pravidla obsažená v § 266 obch. zák. bez ohledu na vůli smluvních stran při zohlednění pouze samotného jazykového vyjádření obsaženého ve smlouvě. Tuto otázku směřuje k nesprávnému výkladu dodatku č. 3 předmětné smlouvy o dílo. Dovolatel má za to, že ujednání v dodatku č. 3 odvolací soud nesprávně vyložil jako změnu termínu předání díla na 31. 5. 2002, avšak záměrem stran bylo ošetřit již z části vykonané práce na díle, a nikoliv posunutí termínu předání díla. Dovolatel navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) jako soud dovolací (§ 10a zákona o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě uvedené v § 240 odst. 1 o. s. ř. k tomu oprávněnou osobou (žalovaným), řádně zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1, 4 o. s. ř.), se zabýval nejdříve otázkou, zda je dovolání v dané věci přípustné.

Podle ustanovení § 236 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Směřuje-li dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně (jak tomu bylo i v posuzované věci), připouští zákon dovolání pouze v případě, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Pro úsudek dovolacího soudu, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, jsou relevantní jen ty právní otázky, na kterých napadené rozhodnutí spočívá, které mají obecný přesah a jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl.

Otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud řeší jako otázku předběžnou (nevydává ohledně ní žádné rozhodnutí) a jeho kladně vyjádřeným závěrem se podané dovolání stává přípustným.

Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, neboť právní otázka posouzení aktivní legitimace žalobkyně byla v napadeném rozhodnutí odvolacího soudu posouzena v rozporu s hmotným právem, jestliže odvolací soud stejně jako soud prvního stupně neučinil skutková zjištění a právní posouzení k závěru o aktivní legitimaci žalobkyně, a pokud zároveň chyběla skutková zjištění k vyřešení otázky platnosti smlouvy o postoupení pohledávek.

Dovolací soud po přezkoumání rozhodnutí odvolacího soud podle § 242 odst. 3 o. s. ř. učinil závěr, že v dané věci chybí skutková zjištění a právní posouzení, ze kterých by soud prvního stupně dovodil platnost smlouvy o postoupení pohledávek mezi žalobkyní a vedlejším účastníkem ze dne 4. 6. 2002 a tím zároveň aktivní legitimace žalobkyně. Okresní soud na str. 3 rozsudku konstatoval provedení důkazu uvedenou smlouvou o postoupení pohledávek, avšak z tohoto důkazu neučinil žádný skutkový a právní závěr, přičemž na str. 5 rozsudku aktivní legitimaci žalobkyně připustil, dospěl-li k závěru, že nárok žalobkyně je oprávněný. Pokud odvolací soud posoudil otázku aktivní legitimace tak, že vzhledem ke zjištěným okolnostem soudem prvního stupně nemá důvod pochybovat o aktivní legitimaci žalobkyně, aniž by opřel závěr o aktivní legitimaci žalobkyně, odvíjející se od posouzení platnosti smlouvy o postoupení pohledávek, o k tomuto závěru směřující skutková zjištění, je jeho závěr v rozporu s hmotným právem.

Odvolací soud navíc řízení zatížil vadou, nenapravil-li pochybení soudu prvního stupně, který potřebná skutková zjištění a právní posouzení ohledně platnosti smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 4. 6. 2002 uzavřené mezi žalovaným a vedlejším účastníkem neprovedl a bez dalšího otázku aktivní žalobkyně uzavřel tak, že o ní nemá důvod pochybovat.

S ohledem na výše uvedené bylo dále bezpředmětné se zabývat dalšími otázkami zásadního významu, které dovolatel vznesl, neboť v dalším řízení se soudy budou muset zabývat platností uvedené smlouvy o postoupení pohledávek ze všech důvodů, které by mohly vést k závěru o platnosti či neplatnosti smlouvy, a to z úřední povinnosti. Dovolateli je třeba dát za pravdu, že platností smlouvy o postoupení pohledávek s ohledem na posouzení aktivní legitimace žalobkyně byly soudy povinny se zabývat z úřední povinnosti již v předešlém řízení.

Pokud tedy, jak výše uvedeno, bylo rozhodnutí odvolacího soudu vydáno v rozporu s hmotným právem, Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení § 243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. v uvedené rozsahu zrušil; jelikož důvody, pro které byl rozsudek odvolacího soudu zrušen, platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud v daném rozsahu i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil v konstatovaném rozsahu tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 o. s. ř.).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§ 243d odst. 1, věta první za středníkem o. s. ř.); v novém rozhodnutí soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1, věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně 20. září 2007

JUDr. Kateřina Hornochová

předsedkyně senátu