32 Odo 1410/2006
Datum rozhodnutí: 25.10.2007
Dotčené předpisy:




32 Odo 1410/2006

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc., a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobce M. S. zastoupeného advokátem, proti žalované J. F. s.r.o., zastoupené advokátem, o zaplacení 120 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp.zn. 34 C 14/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. března 2006, č.j. 3 Co 43/2005-106, takto:

Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 21. března 2006, č.j. 3 Co 43/2005-106, pokud jím byl změněn rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. dubna 2005, č.j. 34 C 14/2004-81, tak, že žaloba byla zamítnuta v rozsahu 120 000 Kč s 2% úrokem z prodlení od 27. 1. 2004 do zaplacení, a pokud jím bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, se zrušuje, a věc se vrací v tomto rozsahu Vrchnímu soudu v Praze k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. dubna 2005, č.j. 34 C 14/2004-81, výrokem I. uložil žalované zaplatit žalobci částku 330 000 Kč s 2% úrokem z prodlení od 27. 1. 2004 do zaplacení, výrokem II. zamítl žalobu na zaplacení úroku z prodlení ve výši 1% od 27. 1. 2004 do zaplacení a výroky III. a IV. rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud vyšel ze zjištění, že mezi účastníky byla dne 15. 6. 2003 uzavřena smlouva o dílo a licenční smlouva, podle níž se žalobce zavázal vytvořit pro žalovanou dílo spočívající v činnosti kameramana, kdy se touto činností rozumí činnost hlavního kameramana a tzv. švenkerské práce a žalovaná se zavázala zaplatit za vytvoření díla cenu podle čl. II. bodu 7 smlouvy. Soud dospěl k závěru, že žaloba byla podána po právu a žalobce má nárok na náhradu škody podle § 420 občanského zákoníku (dále jen obč. zák. ), která mu vznikla tím, že mu žalovaná neumožnila splnit jeho závazek vytvořit dílo, škodu určil ve výši ceny, kterou by žalobce dostal podle platné smlouvy při jejím splnění (§ 442 odst. 1 obč. zák.). Odstoupení od smlouvy učiněné žalovanou dopisem ze dne 17. 10. 2003 považoval soud za neplatné podle § 37 obč. zák. pro jeho neurčitost. Pokud důvod odstoupení od smlouvy měl spočívat v neúčasti žalobce na kamerových testech dne 26. 9. 2003, kdy se měly konat kamerové testy na HDTW kameru, ačkoliv film měl být točen na 35 mm film, jak vyplývalo ze smlouvy, nebylo možno podle názoru soudu považovat tuto neúčast žalobce na takovém testu za porušení smlouvy, jež by odůvodnilo odstoupení od smlouvy. Dále soud dovodil, že pokud bylo porušení povinnosti žalobce spatřováno i v tom, že pozdě dodal kameramanský scénář v kvalitě neodpovídající profesionálním požadavkům producenta a režiséra, nejednalo ani v tomto případě o porušení smlouvy žalobcem, jež by odůvodňovalo odstoupení od smlouvy, neboť dodání kameramanského scénáře není předmětem posuzované smlouvy, a mimo jiné podle svědeckých výpovědí není u nás termín kameramanský scénář ani znám. V souladu s vl. nař. 142/1994 Sb. vyhověl i uplatněnému nároku na úroky z prodlení za nezaplacení požadované částky včas.

Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 21. března 2006, č.j. 3 Co 43/2005-106, změnil vyhovující výrok I. rozsudku soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl co do částky 120 000 Kč s 2% úrokem z prodlení od 27. 1. 2004 do zaplacení a ve zbývající části vyhovující výrok I. soudu prvního stupně potvrdil; zároveň rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Ztotožnil se s právním závěrem soudu prvního stupně, že k platnému odstoupení od smlouvy učiněné žalovanou dopisem ze dne 17. 10. 2003 nedošlo, neboť důvody odstoupení nemohou obstát, když smlouva důvody odstoupení nestanovila a nenastaly ani zákonné důvody pro odstoupení od smlouvy. Na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce smlouvu porušil, když se dne 26. 9. 2003 neúčastnil kamerových testů, ale nepovažoval toto porušení za podstatné, odůvodňující odstoupení od smlouvy, a to nejen s ohledem na to, že o konání testů se žalobce dozvěděl bezprostředně před stanoveným termínem, ale především proto, že se žalobce se souhlasem žalované účastnil i dalších přípravných prací 6. 10. 2003, na něž byl žalovanou pozván, z čehož soud dovodil, že žalovaná nemohla jeho neúčast na kamerových testech v září 2003 považovat za podstatné porušení smlouvy. Přihlédl i k tomu, že ještě před odstoupením od smlouvy, které neučinila žalovaná bez zbytečného odkladu, se žalovaná kontaktovala s jiným kameramanem, který by byl ochoten dané dílo vykonat. Shodně se soudem prvního stupně odvolací soud dospěl k závěru, že žalobce má nárok na náhradu škody, byť nikoliv podle § 420 obč. zák., ale podle § 373 obchodního zákoníku (dále jen obch. zák. ), neboť mezi účastníky jde o vztah při podnikatelské činnosti a jejich právní vztahy se řídí obchodním zákoníkem. Výkladem čl. II. bodu 7 písm. c) ve spojení s bodem 2. předmětné smlouvy však dovodil, že žalobci nevznikl nárok na náhradu škody ve výši 11 000 Kč za každý filmovací den, tedy za 30 dnů 330 000 Kč, ale pouze na 7 000 Kč za filmovací den, jestliže ze skutkových zjištění vyplynulo, že švenkerské práce žalobce neprovedl a ve smluvním ujednání v čl. II. bodu 7 písm. c) bylo dohodnuto, že pokud žalobce švenkerské práce nevykoná, bez ohledu na důvod neprovedení, náleží mu odměna jen ve výši 7 000 Kč za filmovací den. Uzavřel, že žalobci mohla vzniknout škoda jen v rozsahu 210 000 Kč, tj. za 30 filmovacích dnů po 7 000 Kč, s úrokem z prodlení podle vl. nař. 142/1994 Sb., ve znění k počátku prodlení dne 27. 1. 2004 (podle návrhu žalobce), proto ve zbytku, v rozsahu 120 000 Kč s náležejícím příslušenstvím, žalobu zamítl.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání do měnícího výroku o zamítnutí žaloby na zaplacení 120 000 Kč s 2% úrokem z prodlení od 27. 1. 2004 do zaplacení, a to z důvodu nesprávného právního posouzení ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ). Dovolatel má za to, že švenkerské práce nemohl vykonávat ze stejného důvodu jako práci hlavního kameramana, tj. z důvodu, že žalovaná znemožnila žalobci plnění jeho závazku, proto nemůže být žalobci přičítáno k tíži, že švenkerské práce nemohl vykonávat z důvodu protiprávního jednání žalované. Mimoto se domnívá, že ustanovení čl. II. bodu 7 písm. c) smlouvy je nesrozumitelné a neurčité, a proto ve smyslu § 37 odst. 1 obč. zák. neplatné. Poukazuje na to, že odvolací soud pominul, že podle čl. II. bodu 7 písm. c) smlouvy by mohla být snížena případně pouze část odměny ve výši 130 000 Kč, představující odměnu za vytvoření díla, nikoli odměna za poskytnutí licence k užití díla podle čl. III. odst. 5, která činí 200 000 Kč, neboť této částky se ujednání v čl. II. bodu 7 písm. c) smlouvy netýká. Z uvedeného dovolatel dedukuje, že přiznal-li odvolací soud žalobci částku 210 000 Kč, pak po odečtení 200 000 Kč za poskytnutí licence k užití díla, by příslušela žalobci odměna za vytvoření díla, spočívající v práci hlavního kameramana, pouze ve výši 10 000 Kč, což považuje za zjevně nesprávný závěr. Navrhl, aby Nejvyšší soud ČR rozsudek odvolacího soudu v jeho měnícím výroku zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), je v napadené části přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a opírá se o způsobilý dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumal podle § 242 o. s. ř.

Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání.

Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. V dovolacím řízení nebylo zjištěno a ani dovolatelem tvrzeno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen takovými vadami.

Dovolatelem uplatněným nesprávným právním posouzením věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl být správně použit, nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis, ale soud jej nesprávně interpretoval (vyložil nesprávně podmínky obecně vyjádřené v hypotéze právní normy a v důsledku toho nesprávně aplikoval vlastní pravidlo, stanovené dispozicí právní normy).

Odvolací soud v daném případě správně aplikoval ustanovení § 373 obch. zák., podle něhož kdo poruší svou povinnost ze závazkového vztahu, je povinen nahradit škodu tím způsobenou druhé straně, ledaže prokáže, že porušení povinností bylo způsobeno okolnostmi vylučujícími odpovědnost.

Pokud se jedná o předestřenou dovolací námitku ohledně rozsahu přiznané náhrady škody, je třeba poukázat na ustanovení § 379 obch. zák., jež stanoví, že se nahrazuje skutečná škoda a ušlý zisk, nestanoví-li obchodní zákoník jinak.

Dovolateli je třeba přisvědčit, že pokud ze skutkových zjištění vyplývá, že žalovaná zavinila, že žalobce nemohl ve smlouvě sjednané práce vykonat, a to včetně provedení švenkerských prací, nemůže být aplikováno na daný případ ustanovení čl. II. bodu 7. písm. c) smlouvy, jak i správně dovodil soud prvního stupně, a žalobce má právo na náhradu ušlého zisku ve smyslu § 379 obch. zák., a to ve výši, jako by práce podle předmětné smlouvy ze dne 15. 6. 2003 prováděl.

Dovolací důvod, který vycházel z argumentu nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., byl tedy v tomto směru uplatněn důvodně.

Protože tedy nebylo možno dospět k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu je v napadeném rozsahu správné, Nejvyšší soud podle § 243b odst. 2 o. s. ř. rozsudek odvolacího soudu bez jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.) ohledně zamítnutí nároku na náhradu škody ve výši 120 000 Kč s příslušenstvím zrušil, a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 o. s. ř.), v němž bude odvolací soud vázán právním názorem dovolacího soudu (§ 243d odst. 1, věta za středníkem o. s. ř.), přičemž rozhodne také o dosavadních nákladech řízení včetně řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 25. října 2007

JUDr. Kateřina Hornochová

předsedkyně senátu