32 Odo 143/2004
Datum rozhodnutí: 31.01.2005
Dotčené předpisy: § 79 odst. 1 předpisu č. 99/1963Sb., § 43 odst. 1 předpisu č. 99/1963Sb.




32 Odo 143/2004

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Jiřího Macka ve věci žalobce E. B., a.s., zastoupeného, advokátem, proti žalovaným 1. S. G. a.s., a 2. T., s.r.o., o zaplacení částky 1 092 519, 80 Kč, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 7 Cm 107/99, o dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. října 2003 č. j. 2 Cmo 155/2002-35, takto:

Usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. října 2003 č. j. 2 Cmo 155/2002-35 a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. února 2002 č. j. 7 Cm 107/99-18 se zrušují a věc se vrací Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 25. února 2002 č. j. 7 Cm 107/99-18 odmítl žalobu ze dne 25. 11. 1998, rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a že žalobci se vrací soudní poplatek. V odůvodnění usnesení uvedl, že žalobce se domáhal žalobou po prvém žalovaném (tehdy S. S. spol. s r. o.) nebo po druhém žalovaném zaplacení částky 1 092 519, 80 Kč. Usnesením ze dne 7. února 2002 č. j. 7 Cm 107/99-16 soud prvního stupně žalobce vyzval, aby ve lhůtě deseti dnů opravil žalobu tak, že uvede, jak má být každý ze žalovaných k úhradě dlužné částky zavázán, neboť žádný z žalovaných nemůže mít v řízení postavení eventuálního účastníka a žalobní petit je v důsledku své formulace neurčitý a žaloba je tudíž neprojednatelná. Žalobce byl současně poučen o následcích nevyhovění výzvě (§ 43 odst. 2 o. s. ř.). Žalobce podáním ze dne 14. 2. 2002 sdělil, že žalobu opravuje tak, že první žalovaný je povinen zaplatit žalobci celou žalovanou částku, in eventum druhý žalovaný je povinen zaplatit žalobci celou žalovanou částku. Podle soudu prvního stupně žalobce vady žaloby (neurčitost žalobního petitu) neodstranil, proto soud podle § 43 odst. 2 o. s. ř. žalobu odmítl.

K odvolání žalobce Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 31. října 2003 č. j. 2 Cmo 155/2002-35 usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud konstatoval, že po vydání rozhodnutí soudu prvního stupně došlo ke zrušení společnosti S. S. spol.s r. o. v důsledku převodu jejího jmění na jediného společníka společnost S. G. a.s. K výmazu původního prvého žalovaného z obchodního rejstříku došlo ke dni 1. 10. 2002. Odvolací soud proto v průběhu odvolacího řízení rozhodl usnesením ze dne 6. 10. 2003 č. j. 2 Cmo 155/2002-32 podle § 107 odst. 1 o. s. ř. o procesním nástupnictví na straně prvého žalovaného. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobní petit není určitý, konkrétní a srozumitelný, neboť na počátku řízení není jasné, jaká povinnost má být uložena každému z žalovaných, tj. jak se mají na jejím splnění podílet.

Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání. V něm uvedl, že podal žalobu proti dvěma subjektům, jelikož se jednalo o bezdůvodné obohacení a nebylo předem jasné, který z žalovaných se na úkor žalobce obohatil. Žalobci proto nezbylo, než označit za žalované oba subjekty s tím, že až na základě dokazování vyplyne, který z nich škodu způsobil. Žalobní petit žalobce formuloval s ohledem na tuto skutečnost, tedy tak, že požaduje, aby k uhrazení bezdůvodného obohacení byl zavázán jeden z žalovaných. Usnesení odvolacího soudu považuje za nesprávné, neboť ustanovení § 79 odst. 1 o. s. ř. vymezuje obsahové a nikoliv formální náležitosti žaloby. Z návrhu má být podle tohoto ustanovení patrné, čeho se navrhovatel domáhá. Pokud je tedy žalobní petit formulován tak, že jeho znění nelze převzít do výroku rozsudku, ale je z něj patrné či jednoznačně dovoditelné, čeho se navrhovatel domáhá, je takové podání v souladu s ustanovením § 79 a § 42 o. s. ř. Na podporu svého názoru dovolatel odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 29 Odo 421/2002. Nesprávný je závěr odvolacího soudu, že v žalobním petitu musí být obsaženo vymezení práv a jim odpovídajících povinností naprosto přesně a jednoznačně, aby po převzetí petitu do výroku soudního rozhodnutí mohl být nařízen a proveden výkon rozhodnutí. Podle dovolatele nelze na navrhovatele klást takto vysoké nároky na formální stránku návrhu. V takovém případě by totiž byla podstatně snížena možnost domáhat se práv u nestranného soudu. Dovolatel rovněž namítl, že nebyl ve smyslu § 43 o. s. ř. řádně poučen, jak má opravu žaloby provést. Navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení odvolacího soudu i usnesení soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou a že je podle § 239 odst. 3 o. s. ř. přípustné, přezkoumal napadené usnesení odvolacího soudu podle § 242 odst. 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.

Dovolatel kritizuje právní posouzení věci odvolacím soudem při řešení procesní otázky (otázky náležitostí žaloby).

Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle § 79 odst. 1 o. s. ř. ve znění účinném k datu podání žaloby, tj. ke dni 26. 11. 1998, se řízení zahajuje na návrh. Návrh musí kromě obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) obsahovat jméno, povolání a bydliště účastníků (obchodní jméno nebo název a sídlo právnické osoby), popřípadě též jejich zástupců, vylíčení rozhodujících skutečností, označení důkazů, jichž se navrhovatel dovolává, a musí být z něj patrno, čeho se navrhovatel domáhá. Ve věcech vyplývajících z obchodních vztahů musí návrh dále obsahovat identifikační číslo právnické osoby, popřípadě další údaje potřebné k její identifikaci a údaj o tom, zda některý z účastníků je zapsán v obchodním rejstříku. Tento návrh, týká-li se dvoustranných právních vztahů mezi žalobcem a žalovaným, se nazývá žalobou.

Podle § 43 odst. 1 o. s. ř. předseda senátu usnesením vyzve účastníka, aby bylo opraveno nebo doplněno podání, které neobsahuje všechny stanovené náležitosti nebo které je nesrozumitelné nebo neurčité. K opravě nebo doplnění podání určí lhůtu a účastníka poučí, jak je třeba opravu nebo doplnění provést.

Není-li přes výzvu předsedy senátu podání řádně opraveno nebo doplněno a v řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat, soud usnesením podání, kterým se zahajuje řízení, odmítne (§ 43 odst. 2 o. s. ř.).

Nejvyšší soud v usnesení ze dne 25. 9. 2002 sp. zn. 29 Odo 421/2002, které bylo publikováno v časopise Soudní judikatura, číslo sešitu 11/2002, pod označením SJ 210/2002, dovodil, že ustanovení § 79 odst. 1 o. s. ř. vymezuje obsahové a nikoli formální náležitosti žaloby. Tyto náležitosti je třeba v žalobě uvést takovým způsobem, aby z jejího obsahu jednoznačně vyplývaly, popřípadě aby je bylo možné bez jakýchkoli pochybností z textu žaloby dovodit.

Napadené rozhodnutí spočívá na závěru, že žaloba je neurčitá ve vymezení toho, jaká povinnost má být uložena každému z žalovaných.

S akcentem na závěr učiněný v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 421/2002 je třeba konstatovat, že závěr odvolacího soudu není správný.

Z žaloby (a to nejen z jejího petitu - při posouzení náležitostí žaloby je třeba přihlédnout k celému jejímu obsahu) se podává, že žalobce uplatňuje nárok na zaplacení částky 1 092 519,80 Kč po obou žalovaných. Je přitom srozuměn, že žaloba vůči jednomu z žalovaných bude zamítnuta.

Za této situace nelze uzavřít, že by žaloba byla neurčitá z hlediska vymezení povinnosti, která má být každému z žalovaných uložena. Nebyl proto důvod pro odmítnutí žaloby pro neurčitost žalobního petitu a dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. tak byl uplatněn právem.

Nejvyšší soud proto, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadené usnesení zrušil; protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, dopadají i na usnesení soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i je a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2, 3 a 6 o. s. ř.).

V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně 31. ledna 2005

JUDr. Zdeněk Des, v.r.

předseda senátu