32 Odo 1414/2006
Datum rozhodnutí: 01.10.2008
Dotčené předpisy: § 241a odst. 2 písm. a) předpisu č. 99/1963Sb., § 153 odst. 2 písm. a) předpisu č. 99/1963Sb., § 157 odst. 2 písm. a) předpisu č. 99/1963Sb.




32 Odo 1414/2006

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška v právní věci žalobkyně Š. s.r.o., se sídlem v , zastoupené JUDr. J. V., advokátem, se sídlem v , proti žalované Š. H., nar., bytem v, zastoupené JUDr. J. S., advokátem se sídlem v , o zaplacení částky 471 909,16 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 31 Cm 106/2001, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. května 2006, č.j. 2 Cmo 417/2005-64, takto:

Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 22. května 2006, č.j. 2 Cmo 417/2005-64, ve znění opravného usnesení ze dne 2. června 2006, č.j. 2 Cmo 417/2005-70, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. května 2005, č.j. 31 Cm 106/2001-34, zamítl žalobu na zaplacení 471 909,16 Kč s příslušenstvím; zároveň rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalovaná uzavřela s žalobkyní dne 3. 9. 1996 leasingovou smlouvu č. 146795, na základě níž dne 5. 9. 1996 odebrala předmět leasingu. Žalobkyně s odvoláním na neplnění podmínek leasingové smlouvy (neplacení sjednaných leasingových splátek) smlouvu vypověděla a požadovala po žalované úhradu finančního vyrovnání vyúčtovaného v souladu s Všeobecnými podmínkami smlouvy. Doručení či předání výpovědi žalované anebo její neúspěšné doručení prostřednictvím pošty, jak ukládaly Všeobecné podmínky smlouvy (dále možno jen VPS ), žalobkyně neprokázala. Soud dospěl k závěru, že výpověď se tudíž nestala účinnou a žalobkyni nevzniklo právo na finanční vyrovnání v souvislosti s předčasným ukončením smlouvy. Žalobu proto jako nedůvodnou, event. předčasnou, zamítl.

Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 22. května 2006, č.j. 2 Cmo 417/2005-64, ve znění opravného usnesení ze dne 2. června 2006, č.j. 2 Cmo 417/2005-70, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 471 909,16 Kč se 16% úrokem z prodlení od 11. 5. 1997 do zaplacení, zároveň rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud po doplnění dokazování dospěl k závěru, že smlouva o finančním leasingu, uzavřená mezi účastníky, je smlouvou nepojmenovanou podle § 269 odst. 2 obchodního zákoníku (dále jen obch. zák.), která nevyžaduje písemnou formu jako podstatnou náležitost svého vzniku. Nepodepsala-li žalovaná, podle jejího tvrzení leasingovou smlouvu osobně, odvolací soud dospěl k názoru, že ve smyslu § 266 odst. 1 obch. zák. je třeba z projevu její vůle dovodit, že žalobkyně musela nabýt dojmu, že žalovaná s ní chce předmětnou leasingovou smlouvu ve znění písemného návrhu uzavřít. Skutečnost, že žalovaná nechala úmyslně podepsat smlouvu jinou osobou jejím jménem a s použitím jejího razítka, nemůže jít k tíži žalobkyně. Odvolací soud dále konstatoval, že i kdyby jeho názor o uzavření leasingové smlouvy byl nesprávný, nebyla-li splněna podmínka písemné formy smlouvy obsažená v čl. XI. bodu 7 VPS, je nárok žalobkyně oprávněný, byť z jiného právního důvodu, a to z titulu náhrady škody, přestože žalobkyně požadovala zaplacení dluhu ze smlouvy. S odkazem na judikaturu, týkající se možnosti přiznání bezdůvodného obohacení při neplatnosti smlouvy, konstatoval, že se ani v tomto případě nejedná o odlišná skutková tvrzení od tvrzení žalobních, proto lze nárok na zaplacení smluvního plnění přiznat z titulu náhrady škody bez změny žaloby. Aplikoval přitom § 268 obch. zák., podle něhož, kdo způsobil neplatnost právního úkonu, je povinen nahradit škodu osobě, které byl právní úkon určen, ledaže tato osoba o neplatnosti právního úkonu věděla. Pro náhradu této škody platí obdobně ustanovení o náhradě škody způsobené porušením smluvní povinnosti (§ 373 a násl. obch. zák.). Odvolací soud uzavřel, že jsou naplněny předpoklady pro přiznání náhrady škody, jestliže žalovaná svým jednání způsobila neplatnost smlouvy a žalobkyni tím vznikla škoda ve výši odpovídající výši plnění, kterého by se žalobkyni jinak dostalo, kdyby žalovaná smlouvu podepsala.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.), dále z důvodu stanoveného v § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. s tím, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a z důvodu podle § 241a odst. 3 o. s. ř., neboť má za to, že rozsudek odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Vadu řízení dovolatelka spatřuje v tom, že v řízení před soudem prvního stupně jí byl ustanoven opatrovník, který byl justičním čekatelem soudu. Má za to, že došlo ke kolizi zájmů zástupce a zastoupeného, jestliže zástupce byl zaměstnancem soudu, čímž došlo k porušení jejích práv. Dále nesouhlasí s tím, že by projevila vůli uzavřít s žalobkyní leasingovou smlouvu a měla úmysl vozidlo nabýt tímto způsobem do svého vlastnictví; takový právní závěr nemá oporu v provedeném dokazování. Odkazuje přitom na zjištění učiněná ve spise Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 3T 477/99. Odvolacímu soudu vytýká, že se vůbec nezabýval otázkou, zda ze strany žalobkyně byl učiněn právní úkon osobou, která k těmto úkonům byla zmocněna. Dovolatelka zdůrazňuje, že leasingovou smlouvu nepodepsala, nikdy vozidlo nepřevzala, neuhradila žádnou akontaci a ani první leasingovou splátku. Učinil-li odvolací soud v tomto směru jiné skutkové zjištění, nemá podle dovolatelky toto zjištění oporu v provedeném dokazování a je přesvědčena o absenci své pasivní legitimace v posuzované věci. Připomíná, že nikdy nebylo prokázáno, a to ani v trestním řízení, zda razítko, kterým byla opatřena posuzovaná leasingová smlouva, je razítkem pravým, a zda nedošlo k zneužití jejího razítka. Brojí rovněž proti závěru odvolacího soudu, že se měla na úkor žalobkyně obohatit. Na závěr zdůrazňuje, že nemohla při neplatnosti leasingové smlouvy získat bezdůvodné obohacení na úkor žalobkyně, jestliže od žalobkyně žádné vozidlo, které mělo být předmětem leasingové smlouvy, nenabyla, nedržela jej a ani nedrží. Z uvedených důvodů navrhla zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalobkyně ve vyjádření k dovolání žalované navrhla zamítnutí dovolání, neboť se domnívá, že odvolací soud rozhodl správně. Nesouhlasí s tvrzením žalované, že vozidlo od žalobkyně nenabyla, nedržela jej a ani nedrží. Poukazuje přitom na protokol o převzetí nového vozidla ze dne 5. 9. 1996, který žalovaná zcela nepochybně podepsala a v němž stvrdila, že předmětné vozidlo převzala. Mimoto je leasingová smlouva opatřena razítkem žalované, která v průběhu dosavadního řízení netvrdila, že by její razítko bylo zneužito, což nově připouští jako možnost, resp. skutečnost, která nebyla prokazována. Žalobkyně je přesvědčena, že případná skutečnost, že žalovaná předala vozidlo další osobě nebo jej neužívala, je zcela nerozhodná pro posouzení nároku žalobkyně a žalovaná je v tomto sporu jednoznačně pasivně legitimována. Domnívá se, že odvolací soud správně použil na řešení dané věci judikaturu ohledně vrácení bezdůvodného obohacení.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a opírá se o způsobilé dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumal podle § 242 o. s. ř.

Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání.

Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i kdyby nebyly v dovolání uplatněny. Vady řízení uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. se z obsahu spisu nepodávají a dovolatelka ani tyto vady nenamítá.

Jiné vady řízení jsou způsobilým dovolacím důvodem a jsou právně relevantní při přezkumu v dovolacím řízení jen tehdy, jestliže mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí věci. Při zjišťování existence takových vad jde o posouzení příčinné souvislosti mezi vadou řízení a nesprávností rozhodnutí, které může vyústit v závěr o nesprávnosti rozhodnutí následkem vady řízení jen tehdy, nelze-li dovodit, že by obsah výroku rozhodnutí byl stejný i za situace, kdyby k této vadě řízení vůbec nedošlo.

Poukazuje-li dovolatelka na to, že v řízení před soudem prvního stupně jí byl ustanoven opatrovník, který byl justičním čekatelem soudu a tím došlo ke kolizi zájmů zástupce a zastoupeného, jestliže zástupce byl zaměstnancem soudu, v čemž spatřuje vadu řízení, která by mohla být mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí věci, pomíjí při této námitce úvahu, jestli uvedená případná vada řízení mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí věci. Dovolací soud dospěl k závěru, že skutečnost, kdy žalované byl ustanoven opatrovník, který byl justičním čekatelem soudu, nemohla mít vliv na správnost rozhodnutí, jestliže v době, kdy soud jednal s tímto právním čekatelem, došlo k zamítnutí žaloby ve prospěch strany, kterou zastupoval, tedy žalované (dovolatelky).

Vadou řízení ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. je mimo jiné i nepřezkoumatelnost odůvodnění právního posouzení věci odvolacím soudem, jež brání dovolacímu soudu zhodnotit jeho správnost (srov. Bulletin Vrchního soudu, seš. 3/94, č. 10 II).

Podle § 157 odst. 2 o. s. ř. a v odvolacím řízení i ve spojení s § 211 o. s. ř. je soud povinen v odůvodnění rozsudku uvést jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, jak věc posoudil po právní stránce a dbá o to, aby odůvodnění rozsudku bylo přesvědčivé.

Odvolací soud učinil závěr, že leasingová smlouva mezi žalobkyní a žalovanou byla platně uzavřena, ale z jeho odůvodnění nevyplývá, jak k tomuto právnímu závěru dospěl, když vyšel ze zjištění, že předmětná leasingová smlouva byla uzavřena mezi žalobkyní a třetí osobou. Nezabýval se dále okolnostmi uzavření smlouvy mezi účastníky, zda třetí osoba jednala v zastoupení žalované (smluvním či zákonném). Pokud třetí osoba jednala s žalobkyní přímo, nikoliv v zastoupení žalované, pak by leasingová smlouva nebyla uzavřena mezi žalobkyní a žalovanou, jak bez právního zdůvodnění dovodil odvolací soud.

Rozhodnutí odvolacího soudu je tedy v tomto směru nepřezkoumatelné a řízení proto trpí jinou vadou ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí věci.

Odvolací soud, který si byl vědom problematičností platnosti leasingové smlouvy mezi účastníky, posuzoval dále nárok z důvodu náhrady škody podle § 268 obch. zák., ačkoliv žalobou byl uplatněn nárok na smluvní plnění.

Jinou vadou řízení ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. je však i skutečnost, vyloží-li si soud skutkový základ sporu (skutek ze kterého se odvíjí uplatněný nárok) natolik vadně, že ve skutečnosti rozhodne o skutku jiném a překročí-li soud meze určené ustanovením § 153 o. s. ř. bez zákonného zmocnění. Uvedenou jinou vadu řízení posuzuje dovolací soud z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.) a právě touto vadou je řízení poznamenáno.

Občanský soudní řád pojmy skutek a totožnost skutku nevymezuje. Definice skutku se v tzv. řízení sporném (kterým spor účastníků nepochybně je) odvíjí především od žaloby, k jejímž nutným obsahovým náležitostem patří vylíčení rozhodujících skutečností (srov. § 79 odst. 1 o. s. ř.), tedy údajů nezbytných k tomu, aby bylo jasné o čem má soud rozhodnout (jejich absence způsobuje vadu žaloby, pro kterou nelze v řízení pokračovat). Nestačí tu pouhé všeobecné označení právního důvodu, o nějž žalobce svůj nárok opírá (např. z kupní smlouvy , ze smlouvy o dílo , apod.), nýbrž je třeba, aby byly všechny skutkové okolnosti jednotlivě, tak jak jdou za sebou a jak se jedna od druhé odvíjejí, vylíčeny, sice stručně, přesto však úplně. Z jejich souhrnu musí vyplynout, o jaký právní poměr žalobce svůj nárok opírá (právní důvod žaloby), není však třeba, aby žalobce sám tento právní důvod v žalobě výslovně uváděl. Aby bylo lze ze skutkového děje žaloby odvodit též její důvod, musí vylíčené skutkové okolnosti závěr, který z nich žalobce v žalobě vyvozuje, podle hmotného práva alespoň připouštět. Totožnost skutku (v poměru žaloby a rozhodnutí o ní) je zachována, je-li zachována alespoň totožnost jednání, anebo totožnost následku (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 1998, sp. zn. 2 Odon 154/97).

V daném případě ale totožnost skutku, s ohledem na výše uvedené, zachována nebyla. Odvolací soud bez změny žaloby rozhodl o jiném skutku, než byl předmětem řízení. Žalobou byl uplatněn jiný skutek, o kterém soud prvního stupně správně rozhodoval, tj. o nároku, vyplývajícím ze smluvních ujednání vztahujících se k zániku smlouvy. Odvolací soud rozhodoval o náhradě škody z titulu odpovědnosti za škodu způsobenou neplatností smlouvy. Nároky na plnění odvozené od smluvních ujednání mají ale svůj vlastní skutkový základ odlišný od nároků na náhradu škody. Nárok na náhradu škody je založen na jiném skutkovém stavu odvíjejícím se od jiné skutkové podstaty, než nárok na smluvní plnění, uplatněný v žalobě; vychází z jiného skutkového děje tvrzení porušení právní povinnosti, vzniku a výše škody, příčinné souvislosti mezi vznikem škody a porušením právní povinnosti. V posuzovaném případě tyto rozhodující skutečnosti v žalobě uvedeny nejsou. Za situace, kdy předpoklady nároku odpovědnosti za škodu jsou odlišné, se soud prvního stupně tímto návrhem ani nezabýval.

Vyložil-li si tedy v dané věci odvolací soud skutkový základ sporu (skutek ze kterého se odvíjí uplatněný nárok) natolik vadně, že ve skutečnosti rozhodl o jiném skutku, dovolací soud je nucen uzavřít, že řízení je postiženo vadou ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Přiznání plnění na základě jiného skutkového stavu, než který byl tvrzen v žalobě a byl předmětem dokazování v soudním řízení, je překročením návrhu a porušením dispoziční zásady řízení.

Z uvedených důvodů nebylo možno dospět k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné, proto se Nejvyšší soud již nezabýval dalšími dovolatelkou uplatněnými dovolacími důvody a podle § 243b odst. 2 o. s. ř. rozsudek odvolacího soudu bez jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.) zrušil, a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 o. s. ř.), v němž bude odvolací soud vázán právním názorem dovolacího soudu (§ 243d odst. 1, věta za středníkem o. s. ř.). V dalším řízení se bude odvolací soud zabývat platností uzavření leasingové smlouvy mezi žalobkyní a žalovanou, a to zejména zastoupením žalované při uzavírání této smlouvy. Soud rozhodne také o dosavadních nákladech řízení včetně řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 1. října 2008

JUDr. Kateřina Hornochová

předsedkyně senátu